Bohumil Hrabal Přítel Jaroslava Haška a Franze Kafky



Yüklə 251,01 Kb.
Pdf görüntüsü
səhifə3/12
tarix14.05.2018
ölçüsü251,01 Kb.
#43916
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   12

 

Nejšťastnější byl mezi svými. (Kdo to ale byli? Ti, co se k němu začali po smrti 



hlásit jako důvěrní přátelé? Nevraživost, matka nesváru. Dnes už asi nikdo pravdivě 

neodpoví. Nakonec to ani není důležité. Skuteční přátelé vědí své. A on je tím, kdo 

vytrval, kdo přežil.)  

Fascinovalo ho hospodské prostředí, ta podivuhodná, náhodná i předem 

domluvená sešlost spřízněných volbou. „…kdekoliv si usednu, tak tam je moje 

společnost; je to můj rituál, a nejen můj, ale všech lidí, kteří přicházejí na pivo, že stůl 

tvoří společnost, která hovoří. Jsou to takové besedy u hostinského stolu, besedy, na 

kterých hovorem se člověk adaptuje ze stressových denních situací, nebo se jen tak 

klábosí, ale i to je adaptace; možná, když je člověku nejmizerněji, tak ho nejvíce hojí 

banální hovor a banálních záležitostech a událostech; někdy sedávám a zarytě 

mlčím, vůbec při prvním pivě dávám sdostatek najevo, že mi je nepříjemné 

odpovědět na jakoukoliv otázku, tak se těším na to první pivo, tak mi to trvá jistou 

chvilku, než se přizpůsobím té tyransky hlučné hospodě, než se vyladím na tolik 

hostů, tolik hovoru; každý jako by chtěl, aby to, co on říká, bylo slyšeno, když si v té 

hospodě myslí, že co on právě říká, je pozoruhodné, a tak to svoje banální poselství 

huláká; já patřím taky do těchhle křiklounů, po druhém pivě taky to, co říkám, 

považuji za velice důležité, a proto křičím, mám zbystřené oko a hulákám ty svoje 

věty, domnívaje se bláhově, že tohle musí slyšet nejen můj stůl, ale snad celý svět.“ 

Přijít do hostince a být přivítán přáteli, být vyslechnut, protože řeknete něco velice 

důležitého (jak jinak), toť veliká věc. (Ne každý to ovšem pochopí, natož prožije.) 

Nebyl nejen bez citu, ale ani slepý. Lustig vzpomíná na setkání nedlouho před 

jeho smrtí v hospodě U Hynků ve Štupartské ulici, kam Hrabal občas zašel, aby si 

„odpočinul“ od společnosti U zlatého tygra. „Jsme na mrtvém bodě,“ pravil mu velký 

filozof a básník. Zeptal se ho byvší exulant, jak to ví. „Od lůzy, s kterou se stýkám,“ 

zněla odpověď. Lůza, ti jeho lisovači papíru potištěného moudrostmi a nesmysly 

zároveň, z něhož se za okamžik stane šedivá, nevzhledná kaše, ti propuštění 

profesoři při všech (nepřestajných) kádrovacích prověrkách, kterých byl za svého žití, 

bytí svědkem, ty jeho perličky na dně a skřivánci na niti mu byli neomylnými 

barometry, když vlastní rozum a osvícenská analýza selhaly. 

Se všemi uměl promluvit, všem dokázal porozumět. Navíc byl stejný ročník jako 

Jiří Marek, narodil se do sklonku císařství, vyrostl v Masarykově republice, zažil 

agónii Druhé republiky i Protektorátu Čechy a Morava. Přišel květen 1945, únor 

1948, srpen 1968. (Zažil už, když se někomu říkalo s odsudkem v hlasu „Rakušák“, 

sloužil za císaře, když my jsme už snili o republice. Jakoby i TGM prakticky do 

poloviny 1. světové války neprosazoval jiný koncept, než pozdější Československou 

republiku. Jenomže po každém roce 0 jsou hlasití hlavně ti „stateční, když statečnost 

zlevněla“. A musíme si to prožívat pořád dokola.) Zpočátku byl nadšen listopadem 

1989 a tím, co s ním bylo spojeno. Nakonec to bylo i jeho vítězství. Tehdy vzal svoji 

síťovku a odnesl stávkujícím studentům na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy 

peníze, aby tak vyjádřil svou podporu. „Jsem sice stár, ale jdu s vámi,“ říkaly jeho 

grimasy, kterými nešetřil. Musel být šťasten jako tehdy hodně lidí s jásajícíma očima 

plných snů. („Třeba se prostě lidské sny nemohou nikdy splnit. Třeba jsou lidské sny 

příliš velké a odvážné,“ napsal nám Jiří Marek. Nepatří tenhle povzdech i sem?) 

Ano, měl pivo rád, „…protože bez jisté opilosti nelze ve střední Evropě žít…,“ 

jak napsal v nesmrtelném eseji Partnerství pro mír aneb Čekání na Godota, kdy 

v lednu 1994 v barevném Magazínu tehdy ještě Rudého práva, popsal zážitky 

z návštěvy prezidenta Billa Clintona v pivnici U zlatého tygra. 

