Bohumil Hrabal Přítel Jaroslava Haška a Franze Kafky



Yüklə 251,01 Kb.
Pdf görüntüsü
səhifə6/12
tarix14.05.2018
ölçüsü251,01 Kb.
#43916
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   12

 

11 


Věděl, že takové vnímání není dáno každému. Vždy vše vnímal v širokých 

časových a významových souvislostech, v rozměrech existenciálního uvažování, a 

proto byl přesvědčen, že pochopení pro mystiku je trauma, které je dáno už 

v kolébce, a ještě dřív, v genech (opět reakce na prenatální zážitky), že to a to 

nemluvně bude zasvěceno obyčejnému tajemství, kterak snadno a lehce lze ne létat, 

ale slyšet a rozumět všemu živoucímu. Třeba i že smrt, která stíhá všechno, ta smrt 

se jej netýká. Proto mystik je člověk, který zrušil hodnotu smrti, zatímco hrdina smrtí 

teprve naplňuje svoje ztroskotání, které je jeho oslavou. Takový byl Hrabal. 

 

*** 

 

Od 9. září 1947 byl zaměstnancem velkoobchodní firmy H. K. Klofanda, nabízel 

kartáčnické a drogistické zboží. Přišel únor 1948, na rozdíl od privatizace bylo třeba 

zestátňovat, firma H. K. Klofanda byla zlikvidována. Sám obchodní cestující se stal 

likvidátorem a přešel pod hlavičku národního podniku Obchodní domy. V červnu 

1949 se přihlásil dobrovolně na brigádu do SONP Kladno. (Jako by se opět 

projevovala jeho touha být přítomen zrodu i zmaru. A na papíry firmy H. K. Klofanda 

psal své první opusy.) Teprve odchodem na Kladno se Bohumil Hrabal definitivně 

rozhodl. Skončilo pupeční spojení s Nymburkem, zpočátku bydlel na svobodárně na 

Kladně, později v Libni. Kladno a Libeň se pro něj staly dvěma mamutími zdroji 

inspirace. V „poldovce“ se potkal s Vladimírem Boudníkem, který se v prosinci 1950 k 

němu stěhoval na „hráz Věčnosti“. Docházel za nimi také básník a filozof a 

překladatel a iniciátor samizdatu Egon Bondy (Zbyněk Fišer), četli si navzájem své 

texty, chodili na pivo.  

„Vladimír a Bondy a já jsme měli tak rádi pivo, že jak přinesli první sklenici na 

stůl, zděsili jsme všichni celou hospodu, nabírali jsme pěnu rukama, pomazávali si 

obličeje a vtírali pěnu do vlasů jako židé mazající si pejzy cukrovou vodou, při 

druhém pivě jsme si dali repete pomazání pěnou, takže jsme se leskli a voněli pivem 

na sto honů. Hlavně ale – byla to recese – byla to exprese nadšení pro pivo a 

nadšení mládím, které z nás hýřilo. Byli jsme pivní frajeři… Básník Egon Bondy, 

pokaždé když mu Vladimír četl ze svého deníku, dupal podrážkami svých malých 

střevíců do podlahy a křičíval: Kurva fix! Než já najdu jeden takový obraz, tak 

prstíčkem musím překopat celý náměstí! A von jich celý stovky sype takhle z rukávu. 

Vladimíre, proboha! Pište básně, kurva fix… Já už se s Vladimírem zlobit nebudu. Já 

ho zabiju a bude pokoj! Dyk to, co říká, je to samý, jak žiju já, jako marxist levý, ve 

stavu permanentní revoluce, ve stavu trvalý vzpoury proti otci, protože doposavad za 

každýho zabitýho otce nastoupil syn, a tak stav se otcem, musel čekat, až ho zase 

někdo zabije… ale my jsme, kurva fix, jen a jen synové…“ 

Boudníkovi věnoval Hrabal krásné řádky. Vlastně hlavně díky jeho záznamům 

žije dál tento více než dvoumetrový habán s dlouhýma nohama, dobrého srdce a 

neobyčejných schopností. „Vladimír byl posedlý nedosažitelným. Chtěl sám sebe 

uvidět odjinud, chtěl ze sebe vyjít a sledovat sám sebe, jako by byl třetí osobou, 

vmísit se do davu a jít sám sobě naproti.“ Není v tom záblesk Klímova filozofického 

pohledu, že vše „povstává ze svého opaku, den z noci, slabost ze síly, ohyzdnost 

z krásy, štěstí z neštěstí“? Jak se nám to všechno (lidi, myšlenky, doba, tvorba) 

pěkně pospojovává do úplně jiného, nového už tvaru, pohledu. 

Hrabal fascinovaně pozoroval, jak Vladimír dovedl sám sebe zaměnit za 

materiál, který je zraňovaný, dovedl sebe zaměnit ale i za nástroj, který zraňuje. 

Dovedl se proměnit v pracující výbušný motor, dovedl stát se nejen padající vodou 

do kola turbíny, ale současně se stát i tou turbínou. („Než já najdu jeden takový 

obraz, tak prstíčkem musím překopat celý náměstí! A von jich celý stovky sype takhle 

z rukávu.“) Dlouho postával před pracující míchačkou a sám sebe vysypával 




 

12 


v podobě tekuté malty do připraveného kanafasu, dopravní značky prožíval jako 

skutečnou situaci na silnici a jakýkoli náčrtek plánu stavby okamžitě viděl jako 

hotovou stavbu. Jakoukoli sazenici dovedl donutit silou své fantazie do květu a květ 

do plodu, jakoukoli explozi dovedl prožít tak, až omdlel. Požehnané chvíle.  

Boudník nemohl nebydlet jeden čas u Hrabala. Ten v tu dobu zaznamenával 

nekonečné štrůdly řečí strýce Pepina, psal o Kladně vonícím koksem, rodící se ocelí 

i starým šrotem. Na podzim roku 1950 měl hotové dvě poémy – Bambino di Praga a 

Krásnou Poldi. Na jaře 1952 (kdy na podzim proběhl proces se „spikleneckým 

centrem Rudolfa Slánského“) vznikla slavná povídka Jarmilka (1952). 

Dovolte ještě jedno odbočení. U tohoto tématu jsem se totiž přesvědčil o 

potřebě vydávat osobní svědectví. Chtěl jsem dokreslit vztah Hrabala, Boudníka a 

Bondyho. V březnu 2003 vyšla vzpomínková kniha posledního z nich, Egona 

Bondyho, nazval ji Posledních deset let a prošel v ní roky 1947 až 1957. (Původně 

chtěl, aby vyšla padesát let po jeho smrti, ale přátelé – naštěstí – naléhali tak 

úpěnlivě, že souhlasil.) Je to natolik důvěrné, že v ní otevřeně mluví mj. o sexuálních 

závislostech na Honze. (Byla to Jana Krejcarová, dcera Mileny Jesenské a Jaromíra 

Krejcara. Jak ona, tak její rodiče by stáli za samostatný portrét. Připomenu tady jen 

českého architekta a návrháře nábytku Krejcara (25. 7. 1895, Hundsheim, Rakousko 

– 5. 10. 1950, Londýn), spolupracovníka Josefa Gočára, přítele Karla Teigeho, 

s nímž ovšem v roce 1925 polemizoval o vědeckofunkcionalistické koncepci, autora 

přestavby jeho domu – Teige ale mladého, nadšeného trockistu Bondyho v roce 

1949 nařkl, že do surrealismu vnáší stalinské metody –, autora čs. pavilónu na 

výstavě v Paříži, 1937, který v letech 1934 až 1935 pracoval v Sovětském svazu. 

V době Bondyho lásky byl už v exilu, což pro dceru a všechny kolem ní – včetně 

milenců – znamenalo žít na pomezí zatčení. Bondy – omlouvám se – mluví, včetně 

své upřímné lásky, o stovkách milenců.)  

Filozof a básník se svěřuje s poúnorovým členstvím v KSČ i s následným 

pašováním skla do Rakous, mluví o napalování francouzské rozvědky i o žebrání 

v Praze a okolí (faktickém). Tehdy psal otevřeně protistalinskou sbírku básní Totální 



realismus (1950) a poému Pražský život, v následujících létech pak texty, které v 70. 

letech zhudebnila rocková kapela The Plastic People of the Universe, jejíž zákaz na 

podzim 1976 podnítil vznik Charty 77. Setkáním s Hrabalem jeho duch věrného 

tehdy trockisty a politického polemika a hledače politologických řešení neřešitelné 

společenské situace počátku 50. let nepřikládá větší význam. 

„U Hrabala například, jsme skoro ani slovo neztratili o politice, nejvýš o 

marxistické filozofii, Hrabal si zřejmě moc dával pozor, a já jsem si toho nevšiml, že 

dává tak opatrně pozor, a mlel jsem spolu s Vladimírkem o krásách moderního 

umění, o surrealismu dávno oplakaném, a přece tolik milovaném, a dadaistech a o 

tom šíleném explosionalismu…“ Přiznává, že i s Hrabalem – říkal mu opravdu 

doktore – filozofovali, ale „hlavně byl Hrabal přes tu srandu. Pili jsme pospolu velmi 

bohatýrsky a přečasto se na nás přitom koukal Vladimírek, který pití moc nedal. Tady 

se vedly hlavně hovory o umění.“  

Bondy napsal vzpomínky na svou undergroundovskou minulost v roce 1981, 

přehlédl je na konci roku 2002. Schválně jsem si počkal na jeho návštěvu v Praze.  

„Bylo to moc pěkný,“ řekl mi rovněž březnu 2003 na dotaz o svém strohém 

vyjádření v knize (které do dalšího vydání nebo svazku přetrvá). „Moc nás těšilo se 

setkávat, bylo to plné srandy. Snažili jsme se přivést své další přátele, někoho 

dalšího, ale neosvědčilo se to. Patřili jsme prostě k sobě tři. Bohumil, což ne každý 

ví, byl velmi vzdělaný, takže byla radost vést s ním filozofické rozpravy. Vladimírek 

měl zase neuvěřitelné nápady, byl plný erupce, schopen hlavou prorážet zeď, což 

nakonec také dělal.“ (Vida, jak je třeba ověřovat, co se na papír otiskne.) „Měli jsme 

pocit, že žijeme veselou dobu. Přitom šlo o existenci, o život. Záviš Kalandra, u něho 



Yüklə 251,01 Kb.

Dostları ilə paylaş:
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   12




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©genderi.org 2024
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə