Edicích stal základním dílem Kalvínovy reformace. Je to proslulá



Yüklə 106,29 Kb.
Pdf görüntüsü
tarix22.10.2018
ölçüsü106,29 Kb.
#75479


 



Jan Kalvín byl o celou generaci mladší než Zwingli. Narodil se v roce 1509 v Noyonu ve Francii 

a studoval na prestižních školách v Paříži. K reformaci se přiklonil ve velmi nízkém věku, na 

přelomu  let  1533/1534.  Ve  Francii  byli  přívrženci  reforem  pronásledováni  a  proto  musel 

z Paříže  uprchnout.  Odešel  do  Basileje,  kde  se  seznámil  se  zde  žijícími  humanisty,  kteří 

smýšleli podobně jako on, a kteří jej velmi ovlivnili v jeho další činnosti. Jedná se o Bucera, 

Capita a Bullingera.  

 

Při  tomto  pobytu  také  napsal  spis,  který  byl  původně  zamýšlen  jako  obrana 



francouzských  protestantů  a byl určen  francouzskému  králi,  spis  který se  však  v  mnohých 

edicích  stal  základním  dílem  Kalvínovy  reformace.  Je  to  proslulá  Institutio  religionis 



christianae,  která  vyšla  nejprve  v Basileji  anonymně  v roce  1536.  V této  instituci  jsou  již 

přítomny všechny hlavní myšlenky Kalvína a celá jeho reformní činnost. Spis je zaměřen proti 

římské  církvi  a  Kalvín  v něm  popírá,  že  tato  církev  je  viditelnou  podobou  církve  na  zemi. 

Správná  církev  podle  něho  má  hlásat  čisté  Boží  slovo  a  řádně  spravovat  svátosti.  Spis  se 

vyznačuje  jasností  a  tvrdostí.  Zcela  náhodou  v létě  1536  projížděl  Ženevou,  kde  byl 

kazatelem Vilém Farel. Ten zaváděl ve městě reformaci a chtěl, aby mu Kalvín pomohl. Pro 

reformaci  nebyla  Ženeva  rozhodnuta,  i  když  s politických  důvodů  se  spojila  proti  svému 

biskupovi s Bernem.  Kalvínovi se podařilo, že byl v roce 1536 ustanoven farářem v Ženevě a 

v roce 1537 navrhl  městu přísný řád obce. Kalvín trval na tom, aby Večeře Páně byla slavena 

často  a  pro  zlepšení  náboženského  života  vydal  také  Katechismus  a  Vyznání víry.  Městská 

rada navržený řád obce přijala, ovšem s tím rozdílem, že přijímaní bylo povinné jen čtyřikrát 

do roka. Všichni obyvatelé museli přísahat, že tento řád budou dodržovat (1537). Kdo odmítl, 

ten se musel vystěhovat. Byly zřízeni zvláštní úředníci, kteří dbali na dodržování tohoto řádu i 

v soukromém životě obyvatelů Ženevy. Není divu, že městská rada, která tyto přísné pořádky 

zavedla, nebyla při nových volbách opět zvolena. Nová městská rada Kalvína i Farela vykázala 

z města.  Kalvín  odešel  do  Štrasburku,  kde  působil  jako  kazatel  svých  francouzských 

přívrženců.  

 

V roce 1541 se politické poměry v Ženevě změnily a Kalvín se mohl do Ženevy vrátit. Jeho 



církevní  řád  byl  povýšen  na  zákon.  Ve  městě   nastaly  velmi  chmurné  poměry  –  zákaz 

luxusního  oblékání,  tresty  za  pohoršující  hry,  tance,  za  opilství.  Duchovní  správu,  která 

spočívala v kázání a vyučování, péči o chudé a o dohled nad církevní kázní vykonávali podle 

Kalvína doktoři a pastoři, presbyteři a jáhni. Faráři ze Ženevy a okolí se scházeli každý týden a 

rozhodovali  o  výkladu  písma  a  o  otázkách  víry.  Byla  vytvořena  zvláštní  konzistoř,  která 

kontrolovala  občany  a  měla  právo  trestat  všechny  přestupky  proti  církevnímu  řádu,  měla 

volný  přístup  do  každého  domu.  Členové  konzistoře  vyžadovali,  aby  občané  byli  za  své 

přestupky  trestáni  městskou  radou.  Z kostelů  byly  odstraněny  obrazy,  oltáře,  varhany, 

bohoslužby  se  omezily  na  kázání,  modlitbu,  zpěv  žalmů.  Reforma  byla  dovedena  do  velmi 

rigorózní podoby, došlo k mnoha popravám a útěkům do vyhnanství.  

V roce  1553  dal  Kalvín  upálit  lékaře  Michaela  Serveta,  důvodem  byla  nevíra  v Boží  trojici. 

Chystal se i na další humanisty, kteří žili v Ženevě. Ti se však zachránili útěkem. V roce 1555 

se  Ženeva  stala  střediskem  nové  reformované  církve.  Kalvín  vyzýval  knížata  v Evropě, 

požadoval provedení reformace a vystupoval ostře proti katolicismu. Kalvín uznával právo na 

ozbrojený  odpor  v případě,  kdy  vrchnost  je  bezbožná  (toto  právo  prohlašoval  za 

náboženskou  povinnost).  V Ženevě  byla  založena  vynikající  teologická  škola,  kde  se  dále 

rozvíjelo  a  precizovalo  Kalvínovo  učení.  Způsob,  jakým  byla  reformace  v Ženevě 

praktikována, se značně zmírnil Kalvínovou smrtí v roce 1564. 

 

V reformované  církvi  zůstaly  natrvalo  platné  některé  Kalvínovy  důrazy,  které  činily  z této 




 

konfese  konfesi  svébytnou  a  odlišnou  od  konfese  augsburské.  Kalvín  zdůraznil  majestát  a 



svatost  svrchovaného  Boha,  ke  kterému  je  možno  se  dostat  jenom  cestou,  kterou  Bůh 

člověku otevřel. Podle Kalvína je jediným legitimním projevem víry oslava Boha poslušností a 

službou a vedením zápasu, aby byl Bohu podroben celý svět. Stát má sloužit vládě Kristově. 

Církev je místem, které má střežit normy práva, pořádku, spravedlnosti a lásky ve státě a ve 

veřejném 

životě. 


Poměrně progresivním způsobem Kalvín definoval Večeři Páně. Spolu s Lutherem se shodl na 

tom, že Kristus je ve Večeři Páně reálně přítomen, nevěřil však v jeho přítomnost fyzickou, 

nýbrž posvátnou a duchovní – pneumatickou přítomnost v okamžiku přijímání. 

 

Poměrně  rozporuplné  je  Kalvínovo  učení  o  predestinaci,  i  když  Kalvín  učí,  že  Bůh  chce 



zavrhnou  určité  lidi  a  jiné  předurčuje  k milosti.  Vlastní  vyvolení  ke  věčné  spáse  lze  tedy 

poznat  podle  ovoce  své  práce  a  plnění  povinností.  Sám  Kalvín  se  domníval  že  on  i  jeho 

stoupenci jsou vyvoleni a že se tedy musí otevřít víře ve slovo. Víra se pak má osvědčovat 

v pozemském životě. Kdo se zavírá víře ve slovo, nemá milost vyvolení. Známkou pozitivní 

vyvolenosti  je  i  příslušnost  k reformované  církvi.  Radikální  predestinace  však  byla  později 

přívrženci reformované církve vykládána značně široce. 

 

V následujícím  období  nacházíme  tuto  atmosféru  u  francouzských  hugenotů,  u  puritánů 



v Anglii a ve Skotsku a u holandských bojovníků za svobodu proti Španělsku. 

 

Z Kalvína vyšel jiný švýcarský reformátor - curyšský kazatel Heinrich Bullinger. Ještě za života 



Kalvínova  formuloval  v roce  1562  vyznání  víry,  které  bylo  původně  myšleno  jako  vyznání 

osobní. Toto vyznání zcela vychází z Kalvínova učení a stalo se pod názvem Helvétská konfese 

jednotícím vyznáním reformované církve, nejen ve Švýcarsku, ale i v okolních zemích. Vedle 

této  konfese  vznikl  péčí  Zachariáše  Ursina  a  Kašpara  Oleviána  v roce  1653  Heidelberský 



kachetismus. Spolu s uvedenou konfesí a Kalvínovými spisy tvoří základ víry všech místních 

reformovaných církví. 

Zajímavé je, že Kalvín, ač dobře znal Lutherovy spisy a měl čilé styky s německými knížectvími 

a  městy,  se  nikdy  s Lutherem  osobně  nesetkal.  I  když  zejména  po  Lutherově  smrti  proti 

luterství  mnohdy  vystupuje  a  vytýká  mu  jeho  nedůslednost,  přece  však  uznává  Lutherův 

význam a velikost. 

Tehdejší  doba  nepřála  tomu,  aby  se  podobné  reformní  proudy  spojily  v jeden  celek  a 

vystupovaly  navenek  jednotně.  Vedle  Augsburského  vyznání  bylo  tedy  Helvétské  vyznání 

akceptováno  jako  jedno  z povolených  vyznání,  která  vstoupila  rozděleně  do  epochy 

konfesionalismu.  

 

 

 



 

 

 



 

 

 



 

Yüklə 106,29 Kb.

Dostları ilə paylaş:




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©genderi.org 2022
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə