9
S Hrabalovým jménem zůstane na věky spojeno slůvko pábení, pábitel.
Literární teoretici složitě zjišťují, co vlastně znamená. Autor ho dal do titulu své druhé
knížky povídek. Znamenalo pro něj nejen pojmenování tvůrčí metody, ale něco
daleko víc, vztah ke světu, k druhým i k sobě samému, přímo způsob života.
Jak sám po letech vzpomněl, přivedl ho k tomu Jiří Kolář, kterého jednou zastihl
při rozjímání. „Co děláš?“ optal se Bohumil. „Pábím,“ pravil Jiří, a to muže s citlivým
srdcem fascinovalo.
Dnes už víme hodně o vlivu strýce Josefa Hrabala (Pepina) na Bohumilův život
i tvorbu. Snad tady je třeba hledat odpověď na vystižení slova pábitel, pábení. Jde i o
Pepinovo vidění světa, o jeho způsob komunikace s ním, který Hrabal přijal a
rozvinul. Když Pepin zemřel, nechal mu vděčný synovec napsat na smuteční
oznámení, řekl bych, jejich společné vyznání: „Ten svět je k zešílení krásnej, ne že
by byl, ale já ho tak vidím.“
Konečně našel výraz pro to, co se marně pokoušel vystihnout: pábení.
„Tak pábitel je člověk, proti kterému se neustále vzdouvá oceán dotěrných
myšlenek. Jeho monolog teče pořád, tu jak ponorná řeka v dutině mysli, tu zase se
řine ústy ven. Je to pábení, které jak hořící pochodeň je podáváno štafetou lidského
jazyka od úst k ústům. Pábitel je nástrojem jazyka, který obohacuje sebe sama o
všecky něžnosti a finty, o něž má zájem jazykověda... Je zaujat svým vnitřním
monologem, se kterým chodí po světě, jako páv se svým krásným peřím…“
Pábitel byl pro Hrabala každý člověk, který je taky navštíven inspirací a říká
věty, o kterých rozumní lidé říkají, že jsou nerozumné, dělá věci, které slušní lidé
nedělají. Pábení pro něj bylo usilování o zakázané a souviselo s pražskou ironií a
humorem. Proto tak intenzivně vnímal Haškovu poetiku, jeho vidění literárních
postav, ale i světa. Pábení pro něj bylo pokoušení, zda by text mohl být napsán jinak,
než jak ho psal dosud. Bylo to velké pokušení psát věty, které jsou formálně a
obsahově nekonvenční, experimentovat při tom a vstupovat tak na tenký led.
„Pábení je mi součástí i toho mého životního stylu, avšak je to i odpovědnost
podepsat se pod pábitelský text, dokonce je to i jistá dávka drzosti přinést text do
redakce. Ale vrcholem pábení je potom vytištěná kniha… Pábitel, když se nedává do
řeči s lidmi, baví hovorem sám sebe, podává informace o případech, jejichž význam
je zveličen, přesunut, zpřeházen, protože pábitel cedí skutečnost přes diamantové
očko inspirace… Pro literaturu je pábitel cenný tím, že už v typu je ozvláštňovatel. A
nadto je přirozenou vyrovnávkou proti typu civilizačnímu, intelektu. Nejen v naší
literatuře, ale hlavně ve světové je patrný posun ve výběru hrdiny. Pábitelé jsou lidé,
kterých si nikdo nevšiml, kteří jsou skoro na konci společenského žebříčku, kteří
snad ani nemají tuze vzdělání, a když, tak jim spíš vadí…“
Bylo mi sympatické, že se hlásil ke zdrojům své inspirace, k obyčejným lidem,
k fascinaci prací a přemíře lidských typů při ní poznaných. K hovoru v hospodě,
k zaslechnuté větě na ulici. Na rozdíl od jiných autorů, kteří tak ve „starém“ režimu
činili ze snaživosti (vždyť se „to“ vyžadovalo) a často neměli Hrabalův ponor do lidské
psychiky, jemu čtenář věřil každou větu.
„Mé práce jsou vždycky odrazem něčeho. Toho, co jsem prožil a zažil a co bylo
tak silné a co nazrálo za jistý čas, že jsem najednou dostal takové nutkání, přání,
abych sedl k psacímu stroji a napsal to. A když to napíšu jednou, tak to opravuju.
Dřív jsem opravoval mockrát – osmkrát i devětkrát. Moje ranné věci, i Ostře
sledované vlaky, jsou přepracovány mockrát. Dokonce mají několik variant. První
verzi Hlučné samoty jsem psal v homérském verši, druhou v pražském dialektu a tu
poslední jsem napsal úzkostnou češtinou, aby dryácký obsah zvýšil třeskutost textu.
Dneska, na staré kolena, píšu eseje, kratší způsoby sdělení. Také se na ně
připravuju. V posteli, při spaní, v autobuse. A pak přijdu najednou domů, musím
sednout a za dvě hodiny to musí být hotové…“
10
Hrabal samozřejmě věděl, že kdyby vyprávěl příběhy v „surové podobě“, jen
tak, jak se skutečně odehrály, nikomu by nepřipadaly nijak originální. Dokázal je však
vidět i vyprávět trochu jinak, jako zábavnou literaturu. Tak se stával z banality humor.
Důležité přitom bylo, aby se nebavil jen autor, ale i čtenář.
„Patřil jsem a patřím k těm lidem, kteří přes hledání odpovědi docházejí
k přesnější otázce, na kterou chtěli odpovědět. Nenapsal jsem ani jedinou řádku o
tom, že něco přesně vím, vždycky jsem psal pod dojmem svého pábení, které mě
donutilo, abych sedl k psacímu stroji a psal o něčem, co bylo a je silnější než jsem já,
co vždycky přicházelo zvenčí, co bylo a je odrazem velké fantazie, které se říká
realita, skutečnost…“
Na výzvu v jednom rozhovoru, kteréžto odpovědi uvedl i v knížce, a sice, že
Dostojevskij říká: Jen s rozumem by lidé daleko nedošli, se zamyslel nad racionálním
chápání života. „Jako člověk lehce nerozumný obdivuji všechno to, co přináší rozum,
miluji informace a časopis 100 + 1, dokonce já, lehce nerozumný, jsem byl výborný
výpravčí vlaků, i těch dvacet let, kdy jsem chodil do práce, jsem velice obdivoval
všechno to, co přináší lidský rozum. Vždyť i můj romantický strýc Pepin, který žil
všechny ty bláznivé rané grotesky Chaplinovy, s nadšením obdivoval Edisonovy
vynálezy a jeho rozumový mozek tak, až i z Edisona udělal komika. Avšak všechno
to, co přináší rozum, najednou dostává jiskření a sršení, najednou se v člověku
objevuje to, co tady ještě nebylo, je to něco, čemu říká Platón ,plození v krásném´,
Leibniz ,melancholie věčné stavby´, Lao c´ ,uměti neuměti, to je nejvyšší´, Sokrates
,vím, že nic nevím´, Mikuláš Cusanus ,docta ingnorantia´.“
Hrabal miloval zaměstnání, v němž měl čas snít, nechat se navštěvovat
myšlenkami, „které byly smetanou“; býval „poctěn“ ukvapenými syntetickými soudy,
kterými se zároveň cítil „zaskočen“. Čtyři roky pracoval na Kladně a nakládal tuny
železné rudy, tuny manganu a chromu a všech těch krásných přísad. Byla to dřina,
která kladla veliké nároky na fyzickou kondici, avšak on při té práci s lopatou mohl
neustále snít, žít v existenciální náladě. Zadívat se třeba na táhnoucí mračna a
rozslzet se štěstím, čeho krásného se účastní. Co všechno iracionálního mu asi
prolétalo hlavou! Vždycky však věděl, že napřed vše muselo do něj vstoupit jako
základní informace velice bystrým a rozumným okem. „Proto sázeje na rozum, mohu
býti často velice nerozumný.“
„Moje měřítko jsou obyčejní lidé a obyčejní lidé mají všechny mezní situace, o
kterých píše Jaspers, mají všechny situace zažité, prožité,“ řekl jednou. „Každý byl
totiž dítě, každý měl dospívání, každý byl zamilovaný, a ne šťastně, každý byl
potencionální otec nebo matka, každý pochoval své rodiče… to mají obyčejní lidi
daleko intenzivněji v sobě než intelektuálové, kteří se snaží jakoby si vědět rady,
obyčejný člověk je bezbrannej…“
Hrabal na vše pohlížel vlastníma očima, nic nechápal fádně, ve stádním smyslu
přijímání termínů, ustálených charakteristik čehokoli. Všechno si nechal projít vlastní
hlavou.
„V téhle zemi, když se řekne mystika, mystik, tak se rozumí to, co souvisí
s náboženským blouzněním, poblouzněním. Pro mne mystika je velice přirozený stav
duše, je to víc než imaginace, je to intuice, kterou sice nemá každý, ale kdo ji má, ten
ví, že přišla zvenčí jak darování. Pro mne mystika začíná tenkým duhovým mostem,
po kterém člověk přechází tam na druhou stranu, do milované bytosti, do srdce
večerní krajiny. Mystika pro mne je velice přirozený způsob, který nelze naučit, ale
přece jen pochopit od toho, kdo se dovede vbourat za kliky dveří vedoucích do všech
věcí, kdo dovede i v tichu a pokoře, v nulté situaci zírat nemrkajícím okem a zachytit
ten teninký plachý pramínek, paprsek, který pojí. Mystika je tedy přirozený druh
poznání, ovšem!“