Bohumil Hrabal Přítel Jaroslava Haška a Franze Kafky
Yüklə 251,01 Kb. Pdf görüntüsü
|
15
povídkách, při stavbě Švejkovy postavy i jeho mluvy. Řekl bych, že si to sám uvědomoval, proto mluvil o „pražské ironii“ i o svém bytostném vztahu k Haškovi. Přečtěte si něco: „Velká doba žádá velké lidi. Jsou nepoznaní hrdinové, skromní, bez slávy a historie Napoleona. Rozbor jejich povahy zastínil by i slávu Alexandra makedonského. Dnes můžete potkat v pražských ulicích ošumělého muže, který sám ani neví, co vlastně znamená v historii nové velké doby. Jde skromně svou cestou, neobtěžuje nikoho, a není též obtěžován žurnalisty, kteří by ho prosili o interview. Kdybyste se ho otázali, jak se jmenuje, odpověděl by vám prostince a skromně: „Já jsem Švejk…“ A tento tichý, skromný, ošumnělý muž jest opravdu ten starý dobrý voják Švejk, hrdinný, statečný, který kdysi za Rakouska byl v ústech všech občanů Českého království a jehož sláva nezapadne ani v republice. Mám velice rád tohoto dobrého vojáka Švejka, a podávaje jeho osudy za světové války, jsem přesvědčen, že vy všichni budete sympatizovat s tím skromným, nepoznaným hrdinou. On nezapálil chrám bohyně v Efesu, jako to udělal ten hlupák Herostrates, aby se dostal do novina školních čítanek. A to stačí.“ Neměli jste na chvíli pocit, že jste se začetli do Hrabalova jazyka? (Kdo ale napsal ty řádky první?) „Poslušně hlásím, pane nadporučíku, že rozumím. Není nic hrošího, než když člověk lže. Jak se začne zaplítat, tak je ztracenej. V jedné vesnici za Pelhřimovem byl nějaký učitel Marek a ten chodil za dcerou hajnýho Špery, a ten mu dal vzkázat, že jestli se bude s holkou scházet v lese, že mu, když ho potká, pustí do zadnice z ručnice štětiny se solí. Učitel mu dal vzkázat, že to není pravda, ale jednou zas, když se s holkou měl sejít, tak ho ten hajnej natrefil a už chtěl na něm udělat tu voperaci, ale on se vymlouval, že prej sbírá květinky, potom zas, že šel chytat nějaký brouky, a zaplítal se čím dál tím víc, až nakonec vodpřísáhnul, jak byl celej ulekanej, že šel klást voka na zajíce. Tak ho milej hajnej spakoval a vodved na četnickou stanici, votamtud to šlo k soudu a učitel by byl býval málem zavřenej. Kdyby byl řek holou pravdu, tak dostal pouze ty štětiny se solí. Já jsem toho mínění, že je vždycky nejlepší se přiznat, být votevřenej, a když už něco provedu, přijít a říct: ,Poslušně hlásím, že jsem proved tohle a tohle.´A co se týká tý poctivosti, je to vždycky moc hezká věc, poněvadž s ní člověk vždycky nejdál doje. Jako když jsou ty závody v chůzi. Jak začne fixlovat a běžet, je diskvalifikovanej. To se stalo mýmu bratranci. Poctivej člověk je všude váženej, ctěnej, spokojenej sám se sebou a cítí se jako znovuzrozenej, když jde ležet a může říct: ,Dneska jsem byl zase poctivej.´“ Neměli jste zase pocit, že posloucháte pábitelově vyprávění, nebo výkladům strýce Pepina, oněm „protokolům“, které s ním sepisoval synovec (který ho přitom napájel pivem a rumem)? Hrabalova pražská ironie v krystalické slovesné podobě.
Po prvním vydání jeho knih vždy následovalo druhé. Po Ceně nakladatelství Čs. spisovatel v roce 1963 mu byla udělena Cena nakladatelství Mladá fronta za nejlepší knihu roku 1964. Taneční hodiny pro starší a pokročilé, jediná jakoby nekonečná věta bezuzdného monologu zestárlého, vychloubačného pábitele, a
francouzštiny, maďarštiny a polštiny. Hrabalovi začala rozumět celá Evropa. Není divu, že se po desetiletích opět vydal na cesty. Navštívil Vídeň, Stuttgart, Berlín, Paříž, Londýn, Curych, New York, přilákal ho Sovětský svaz, Lvov, Oděsa i pobřeží Jugoslávie. V roce 1966 natočil Jiří Menzel Ostře sledované vlaky (1965) a získal za ně Oscara (1967). Předtím se podílel i na povídkovém filmu Perličky na dně (1965, spolu s Janem Němcem, Evaldem Schormem, Věrou Chytilovou a Jaromilem Jirešem). V roce 1965 natočil Juraj Herz Sběrné surovosti. Když přeskočíme čas a
16
postoupíme dál, dostaneme se k „menzelovské klasice“, jedinečným snímkům Postřižiny (1980) a Slavnosti sněženek (1983). Jako film s hrabalovskou poetikou bych tu připomněl i Něžného barbara Petra Kolihy, kde hrál Hrabala Jiří Menzel, Bondyho Arnošt Goldflam a Boudníka Bolek Polívka (1990). Divadelních adaptací Hrabalových knih bylo nepočítaně. Po chvilce, kdy mu paprsky štěstí ozařovaly tvář, se přes ní spustily smuteční závoje. V roce 1966 umírá otec Francin. O rok později strýc Pepin. V roce další z „českých“ osmiček, 1968, se přítel Boudník pokusil o jednu ze svých sebevražd, a bohužel se mu zdařila. Bohumil mu promluvil nad rakví. Krátce na to odešla na věčnost maminka, s jejímž odchodem se dlouho nemohl smířit. (Jen on věděl, zda se s touto ztrátou vůbec vyrovnal.) Byla mu téměř vším. Nedosti tomu. Od roku 1969 do roku 1976 v Československé socialistické republice oficiálně nevyšla jediná Hrabalova kniha. Zabavili a zamkli do trezoru Skřivánky na niti. K divákům se dostali až po dvaceti letech a hned získali na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně hlavní cenu. V roce 1970 putovaly do stoupy celé náklady jeho sbírky novinových článků a rozhovorů Domácí úkoly a sebrané prvotiny Poupata (prózy z let 1938 – 1952) doprovázené ilustracemi Vladimíra Boudníka (vyšly nakonec v roce 1982 v exilu, v Indexu Adolfa Müllera v Kolíně nad Rýnem. Jak se nám to všechno pěkně propojuje, postupuje). Odstupme však na chvilku od spisovatelovy osoby k jeho životní partnerce. Od roku 1955 totiž stála po Hrabalově boku Eliška Plevová, Pipsi, s níž spojil před svědky život 8. prosince 1956. Byla ženou, kterou nepřestal nikdy nosit v srdci. Při procítění osudu této usměvavé bytosti se rovněž dotkl existenciálních rozhodování. Eliščina otce, sudetského Němce, správce dřevoprůmyslového podniku v Břeclavi, poslali po válce i s rodinou do sběrného tábora, kde je ovšem rozdělili. Vše dopadlo zdánlivě dobře, rodina mohla začít „nový“ život v Piešťanech. Rodiče ovšem snili o vystěhování do Německa, povolení k výjezdu nakonec dostali jen otec a matka… Devatenáctiletá Eliška s mladším bratrem museli v roce 1945 zůstat v Československu, rodiče je totiž posílali do českých škol… Když se s Hrabalem poznala, pracovala nejprve v kuchyni pražského hotelu Paříž, odkud mu nosila kastrůlky s jídlem, později v hotelu Palace. Nakonec skončila jako on ve Sběrných surovinách. Přesto se rozhodla manžela živit, aby se mohl cele věnovat tomu, co měl snad rád víc než svůj život, totiž psaní. V roce 1970, kdy mu zemřela matka, v den, kdy velice pršelo, svážely k ní tři nákladní auta celé vydání Hrabalových Poupat určených ke skartaci. Ona musila zvážit jednotlivé balíky, napsat na ně průvodku a odeslat do papíren či šrotoven ke zničení. Krutá, nelidská ironie osudu. Jen jejím přičiněním se tak zachránily některé výtisky. V této době „bezžití“ objevila Eliška inzerát na chatu v Kersku, asi třicet kilometrů od Prahy, nedaleko Nymburka, „městečka, kde se zastavil čas“. Od té doby patřil Hrabal i místním lesům, polím a mezím, opět se vrátil do polabské nížiny, k řece svého dětství. A objevil další hospůdky, v nichž hasil žízeň po psaní i po životě.
„Pipsi byla bezva,“ připomněl mi vlastní zážitky Oldřich Hamera, žák Vladimíra Boudníka a Hrabalův přítel. „Jednou jsme přišli hodně v noci a měli pod čepicí. Jak jinak. A samozřejmě jsme šli do vedlejší místnosti „kloktat“, jak říkal Bogan, v lahvi od minerálky měl vodku, aby to tak nekřičelo. Pispi už dávno připravena na spaní, v natáčkách a županu, se se mnou pak loučila slovy: ,Mám vás ráda, ale přijďte jindy, v jiný čas.´“
Yüklə 251,01 Kb. Dostları ilə paylaş:
|