Bohumil Hrabal Přítel Jaroslava Haška a Franze Kafky

 

7 

Na jaře 2003 jsem ho pozval jménem organizátorů na mezinárodní konferenci 

chystanou v Lipnici nad Sázavou, v hostinci U České koruny, kde autor sepisoval 

téměř poslední stránky svého nesmrtelného díla, ke 120. výročí narození Jaroslava 

Haška (i proto se o tom zmiňuji, Kafka, Hrabal, Hašek, to platí). Autora fenomenální 

eseje zaujalo téma Hašek a Švejk v novém století i tisíciletí. Nemohl jsem se dovolat, 

a tak jsem napsal dopis. „Jsem nyní v nemocnici a snad se vrátím koncem února. 

Zavolejte mi v březnu, Váš návrh je lákavý, rád bych s Vámi mluvil.“ Datum: 10. 

února 2003. Bohužel nadešel 15. únor, kdy jsem se dozvěděl, že se s ním už 

neuvidím. (Nebo až tam.) To by byl ale další portrét, takže až příště. 

Zpátky k Hrabalovi. Byl literaturou posedlý, vždycky nejvíc stál o napsané 

řádky, které potřeboval dostat ke čtenáři. Chtěl tvořit, žít, alespoň existovat. Zároveň 

věděl, že „všechny ideologie, všechny světové názory se vyznačují bez výjimky 

nesnášenlivostí. Všechny jsou vytvářeny určitou společenskou skupinou pro ni samu 

anebo pro skupinu jinou, ale všechny si osobují právo mít platnost pro všechny lidi. 

Stačí se podívat kolem sebe, stačí se ohlédnout daleko nebo blízko nazpět.“ Jak 

říkám, nemiloval nebesa ani podzemí, i když s oběma prostředími koketoval, obě ho 

přitahovala a on se jich dotýkal. Miloval svět, nejlépe viděný přes sklíčka krasohledů 

skládající různé barevné, rychle se měnící obrazy. Miloval literaturu. Držme se tedy 

jí.  

V den jeho osmdesátin o tom všem napsal jeho druh z 50. a 60. let, básník a 

filozof a překladatel Egon Bondy: „Jsou básníci, kterým na kontaktu se čtenářem 

příliš, až třeba úplně, nezáleží, ale na druhé straně jsou takoví, pro něž je tento 

kontakt základní touhou a potřebou. K těm patří Hrabal. Platil za to hroznou daň: 

v podmínkách umělecky ultrakonzervativního režimu s jeho totalitně prosazovanou a 

přitom v jádře zfalšovanou ideologií podléhal dnes neuvěřitelným cenzurním tlakům, 

jež pochopitelně vyvolávaly i trpkou autocenzuru jeho psaní. Jestliže mu ideologičtí 

strážci škrtali dokonce i slova jako ,zaplať pánbůh´, publikovaná podoba Hrabalových 

prací byla krutě deformována. Na jeho hlavu se o to víc snášely výtky ,hrdých a 

hrdinných´ karatelů, kteří tomuto tak jemně citlivému básníkovi dělali peklo zaživa 

nemenší měrou než partajní ideologové. Že i za těchto okolností vzniklo dílo 

obdivuhodné a nejširší čtenářskou veřejností upřímně milované, není jen satisfakce 

pro autora, je to mimořádný dokument vnitřní síly české kultury… 

Jestliže se básník chce podělit se čtenářem, je mu potřeba za to poděkovat 

zvláště v dobách zlých, kdy je prostě lehčí psát do šuplíku. Až na několik vět 

v jednom interview se Hrabal nikdy nedal přinutit k tomu, aby nějak podpořil totalitní 

režim. Byl mu proto solí v očích neméně než ti, kteří si vydávali jen samizdaty. Dnes 

můžeme Hrabalovo zmrzačené publikované dílo konfrontovat s literaturou samizdatu, 

která si podobná mrzačení nemusela nechat líbit, a ukazuje se, že Hrabalova práce 

zůstává hodnotou trvalejší a hlubší.“ 

Když mu bylo osmdesát, kamarádi zatloukli malou destičku na místo, kde stál 

jeho dům. Kdyby se dožil úterý 9. listopadu 1999, pak by se určitě také bavil, 

Obvodní úřad Prahy 8 odhaloval jeho „stěnu“. Na místě domu čp. 326/24 v ulici Na 

Hrázi, kde žil s Vladimírem Boudníkem a především s manželkou a který v roce 1988 

ustoupil stavbě metra, vznikla betonová stěna kolem (dnes už nefunkčního) 

autobusového nádraží, kterou malířka Tatiana Svatošová vyzdobila Hrabalem 

v životní velikosti, obrazem psacího stroje i hřbetů knih jeho oblíbených autorů. 

Pidináměstí bylo pojmenováno jeho jménem. 

Stal se legendou, jeho přínos duchovní atmosféře Prahy si uvědomuje každý, 

cizinci jsou jím přímo posedlí. Jak už to bývá, některé věci jsou zdálky viditelné 

zřetelněji než zblízka. Jak říkám, Kafka, Hašek, Hrabal. 

 

*** 

---

 

8 

 

Narodil se 28. března 1914 v Brně jako nemanželský syn Marie Kilianové (otec 

v křestním listě uveden nebyl, jak to má s Jiřím Markem stejné) a první tři roky byl 

vychováván jejím dědečkem a babičkou. Později, když se „Maryška“ provdala za 

Františka Hrabala, se rodina přestěhovala do Polné, kde byl Francin účetním v 

pivovaru. Po svatbě v roce 1916 přijímá malého Bohumila za svého a věnuje mu 

stejnou péči jako bratrovi Slávkovi, který se záhy narodil.  

Už tehdy si zítřejší Bohumil – Bogan zamiloval lidi práce. Vstával brzo, aby 

viděl, jak strojí koně, s nimiž vozili plné sudy do hospod v okolí, jak stloukají 

z neforemných lišt kulaťoučké domečky pro zlatavý mok, jak se dávají do díla 

sladovníci, kteří navíc dokázali vyprávět s velkou fantazií bláznivé historky. To vše 

mu učarovalo. Tenhle svět se stal i jeho světem. Voněl chmelem, pivní pěnou i 

člověčinou. 

Bohumil vyrůstal v Nymburce, kam se rodina přestěhovala v roce 1920 a kde 

byl otec správcem a později ředitelem pivovaru. Tam také budoucí spisovatel 

vychodil Obecnou školu, a po roce studia na gymnáziu v Brně (1925 – 1926) opět v 

Nymburce navštěvoval státní reálku (1926 – 1934). Sám vzpomínal na své nevalné 

studijní výsledky – dodatečnou maturitu složil na reálném gymnáziu v Českém Brodě 

v roce 1935. Poté vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Absolutorium, 

vystavené 30. října 1939, obsahuje soupis všech přednášek, které v letech 1935 až 

1939 (8 semestrů) Bohumil Hrabal absolvoval. Jak bylo tehdy možné a obvyklé, 

navštěvoval i přednášky z filozofie a literatury na Filozofické fakultě. Tam získal trvalý 

vztah k surrealistům, k francouzské literatuře, Appollinairovi, Rimbaudovi, 

Baudelairovi, k filozofům Arthuru Schopenhauerovi a Ladislavu Klímovi. Měl za 

sebou i státní zkoušku historicko – právní, k dalším však nedošlo. Pohřeb Jana 

Opletala a následné uzavření českých vysokých škol nacisty (Češi přece nepotřebují 

vysokoškolské vzdělání, budou poněmčeni a budou sloužit) – tyto události odložily 

úplný konec studia o šest let.  

Od 1. prosince 1939 do 31. srpna 1940 pracoval u notáře Josefa Možuty v 

Nymburce, od 4. září 1940 do 31. ledna 1941 navštěvoval Soukromou Eckertovu 

obchodní školu v Praze. Zároveň s tímto studiem byl od 10. září 1940 do 15. srpna 

1941 veden jako úředník Spotřebního a výrobního družstva železničních 

zaměstnanců v Nymburce, potom nastoupil do služby v železniční stanici Kostomlaty 

u Nymburka. Pracoval na dráze jako skladník, dělník na trati nebo (po absolvování 

kursu v Hradci Králové) jako výpravčí. Po skončení války využil jednatřicetiletý 

Bohumil Hrabal možnosti ukončit vysokoškolská studia, 22. března 1946 je 

promován doktorem obojího práva. (Vida, také Kožík a Tomeček měli právnické 

vzdělání i praxi.) Zbývala ještě základní vojenská služba, trvala po válce jen od 

dubna do srpna 1946. Po necelém roce nastoupil mladý právník dráhu obchodního 

cestujícího.  

V Nymburce začal s publikováním v Občanských a Nymburských listech. 

Otiskoval tam mj. reportáže ze svých zahraničních cest. Po roce 1959 přispíval do 

Května, Tváře, Plamene, Kulturní tvorby, Literárních listů, v 70. a 80. letech i do 

exilových periodik – do pařížského Svědectví Pavla Tigrida a římských Listů Jiřího 

Pelikána. 

Jak bylo nejenom ve 30. letech samozřejmé, projel kus Evropy. Nejdříve na 

kole Československo a Německo. Potom procestoval Polsko, Estonsko, Finsko a 

Švédsko. Jak už jsem řekl, měl vždy mezinárodní rozhled, velké historické znalosti, 

přemýšlel o výtvarném umění a miloval vážnou hudbu. 

 

*** 

 

---