5
Nejšťastnější byl mezi svými. (Kdo to ale byli? Ti, co se k němu začali po smrti
hlásit jako důvěrní přátelé? Nevraživost, matka nesváru. Dnes už asi nikdo pravdivě
neodpoví. Nakonec to ani není důležité. Skuteční přátelé vědí své. A on je tím, kdo
vytrval, kdo přežil.)
Fascinovalo ho hospodské prostředí, ta podivuhodná, náhodná i předem
domluvená sešlost spřízněných volbou. „…kdekoliv si usednu, tak tam je moje
společnost; je to můj rituál, a nejen můj, ale všech lidí, kteří přicházejí na pivo, že stůl
tvoří společnost, která hovoří. Jsou to takové besedy u hostinského stolu, besedy, na
kterých hovorem se člověk adaptuje ze stressových denních situací, nebo se jen tak
klábosí, ale i to je adaptace; možná, když je člověku nejmizerněji, tak ho nejvíce hojí
banální hovor a banálních záležitostech a událostech; někdy sedávám a zarytě
mlčím, vůbec při prvním pivě dávám sdostatek najevo, že mi je nepříjemné
odpovědět na jakoukoliv otázku, tak se těším na to první pivo, tak mi to trvá jistou
chvilku, než se přizpůsobím té tyransky hlučné hospodě, než se vyladím na tolik
hostů, tolik hovoru; každý jako by chtěl, aby to, co on říká, bylo slyšeno, když si v té
hospodě myslí, že co on právě říká, je pozoruhodné, a tak to svoje banální poselství
huláká; já patřím taky do těchhle křiklounů, po druhém pivě taky to, co říkám,
považuji za velice důležité, a proto křičím, mám zbystřené oko a hulákám ty svoje
věty, domnívaje se bláhově, že tohle musí slyšet nejen můj stůl, ale snad celý svět.“
Přijít do hostince a být přivítán přáteli, být vyslechnut, protože řeknete něco velice
důležitého (jak jinak), toť veliká věc. (Ne každý to ovšem pochopí, natož prožije.)
Nebyl nejen bez citu, ale ani slepý. Lustig vzpomíná na setkání nedlouho před
jeho smrtí v hospodě U Hynků ve Štupartské ulici, kam Hrabal občas zašel, aby si
„odpočinul“ od společnosti U zlatého tygra. „Jsme na mrtvém bodě,“ pravil mu velký
filozof a básník. Zeptal se ho byvší exulant, jak to ví. „Od lůzy, s kterou se stýkám,“
zněla odpověď. Lůza, ti jeho lisovači papíru potištěného moudrostmi a nesmysly
zároveň, z něhož se za okamžik stane šedivá, nevzhledná kaše, ti propuštění
profesoři při všech (nepřestajných) kádrovacích prověrkách, kterých byl za svého žití,
bytí svědkem, ty jeho perličky na dně a skřivánci na niti mu byli neomylnými
barometry, když vlastní rozum a osvícenská analýza selhaly.
Se všemi uměl promluvit, všem dokázal porozumět. Navíc byl stejný ročník jako
Jiří Marek, narodil se do sklonku císařství, vyrostl v Masarykově republice, zažil
agónii Druhé republiky i Protektorátu Čechy a Morava. Přišel květen 1945, únor
1948, srpen 1968. (Zažil už, když se někomu říkalo s odsudkem v hlasu „Rakušák“,
sloužil za císaře, když my jsme už snili o republice. Jakoby i TGM prakticky do
poloviny 1. světové války neprosazoval jiný koncept, než pozdější Československou
republiku. Jenomže po každém roce 0 jsou hlasití hlavně ti „stateční, když statečnost
zlevněla“. A musíme si to prožívat pořád dokola.) Zpočátku byl nadšen listopadem
1989 a tím, co s ním bylo spojeno. Nakonec to bylo i jeho vítězství. Tehdy vzal svoji
síťovku a odnesl stávkujícím studentům na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy
peníze, aby tak vyjádřil svou podporu. „Jsem sice stár, ale jdu s vámi,“ říkaly jeho
grimasy, kterými nešetřil. Musel být šťasten jako tehdy hodně lidí s jásajícíma očima
plných snů. („Třeba se prostě lidské sny nemohou nikdy splnit. Třeba jsou lidské sny
příliš velké a odvážné,“ napsal nám Jiří Marek. Nepatří tenhle povzdech i sem?)
Ano, měl pivo rád, „…protože bez jisté opilosti nelze ve střední Evropě žít…,“
jak napsal v nesmrtelném eseji Partnerství pro mír aneb Čekání na Godota, kdy
v lednu 1994 v barevném Magazínu tehdy ještě Rudého práva, popsal zážitky
z návštěvy prezidenta Billa Clintona v pivnici U zlatého tygra.
Nakonec se ukazuje, že to byl člověk lámaný kolem historie. A to od samého
začátku, od doby prenatální. A na konci dvakrát tolik. Jedni mu vyčítali, že je moc
prosocialistický, druzí zase, že je moc protisocialistický. Další, že se bratříčkuje
s režimem, zatímco bývalí kolegové byli vyhnáni do exilu nebo nuceni publikovat
6
v disentu, jiní zase, že moc naslouchá těm, kdo se postavili proti režimu. Hrabal však
zůstával sám. Jako snad jediný spisovatel vydával v 70. a 80. letech své práce
v oficiálních nakladatelstvích, v disentu i v exilu.
„Býti na dně a hleděti vzhůru,“ tak znělo spolu s milovaným filozofem Lao – c´
jeho životní krédo. Jiná čínská moudrost mu zase pravila: „Na vaně krále Čing –
Čanga byla vyřezána tato slova: Každého dne se úplně obnovuj a dělej to vždy
znovu a znovu.“ Vetknul ji do čela skladby Život bez smokingu.
V lednu 1975 vyšel v týdeníku Tvorba (už jsme o něm mluvili) půlstránkový
rozhovor, v němž se přihlásil k normalizačnímu režimu, jedinkrát; mohl potom
uvažovat o publikování ve státních nakladatelstvích. V podstatě v něm řekl, že bude
volit kandidáty Národní fronty a že má rád fotbal. To stačilo. Byl to jeden (a asi ten
největší) jeho „chybný výkon“. (Kdos bez viny, hoď kamenem.) Předtím však, v den
jeho šedesátin, se konala v Hájence v Kersku oslava. Sešli se na ní jeho celoživotní
přítel Karel Marysko, bratr Slávek a švagrová, filozof Karel Kosík, přišel i Josef
Smrkovský, bývalý předseda Národního shromáždění z roku 1968, jeden ze symbolů
Pražského jara (Dubček, Svoboda, Smrkovský) a další hosté. Když byla zábava
v nejlepším, vtrhli do restaurace policisté a zapsali si osobní údaje všech přítomných.
Začala jeho kalvárie s StB. (Jako jeden z mála tvůrců se k ní poté přiznal i vyjádřil.)
Na chvilku, na jedno malé setkání odbočím. V trilogii Svatby v domě napsal o
této oslavě, že na ni vešel Karel Kosík s ostatními kumpány – pod standartou
vyrobenou z prostěradla a nesoucí nápis: „Ať žije Bohumil Hrabal, slavný český
škrabal!“
Přátelství i úctu vnímanou vůči filozofu Karlu Kosíkovi nechal pak zaznít
v rukopisu z počátku 90. let: „Tak jsem seděl… u Kocoura, v zadumání jsem pil pivo
a myslel jsem na ten květnový den, kdy jsem tady seděl s filozofem, střapatým a
sršatý a nikdy ne zbědovaným člověkem, pili jsme pivo a on mi převyprávěl, co bylo
v něm, říkal mi to jako svoje krédo, jako bod odplutí, aby když před třiceti lety
dokončil Dialektiku konkrétního, proč by nyní nemohl dopsat to, co neustále
začínal… Dialektiku absolutního, tu svoji Zlatou větev, sub speciae pražské ironie
pana doktora Franze Kafky, který taky měl svoji pracovnu na Hradě, ve Zlaté uličce,
nedaleko náměstí, kde bydlí i ten můj přítel, Karel Kosík.“
Je smutným faktem, že tento obyvatel z Nerudovy ulice popíjí dnes bílé vínko,
pro které tak rád chodil do jeho výčepu pod náměstí Míru, do míst svého dětství a
dospívání, kousek od Slezské ulice č. 11, z které ho jako osmnáctiletého odvedlo
v roce 1944 gestapo, už někde jen s Bohumilem Hrabalem. Měli společnou
zkušenost nacistické okupace, v níž o dvanáct let mladší Kosík zažil 28. října 1939
první setkání s politikou. Fascinovala ho demonstrace lidí, kteří provolávali hesla: Ať
žije svoboda!, Pryč s Němci!, zpívali hymnu, posvátnou píseň „o zemském ráji
napohled“, procházeli Prahou s vlajkami a trikolorami na čepicích. „To bylo moje
politické probuzení,“ popsal ten zážitek později. „Politické probuzení v revoltě. Bylo
mi třináct let, šel jsem v průvodu s otcem a držel jsem se ho za ruku a nechtěl jsem,
aby ten průvod skončil. Nepřál jsem si, aby skončil, protože jsem v té demonstraci,
v první demonstraci po okupaci Československa, vycítil, co je touha po svobodě, co
je lidská odvaha, a bylo mi v ní dobře.“
Svoboda se mu později stala měřítkem. „Člověk se pohybuje mezi dobrem a
zlem, v tom spočívá jeho svoboda,“ jako bych slyšel ozvěnu sametového, trochu
chraplavého hlasu tohoto Hrabalova přítele, když jsme ho navštívili s Arnoštem
Lustigem před vánoci 2002 doma v Nerudově ulici. „Kdokoli se pokusil oddělit dobro,
jako nacisti, nebo zlo, jako se chtělo po únoru, tak neuspěl. Jen se zvýraznilo to, co
kdo chtěl zničit. Je údělem člověka, pohybovat se mezi těmito póly. A volit si, ke
kterému chci být blíže. A mít svědomí.“