Bohumil Hrabal Přítel Jaroslava Haška a Franze Kafky



Yüklə 251,01 Kb.
Pdf görüntüsü
səhifə1/12
tarix14.05.2018
ölçüsü251,01 Kb.
#43916
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   12


 



„Do dvaceti jsem neměl ani zdání, co to je psaní, co to je literatura. Na 



střední škole jsem trvale propadal z češtiny a opakoval jsem primu a kvartu, a 

tak jsem si o dva roky prodloužil mládí… Po dvaceti letech se zlomilo moje 

pevné prkno nevědomosti a zase naopak jsem propadl literatuře a výtvarnému 

umění tak, že číst a dívat se a studovat bylo moje hobby. A v trvalou euforii 

mne uvádějí dodnes ti moji zamilovaní spisovatelé let mladosti a umím 

nazpaměť nejen Gargantuu a Pantagruela Francoise Rabelaise, ale i Smrt na 

úvěr Louise Célina a verše Rimbauda a Baudelaira a čtu si dodnes 

v Schopenhauerovi a poslední léta je můj učitel Roland Barthes… Ale byl to 

Giuseppe Ungaretti, který mne v těch dvaceti letech inspiroval a pod jeho 

dojmem jsem začal psát verše… a tak jsem vstoupil na tenký led psaní a moje 

hnací síla psací byla radost z vět, které zvolna kapaly z mé duše na stránky do 

psacího stroje značky Underwood, a já jsem byl ohromen, co se to řetězí z té 

první napsané věty, a tak jsem psal svůj důvěrný deník, tu svoji milostnou 

korespondenci, svůj adresný monolog kombinovaný s monologem vnitřním… 

A měl jsem vždycky dojem, že to, co jsem napsal, je jen a jen moje, že se mi na 

bílé stránky podařilo napsat něco, čím jsem velice poctěn a současně 

polekán… 

 

…Nejsem emigrant ani vnitřní, ani vnější. Jsem emigrant lidské 

nekonečnosti a věčnosti.“ 

 

Bohumil Hrabal 

PŘÍTEL JAROSLAVA HAŠKA A FRANZE KAFKY 

 

Přistupoval jsem k němu pomalu, skoro po špičkách, a to z řady důvodů. Mimo 

jiné proto, že seděl na zemi opřen zády o skleněné okno v rodném domě Franze 

Kafky (přestavěném už, na rohu Maislovy ulice a U radnice číslo 5), hledícím na 

malinkaté náměstí s cestou z Kaprovy ulice na Staroměstský rynek, a nepochybně 

nechtěl být rušen. Všudypřítomný baťůžek ležel vedle jeho tenisek vykukujících 

z modrých sepraných džín

Byl počátek 90. let a Muzeum Franze Kafky zahajovalo provoz. Hrabal nemohl 

chybět. Byl totiž znalcem jeho života a díla. Měl k němu blíž, než kdokoli jiný. Před 

půl stoletím bydlel v podnájmu v podkroví gotického domu U Zvonu. Ten je hned 

vedle Týnského chrámu, na který Kafka hleděl z jednoho svého bytu, v domě U tří 

králů v Celetné ulici číslo 3, a dál je palác Kinských, kde Franz navštěvoval německé 

gymnázium a kde se nacházel i galanterní obchod jeho usurpátorského otce 

Hermanna. 

„Hašek a Kafka, i když se narodili v Praze ve stejný rok, se nikdy nemohli 

potkat,“ slyšel jsem chvíli předtím z jeho úst, které převalovaly každé písmenko, 

jakoby se s ním mazlily, než ho pustí k dalším lidem. „Ani ne tak proto, že Kafka patřil 

Praze německé a židovské a Hašek české, ale protože Kafka sedával v prvních 

patrech kaváren a Hašek v přízemí pražských hospod. Jejich cesty se tak provždy 

míjely.“ 

(Jak by Kafkovi nerozuměl, když četl Proces i Zámek i jeho dopis sestře Elli, 

v němž jí budoucí mistr obrazu odcizení napsal: „V rodině, uzavřené rodiči, mají své 

místo jen určití lidé, kteří odpovídají zcela určitým požadavkům… Jestliže jim 

neodpovídají, nejsou zapuzováni, ale jsou prokleti nebo pohlceni, nebo snad obojí 

zároveň.“ A pak znal ještě Kafkovo vyznání, v němž se příteli přiznával ke své lidské i 

autorské úzkosti: „…snažím se jen stále sdělovat něco nesdělitelného, vysvětlovat 

něco nevysvětlitelného, vyprávět o něčem, co mám v kostech a co v těch kostech lze 

prožít. Není to v podstatě nic jiného než ona úzkost, o níž byla již tak často řeč, 




 

úzkost vše prolínající, úzkost z největšího jako z nejmenšího, úzkost, křečovitá 



úzkost z vyslovení nějakého slova. Ovšem tato úzkost není jen úzkostí, nýbrž také 

touhou po něčem, co je více než vše, co úzkost budí.“) 

Bylo už po slavnostním zahájení a popíjelo se bílé víno. Postavil jsem se na 

dohled k Hrabalovi a čekal, až otevře oči a já k němu budu moci přistoupit 

s novinářskou otázkou. 

„Co chcete?“ vybafl na mě, když mu moje přítomnost už delší dobu rušila 

siločáry, jimiž se ubíraly jeho myšlenky. 

Dobrý den, pane Hrabale, jsem ten a ten, odtud a odtud a rád bych vám položil 

jedinou otázku, chystal jsem se od něj získat cennou větu. 

„Jděte pryč, právě se bavím s Kafkou a Haškem! Nechte mě bejt! Jděte pryč!“ A 

opět zavřel oči. Představení skončilo. 

Nemohlo být pochyb, že opravdu rozmlouvá s oběma velikány. Patřil k nim a 

měl za sebou podobnou zkušenost jako oni.  

 

*** 



 

Tento muž s profilem antického hrdiny zažil vzestupy do nadoblačných 

bleděmodrých výšin, kde se pohybovali samí andělé, oblétávali ho a uznale mu 

poklepávali na ramena, všichni k němu byli milí a úslužní. (Ráj.) Prožil i pomalé pády, 

kdy byl z nebes spouštěn sám po provazcích deště skrápějících ve sběrně starého 

papíru jeho čerstvě vytištěné knihy, čekající na šmelc, kterým bylo kýmsi zakázáno 

setkat se s ním i se čtenářem, protože nevyhověly „určitým požadavkům“, jež ale 

nebyly a nemohly být jeho. (Peklo.) Měl za sebou propady do temných končin bezžití, 

jejichž černotou po čase probleskly jazyky ohně z jeho vydaných knih pálených 

bývalými ctiteli, které předtím potkával v bleděmodrém prostředí, a kteří, tak jako 

padlí andělé, reagovali na vynucenou smlouvu s určovateli „požadavků“.  

Nemiloval nebesa ani podzemí, i když s oběma prostředími koketoval, obě ho 

přitahovala a on se jich dotýkal. Miloval svět živoucích lidí, figur i figurek, nejlépe 

sledovaný přes barevná sklíčka krasohledů skládající různé, rychle se měnící obrazy.  

Nejšťastnější byl mezi svými, když trůnil v pomyslném nebo ve skutečném čele 

stolu (nejlépe se sklenicemi s pěknými čepicemi pivní pěny), kde ho každý sledoval 

(a on sledoval každého, jestli ho sleduje); vyprávěl roztodivné příběhy nebo vážně 

rozumoval o historii a složitosti světa. Byl mimořádně vzdělaný, a dával to najevo jen 

blízkým, které uznal za hodna toho daru (nebo spíš upřímnosti). Poslouchal vývody 

všech, ale jakmile šlo o něco zajímavého, důležitého, okřikl v tu chvíli každého, kdo 

se chtěl nevázaně bavit jako ještě před chvílí on. Mlčel pak, převaloval slyšené 

mlýnkem vlastního vědění, a doplnil prázdné místo v referátu nebo dospěl k závěru, 

lidstvem ještě neakceptovanému. Pro každého měl připravený sólo pohled, sólo 

grimasu. A s radostí vnímal, jak na koho působí. Jednotlivé historky si předehrával, 

aby zaujal, aby zapůsobil. Potom stačilo málo, mrknul, zatahal se za lalůček, ruce 

překřížil na prsou a všem bylo jasné, že něco vypálí.  

Snad i proto, že poznal a procítil Kafku, neměl rád bolest a chudobu, a když 

byly někomu kolem souzeny, vzal bájnou síťovku s penězi a pomohl. Jako každý se 

trochu styděl za vlastní nedostatky. Proto se ho tak dotýkaly odsudky druhých o jeho 

slabších okamžicích. Říkal jim „chybné výkony“. Mrzely ho, ale věděl, že se jim 

nevyhne. Nebyl koneckonců bůh, ale český spisovatel žijící ve své době. (Který 

poznal nebe, peklo a dnes, doufám, ráj.) 

Jeho kamarád Arnošt Lustig o něm napsal, že celý život prožil balancováním na 

neviditelné hranici mezi mravností a nemravností, odvahou a zbabělostí, ctí a 

nepočestností. „Žít, existovat v naší době, je vznešenost a ubohost zároveň,“ dodal 

jedním dechem. Ve svém vlastním pohledu se Hrabal podle Lustiga podobal fakírovi





Yüklə 251,01 Kb.

Dostları ilə paylaş:
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   12




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©genderi.org 2022
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə