Bojové chemické LÁtky vymezení bojových chemických látek Bojové chemické látky
Yüklə 141,83 Kb.
|
|
BOJOVÉ CHEMICKÉ LÁTKY Vymezení bojových chemických látek Bojové chemické látky (BCHL) představují chemické substance, které mohou být použity pro masové ničení nebo masové zneschopnění při jednorázovém použití ze všech prostředků klasického i současného vyzbrojení. Mezi jedy a BCHL neexistuje ostrá hranice. Za BCHL se považují i substance, které z farmakologického hlediska vůbec nepatří mezi jedy, ale slouží k dočasnému zneschopnění či vyčerpání živé síly (dráždivé a psychoaktivní látky). K BCHL se řadí i chemické látky ničící rostliny, které nemusí být jedovaté pro lidi a teplokrevné živočichy. Pro BCHL neexistuje přesná definice pojmů, často se pro tutéž substanci používají různé výrazy. Tak je možno se setkat s názvy: „chemická zbraň“, „chemický bojový agens“, „chemický válečný agens“, „válečné chemické látky“, „otravné látky“, „bojové otravné látky“ aj. Významným aktem týkajícím se BCHL je „Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a o jejich zničení“ (dále jen Úmluva), která zakazuje jednu celou kategorii zbraní hromadného ničení a zavádí přísnou mezinárodní kontrolu. Úmluva definuje terminologii, stanovuje zákaz vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní, obsahuje termíny pro likvidaci chemických zbraní a objektů na jejich výrobu a systém kontroly přijatých ustanovení. Institucionalizuje rovněž mezinárodní Organizaci pro zákaz chemických zbraní (OPCW) a její orgány. Úmluva byla východiskem pro vypracování zákona č. 19/1997 Sb. ze dne 24. ledna 1997, o některých opatřeních souvisejících se zákazem chemických zbraní ...., který upravuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob, vyplývající ze zákazu chemických zbraní a zásady nakládání s toxickými chemickými látkami a jejich prekurzory, zneužitelnými k porušování zákazu chemických zbraní. Zákon byl v roce 2000 novelizován zákonem č. 249/2000 Sb., kterým přechází výkon státní správy, dozor a působnost Úřadu pro kontrolu zákazu chemických zbraní z Ministerstva průmyslu a obchodu na Státní úřad pro jadernou bezpečnost, kde byl zřízen odbor pro kontrolu zákazu chemických zbraní. Prováděcí vyhláškou k uvedenému zákonu, která obsahuje seznamy stanovených chemických látek, je vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 50/1997 Sb., kterou se provádí zákon o některých opatřeních souvisejících se zákazem chemických zbraní. Ve smyslu vyhlášky je možné vývoz a dovoz stanovených chemických látek provádět jen na základě licence udělené licenční správou Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Zákon č. 19/1997 Sb. stejně jako Úmluva používá pojem toxická chemická látka. Ta znamená jakoukoli chemickou látku, která může svým chemickým působením na životní procesy zapříčinit smrt, dočasné ochromení nebo trvalou újmu na zdraví lidem nebo zvířatům. Toto zahrnuje veškeré chemické látky nezávisle na jejich původu či metodě výroby a nezávisle na tom, zda vznikají v objektech, v munici či jinde. K rozmachu používání BCHL došlo až v období významného rozvoje chemického průmyslu v průběhu 2. poloviny 19. století. Za počátek moderní chemické války je všeobecně pokládán hromadný útok chlorem poblíž belgického města Ypres dne 22. dubna 1915. Německá armáda na návrh vynikajícího chemika a nositele Nobelovy ceny Habera vypustila ze 6000 lahví 150 tun chloru podél frontové linie o délce 6 km. Výsledky neočekávaného použití chloru na nepřipravené spojenecké jednotky byly devastující. Podle francouzských údajů bylo v důsledku tohoto útoku zasaženo 15 tis. osob, z toho 5 až 6 tis usmrceno. V polních podmínkách pak byla vyzkoušena řada látek, zpočátku především tzv. dusivých látek, z nichž nejvýznamnější byl fosgen. Když byla účinnost těchto látek snížena ochranou dýchacích orgánů využitím ochranné masky, použila německá armáda v roce 1917 opět u města Ypres zpuchýřující látku sulfidický yperit. Výzkum BCHL pokračoval i po roce 1918. Byly vyvinuty zpuchýřující látky lewisit a dusíkatý yperit. Vývoj v Německu rychle pokračoval směrem k nervově-paralytickým látkám. V roce 1932 zjistili Lange a Krügerová enormní toxicitu O,O-dialkylfluorfosfátů pro teplokrevné živočichy. Na tomto základě zahájil v roce 1934 Schrader v IG Farben v Leverkusenu výzkum syntetických insekticidů (s cílem nahradit dovážené insekticidy rostlinného původu), který však byl úzce spjat s vojenskou chemií. Výsledkem byl v roce 1936 tabun, který byl v průmyslovém měřítku vyráběn v letech 1942 - 1945. V roce 1944 byla Schraderovou skupinou připravena ještě účinnější látka 113 (T-144), která po svých tvůrcích (Schrader, Ambros, Ritter, Linde) dostala název sarin. Ve stadiu laboratorní přípravy byl koncem války soman, připravený nositelem Nobelovy ceny Kuhnem. V průběhu 2. světové války nebyly BCHL použity, přestože Německo vlastnilo největší množství nejúčinnějších látek. Nejtoxičtější nervově-paralytické látky - látky typu V - byly objeveny ve Velké Británii v 50. letech. Za spolupráce britských a amerických chemiků byl z látek tohoto typu vybrán S-(2-diisopropylamino)ethylmethylfosfonothioát, označený jako látka VX. Technologie výroby byla osvojena v dubnu 1961 v Newportu (Army Chemical Plant). Látka byla dlouho utajována. Jejímu odhalení napomohl až incident na základně chemického vojska USA Dugway Proving Ground nedaleko Great Salt Lake v roce 1968, kdy při leteckém postřiku došlo k odvátí látky k blízkým farmám a zasažení 6 tis. ovcí. V 50. letech se vojenské výzkumné ústavy také začaly zajímat o skupinu neletálních zneschopňujících látek. BCHL byly dále používány i po roce 1945. V průběhu války v Jemenu (1963-1967) byly použity yperit a herbicidy (defolianty). Slzné látky byly ve velkém rozsahu použity v průběhu války ve Vietnamu (1961-1970). Koncem 70. let USA obvinily Sovětský svaz z použití nespecifikovaných BCHL, označovaných jako „žlutý déšť“, v Laosu, Kambodži a Afghánistánu. V nedávné minulosti použil Irák nervově-paralytické látky a yperit v průběhu íránsko-irácké války (1980-1988) nejen proti iránským jednotkám, ale i proti vlastnímu kurdskému obyvatelstvu. Rovněž hrozba možného použití chemických zbraní Irákem proti spojeneckým jednotkám v průběhu války v Perském zálivu (1991) byla znepokojivá. Vedle válečných konfliktů se problémem současnosti stal tzv. chemický nebo toxický terorismus. Dokládá to mnoho případů skutečného použití i pokusů o použití těchto látek pro teroristické účely. Z nich je možno připomenout:
Uvedené příklady ukazují, že chemický terorismus se stal reálným způsobem boje nejrůznějších skupin proti autoritě vlastního nebo cizího státu. Není omezen na určitý region a jeho primární cíle mohou být zahaleny pod rozmanité politické, vojenské, náboženské, ekonomické či kriminální roušky. Je však nezvratné, že vlastnosti BCHL vytvářejí předpoklady k dosažení všech uvedených cílů Klasifikace bojových chemických látek Existuje řada pravidel a hledisek, podle kterých jsou BCHL klasifikovány. Zásadně se dělí na dvě skupiny: na látky, které působí na živou sílu, a na látky ničící rostliny (klasifikace podle SIPRI). Nejsou známy BCHL, které by selektivně působily pouze na živočichy a nikoliv na člověka. Veškeré ostatní klasifikace se provádějí podle konkrétní vlastnosti. Podle stálosti v terénu se BCHL dělí na látky: - nestálé (těkavé): sarin, fosgen, difosgen, kyanovodík, chlorkyan, perfluorisobuten; - polostálé (se střední těkavostí): soman, látka IVA; - stálé (perzistentní): látky typu V, tabun, sulfidický a dusíkatý yperit, lewisit. Podle fyzikální klasifikace se rozlišují plynné, kapalné a pevné BCHL. Skupenství má vliv na způsob a rychlost pronikání BCHL do organismu, na dobu jejich stálosti v polních podmínkách (perzistence) a na efektivnost využití jejich fyziologického účinku při zasažení organismu. Další možností fyzikální klasifikace je dělení podle rozpustnosti na lipofilní a lipofobní. Do skupiny lipofilních (rozpouštějících se v tucích) patří většina BCHL, do skupiny lipofobních BCHL např. anorganické toxické soli a soli látek, obsahujících aminický dusík. Dělení je možné i podle skupenství, v jakém je BCHL rozptýlena v ovzduší - ve formě plynu, par, kapalného aerosolu a aerosolu sestávajícího z tuhých částic. Chemická klasifikace se využívá zejména při nutnosti posoudit např. chemickou stálost nebo polaritu některé sloučeniny, její dispozice pro určité analytické nebo dekontaminační reakce. Chemická klasifikace rozděluje BCHL na:
Nejběžněji používaná je vojensko-toxikologická klasifikace, která dělí BCHL jednak podle nejcharakterističtějšího účinku příslušné sloučeniny a dále z hlediska hlavního účelu pro dosažení určitého bojového záměru. Podle toho se nejvýznamnější BCHL dělí na: - látky se smrtícím účinkem - způsobují těžká zasažení i smrt lidí a zvířat:
- zneschopňující látky - způsobují dočasné vyřazení osob z činnosti:
Uvedené tradiční rozdělení není vyčerpávající a v některých zemích existují v dělení určité nevýznamné odlišnosti. Je však možno tak klasifikovat ty nejběžnější a nejrozšířenější BCHL. V dalších částech jsou pak uvedeny vlastnosti a účinky nejvýznamnějších představitelů uvedených skupin BCHL. Bojové chemické látky se smrtícím účinkem Nervově-paralytické látky Hlavní představitele skupiny nervově-paralytických BCHL uvádí tabulka X. Jsou to většinou bezbarvé kapaliny značně rozdílné těkavosti. Sarin patří mezi těkavé látky, zatímco látka VX mezi perzistentní. Mají jen nepatrný nebo vůbec žádný zápach. Případné zbarvení technických produktů a jejich charakteristrický zápach (sarin a soman po ovoci, látka VX thiolový zápach) jsou způsobeny přítomností rozkladných produktů. Svoji toxicitou převyšují ostatní známé BCHL. Do organismu pronikají všemi branami včetně neporušené kůže a při pronikání jakoukoli branou nevyvolávají místní příznaky. Nervově-paralytické látky patří po chemické stránce ke skupině organofosforových sloučenin neboli organofosfátů. Jejich syntéza není složitá a je levná, a proto jsou organofosfáty často středem zájmu různých mimostátních teroristických a extremistických skupin. Toxicita nervově-paralytických látek je především dána schopností inhibovat enzym acetylcholinesterazu. Tento enzym působí jako vysoce aktivní katalyzátor pro hydrolýzu acetylcholinu, který přenáší nervové impulsy cholinergickými synaptickými spojeními. Inhibice enzymu způsobuje akumulaci acetylcholinu, která vede k předráždění nebo paralýze v závislosti na typu cholinergických spojení. Účinek BCHL typu G (sarin, soman, tabun, IVA) je velmi rychlý. V závislosti na bráně vstupu a velikosti vstřebané dávky se otrava rozvíjí do 30 sekund až 15 minut po zasažení. Jediné vdechnutí par v koncentraci, která je dosažitelná při použití chemických zbraní, může bez léčení způsobit smrt. Tabulka X Přehled nejvýznamnějších nervově-paralytických látek
Příznaky zasažení organismu jsou prakticky shodné pro všechny brány vstupu do organismu a závisejí na obdržené dávce: a) lehký stupeň otravy se projevuje bolestmi hlavy, sekrecí z nosu a pocitem tlaku i bolestí v očích. Při přímém účinku na oko vzniká výrazná mióza (zúžení zornic) a překrvení spojivek. Téměř současně se objeví slinění, slzení a dýchací obtíže s pocitem tlaku na hrudníku až stavy mírné dušnosti se zvýšenou sekrecí v dýchacích cestách a s kašlem. Příznaky postupně mizí během tří až pěti dnů; b) střední stupeň otravy začíná obdobnými příznaky jako lehký, přičemž příznaky se postupně zhoršují. Přistupuje neklid, stavy úzkosti, zvýšené slinění, pocení, zvýšená sekrece z nosu, zrychluje se dýchání a zhoršují se stavy dušnosti. Objevuje se pocit napětí ve svalech, svalové fibrilace (míhání) přecházejí v hrubší záškuby až lokalizované křeče v omezených skupinách svalstva, nejčastěji na dolních končetinách; c) u těžkého stupně otravy se po počátečních příznacích, které jsou obdobné jako u lehčích stupňů otravy, velmi rychle rozvinou tonicko-klonické křeče (křeče s charakterem trvalého stažení i rytmických stahů) s apnoickou pauzou (zástava dechu) v křečovém záchvatu. Zvýšená salivace (slinění) a bronchospasmus (zúžení průdušek) se zvýšenou bronchiální sekrecí dále mechanicky zhoršují dýchání. Objevuje se ztráta vědomí, dochází ke spontánní mikci (močení) a defekaci. Vyvíjí se paréza (obrna) až paralýza (ochrnutí) dýchacích svalů. Přímým toxickým účinkem nervově-paralytických látek typu G spolu s nedostatkem kyslíku dochází k narušení funkce dýchacích center a následné zástavě dechu. Za několik minut po zástavě dechu nastupuje kardiovaskulární selhání. Příznaky zasažení při otravě látkou VX jsou podobné, ale na rozdíl od látek typu G se rozvíjejí pomaleji. Období latence trvá 20 minut až dvě hodiny. Respirační letální dávky a aplikace nervově-paralytické kapalné látky do oka usmrcují od 1 do 10 minut. Po kontaminaci kůže se symptomy obecně neobjevují do půl hodiny. Smrt může nastat opožděně v období od 1 do 2 hodin. Zpuchýřující látky Zpuchýřující látky neboli vesikanty mohou způsobit poranění kůže, které má stejnou podobu, jako poranění vyvolané popálením, tj. hrubé morfologické změny ve formě erytému, puchýřů a všeobecné destrukce. Charakteristickým projevem zasažení jsou zánětlivé nekrotické změny na sliznicích a kůži. Těžce zasahují také oči. Při inhalaci zpuchýřující látky zasahují horní cesty dýchací a plíce, za vzniku plicního edému. Ochrana proti zpuchýřujícím látkám je extrémně obtížná, protože tyto látky snadno penetrují všemi druhy materiálů. K charakteristickým fyzikálním vlastnostem patří mimořádná stálost v terénu. Nejdůležitější látkou této skupiny je sulfidický yperit (další názvy sírový yperit, destilovaný yperit, hořčičný plyn, Levinsteinův yperit, Mustard gas, v Německu Lost nebo Senfgas). Jeho výroba je jednoduchá a splňuje většinu požadavků, kladených na BCHL. Je to olejovitá kapalina se zápachem po česneku (hořčici, spálené gumě). Jako dusíkatý yperit se označuje jeden ze tří známých dusíkových analogů yperitu tris(2-chloretyl)amin (HN-3). Druhé dva jsou N-etylbis(2-chloretyl)amin (HN-1) a N-metylbis(2-chloretyl)amin (HN-2). Dusíkaté yperity zapáchají slabě po aminech a mají podobný toxický účinek jako sulfidický yperit. Při skladování jsou méně stabilní, přičemž HN-3 je z nich nejstabilnější. Ke skupině zpuchýřujících látek patří také některé sloučeniny arsenu zahrnující především lewisit a alkyl- nebo arylarsindichloridy. Lewisit je jednak zpuchýřující látka, jednak toxická sloučenina arsenu. Pronikavě zapáchá po pelargóniích. Účinky lewisitu na oči a kůži jsou okamžité. Je-li rozpuštěn ve vodě, hydrolyzuje lewisit velice rychle, stejně tak v plynném stavu ve vlhkém vzduchu. Produkty hydrolýzy obsahující arsen jsou stále toxické, ale netěkavé. Technický lewisit je směsí 2-chlorvinyldichlorarsinu (-lewisit), bis(2-chlorvinyl)chlorarsinu (-lewisit), tris(2-chlorvinyl)arsinu (-lewisit) a chloridu arsenitého. Přehled zpuchýřujících látek je uveden v tabulce X. Tabulka X Přehled nejvýznamnějších zpuchýřujících látek
Celkovými příznaky zasažení organismu sulfidickým yperitem jsou ztráta zájmu o okolí, depresivní stavy, bolesti hlavy, slabost, nechuť k jídlu, zvýšení teploty, kolísavý krevní tlak i tep a křeče. Na kůži vyvolává kapka sulfidického yperitu po několikahodinové latenci bolestivý erytém (červené zbarvení kůže), edém (otok), do 24 hodin první puchýře, které se rozvíjejí čtyři až šest dní. Při průniku yperitu oční spojivkou je latence intoxikace relativně kratší. Páry i kapka vyvolají pálení, slzení, řezání v očích, mohutný otok víček, při větší koncentraci zánět rohovky. V dýchacích cestách působí aerosol i páry po několikahodinové latenci pocit sucha a škrabání v krku, dráždivý kašel, chrapot až afonii (ztráta hlasu) a obtížné polykání. Objevují se příznaky bronchitidy (zánět průdušek). V zažívacích cestách se poměrně rychle (do 30 minut po požití zamořené vody nebo potravin) objevují kolikovité bolesti v břiše, nauzea (nevolnost, pocit na zvracení), zvracení, průjmy (mohou být s příměsí krve) nebo zácpa, nechutenství, často pak celkové příznaky otravy. Účinek dusíkatého yperitu na organismus je obdobný jako u sulfidického yperitu. První příznaky se projevují v závislosti na postiženém orgánu za dvě až deset hodin po kontaktu. Lewisit po kontaktu dráždí ihned nebo po nedlouhé latenci do několika minut. Příznaky jsou analogické jako u yperitu, rozvoj všech příznaků je však rychlejší a rovněž hojení je rychlejší. Intoxikace může být doprovázena celkovou otravou arzénem. Při zasažení lewisit - yperitovou směsí se kombinovaný účinek lewisitu a yperitu projevuje po latenci 30 minut až 12 hodin. Klinický obraz odpovídá kombinaci účinku obou látek. Všeobecně jedovaté látky K všeobecně jedovatým BCHL se řadí kyanovodík a chlorkyan, které vzájemně reagují s buňkami interakcí s enzymem cytochromoxidazou. Symptomy se mohou rozvinout extrémně rychle. Jejich účinek závisí na koncentraci BCHL, které je postižený vystaven, protože všeobecně jedovaté látky jsou v organismu relativně rychle detoxikovány. Do organismu pronikají převážně dýchacími orgány, přičemž v místě vstupu nevyvolávají význačnější patologické změny. Ochrana dýchacích orgánů proti těmto látkám je obtížná, zvláště v případu chlorkyanu. Kyanovodík je nejrychleji působící inhalační jed, zapáchá po hořkých mandlích. Je to extrémně těkavá kapalina, která je široce používána v chemickém průmyslu. Chlorkyan je plyn ostrého zápachu, který působí současně dráždivě i dusivě. Je těkavější než kyanovodík a na rozdíl od něho může způsobovat ztráty již v subletálních dávkách. Kromě účinků jako kyanovodík má chlorkyan silné lakrimační a dusivé účinky. Přehled všeobecně jedovatých látek uvádí tabulka X. Příznaky zasažení organismu vysokými koncentracemi par kyanovodíku, kdy má otrava superakutní (bleskový) průběh, jsou okamžitá zástava dechu, křeč hrtanu, náhlá závrať, pád na zem ze ztráty svalového tonu (napětí). Dalšími projevy, které se objevují do 10 až 20 sekund po expozici, jsou bezvědomí, křeče, trismus (křeč žvýkacích svalů), zvracení a ochrnutí sfinkterů (svěrače). Smrt nastává do dvou až tří minut. U střední koncentrace par je průběh otravy kyanovodíkem akutní. Charakteristickými projevy jsou neklid, bolest hlavy, závrať, pocit tlaku na hrudníku, dušnost se ztíženým a zrychleným dýcháním a tachykardie (zrychlená činnost srdce). Zornice jsou silně mydriatické (rozšířené), kůže pokrytá studeným potem. Následují poruchy až ztráta vědomí. Trvají výrazné dechové poruchy, objevují se klonicko-tonické křeče kosterního svalstva (křeče s charakterem trvalého stažení a rytmických stahů). Dýchání slábne, zpomaluje se a nakonec ustává. Při nízké koncentraci par kyanovodíku má intoxikace lehčí, nesmrtelný průběh bez ztráty vědomí. Příznakem jsou bolesti hlavy, závratě, bolest v krku, přechodné poruchy zraku a ztížené dýchání. Při otravě chlorkyanem jsou v klinickém obraze některé rozdíly. Chlorkyan okamžitě intenzívně dráždí sliznice nosu, spojivek, nosohltanu a dýchacích cest, vyvolává kašel, tlak a bolest na hrudníku, závrať, nauzeu, výraznou dušnost. Další příznaky jsou stejné jako při otravě kyanovodíkem a dusivými OL. Častý je edém plic. Dusivé látky Dusivé látky zasahují jednotlivce hlavně dýchacím ústrojím ve formě plynu nebo aerosolu. Při těžkých intoxikacích dochází k edému plic (toxický otok plic), tj. abnormální akumulaci kapaliny v tkáních plic. Na stěnách plic vznikají puchýře, které mohou popraskat a krvácet nebo uvolňovat kapalinu. Edém brání výměně plynu v plicích a v závažných případech se zasažený může udusit z důvodu naplnění plic kapalinou. Jakákoli fyzická námaha oběti způsobí pouze zhoršení závažnosti plicního edému. Přehled nejvýznamnějších dusivých látek je uveden v tabulce X. Fosgen je bezbarvý plyn se zápachem po tlejícím listí nebo čerstvě pokoseném senu. Byl masově používán v 1. světové válce, kde více než 80 % smrtelných ztrát způsobených chemickými zbraněmi bylo způsobeno fosgenem. Může být rozšiřován ve velmi vysokých koncentracích par a pro použití jako BCHL je stále atraktivní. V současné době je celosvětově vyráběn ve velkém množství pro průmyslové účely. Difosgen je bezbarvá, čirá, lehce těkavá olejovitá kapalina s ovocnou vůní a mnohem vyšším bodem varu než fosgen. Má slabé slzné účinky, a proto jeho praktické použití není tak překvapující, jako při použití fosgenu. Chlorpikrin je bezbarvá olejovitá kapalina s charakteristickým pronikavým zápachem po myšině nebo plošticích. Současně je tato sloučenina používána v chemickém průmyslu jako meziprodukt a v zemědělství jako pesticid (rodencid). Perfluorisobuten je bezbarvý plyn bez zápachu. Vzniká při pyrolýze polytetrafluorethylenu a případně dalších fluorovaných uhlovodíků. Jeho nebezpečí spočívá vedle dusivých účinků v tom, že není zachycován filtry ochranných masek na bázi chemosorbentu. Pro použití je aktuální i z toho důvodu, že ho vůbec není nutno vyrábět, ale postačuje přidat vhodnou fluorovanou organickou sloučeninu do pyrotechnických směsí, trhavin, zápalných receptur s vysokou teplotou hoření, popř. založit požár vhodného průmyslového zařízení. Tabulka X Přehled nejvýznamnějších všeobecně jedovatých a dusivých látek
Příznaky zasažení organismu dusivými látkami se projevují u běžných koncentrací za tři i více hodin po kontaktu. Okamžitě dráždí jen ve vysokých koncentracích. Při velmi vysoké koncentraci vzniká superakutní otrava. Dochází k okamžité smrti v důsledku reflexní zástavy dechu. Při nižších koncentracích vzniká akutní otrava. Objevuje se pocit škrabání v krku, dráždivý kašel, pak následuje období o délce tří až šesti hodin bez subjektivních příznaků s relativní bradykardií (zpomalení srdeční činnosti). Po tomto období se objevuje dušnost, kašel, slabost, bolest hlavy, nauzea (nevolnost, pocit na zvracení) až zvracení. Při rozvinutém edému plic se objevuje těžká dušnost a vykašlávání zpěněného růžového sputa (hleny), které doplňuje strach z udušení. Následuje selhání krevního oběhu a smrt. Příznaky se mohou rozvíjet postupně nebo náhle, nejdéle však do 24 hodin. Toxiny Toxiny jsou sloučeniny převážně produkované živými organismy. Některé z nich jsou toxičtější než nervově-paralytické látky. Spadají pod Úmluvu o zákazu biologických zbraní z roku 1975, která zakazuje vývoj, výrobu a skladování biologických látek a toxinů. V Seznamu 1 chemických látek Úmluvy jsou zahrnuty dva toxiny, a to saxitoxin a ricin. Existují důkazy o skladování 4 toxinů pro použití jako BCHL nebo pro studijní účely jako potenciální BCHL. O třech z těchto toxinů je pojednáváno v této části, čtvrtým je stafylokokový enterotoxin B, který patří do kategorie zneschopňujících látek (kap. 3.4.3.). Botulotoxin A je jednou z nejtoxičtějších známých látek. Předpokládá se, že letální dávka pro člověka je 1 μg, je-li přijímán potravou, a dokonce méně, je-li je inhalován ve formě aerosolu. Na vzduchu se rychle rozkládá, a proto je pravděpodobnější jeho zneužití tam, kde není vystaven působení atmosféry po dlouhou dobu, jako je sabotážní kontaminace dodávek vody nebo potravy. Je produkován bakterií Clostridium botulinum, která roste a vytváří svůj toxin za anaerobních podmínek, např. v nesprávně konzervované potravě (proto také označení klobásový jed). Zdrojem intoxikace bývají často i různé uzenářské výrobky, saláty, sýry a ryby. Za příznivých podmínek se může toxin vytvořit již do 18 hodin. Je rozlišeno sedm typů botulotoxinů, ze kterých se pro vojenské účely zdá nejatraktivnější typ A. Botulotoxin A je bílý krystalický protein, který je stabilní při skladování po dlouhou dobu za podmínek nepřístupu vzduchu a vlhkosti. Ve stojaté vodě je stabilní po dobu týdne a zůstává po dlouhou dobu v potravě, není-li vystavena působení vzdušného kyslíku. Toxin se rychle rozkládá varem během 5 až 10 minut nebo při působení slunečního světla. Kromě toho se dá zneutralizovat formaldehydem a vysrážet specifickým antitoxinem. Po konsumaci kontaminované potravy se první symptomy otravy objevují v době od 12 do 72 hodin. Po inhalaci se příznaky intoxikace pravděpodobně objevují dříve. Symptomy po otravě jsou: nevolnost a průjem, brzy následované bolestí hlavy, závratí, žíznivostí, dvojitým viděním, stálou zácpou a obecnou slabostí. Dýchání se stává stále namáhavější a svaly v celém těle stále slabší. Brzy mohou následovat křeče a smrt. Rekonvalescence u přežívajících bývá dlouhá, zejména dlouhou dobu přetrvává zácpa.
Saxitoxin je bílá pevná látka, snadno rozpustná ve vodě. Je rezistentní k teplu a kyselému prostředí, ale citlivá k působení kyslíku a alkalického prostředí. Symptomy intoxikace saxitoxinem jsou palčivé znecitlivění rtů, úst a jazyka, svalová slabost, závratě a bodavé pocity ve špičce prstů. Toto je následováno snížením svalové koordinace a nastupující paralýzou. Smrt je všeobecně způsobena selháním dýchacích svalů. Symptomy obvykle následují v době mezi 10 minutami a 4 hodinami po požití toxinu. Jestliže člověk přežívá více než 12 hod., má dobrou šanci na zotavení.
Ricin je protein rozpustný ve vodě a stabilní při pokojové teplotě. Rozkládá se při zvýšené teplotě. Fyziologické účinky intoxikace ricinem jsou zpožděny. Po inhalaci vyvolává poškození plic podobného charakteru, jaké je způsobeno při intoxikaci fosgenem. Symptomy po požití ricinu jsou nevolnost a zvracení, křeče v končetinách a rychlé dýchání, doprovázené růstem tělesné teploty. Kolaps následovaný křečemi vede k usmrcení intoxikovaného. Pro svou mimořádnou toxicitu a nebezpečné účinky byl ricin podrobně studován jako potenciální BCHL za 1. a 2. světové války ve Velké Británii, Kanadě, USA a ve Francii. V USA bylo pro válečné účely vyrobeno cca 1700 kg ricinu. Před ukončením války vyvinuli Spojenci experimentální ricinové zbraně, které měly nahradit fosgen. Uvažovalo se o použití ricinu ve formě aerosolu pevných částic.
Nejvýznamnějšími dráždivými látkami, které jsou shrnuty v tabulce X, jsou -chloracetofenon, o-chlorbenzylidenmalononitril a dibenz/b,f/-1,4-oxazepin. Jsou to bílé až žluté pevné látky s dráždivým zápachem. Používají se buď ve formě roztoku nebo jako aerosol. Mají jak lakrimační účinky tak dráždí horní cesty dýchací. Psychoaktivní látky Psychoaktivní látky vyvolávají bez větší poruchy vědomí u zdravého člověka změny ve sféře emoční, vnímání, jindy vedou k poruchám myšlení bez výraznějšího ovlivnění tělesných funkcí. Nemají tedy usmrcovat, ale sloužit k rozvrácení organizované činnosti lidí. Používají se většinou ve formě aerosolů. Psychoaktivní látky se vyznačují velkým rozpětím mezi dávkami, které vyvolávají ochromení činnosti, a dávkami, které poškozují zdraví, popř. vyvolávají smrt. Látek s uvedenými účinky existuje celá řada (dva příklady uvádí tabulka X), vojenský význam však dosud měla pouze látka BZ, která byla v 70. letech vojensky použita ve Vietnamu. Je to bílá pevná látka bez zápachu a hořké chuti. Příznaky zasažení organismu po expozici látkou BZ se začínají rozvíjet asi za 30 minut a vrcholu působení se dosahuje za čtyři až osm hodin. Objevuje se zrychlení tepu, zčervenání kůže, snížení až vymizení salivace (slinění) a mydriáza (rozšíření zornic). Subjektivně se příznaky projevují jako sucho a pálení v hrdle a ústech, pocit tepla a bolestivosti na hrudi. Poté nastupují neklid, snížená koordinace pohybů, závratě a bolesti hlavy. Za jednu až dvě hodiny po expozici je charakteristický postupný rozvoj psychotických příznaků: změny procesu myšlení, nálady, časové a místní změny kontaktu s okolím, halucinace, neklid a poruchy rovnováhy. Řeč se stává fragmentovanou a inkoherentní. Halucinace mohou být různých typů (sluchové, vizuální, čichové aj.). Během počátečních příznaků i psychotických stavů se může objevit amnézie (ztráta paměti). Po odeznění této fáze nastupuje stadium letargie (netečnost, spavost), obvykle v délce 12 až 24 hodin po otravě, kterou charakterizuje ospalost až spánek, strnulost a únava. Tabulka X Přehled nejvýznamnějších zneschopňujících (dráždivých a psychoaktivních) látek
Stafylokokový enterotoxin B Bakterie Staphylococcus aureus, známá jako „zlatý stafylokok“, produkuje skupinu enterotoxinů (tj. toxinů se specifickým účinkem na buňky střevních sliznic), z nichž toxikologicky nejvýznamnější je enterotoxin B. V čisté formě tvoří bílý hygroskopický prášek dobře rozpustný ve vodě, který je odolný nízkým i vysokým teplotám a vydrží i var do 30 minut. V suché (lyofilizované) formě je velmi stálý a zvláště při uchovávání při nízké teplotě si svou toxicitu zachovává po dlouhé roky. Toxin obvykle nemá letální účinky, ale má vysokou afinitu k buňkám střevní sliznice, ve kterých vyvolává poruchy metabolizmu vody a minerálů. Již 25 g může způsobit těžké zvracení a průjem. Může být použit ke kontaminaci potravy nebo způsobovat inhalační intoxikaci po aplikaci ve formě aerosolu. Klinický průběh intoxikace je charakterizován rychlým a často intenzívním nástupem účinků, zvýšenou salivací, zvracením, bolestmi břicha, vodnatými průjmy, prostrací, zvýšením teploty až na 39 oC a hypotenzivními účinky, které většinou netrvají déle než 24 hodin.. Po této době se pacienti obvykle cítí normálně. Symptomy se obecně dostavují v průběhu od 2 do 4 hodin po orální nebo aerosolové intoxikaci. Dlouhotrvající účinky nebo smrt jsou u lidí řídké, pouze při nadměrné dehydrataci. Zvláště vnímavé k dehydratačním efektům otravy jsou děti a osoby oslabené. Trendy rozvoje bojových chemických látek Historie chemických válek ukazuje, že hrozba z možného použití BCHL provázela lidstvo po celé století, i když k jejich nejrozsáhlejšímu bojovému použití došlo pouze v průběhu 1. světové války. Po usilovných jednáních trvajících několik desetiletí byla v lednu 1993 podepsána Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a jejich zničení. Reálný vojenský význam chemických zbraní tak trvale klesá, i když jejich úloha dosud nebyla vyčerpána. Z vojenského hlediska jsou i nadále významné jejich obecné vlastnosti, především účinek na velké ploše nebo prostoru, působení po delší dobu a možnost použití bez bližší specifikace cílových objektů. Kromě toho stále existují rozsáhlé zásoby chemických zbraní, které by v souladu s Úmluvou měly být zlikvidovány do roku 2007. Zkušenosti dosud získané z tohoto procesu zpochybňují reálnost tohoto termínu, a to především z následujících důvodů:
