Bohumil Hrabal Přítel Jaroslava Haška a Franze Kafky



Yüklə 251,01 Kb.
Pdf görüntüsü
səhifə5/12
tarix14.05.2018
ölçüsü251,01 Kb.
#43916
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   12

 

S Hrabalovým jménem zůstane na věky spojeno slůvko pábení, pábitel. 



Literární teoretici složitě zjišťují, co vlastně znamená. Autor ho dal do titulu své druhé 

knížky povídek. Znamenalo pro něj nejen pojmenování tvůrčí metody, ale něco 

daleko víc, vztah ke světu, k druhým i k sobě samému, přímo způsob života. 

Jak sám po letech vzpomněl, přivedl ho k tomu Jiří Kolář, kterého jednou zastihl 

při rozjímání. „Co děláš?“ optal se Bohumil. „Pábím,“ pravil Jiří, a to muže s citlivým 

srdcem fascinovalo.  

Dnes už víme hodně o vlivu strýce Josefa Hrabala (Pepina) na Bohumilův život 

i tvorbu. Snad tady je třeba hledat odpověď na vystižení slova pábitel, pábení. Jde i o 

Pepinovo vidění světa, o jeho způsob komunikace s ním, který Hrabal přijal a 

rozvinul. Když Pepin zemřel, nechal mu vděčný synovec napsat na smuteční 

oznámení, řekl bych, jejich společné vyznání: „Ten svět je k zešílení krásnej, ne že 

by byl, ale já ho tak vidím.“  

Konečně našel výraz pro to, co se marně pokoušel vystihnout: pábení. 

„Tak pábitel je člověk, proti kterému se neustále vzdouvá oceán dotěrných 

myšlenek. Jeho monolog teče pořád, tu jak ponorná řeka v dutině mysli, tu zase se 

řine ústy ven. Je to pábení, které jak hořící pochodeň je podáváno štafetou lidského 

jazyka od úst k ústům. Pábitel je nástrojem jazyka, který obohacuje sebe sama o 

všecky něžnosti a finty, o něž má zájem jazykověda... Je zaujat svým vnitřním 

monologem, se kterým chodí po světě, jako páv se svým krásným peřím…“ 

Pábitel byl pro Hrabala každý člověk, který je taky navštíven inspirací a říká 

věty, o kterých rozumní lidé říkají, že jsou nerozumné, dělá věci, které slušní lidé 

nedělají. Pábení pro něj bylo usilování o zakázané a souviselo s pražskou ironií a 

humorem. Proto tak intenzivně vnímal Haškovu poetiku, jeho vidění literárních 

postav, ale i světa. Pábení pro něj bylo pokoušení, zda by text mohl být napsán jinak, 

než jak ho psal dosud. Bylo to velké pokušení psát věty, které jsou formálně a 

obsahově nekonvenční, experimentovat při tom a vstupovat tak na tenký led.  

„Pábení je mi součástí i toho mého životního stylu, avšak je to i odpovědnost 

podepsat se pod pábitelský text, dokonce je to i jistá dávka drzosti přinést text do 

redakce. Ale vrcholem pábení je potom vytištěná kniha… Pábitel, když se nedává do 

řeči s lidmi, baví hovorem sám sebe, podává informace o případech, jejichž význam 

je zveličen, přesunut, zpřeházen, protože pábitel cedí skutečnost přes diamantové 

očko inspirace… Pro literaturu je pábitel cenný tím, že už v typu je ozvláštňovatel. A 

nadto je přirozenou vyrovnávkou proti typu civilizačnímu, intelektu. Nejen v naší 

literatuře, ale hlavně ve světové je patrný posun ve výběru hrdiny. Pábitelé jsou lidé, 

kterých si nikdo nevšiml, kteří jsou skoro na konci společenského žebříčku, kteří 

snad ani nemají tuze vzdělání, a když, tak jim spíš vadí…“ 

Bylo mi sympatické, že se hlásil ke zdrojům své inspirace, k obyčejným lidem, 

k fascinaci prací a přemíře lidských typů při ní poznaných. K hovoru v hospodě, 

k zaslechnuté větě na ulici. Na rozdíl od jiných autorů, kteří tak ve „starém“ režimu 

činili ze snaživosti (vždyť se „to“ vyžadovalo) a často neměli Hrabalův ponor do lidské 

psychiky, jemu čtenář věřil každou větu.  

„Mé práce jsou vždycky odrazem něčeho. Toho, co jsem prožil a zažil a co bylo 

tak silné a co nazrálo za jistý čas, že jsem najednou dostal takové nutkání, přání, 

abych sedl k psacímu stroji a napsal to. A když to napíšu jednou, tak to opravuju. 

Dřív jsem opravoval mockrát – osmkrát i devětkrát. Moje ranné věci, i Ostře 

sledované vlaky, jsou přepracovány mockrát. Dokonce mají několik variant. První 

verzi Hlučné samoty jsem psal v homérském verši, druhou v pražském dialektu a tu 

poslední jsem napsal úzkostnou češtinou, aby dryácký obsah zvýšil třeskutost textu. 

Dneska, na staré kolena, píšu eseje, kratší způsoby sdělení. Také se na ně 

připravuju. V posteli, při spaní, v autobuse. A pak přijdu najednou domů, musím 

sednout a za dvě hodiny to musí být hotové…“ 




 

10 


Hrabal samozřejmě věděl, že kdyby vyprávěl příběhy v „surové podobě“, jen 

tak, jak se skutečně odehrály, nikomu by nepřipadaly nijak originální. Dokázal je však 

vidět i vyprávět trochu jinak, jako zábavnou literaturu. Tak se stával z banality humor. 

Důležité přitom bylo, aby se nebavil jen autor, ale i čtenář. 

„Patřil jsem a patřím k těm lidem, kteří přes hledání odpovědi docházejí 

k přesnější otázce, na kterou chtěli odpovědět. Nenapsal jsem ani jedinou řádku o 

tom, že něco přesně vím, vždycky jsem psal pod dojmem svého pábení, které mě 

donutilo, abych sedl k psacímu stroji a psal o něčem, co bylo a je silnější než jsem já, 

co vždycky přicházelo zvenčí, co bylo a je odrazem velké fantazie, které se říká 

realita, skutečnost…“ 

Na výzvu v jednom rozhovoru, kteréžto odpovědi uvedl i v knížce, a sice, že 

Dostojevskij říká: Jen s rozumem by lidé daleko nedošli, se zamyslel nad racionálním 

chápání života. „Jako člověk lehce nerozumný obdivuji všechno to, co přináší rozum, 

miluji informace a časopis 100 + 1, dokonce já, lehce nerozumný, jsem byl výborný 

výpravčí vlaků, i těch dvacet let, kdy jsem chodil do práce, jsem velice obdivoval 

všechno to, co přináší lidský rozum. Vždyť i můj romantický strýc Pepin, který žil 

všechny ty bláznivé rané grotesky Chaplinovy, s nadšením obdivoval Edisonovy 

vynálezy a jeho rozumový mozek tak, až i z Edisona udělal komika. Avšak všechno 

to, co přináší rozum, najednou dostává jiskření a sršení, najednou se v člověku 

objevuje to, co tady ještě nebylo, je to něco, čemu říká Platón ,plození v krásném´, 

Leibniz ,melancholie věčné stavby´, Lao c´ ,uměti neuměti, to je nejvyšší´, Sokrates 

,vím, že nic nevím´, Mikuláš Cusanus ,docta ingnorantia´.“  

Hrabal miloval zaměstnání, v němž měl čas snít, nechat se navštěvovat 

myšlenkami, „které byly smetanou“; býval „poctěn“ ukvapenými syntetickými soudy, 

kterými se zároveň cítil „zaskočen“. Čtyři roky pracoval na Kladně a nakládal tuny 

železné rudy, tuny manganu a chromu a všech těch krásných přísad. Byla to dřina, 

která kladla veliké nároky na fyzickou kondici, avšak on při té práci s lopatou mohl 

neustále snít, žít v existenciální náladě. Zadívat se třeba na táhnoucí mračna a 

rozslzet se štěstím, čeho krásného se účastní. Co všechno iracionálního mu asi 

prolétalo hlavou! Vždycky však věděl, že napřed vše muselo do něj vstoupit jako 

základní informace velice bystrým a rozumným okem. „Proto sázeje na rozum, mohu 

býti často velice nerozumný.“ 

„Moje měřítko jsou obyčejní lidé a obyčejní lidé mají všechny mezní situace, o 

kterých píše Jaspers, mají všechny situace zažité, prožité,“ řekl jednou. „Každý byl 

totiž dítě, každý měl dospívání, každý byl zamilovaný, a ne šťastně, každý byl 

potencionální otec nebo matka, každý pochoval své rodiče… to mají obyčejní lidi 

daleko intenzivněji v sobě než intelektuálové, kteří se snaží jakoby si vědět rady, 

obyčejný člověk je bezbrannej…“ 

Hrabal na vše pohlížel vlastníma očima, nic nechápal fádně, ve stádním smyslu 

přijímání termínů, ustálených charakteristik čehokoli. Všechno si nechal projít vlastní 

hlavou.  

„V téhle zemi, když se řekne mystika, mystik, tak se rozumí to, co souvisí 

s náboženským blouzněním, poblouzněním. Pro mne mystika je velice přirozený stav 

duše, je to víc než imaginace, je to intuice, kterou sice nemá každý, ale kdo ji má, ten 

ví, že přišla zvenčí jak darování. Pro mne mystika začíná tenkým duhovým mostem, 

po kterém člověk přechází tam na druhou stranu, do milované bytosti, do srdce 

večerní krajiny. Mystika pro mne je velice přirozený způsob, který nelze naučit, ale 

přece jen pochopit od toho, kdo se dovede vbourat za kliky dveří vedoucích do všech 

věcí, kdo dovede i v tichu a pokoře, v nulté situaci zírat nemrkajícím okem a zachytit 

ten teninký plachý pramínek, paprsek, který pojí. Mystika je tedy přirozený druh 

poznání, ovšem!“ 



Yüklə 251,01 Kb.

Dostları ilə paylaş:
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   12




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©genderi.org 2024
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə