3
který přecházel po žhavém uhlí nebo žiletkách, a věděl, co se od něj očekává. A
netroufal si zklamat ty, kteří v něj věřili, že přejde po žhnoucích uhlících, a nepopálí
se ani neshoří, a že se projde po ostří žiletek, a nevykrvácí. Učinil tak, posbíral si pak
své rupie a polovinu rozdal.
Vtiskl svůj punc době, jako ho doba vtiskla jemu. Všechny převleky a různé
úlohy ve hře, kterou pro něj psali jiní (ale kterou si často psal a předehrával sám),
byly součástí jeho vybavení, jak přežít život, v němž byl tolikrát osamocen:
nemanželské dítě, nevalné studijní výsledky, nacismus, třídní boj, nejrůznější druhy
cenzury a autocenzury a nakonec příznaky stáří s neviditelnými bolestmi a úzkostmi,
které byly větší a silnější než on. (Každému ubývá sil. Nikomu není dáno být
bohatýrem do smrti. I když on se jím snažil být. Život a smrt. Pravda a lež, literární
příběh.)
Na krajnosti si zvykal od nepaměti. Počalo to úzkostí předávanou rostoucímu
človíčku už v maminčině bříšku, který postrádal otcovu ochranu. Cvičil se potom
pomalu jako Fuksův pan Thedor Mundstock, aby překonal nepřízeň světa. (Lze to ale
dokázat bez poranění duše?)
V Životě bez smokingu příhodně napsal (sice o jiné příležitosti, ale toto
sebepoznání lze podle mého vztáhnout obecně na jeho osudy): „Ten čas jsem se
nestačil divit, jak můj život se pohyboval hned nahoru a hned zase dolů, hned
doprava a hned zase doleva, pohyboval jsem se světem jako splašené spřežení,
jehož opratěmi cukal posedlý a zběsilý vozka…“
Naučil se milovat kontrasty. Z nedostatku se snažil udělat výhodu. A byl to přítel
Vladimír Boudník, který mu při nekončících procházkách po Libni ukázal půvab
nelitovat toho, co odchází, co mění svou strukturu, a získává tak zároveň novou.
„Vůbec obrazem pohybů jeho vztahů k lidem byla sinusoida, příliv a odliv, černá a
bílá,“ napsal v Něžném barbarovi Hrabal o něm (a tak trochu i o sobě).
Věděl totiž, co pravil milovaný jeho čínský myslitel a básník Lao c´ už 500 let
před Kristem: „Znáti své bílé a podržeti své černé, takový jest podnebesí vzor. Znáti
svou slávu a podržeti svou hanu, takový člověk je podnebesí údolím…“ A tyto
myšlenky dováděl sám do současnosti: „Tedy staří dobře věděli, že portrét člověka je
dialekticky sestaven z jeho hanopisu a jeho slávy. My ve 20. století tíhneme k tomu,
abychom na sobě viděli jen tu chválu a na druhých jen tu hanu. To je počátek
zmatku.“
Biblí se mu staly Filozofické listy Ladislava Klímy z doby jeho studií, z roku
1939. Poučil se v nich (a na věky si zapamatoval), že „směšnost a hrůznost jsou
sestry, že kořeny vší hrůzy spočívají v mysteriu komičnosti a naopak, že v nejhlubší
hloubi směšnou jest jen hrůznost a jen každý strach; že svět jest jen bezedně
hlubokou a feéricky hrůznou groteskou.“ Klíma mu vysvětlil jeho tušení, že „nejen že
vyšší povstává myslitelně jen z nižšího, ale, ve smyslu polarity a hlavně ludibriosity
(radosti) světa, povstává ze svého opaku, den z noci, slabost ze síly, ohyzdnost
z krásy, štěstí z neštěstí“. Blízké (a procítěné) mu bylo Klímovo zjištění, že „vítězství
se sestává jen z bití“.
Filozofové mu vysvětlili a přítel „Vladimírek“ ho naučil nebát se ani drcení
starých bloků libeňských domů, které padaly, aby uvolnily místo novostavbám.
Když se v Praze stavělo metro, byl šťasten, že je u toho a sleduje buldozer, jak
rozrušuje domek v ulici Na Hrázi (jak on sám říkal: na hrázi Věčnosti) čp. 326/24, kde
prožil v letech 1950 až 1973 nevyslovitelné štěstí s kamarády i s manželkou Pipsi
(která se už demolice nedožila). Sám se pak procházel po zbořeništi domu, kde tolik
let bydlel, bral za kliku dveří už dávno neexistujícího domova a film v jeho vědomí si
nepochybně připomínal staré záběry a on sám psal scénáře dalších částí.
4
(Jako by se stále musel dotýkat věčnosti a dočasnosti, a ta je vždy rámovaná
smrtí. K ní se nakonec rozhodl z vlastní poraněné vůle jeho přítel Boudník i
Hrabalovo druhé já – Haňťa z Hlučné samoty.)
***
Přistupoval jsem k němu po špičkách, s pocitem bázně i studu. Bázně proto, že
jsem se dlouho odhodlával napsat o jeho knihách (ovšem bez všestranné znalosti
jeho knih i příspěvků do časopisů 50. a 60. let; nebylo lehké se k nim dostat, neměl-li
je člověk či rodiče nebo kamarádi doma, mnohá tabu byla pro mě na počátku 80. let
zdánlivě i fakticky nepřekročitelná), připadal mi navíc příliš veliký na to, abych k němu
řekl své. Studu proto, že mi kouzlo jeho literárních textů nejvíce přiblížily až
Menzelovy filmy Slavnosti sněženek a Postřižiny; Skřivánky na niti, Perličky na dně
ani Sběrné surovosti jsem vidět nemohl, odpočívali v trezoru.
Teprve v roce 1989 jsem se odhodlal napsat o jeho prózách; v nakladatelství
Československý spisovatel vyšly ve stodevadesátitisícovém (!) nákladu jeho Tři
novely, které nabídly Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé a
už legendou opředenou prózu Obsluhoval jsem anglického krále.
To si už jejich autor nesl na zádech dobré i zlé posbírané během literární poutě
světem svým i vezdejším. Daleko byly první okamžiky, kdy ve vytržení seděl nad
strojem značky Underwood a bušil do kláves: „A tak jsem psal pro radost z psaní, pro
tu jistou euforii, ve které, ač střízlivý, jevil jsem známky opilosti… A tak jsem psal
v zákonu odrazu toho, jak jsem bláznivě žil… A tak jsem psal dál, jako bych zpovídal
nejen sebe sama, ale i celý svět… I nadále jsem považoval za hnací sílu mého
psaní, že jsem očitým svědkem a že já musím zapsat a napsat to všechno, co mne
dojímá a současně pobuřuje, že já musím vydat na psacím stroji svědectví ne o
každé události, ale o jistých uzlinách reality, jako bych si vystříkl na bolavý zub
studenou vodu… Ale i to jsem považoval za boží hru, tak jak mě to učil Ladislav
Klíma.“
Doba setby, orby i tvorby byla téměř dokonána, už delší čas však prožíval
zvláště v Čechách pro člověka obvyklý, nicméně velmi krušný rituál. Zjišťoval si, jak
může (musí) člověk prožít (přežít) slávu, proslulost. (Rozuměj závist, plískání bláta
na bílou bundu, na čerstvě vyprané džíny. Co chceš, rybáři? Jaký vzácný dar ti mohu
poskytnout? – Aby sousedovi chcípla koza.) Kdo tím dokáže proplout bez ztráty
květinky? A je to vůbec možné?
***
Každý ví, že Hrabal miloval pivo, pivnice U zlatého tygra v Husově ulici bude
navždy spojena s jeho bytím i kruhem přátel kolem stolu, v jehož čele sedával a řídil
hovor. „Hospoda není holubník,“ znělo heslo spřízněných. Sledovala se docházka i
přesnost příchodu. Zpravidla udeřila sedmá, kdy pohlédl přísně na okolí, nechal si
objednat taxíka a odjel domů.
Přítelem piva se stal, když chodil v Nymburce na reálku. Později doprovázel na
služebních cestách svého adoptivního otce Františka, který pivo nijak zvlášť
nemiloval, ale činil se. Už tehdy začal mladý Bohumil pociťovat nucení přicházet do
„hlučné samoty“, posedět v hospodě a přitom nejen zchladit rty a jícen – řečeno
s Vladimírem Páralem – „chladolahodou“. Potřeboval „svlažit“ i duši, srdce. Hltal
blábolivá vyprávění lidí práce, onoho „čtvrtého stavu“, jemuž postavil pomník kovu
trvalejší, ale i všech odstrčených, ublížených i těch balancujících na samé hranici
důstojného života nebo bytí vůbec.