Bohumil Hrabal Přítel Jaroslava Haška a Franze Kafky
Yüklə 251,01 Kb. Pdf görüntüsü
|
23
synagogy a nakolik se ke koruně dostal v dobách míru jako kulisák Divadla S. K. Neumanna. V bývalé (tehdy) synagoze mělo totiž divadlo sklad kulis. (Po nich tam vládly brambory a ovoce a zelenina.) Mrzí mě, že jsem Lustigovu pozlacenou korunu nesundal ze zdi a nepodíval se dřevu na patinu. Nebo jsem udělal dobře. Jsou to oba velcí spisovatelé. A pábitelé. Koruna je to hezká, tak proč pátrat po pravdě. (A co je v tomto případě vůbec pravda?) Procházel jsem se zámkem Dobříš kolem kuchyně a zastihl mě divadelní historik Vladimír Procházka. Spolupracoval kdysi s „hájkovskou“ Tvorbou, čas od času zašel do stejné restaurace jako moji přátelé i já. „Franto, máš chvíli?“ „Co se děje?“ „Hrabalovi je špatně, už poslali pro doktora, ale já musím odjet do Prahy. Ty máš určitě čas.“ Nemohl jsem odmítnout. Navíc v situaci, kdy jeden z velkých českých autorů pobýval blízko mě. Ocitl jsem se tak v průchodu na zámeckou zahradu u pohovky s Bohumilem Hrabalem, na níž on pololežel, poloseděl. (Jako bych tu scénu opět viděl před sebou.) Bezpochyby pro něj nebylo lehké přijmout pozvání na místa, kde se od roku 1946 procházely špičky československé i světové literatury, kde pobývali i jeho „padlí andělé“, kteří na svůj pobyt rychle zapomněli. Po roce 1970 byl určen jen těm z oficiálního světa. „Mám vám něco přinést?“ zeptal jsem se. Pozor, může to být srdce, říkali mi ti, kdo mě přivedli k jeho loži a vzápětí zmizeli. Pojednou jsme na místě zůstali jen my dva. Tak už to bývá. „Ne, nechci nic, jen cítím tlak u srdce.“ „Nechcete uvolnit košili, sundat boty? Měl byste něco povídat…“ snažil jsem se hovorem uklidnit jeho i sebe v netušené situaci. „Jsem na loďce, která mě veze na druhou stranu řeky. Už jsem skoro tam, stačí nám jen pár metrů... Mladý muži, jako bych měl zase námořnický obleček a viděl zář odrážejících se mincí. Jsou ve vodě. Jako bych byl zase malý kluk a šel za nimi…“ Byl jsem skoro bez dechu a ač bez vyznání, téměř jsem se modlil, aby už přijel lékař.
„Chci je vzít do ruky, tak se nakláním nad zábradlí kašny. Chci je vzít do ruky… už je držím v pěsti, nepustím je… Paprsky se od nich ale najednou přestávají odrážet, všude je voda. I v naší lodi je voda, kde jsou vesla?…“ Tuhnul jsem hrůzou a snažil se chlácholit o tolik staršího muže, s nímž jsem se do té doby nesetkal. Jen jsem o něm slyšel. A pociťoval vůči němu úctu i stud. „Najednou je u mě panička na kolečkové židli, musela přerušit oběd… bere mě do rukou… Mladíku, člověk se stejně skoro až na druhém břehu vrací do dětství, kdy mu bylo nejlíp… pamatujte si to… …zase jdu po náměstí a vidím, jak mladí mužové vyhazují do vzduchu mince, zase mi svítí do očí třpyt, jsou to jejich mince… odrážejí zář slunečních paprsků… musím je sebrat a koupit si kočičku, mám totiž hrozně rád kočičku, co má kupec na náměstí… když přijdu do krámu, tak je ode mě ale nechtějí… prý už neplatí, jsou ze starého císařství, ode dneška prý platí jiné…“ Bez dechu jsem naslouchal samomluvě velkého pábitele a snažil se zachytit drápečkem nějakého zážitku, abych se mohl zapojit do hovoru a odvézt ho od řeky Léthé. Už aby tu byl doktor. „Je tam světlo, ale já nechci na druhou stranu, měl bych jít ještě k Tygrovi, nechci veslo, nedávejte mi ho…“ Na chviličku jsem se omluvil a zmaten šel za roh, do kanceláře dobrého člověka, ředitele Josefa Plevky. „Doktor tu bude za chvíli, už vyjeli.“ Vrátil jsem se. 24
Hrabal vyprávěl dál. Byl oslněn letním sluncem rozpalujícím jeho psací stroj, jednotlivé klávesy ho pálily do rukou, přesto chtěl psát, musí napsat další stránku… Stránky napsaných výpovědí se v žáru slunce stáčely do ruličky a padaly z plechové střechy… Konečně se ozval hluk, přicházel ředitel s mladě vyhlížející doktorkou v bílém plášti. Hrabal se vztyčil a říkal cosi o tom, že se nic tak moc neděje, je mu docela dobře… Za tu chvíli jsem s ním tak spojen, že mě z ředitelské kanceláře museli vyvést. Doktorka se už rutinně zhostila své povinnosti, na rozdíl ode mě byla úplně klidná. Nemohl jsem se zbavit rozpaků, díval se na lidi před dveřmi, každý jen kroutil očima, neodvážil se nic říci. Trvalo to neskonale dlouho. Vyšel Hrabal a laškoval s doktorkou, která se usmívala. Podle zvyku jsem ho nutil sednout na sedačku. Nic se prý nestalo, srdce to nebylo, spíš nějaká slabost… „Může si dát kafe nebo aspoň malé pivo?“ zeptal jsem se. Zamířili jsme do restaurace, kde čepovali dobrou plzeň. Objednal jsem sobě jednu velkou a malou pro hosta. „Přineste ještě kafe,“ dodal jsem, „panu Hrabalovi slabší…“ Ten se už zhluboka napil a já mu objednal další pivo. Sedl jsem si pak k vedlejšímu stolu, u toho „našeho“ najednou nebylo k hnutí. Jak už to bylo dávno, co jsem s ním seděl v místech, kde bylo vylidněno. Nikdy mě nenapadlo, že bych na tyto okamžiky vzpomínal, přesto Hrabalovu „plavbu na druhou stranu řeky“ slyším dodnes.
V roce 1990 se stal nositelem Prix Laure Batallion v Nantes a Premio Capri, v roce 1991 začalo nakladatelství Pražská imaginace vydávat jeho Sebrané spisy. Pod stejnou značkou vyšly i jeho týdenní texty z počátku 90. let, Ponorné říčky, Růžový kavalír (1991), Aurora na mělčině (1992), Večerníčky pro Cassia (1993). Texty z let 1993 – 1994 vydal Tomáš Mazal. V roce 1992 mu bylo uděleno francouzské vyznamenání Chevalier des arts et des letres a italská cena Premio mondello za Listopadový uragán (1990), v roce 1995 dostal v Turínu prestižní cenu Grinzane Cavour za celoživotní dílo. Hrabal zůstal, jaký byl, stejně nešetřil sebe ani druhé. Ve svazku nazvaném Aurora na mělčině publikoval další ze svých dopisů Dubence. „…a já jsem seděl vedle Jiřího Dienstbiera, pošeptal jsem mu, že já jsem byl ve straně jeden rok, kdežto on, jak napsal, téměř deset let… to mu povídám, abych jej potěšil… a pak jsem otevřel noviny, propagace Občanského hnutí, a tam na titulní stránce byl Jiří vyvedený v kresbě a nadpis Snění o Evropě… Odložil jsem noviny a pošeptal jsem u zasedacího stolu Jirkovi… Hele, tam v kotelně, kde jsi sloužil, tak tam zůstalo po tobě kanape a služební čepice topiče, a teď tam je můj kamarád Karel Zavadil, kterého vyloučili ze strany a za trest tam teď topí místo tebe… Zavadil byl téměř profesorem akademie, fajn kluk, kamarádí se s námi U tygra, je členem Zlaté Prahy a teď, když je topičem za trest, tak dál s námi sedí, koupil jsem mu barvy…“ Hrabal tehdy ve svých osmasedmdesáti letech s tvrdošíjností „strašného dítěte“ jezdil den co den autobusem do Kerska, krmil tam svou kočičí komunitu a nutil psací stroj vydat další svědectví… „Je nebezpečí z prodlení,“ napsal, „i když jsme tomu nechtěli věřit, i když jsme se vzpírali a doufali…“ Nebyla to opět promarněná léta. O rok později, v květnu 1992, převzal na Festivalu spisovatelů, který doprovázel Pražský mezinárodní knižní veletrh, cenu Jiřího Theinera, kterou uděloval anglický časopis European Bookseller, za nejúspěšnější překlad tehdy ještě československého díla do anglického jazyka. Zasloužil se o to Karel Srp, šéf Artfóra – Jazzové sekce. Ten s přáteli ještě jako
25
ředitel odboru Ministerstva kultury založil v roce 1991 tradici pražských mezinárodních nakladatelských a knižních svátků, které přibližují město nad Vltavou ke knižním centrům Evropy. Srp, který měl zásluhu na vydání Anglického krále v edici Jazzové sekce v roce 1982, měl podíl i na tom, že britský časopis vzdal hold velkému českému romanopisci. Byl jsem při tom, když Hrabal říkal: „Pouto k jazyku anglickému nepředstavuje jen Shakespeare, je daleko větší, nežli jsme si mysleli. Pouto je pro mě pan Joyce. V jinošských letech, kdy jsem začal vnímat, co je podstata poezie, literatury jako takové, jsem si koupil knihu s krásnými modrými deskami. Byl to Joyceův Ulysses (Odysseus). Od té doby ho čtu neustále. Mám ho tady v tom ruksáčku, musel jsem si koupit novou knihu, protože tu první jsem čtením úplně rozbil. Můj vztah k angličtině je dán přes anglické autory. Jde samozřejmě i přes Shakespeara, který mě naučil, co je to vnitřní monolog. To, že jsem tady a jsem poctěn, abych převzal anglickou cenu, tak to mě těší. Kupodivu jsem tam získal popularitu knihou Obsluhoval jsem anglického krále, ale hlavně, na čem si já zakládám, že tam vyšla i moje Hlučná samota, která je výrazem povědomí nejen toho, co se tady u nás všecko dělo, děje a bude dít, ale i toho, co nás pojí s literaturou anglickou, francouzskou, německou, ruskou. I toho, co všecko tady u nás je. Je to ten dech Franze Kafky, ta pražská imaginace a duch Jaroslava Haška, čím jsem se nasytil a čím jsem prostě žil. To všechno je vědomím evropské literatury, která kupodivu ve střední Evropě vždycky našla svý děti, tady jsem chtěl začít mluvit o Kunderovi a budu mluvit i o těch dalších, pokud bude čas. Já děkuju za to, že jsem něco pro tu anglickou překladatelskou literaturu udělal. To je Anglický král a Hlučná samota. Pravda, já jsem tu knihu napsal, ale musíme poděkovat tomu, kdo to přeložil, a to je můj přítel Michael Heym, který pochází také ze střední Evropy, ale je to Američan ze San Franciska.“ Porota ceny Jaroslava Seiferta udělované od roku 1986 Nadací Charty 77 mu v roce 1993 určila toto prestižní uznání. Stalo se tak za trilogii Svatby v domě (vyšly v Torontě 1987, doma 1991), Vita nuovo (Toronto 1987, 1991) a Proluky (Kolín nad Rýnem a Purley i Toronto 1986, 1991). Ve dvoraně Živnostenské banky Na Příkopech byl přítomen i Václav Havel. Hrabal přišel v džínách a teniskách, s baťůžkem, zjevně nervózní seděl v první řadě a poslouchal chválu na svou adresu. Byl jsem přesvědčen, že jako dávno před cestou na Dobříš i tady by si dal raději orosenou plzeň. I tak je dobře, že cenu dostal spisovatel, který patří k největším českých autorům v celé tisícileté tradici. „Polovinu ceny dám na Bosnu, protože když padá ten sníh, oni jsou potřebnější než my, protože my máme dostatek příbuzných a všeho kolem sebe a nadací a institucí a ženy a děti u nás dostanou to, co jim relativně patří, kdežto tam jsou ve stavu nouze. A stav nouze je pro mě hrozivý,“ řekl mi tehdy Bohumil Hrabal, když jsem se ho jako všetečný novinář zeptal, zda už přemýšlí, co udělá s částkou dvě stě padesát tisíc korun českých spojenou s tímto uznáním. „Vzbuzujou ve mně ono Schopenhauerovo: Alle Liebe ist Mitleid, veškerá láska je soucit. Musíme mít lásku a ta láska musí být účinná. Celá podstata křesťanství je ne láska, ale účinná láska, to je ta, která hned v tu chvíli, kdy je to třeba, daruje a dá,“ řekl mi tehdy a dodnes slyším jeho přízvuk a výslovnost hrající si v ústech se všemi hláskami. „Můžete to publikovat jako závazné moje rozhodnutí, že to, co vidím, mě naplňuje hlubokým soucitem a hrůzou a nutí mě to k té účinné lásce, což je podstata křesťanství. Konec.“ Tak hovořil, a když se rozhodl domluvit, dal to razantně najevo jako v tomto případě. Nic nedbal na skutečnost, že se tak děje pod klenbou velké české banky a za účasti společenské „smetánky“. Opsal jsem tehdy i jeho děkovná slova tak, jak je řekl:
26
„Pane prezidente Václave, pánové a dámy! Je to už dávno, kdy jsem jako předmluvu své knížky Bohumil Hrabal uvádí mimo jiné napsal: Moji poetiku tvoří pěticípá hvězda a jejími hroty jsou mi tak známá a sakrální jména těchto spisovatelů: Franz Kafka, Jakub Deml, Jaroslav Hašek, Richard Weiner a Ladislav Klíma. To jsem napsal před lety. Dnes doplňuji svoje poetická nebesa dílem a životem Františka Halase a jeho knížečkou Co je básník? A zjihl jsem nad občanským a básnickým životem a dílem Jaroslava Seiferta a jeho básněmi Morový sloup… Tak byla česká literatura posunuta o další lidskou a básnickou dimenzi. Proto byl za odměnu nebes básník vynesen raketou Apollo, tahem sto dvaceti tun na oběžnou dráhu Země, aby z Nebe mohl střežit podstatu a tvar české poezie. A lásky. Dnes jsem tedy v Živnostenské bance při slavnostním předání Ceny básníka Jaroslava Seiferta. Tu cenu, podržte se nebesa!, dostávám já, aby se s nádechem ironie naplnila slova Svatého písma, že štěňátka budou sbírati drobty ze stolu svých pánů. A tak se tedy stalo, tu cenu dostávám já. Kdo tomu nevěří, ať si to zítra přečte v denním tisku. (Trochu mě zamrazilo, ale měl jsem pocit, že jsem zase jednou ve správnou chvíli na správném místě!) Pane prezidente, pánové a dámy, děkuji vám, děkuji vám, děkuji vám.“ Jak jsem si ověřil v denním tisku, byl jsem jediný novinář, který tehdy zaznamenal jeho slova. Další jedinečné setkání. Už jsem řekl, na víkendy jezdil do Kerska krmit kočky, v Praze nikoho po smrti Vladimírka, Pipsi a Maryska neměl. Jinak bydlel v Kobylisích, kam se odstěhovali z Libně.
*** Po smrti si čtenáři mohli přečíst i jeho důvěrné dopisy z padesátých let. O citaci si říká vyznání napsané kolem roku 1950 jedné slečně: „Válka nás stejně jednou skosí, tak proto žij jako Slunce a miluj jako Měsíc. Jdi se všude podívat a ze všeho si vyber vždy to, co jsem ti říkával: Svět stojí za to být prožit, jenom vždy dělat s láskou, s láskou dýchat vzduch, s láskou užívat, co jest dopřáno zdravému tělu. Poněvadž nakonec není nic jiného na světě než láska a ten, kdo ji nás učí a nám ji dává. To v životě hledej a to dávej a nikdo ti nikdy nemůže nic říct. Že zhřešilas? Ale ano, ale také velice milovalas a před Bohem dobře obstojíš. Proto znovu ti říkám, važ si toho, že můžeš milovat a dýchat čistý vzduch. Nauč se to: Nic víc od světa nechtít a svět celý ti otevře skrytou náruč. No tak a už dost. Sbohem. Tvůj Bogan H.“ „Život je trvalá obrana před tím, co přijít musí. Že je tak málo sebevražd, co?“ napsal zase v Domácích úkolech z pilnosti. Když jsem ho potkal naposledy, šel Husovou ulicí, baťůžek v rukou před sebou, a nohy ho zjevně bolely při každém kroku. Byl to víc než osmdesátiletý muž. Pobýval potom v nemocnici. I na Hrad si pro medaili Za zásluhy muset dojet na vozíku. (Jen on věděl, nakolik to bylo gesto, ona „sólo grimasa“ určená jen prezidentovi kamarádovi, a nakolik přiznaná nezbytnost.) Lékaře prý vítal se sobě vlastní ironií: „Pro mne už žádná vizita, sežeňte kněze. Já se už naladil na smrt... Goethe, když mu kněz uděloval poslední pomazání, řekl: A ještě mi namažte polobotky, mám před sebou dlouhou cestu!“ Snad se opět setkával s Vladimírem Boudníkem a mudrovali o světě. (Egon Bondy se z Telče přestěhoval do Bratislavy. Nadále „marxist levý“ měl zpanštělé Prahy dost. Přesto jsem ho tu nachytal. Občas přijede.) Při vizitě prý Hrabal žertoval: „Jste tady nade mnou jako na obraze Rembrandta Anatomie doktora Tulpeho. A přitom jsem řecká galéra, co se rozpadla, potopila na mořské dno, protože mám v čudu trup, rozlomená žebra. Ale to jsem já... Jsem prostě daun.“ Stárnoucí básník recitoval svého miláčka Sergeje Jesenina, kterého 27
znal skoro celého zpaměti. Od jeho hrobu si přivezl papachu zdobící a hřející jeho hlavu s prořídlými šedivými vlasy. Ten tam byl čas, kdy chodil po Praze v růžových ponožkách a s růžovou šálou. To když poslanci počátkem 90. let přebarvili tank připomínající na Smíchově od roku 1955 osvobození Prahy Rudou armádou. Ukázalo se, že to není onen tank, za který byl vydáván. (Původní dostal zásah na Klárově, při kterém zahynul velitel poručík Ivan Gončarenko. Jeho pomníček tam ještě je.) Ani to nebyl onen bájný typ T 34. A nakonec to byl pomník armádě, která přišla ještě jednou, nevítaná. Tak pryč s ním! (Nakonec proč nezbourat další pomník národní historie, aby další generace nemohly zjistit, jací byli jejich rodiče? Jímavý film Májové hvězdy podle povídek Ludvíka Aškenazyho jen tak někdo neuvidí (doufám že se mýlím). Hrabalova tvář už nemohla říkat: „Jsem sice stár, ale jdu s vámi.“ Bolel ho celý člověk, celý svět. Připomínal si prý Jeseninovy verše: „Domů zas přijdu./ Radostí cizí se potěším,/ v zelený večer pod oknem se vrátím,/ a pak se jim tam oběsím.“ Jen Hrabal věděl, nakolik „krmil holuby“ a nakolik šel vstříc Jeseninovi i Boudníkovi. Naposledy ho ale spatřili 3. února 1997 na zemi pod oknem v nemocnici Na Bulovce. Slovy policejní zprávy: „Šlo o nešťastnou náhodu. Cizí zavinění zcela vyloučeno. V těle dotyčného nebyl zjištěn alkohol, ani vliv utišujících prostředků.“ Na cestu ze svého pátého patra si oblékl své seprané modré džíny.
„Dosáhl jsem vrcholu i jisté prázdnoty a moje tendence je sestupná. No prostě, bude mi osmdesát let. Za poslední dva, čtyři roky jsem sice napsal celou řadu malých esejí, které by vydaly na knížku, ale na větší knížku už nemám. Nemám dostatečný důvod ke psaní. Mám ten dojem, že to, co jsem udělat měl, jsem udělal. Čili – moje nebesa jsou usmířena! Já nemám pocit, že jsem žil nadarmo. A to je nejdůležitější…“ napsal nedlouho před tím. „Pan Hrabal byl člověk s velkým Č,“ řekl mi Milan Novák, jeho přítel, primáš cikánské kapely Kormani, která mu krásně hrála při různých příležitostech. Naposledy ve velké síni krematoria v Praze Strašnicích zaplněné k prasknutí píseň Cikánský pláč. Yüklə 251,01 Kb. Dostları ilə paylaş:
|