Uvedené skutečnosti jsou v současnosti hlavními důvody toho, že je problematika chemických zbraní a BCHL stále aktuální. Ve vývojových trendech chemických zbraní lze spatřovat zásadní rozdíl v přístupu států s rozdílnou úrovní rozvoje ekonomiky. Ve vyspělých státech se přes prudký rozvoj všech vědních disciplin technický vývoj chemických zbraní výrazně zpomalil nebo zastavil, popř. od něho bylo upuštěno. Hlavním důvodem tohoto jevu je skutečnost, že chemické zbraně nesplňují současné humanistické, ekologické a politické požadavky a s ohledem na účinnost moderních konvenčních zbraní jsou v mnoha směrech nepotřebné i z vojenského hlediska. Opačný přístup lze spatřovat v některých méně vyspělých státech a dále v mimostátních organizacích, kde trvale roste zájem o tento druh zbraní, rozšiřuje se možnost jejich výroby a průmyslově se rozvíjí. Pro uvedené státy a organizace splňují chemické zbraně požadavky na dosažení odstrašujících cílů, využitelných při teroristických a extrémistických akcích a při nelegální obchodní činnosti. Tyto státy a organizace jsou dnes schopny docílit v chemických zbraních takové technické úrovně, která charakterizovala tuto oblast v rozvinutých státech v 50. a 60. letech. V důsledku toho se v současné době zvyšuje nebezpečí různých mimořádných událostí v době míru, ke kterým může dojít při skladování, přepravě, likvidaci a jiné manipulaci s BCHL a dále při použití těchto látek teroristickými a extrémistickými organizacemi. Důvodem mimořádně velkého zájmu o chemické zbraně je ve srovnání s jadernými, biologickými i moderními konvenčními zbraněmi především ekonomická a technologická dostupnost. Vyznačují se rovněž velmi nenáročnou konstrukcí zbraně, kdy mohou být použity např. dýmovnice, rozstřikovače, klasická ženijní munice nebo i obyčejné plastové nádoby. Zanedbatelná není ani obtížná kontrola výroby. Při vývoji konkrétních BCHL vyspělé státy sice ještě v 80. letech věnovaly intenzivní pozornost např. rozvoji vysokomolekulárních přírodních toxických sloučenin živočišného a rostlinného původu, nízkomolekulárních bicyklických organofosfátů a binární munice, avšak v 90. letech upustily od hlavních směrů vývoje vhodných chemických sloučenin a jejich hlavní úsilí je zaměřeno na likvidaci zásob BCHL. Naopak snahy některých méně vyspělých států a mimostátních organizací jsou důvodem zásadního obratu ve vývoji BCHL: zatímco v 70. a 80. letech se počet BCHL snižoval (reálné nebezpečí představovaly jen látka VX, sarin a yperit) a vývoj směřoval spíše k jediné bojové látce s optimálními vlastnostmi, je v současné době vývoj právě opačný, což vyplývá z rozdílných technologických i surovinových možností jednotlivých států. Protože rozhodujícími kritérii rozvoje BCHL jsou snadnost jejich výroby, možnost jejího utajení a dostupnost surovin, je zcela pochopitelný návrat k zastaralým recepturám (dusíkatý a sulfidický yperit, kyanovodík, halogenkyany, některé organofosfáty) i snaha o využití dalších známých i neznámých sloučenin. Současnými hlavními požadavky na BCHL jsou přitom vysoká toxicita, schopnost pronikat ochrannými prostředky a triviální výroba ze surovin, které jsou nepostradatelné pro chod různých průmyslových odvětví a u nichž nelze prokázat úmysl uplatnění při výrobě chemických zbraní. Z různých událostí ve světě i zpravodajských informací vyplývá, že mezi BCHL, které nejpravděpodobněji připadají v úvahu pro použití teroristickými a extremistickými organizacemi popř. státy rozvíjejícími chemickou výrobu, patří: - sarin, - tabun,
- sulfidický yperit, - kyanovodík, - fosgen a difosgen, - perfluorizobuten. Z hlediska protichemických opatření realizovaných v HZS ČR lze uvedený závěr jinými slovy komentovat tak, že existuje hrozba použití takových BCHL, se kterými se dosud nepočítalo. To klade zvláštní nároky a požadavky na rozvoj některých protichemických opatření, jako jsou chemický průzkum, laboratorní kontrola, dekontaminace, individuální a kolektivní ochrana obyvatelstva aj., orientovaných na „dosud neověřené“ BCHL. Literatura
Yüklə 141,83 Kb. Dostları ilə paylaş:
|