Nakonec se ukazuje, že to byl člověk lámaný kolem historie. A to od samého 

začátku, od doby prenatální. A na konci dvakrát tolik. Jedni mu vyčítali, že je moc 

prosocialistický, druzí zase, že je moc protisocialistický. Další, že se bratříčkuje 

s režimem, zatímco bývalí kolegové byli vyhnáni do exilu nebo nuceni publikovat 



 

v disentu, jiní zase, že moc naslouchá těm, kdo se postavili proti režimu. Hrabal však 



zůstával sám. Jako snad jediný spisovatel vydával v 70. a 80. letech své práce 

v oficiálních nakladatelstvích, v disentu i v exilu. 

„Býti na dně a hleděti vzhůru,“ tak znělo spolu s  milovaným filozofem Lao – c´ 

jeho životní krédo. Jiná čínská moudrost mu zase pravila: „Na vaně krále Čing – 

Čanga byla vyřezána tato slova: Každého dne se úplně obnovuj a dělej to vždy 

znovu a znovu.“ Vetknul ji do čela skladby Život bez smokingu

V lednu 1975 vyšel v týdeníku Tvorba (už jsme o něm mluvili) půlstránkový 

rozhovor, v němž se přihlásil k normalizačnímu režimu, jedinkrát; mohl potom 

uvažovat o publikování ve státních nakladatelstvích. V podstatě v něm řekl, že bude 

volit kandidáty Národní fronty a že má rád fotbal. To stačilo. Byl to jeden (a asi ten 

největší) jeho „chybný výkon“. (Kdos bez viny, hoď kamenem.) Předtím však, v den 

jeho šedesátin, se konala v Hájence v Kersku oslava. Sešli se na ní jeho celoživotní 

přítel Karel Marysko, bratr Slávek a švagrová, filozof Karel Kosík, přišel i Josef 

Smrkovský, bývalý předseda Národního shromáždění z roku 1968, jeden ze symbolů 

Pražského jara (Dubček, Svoboda, Smrkovský) a další hosté. Když byla zábava 

v nejlepším, vtrhli do restaurace policisté a zapsali si osobní údaje všech přítomných. 

Začala jeho kalvárie s StB. (Jako jeden z mála tvůrců se k ní poté přiznal i vyjádřil.)  

Na chvilku, na jedno malé setkání odbočím. V trilogii Svatby v domě napsal o 

této oslavě, že na ni vešel Karel Kosík s ostatními kumpány – pod standartou 

vyrobenou z prostěradla a nesoucí nápis: „Ať žije Bohumil Hrabal, slavný český 

škrabal!“ 

Přátelství i úctu vnímanou vůči filozofu Karlu Kosíkovi nechal pak zaznít 

v rukopisu z počátku 90. let: „Tak jsem seděl… u Kocoura, v zadumání jsem pil pivo 

a myslel jsem na ten květnový den, kdy jsem tady seděl s filozofem, střapatým a 

sršatý a nikdy ne zbědovaným člověkem, pili jsme pivo a on mi převyprávěl, co bylo 

v něm, říkal mi to jako svoje krédo, jako bod odplutí, aby když před třiceti lety 

dokončil Dialektiku konkrétního, proč by nyní nemohl dopsat to, co neustále 

začínal… Dialektiku absolutního, tu svoji Zlatou větev, sub speciae pražské ironie 

pana doktora Franze Kafky, který taky měl svoji pracovnu na Hradě, ve Zlaté uličce, 

nedaleko náměstí, kde bydlí i ten můj přítel, Karel Kosík.“  

Je smutným faktem, že tento obyvatel z Nerudovy ulice popíjí dnes bílé vínko, 

pro které tak rád chodil do jeho výčepu pod náměstí Míru, do míst svého dětství a 

dospívání, kousek od Slezské ulice č. 11, z které ho jako osmnáctiletého odvedlo 

v roce 1944 gestapo, už někde jen s Bohumilem Hrabalem. Měli společnou 

zkušenost nacistické okupace, v níž o dvanáct let mladší Kosík zažil 28. října 1939 

první setkání s politikou. Fascinovala ho demonstrace lidí, kteří provolávali hesla: Ať 

žije svoboda!, Pryč s Němci!, zpívali hymnu, posvátnou píseň „o zemském ráji 

napohled“, procházeli Prahou s vlajkami a trikolorami na čepicích. „To bylo moje 

politické probuzení,“ popsal ten zážitek později. „Politické probuzení v revoltě. Bylo 

mi třináct let, šel jsem v průvodu s otcem a držel jsem se ho za ruku a nechtěl jsem, 

aby ten průvod skončil. Nepřál jsem si, aby skončil, protože jsem v té demonstraci, 

v první demonstraci po okupaci Československa, vycítil, co je touha po svobodě, co 

je lidská odvaha, a bylo mi v ní dobře.“ 

Svoboda se mu později stala měřítkem. „Člověk se pohybuje mezi dobrem a 

zlem, v tom spočívá jeho svoboda,“ jako bych slyšel ozvěnu sametového, trochu 

chraplavého hlasu tohoto Hrabalova přítele, když jsme ho navštívili s Arnoštem 

Lustigem před vánoci 2002 doma v Nerudově ulici. „Kdokoli se pokusil oddělit dobro, 

jako nacisti, nebo zlo, jako se chtělo po únoru, tak neuspěl. Jen se zvýraznilo to, co 

kdo chtěl zničit. Je údělem člověka, pohybovat se mezi těmito póly. A volit si, ke 

kterému chci být blíže. A mít svědomí.“ 




Yüklə 251,01 Kb.

Dostları ilə paylaş:
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   12




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©genderi.org 2024
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə