Gabriela Nosková divadlo V televizi

Yüklə 0,86 Mb.

səhifə	1/9
tarix	22.07.2018
ölçüsü	0,86 Mb.
	#58232

1 2 3 4 5 6 7 8 9

První přímé přenosy z divadel …10
I. Úvod

MASARYKOVA UNIVERZITA

Filozofická fakulta

Ústav pro studium divadla a interaktivních médií
teorie a dějiny divadla

kombinované studium

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Gabriela Nosková

DIVADLO V TELEVIZI

Vývoj českého činoherního divadla na obrazovce České televize

(50. a 60. léta)

Vedoucí práce: Mgr. Pavel Klein, Ph. D.

BRNO 2006

Prohlašuji, že tato práce je původní a byla vypracována pouze s použitím pramenů a literatury v ní uvedené.

V Brně dne 20.4. 2006

Poděkování

Děkuji Mgr. Pavlu Kleinovi, Ph. D. za vedení práce a cenné rady. Dále patří můj dík televizním dramaturgům Janě Dudkové, Bohumile Zelenkové, Ondřeji Šrámkovi, Jarmile Turnovské, Aleně Berkové, televizní produkční Věře Váňové, doktoru Evženu Turnovskému, Haně Šimánkové za poskytnutí cenného materiálu o archivaci pořadů v ČT, Zuzaně Jindrové z televizní knihovny, vedoucímu archivu a programových fondů Vítu Charousovi, paní Vlastě Kmentové a mojí rodině.

OBSAH:

I.Úvod ….4
II.Jak to všechno začalo… ….7

První přímé přenosy z divadel …10

III.Dramaturgický výběr jednotlivých titulů – 50. léta …12

První experimenty–snímání představení v exteriérech …18

Původní televizní hra a seriál …19

Dramaturgický výběr jednotlivých titulů – 60. léta …23

Cenzura a srpen 1968 …34

Cyklus Zveme vás do divadla …37

První záznamové zařízení …47

Televizní technika–technické a materiální vybavení a kapacity - 60. léta …49

Specifika přenášených představení …50

Tvůrčí štáb …54

Uchování divadelních přenosů v Archivu a programových fondech …58

Archivace pořadů – od katalogů po informační systém PROVYS 2 …59

Programové věstníky …63

Závěr …67

I. Úvod

Ve své práci se věnuji uvádění divadelních představení na obrazovce. Časově se omezuji na období od prvního vysílání v květnu 1953 do konce roku 1970. V práci postupuji chronologicky, tedy od prvních představení přenesených z divadel do studia v Měšťanské besedě. Dále přes první přímé přenosy z divadel snímaných prostřednictvím přenosových vozů, zavedení telerecordingového zařízení, které umožnilo zaznamenávat přenosy a následně je i reprízovat. Až po vznik původní dramatické tvorby, zrození cyklu Zveme vás do divadla a rok 1969, který odstartoval zásadní změny ve vedení i vysílání Československé televize.
Práce je rozdělena na kapitoly. V první se zmiňuji o zahájení vysílání Československé televize 1. května 1953 z Měšťanské besedy prostřednictvím vysílače na Petříně. Následně mapuji skutečnosti, jenž odstartovaly uvádění jednotlivých divadelních titulů. V kapitolách První přímé přenosy z divadel a Dramaturgický výběr jednotlivých titulů – 50.léta se zmiňuji o prvních divadelních představeních na televizní obrazovce, o důvodech výběru a následném uvádění jednotlivých textů. Rovněž se zaměřuji na skutečnost, co všechno rozhodovalo o jejich výběru.
V šedestátých letech dochází k velkému boomu původní dramatické tvorby, která významně ovlivnila množství odvysílaných divadelních představení. Nebylo již třeba tolik přenosů, neboť existovaly texty psané přímo pro televizní obrazovku. To vše mapuje kapitola Původní televizní hra a seriál. V následující kapitole s názvem Dramaturgický výběr jednotlivých titulů – 60. léta se zaměřuji na aspekty, jenž ovlivňovaly výběr jednotlivých představení, která měla být uváděna na televizní obrazovce v tomto období. Nevyhýbám se ani politickým souvislostem a historické rovině tématu, a to například v kapitole Cenzura a srpen 1968. Zásadním momentem pro divadlo v televizi byl vznik cyklu Zveme vás do divadla v roce 1965. O této skutečnosti a dramaturgii celého cyklu se zmíním v kapitole nazvané Cyklus Zveme vás do divadla.
Pozornosti neunikla ani technická stránka přenosů jednotlivých představení a materiální a technická vybavenost televize, mapovaná v kapitolách První záznamové zařízení a Televizní technika – technické a materiální vybavení a kapacity – 60. léta. Nechybí ani výpovědi televizních pracovníků, jenž jsou velmi důležitou a nedílnou součástí práce, a to nejen v kapitole Tvůrčí štáb. V kapitolách Uchování divadelních přenosů v Archivu a programových fondech a Archivace pořadů – od katalogů po informační systém PROVYS 2 se zaměřuji na možnosti uchování (nejen záznamů divadelních představení) a způsoby rešeršování. Následující kapitola Programové věstníky se zaměřuje na skutečnost, jak zásadní význam měly tiskoviny Československý rozhlas a televize, Československá televize a Týdeník Československé televize pro diváky a rovněž pro pracovníky programového oddělení v televizi.
Hlavní důraz kladu na historickou stránku. Vycházím ze soupisu přenosů divadelních představení 1956 – 1970, jež jsem získala hned z několika pramenů. Využila jsem zejména zdrojů Archivu a programových fondů České televize, mj. databáze informačního systému PROVYS 2, kde jsou zaznamenány všechny dochované přenosy s více či méně podrobnějším popisem. Rovněž jsem využila příručních katalogů, televizních ročenek, věstníků (Československý rozhlas a televize, Československá televize, Týdeník Československé televize), televizních periodik nebo televizní databáze PROVYS 2 či samotných přenosů na nosičích. Cenným zdrojem informací pro mě byly rovněž rozhovory s televizními pamětníky Janou Dudkovou, Bohumilou Zelenkovou, Jarmilou Turnovskou, Věrou Váňovou, Alenou Berkovou či divadelním historikem Evženem Turnovský nebo vedoucím dramaturgem Ondřejem Šrámkem. Pracovala jsem také se soukromými materiály produkční Věry Váňové, které se ukázaly jako naprosto klíčové a pomohly mi objasnit nesrovnalosti v živě vysílaných přenosech přímo z divadla. Důležitá byla pro mě rovněž diplomová práce vedoucí ADZ České televize Hany Šimánkové s názvem Informatika Ústředního archivu a programových fondů v České televizi, kterou jsem využila v kapitole Archivace pořadů – od katalogů po informační systém PROVYS 2.
Televize má značný význam pro šíření a popularizaci divadla. Pomocí televizní obrazovky se divadelní představení dostala i do těch nejodlehlejších koutů republiky. Mnoho diváků zná divadlo právě jen z televize. Tento specifický druh dramatické tvorby nalézáme v padesátých letech v televizi ve třech základních podobách. Přestavení přenesená do televizního studia a vysílaná živě přímo z budovy Měštanské besedy. S rozvojem techniky a zapojením prvního přenosového vozu se postupně začala některá představení vysílat živě přímo z jeviště, kde vznikla. Se zapojením telerecordingového zařízení pak bylo možné představení snímat v původním prostředí a následně ho po nezbytných úpravách odvysílat ze záznamu. To byl ale spíše fenomén šedesátých let, kdy se naopak minimalizovalo přenášení do televizního studia. To bylo již úkolem původní televizní inscenace. Televize tak dávala přednost buď záznamu představení nebo přímým přenosům z divadla. Tato představení si ponechávají, podobně jako v divadle, určitou autenticitu, jenž je spojená s nahodilostí a přítomností tady a teď.
V průběhu šedesátých let již byla, v rámci možností, výroba dramatických pořadů zkvalitněna. Uchované a zaznamenané pořady na nosičích pak bylo možné reprízovat, a tím obohatit programovou nabídku a rovněž vyhovět požadavkům diváků. Pro televizi je tento specifický druh dramatické tvorby rozšířením programové skladby, pro diváka přiblížením práce jednotlivých souborů a také prohloubením kulturního rozhledu. Až do konce padesátých let se vysílalo hlavně živě, takže se podařilo uchovat jen několik ukázek z představení. Šedesátá léta jsou na tom již mnohem lépe. Díky rozvoji záznamové techniky se uchovalo několik desítek přenosů z divadel. I když některá významná představení tu rovněž nenalezneme, a to vzhledem k nekvalitnosti nosičů či povodním, které postihly nedávno Televizní studio v Ostravě. Hlavně také díky politickém zásahu tehdejších cenzorů.

II. Jak to všechno začalo…
“Tri dosky, dvaja ľudia, jedna vášeň…a tri pozorné, vnímavé, nie chladné, ale tvorivé, divadlu fandiace – kamery“

(Jozef Bednárik 1985)

Vysílání^¹ Československé televize bylo zahájeno 1. května 1953^² ve 20:00 ze studia v Mešťanské besedě^³, ve starém domě ve Vladislavově ulici, prostřednictvím vysílače na Petříně^⁴. Program byl velmi pestrý a celým večerem diváky provázel herec Jaroslav Marvan. Ten, o patnáct let později, zavzpomínal na tento historický okamžik na stránkách Týdeníku Československé televize: „Prožil jsem tehdy trému – a že jsem přece byl zvyklý na kameru – jakou už od těch slavných chvil neznám. Bylo kolem toho prvého, zahajovacího vysílání hodně zmatků, zvláště když tak říkajíc „vybouchla“ druhá přijímačka, ale nakonec, dík štábu režiséra Bořivoje Zemana, pohotovému a pilnému Františku Filipovskému, který chrlil jednoho „Hrdinu okamžiku“ za druhým, ostatním kolegům a kolegyním, dnes známým a oblíbeným hlasatelkám, se podařilo celkem zázračně odvysílat onen historický okamžik. Inu – premiéra!“ (Marvan, 1968: 4). První pořad, slavnostní kantátu v provedení České filharmonie, tak mohli zhlédnout vlastníci prvních pětiset televizních přijímačů typu Tesla 4001A. Ty byly umístěny jednak v některých závodních klubech, jednak v místnostech přístupných veřejnosti – v Domě hudby, Dětském domě, Slovanském domě, Městské knihovně, v kinu Čas (Hvězda) atd. Ne náhodou byl součástí tohoto slavnostního večera i příspěvek divadelní - slavný Harpagonův monolog z Moliérova Lakomce ve výtečném provedení Františka Filipovského^⁵. Jakoby tento první pokus předznamenal, co bude nedílnou součástí programové skladby televize. Ukázka^⁶ jmenovaného monologu se nám dodnes uchovala v archivu České televize^⁷.
Televize má značný význam pro šíření divadla. Vešla do divákova domu a navázala s ním kontakt. Divadelní představení tak dostávala prostřednictvím obrazovky velmi širokou publicitu a zejména s prací oblastních divadel se seznamoval stále širší okruh diváků. Publikum televizních uvedení totiž mnohonásobně převyšuje počet diváků jednoho představení divadelního. Divák i z nejodlehlejší části naší země se stával divákem představení Národního divadla i většiny nejzajímavějších představení pražských i mimopražských scén. Televize tak plnila záslužný úkol propagátora divadla v nejširších vrstvách. Na druhé straně však divák ztratil autenticitu, spojenou s přítomností tady a teď. Tedy přímou spoluúčast v momentě zrodu představení.
Divadlo bylo důležité pro televizní vývoj a je kmotrem televizní dramatické tvorby. Televize točila v jednom studiu v Měsťanské besedě, podobně jako divadelní představení, které se odehrávalo také v jednom prostoru, na jednom jevišti. Důraz se kladl na dialog. Divadlo mělo od samotného počátku zásadní vliv na rozvoj televize. Programové ředitelství mělo hned několik útvarů. Patřilo mezi ně také literárně – dramatické vysílání, připravující původní inscenace činoherní i převzatá představení nebo přímé přenosy divadelních představení. Nejdříve šlo pouze o přímé přenosy. Představení se tedy jen snímalo a rovnou živě odvysílalo.
V televizních počátcích suplovala převzatá divadelní představení původní televizní dramatickou tvorbu. „Televize trpěla, jak známo, chronickým nedostatkem programu. V počátečním období byl tento stav dokonce kritický.“ (Čejchan, 1966: 285) Když ještě nebyly přenosové vozy ani záznamové zařízení, přebírala televize představení z divadla a přearanžovala je v televizním studiu^⁸. Televizní tvůrci se snažili o osobitý inscenační styl. Zachytili hotové divadelní dílo v podstatě televizní metodou, s malými úpravami, vyvolanými požadavky televize jako svébytného média. Režisér televizního uvedení inscenaci zkrátil a upravil rozložení mizanscén pro potřeby televizních kamer a prostoru televizního studia. Na základě inspirace divadelním představením často architekt vytvářel novou dekoraci, neboť nebylo technicky možné převést a postavit tu původní v televizním studiu. (Váňová, 2005). „Při vytváření obrazové podoby hry pomáhá kameramanovi výtvarník - architekt. Oni dva určují barevné tóny, jimiž malíř pozadí každou dekoraci vymaluje, oni oba dohlížejí na provádění staveb…Televize je černobílá – pracuje tedy se stupnicí od bílé k černé. Je třeba volit barvy scény, dekorací, kostýmů apod. se zřetelem na přepis černobílého obrazu. U barevných dekorací vystihnout přesně jejich funkci i to – co ona obrazovce udělá. (Tomsa, 1959: 68) Úpravy neměly za úkol vytvořit nové dílo, ale jen sloužit původnímu divadelnímu tvaru. Herci dané inscenace přijeli do studia, kde několik dní přezkušovali představení. Vše vyvrcholilo generální zkouškou, kde muselo vše fungovat jako večer v přímém přenosu. Zkouška probíhala v úplných kostýmech a s naprostým dodržováním všeho, co bylo nazkoušeno – včetně textu či příchodů a odchodů. Pak už se vysílalo na živo.^⁹ Televizní tvůrci si tak mohli vyzkoušet sílu a možnosti obrazovky. Pracovali s malou skupinou herců, používali polodetaily a detaily, střídali jednu kamerou s druhou podle možností. „Tichá televizní kamera, tento mlčenlivý svědek i partner, otevírá strhující možnosti cesty do vnitřního života postav. Studiový mikrofon, zachycující všechny nuance lidské řeči, šepot, ba dokonce i povzdech, zbavuje herce nutnosti zdůrazňovat dikci a používat toho všeho, co nazýváme koturnem a co tak často odvádí divadelní herecký projev od pravdivosti.“ (Čejchan 1966: 284) Hned v prvním roce svojí existence vysílala Československá televize pět převzatých divadelních představení z pražských divadel. První byla jednoaktovka Antona Pavloviče Čechova Medvěd^¹⁰ v nastudování Národního divadla v Praze a televizní režii Karla Pecha, následně Moliérův Lakomec^¹¹ opět v provedení naší první scény. Divadlo československé armády se představilo na televizní obrazovce s politickou hrou Miloslava Stehlíka Nositelé řádu^¹². Národní divadlo ještě uvedlo Jiráskovu Vojnarku^¹³ a Městská divadla pražská Moliérovu Školu pro ženy^¹⁴. V roce 1953 zprostředkovala televize divákům účast na pěti divadelních představeních. V následujícím roce již na sedmnácti. Zrodila se tak televizní inscenace, která není ani divadlem, ani filmem, ale něčím, co vytváří v televizi nový druh dramatického umění. Je samostatnou formou dramatického umění, psanou či upravovanou přímo pro televizi.
III. První přímé přenosy z divadel
V únoru 1955 byl dán do provozu významný mobilní pomocník, první přenosový vůz^¹⁵. Umožnil tak zpřítomnit významné události, odvedl diváka na rozličná sportovní klání^¹⁶ nebo přímo do divadla, zpestřil programovou nabídku, jenž se do té doby omezovala pouze na vysílání pořadů z televizního studia. Živé vysílání patřilo zvláště v počátcích ke specifikám televize. Zobrazovaná událost na jevišti v divadle probíhala v okamžiku, kdy diváci sledovali obrazovku. Tento moment byl dlouho považován za jeden ze základních rysů televizního vysílání. Televize má tu magickou moc zpřítomnit divákovi výjimečnou uměleckou událost, být při tom. Přímé přenosy ponechávají představení určitou autenticitu, jenž je spojena s nahodilostí a přítomností tady a teď, a to ve formě přímé spoluúčasti v momentě zrodu. Během televizního vývoje se tato svébytnost změnila ve výjimečnou událost. Na druhé straně diváci u televizorů mohli spoluprožívat také atmosféru v sále. Před každým přímým přenosem se musel provést průzkum místa, odkud se má vysílat. Bylo nutné zajistit připojení vozu na elektrickou síť, a zjistit, zda například stanoviště snese zátěž 15 tun, což byla váha přenosového vozu. (Váňová, 2005)
Televize se začala brzy po zahájení vysílání potýkat s nedostatkem prostoru pro natáčení. Řada programů se přemístila do různých sálů (například do sálu Městské knihovny, Divadla Jiřího Wolkera nebo Radiopaláce) a zprostředkovávala se přenosovým způsobem. Možnosti vysílání se tak instalací nového mobilního zařízení obrovsky rozšířily. A tak mohli vyjet televizní pracovníci 14. dubna 1955^¹⁷ přímo do Ústředního loutkového divadla a potěšit malé diváky přímým přenosem loutkové pohádky O princezně a sedmi bohatýrech dramatika Františka Pavlíčka. O tři dny později pak přistavili technici přenosový vůz k budově Národního divadla v Praze a připravili televizním divákům mimořádný zážitek – přímý přenos opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta^¹⁸. První živý přenos činoherního představení z divadla se pak uskutečnil 29. května 1955, kdy byla přenášena satirická komedie anglického dramatika R. B. Sheridana Škola pomluv v provedení souboru Komorního divadla a televizní režii P. Blumenfelda. Na přenos vzpomíná dramaturgyně Československé televize Jana Dudková^¹⁹: „U Školy pomluv jsme věděli, že je to úspěšné představení s dobrým obsazením a že je to komorní věc, takže snímání bude jednodušší. Velké scény a hry byly v tu dobu pro televizi nepřijatelné. I samotné divadlo bylo zárukou lepšího snímání, bylo totiž dobře přístupné pro přenosový vůz.“ (Dudková, 2005a). Druhým živě vysílaným přenosem bylo jedno z nejlepších soudobých představení činohry Národního divadla v Praze – Stroupežnického Naši furianti v divadelní režii Zdeňka Štěpánka. Místo původně plánovaného přímého přenosu komické opery Lazebníka sevillského ze Smetanova divadla v Praze, tak měli diváci možnost v neděli 5. června 1955 zhlédnout v živém zkušebním přímém přenosu klasiku českého jeviště.
První přímý činoherní přenos Studia Ostrava^²⁰ se uskutečnil 12. září 1956, uvedením veršované pohádky Gabriely Preissové Zlatorog z Divadla Zdeňka Nejedlého v Ostravě a režii Jiřího Dalíka. Protože ještě nebyla Ostrava^²¹ propojena s pražským studiem retranslační trasou^²², vysílalo pražské studio od 19:00 hodiny jiný program. Nejprve Rozhlasové noviny, následně Televizní zpravodajství a od 19:45 televizní zpracování Jerzy Lutowského Noční služby v provedení Městských divadel pražských. Prvním celoplošným přímým přenosem, vysílaným z ostravského studia, byla v roce 1958 hra P. Petroviče Uzel^²³ v provedení Krajského oblastního divadla Olomouc. Ostravské televizní studio ve svých počátcích také vysílalo několik titulů v přímém přenosu ze sálu U Havránků v Ostravě Zábřehu, kam přijely soubory sehrát svá představení. Sál nesloužil pouze k přenosu divadelních představení, ale vysílaly se odsud i televizní estrády a podobné typy pořadů. Diváci tak mohli zhlédnout z tohoto prostředí již na sklonku roku 1956 hned několik představení. První byla veselohra Miloslava Stehlíka Selská válka v provedení členů dramatického kroužku Závodního klubu Vítkovických železáren Klementa Gottwalda, účastníka vrcholné amatérské přehlídky Jiráskův Hronov, v listopadu téhož roku ještě drama Gabriely Preissové Její pastorkyňa a hru Mony Brandové Malajská romance v provedení členů Beskydského divadla. Brněnské studio nezůstalo pozadu a na sklonku roku 1961 uvedlo přenosem ze Státního divadla v Brně Majakovského hru Mysteria -Buffa v divadelní režii Evžena Sokolovského^²⁴.
První přímé přenosy pro dětské diváky^²⁵ se uskutečnily na sklonku roku 1955 z Divadla Jiřího Wolkera, jediného hraného divadla pro děti v Praze. Děti tak například mohly vidět 29. prosince 1955 pohádku O princezně se zlatou hvězdou na čele. Dalším titulem, jenž se objevil na televizní obrazovce hned v polovině února následujícího roku byla Popelka autorek O. Lichardové a M. Lokvencové z Divadla Jiřího Wolkera. O měsíc později se vysílala známá národní pohádka Boženy Němcové Sůl nad zlato v jevištní úpravě Karla Dittlera. Koncem července hostovalo poprvé v Praze v Divadle Jiřího Wolkera Ostravské divadlo pro děti a mládež. Přivezlo hru ze starých pověstí českých Libuše a Přemysl, jenž v přímém přenosu vysílala televize 21. června 1956. Dále přivezlo také báchorku J. K. Tyla Čert na zemi, v režii Jiřího Dalíka, kterou televize 24. června 1956 připomněla 100 let od narození velkého klasika českého dramatu.
IV. Dramaturgický výběr jednotlivých titulů – 50. léta^²⁶
Televize se stala brzy také nástrojem politicko – ideologického ovládání společnosti. Roku 1953 byla ustanovena Hlavní správa tiskového dohledu^²⁷, podléhající náměstkovi ministra vnitra. Před uvedením klasických divadelních her na obrazovky kontroloval cenzor text i kulisy. U původních inscenací pak už vše od námětu scénáře, pracovní kopie až k hotovému dílu. Potíže působily zvláště v prvních letech přímé přenosy, programové změny nebo herecká extempore. Při živém vysílání proto seděl cenzor vedle režiséra přenosu, a pokud nedal na odvysílanou stránku scénáře razítko, byl velký problém. Nepřípustné byly také informace o umístění vojenských posádek, o epidemii chřipky, grafy, mapy, rozsah výroby velkých závodů, ale i některé tváře. (Cysařová, 2002: 524-5) .
Dramaturgický výběr titulů pak svědčil o tehdejších poměrech, kdy se hledělo na to, aby byly vedle uměleckých her uváděny texty společensky angažované a tím byla zajištěna vyváženost. O směřování televizního programu se zmiňuje v týdeníku Československý rozhlas a televize v květnu 1955 ředitel Ústředního televizního studia Karel Kohout takto: “Úspěšný televizní program je program vysoce ideový a závažně umělecký, který obohacuje mysl lidí, který vyjadřuje ideje našeho mírového boje. A takový úspěšný program je dílem kolektivu schopných a dobře vedených tvůrčích, technických a ostatních pracovníků, prodchnutých společnou shodnou myšlenkou, kteří vidí svůj jednotlivý úkol jako součást jediného společného úkolu. Snažíme se tyto zásady plně uplatňovat a vychovávat se k nim, abychom se ctí mohli plnit důležité poslání televize jako významného prostředku v kulturní a politické výchově pracujících mas. (Kohout, 1955: 11). Každý rok na podzim se vytvořily v programovém oddělení podrobné plány na příští rok – tzv. Ideově – tématický plán. Byl rozdělen na hry angažované a umělecké a určoval tak ideové směřování následujícího období. (Dudková, 2005a). Byla daná norma, kolik angažovaných politických her musí televize natočit. Ideové plány měly společného jmenovatele. Bylo jím usnesení ÚV KSČ^²⁸ o televizním programu. (Bauma – Kejha – Michalec, 1963: 37) Vědělo se, kolik takových angažovaných pořadů musí televize odvysílat. Politickou stránku splňovalo například uvedení hry M. Stehlíka Nositelé řádu v nastudování divadelního souboru Závodního klubu Vítkovických železáren Klementa Gottwalda v Ostravě nebo Lavreněnovo drama Píseň o černomořcích z Ústředního divadla československé armády v Praze. Hry o „hrdinství prostých sovětských lidí při obraně Sevastopolu ve Velké vlastenecké válce.“
Výběr her se řídil ale i dalšími hledisky, mezi něž bezesporu patřila dostupnost představení. Televizní dramaturgové jezdili po divadlech a vybírali představení, jenž by chtěli odvysílat. Přestavení navštívil také televizní produkční a režisér televizního přenosu s kameramanem. Společně hledali co možná nejadekvátnější cesty k přetlumočení jevištního díla. “Jezdilo se s kameramanem, televizním režisérem a rozhodovalo se, co vůbec lze televizní kamerou nasnímat, a co nikoliv. Jezdil i dramaturg, který si vybíral. Třeba byly dva stejné tituly a rozhodovalo se, který a ve kterém provedení je lepší…Pak se vytvořil technický scénář, který mapoval snímání inscenace.„ (Dudková, 2005b) Vybírala se slavná představení, s velkým množstvím uvedení jako například Stroupežnického Naši furianti, jenž se dočkali v Národním divadle 186 repríz, nebo proslulé představení Srpnové neděle Františka Hrubína opět z naší první scény a tentokrát se 163 uvedeními či Goldoniho Benátská vdovička, jenž se hrála dokonce 203 krát v Divadle Komedie. S nabídkou pak šel televizní dramaturg do divadla, které nabídlo několik termínů, kdy bylo ochotno poskytnout představení televizi. Bylo to až v době, kdy byla hra obehrána a klesala návštěvnost (Dudková, 2005b). To potvrzuje i tisková informace k televiznímu uvedení představení Národního divadla Podzimní zahrada: „Chtěli bychom představení činohry Národního divadla uvádět alespoň jednou za čtvrt roku, a jsme proto rádi, že se po inscenaci Srpnová neděle podařilo dosáhnout se správou činohry Národního divadla dohody o převzetí Podzimní zahrady Lillian Hellmanové, která patří již několik sezón k nejúspěšnějším inscenacím činohry Národního divadla.“ (Československý rozhlas a televize, 1955c: 1) Výjimku tvořila například školní představení studentů Akademie múzických umění z divadla DISK, jenž se hrála jen po určitou dobu a nebyl čas, aby se čekalo několik let, než opadne zájem. Na televizní obrazovce se tak představili mladí umělci, posluchači posledního ročníku divadelní fakulty, v roce 1956 v Shakespearově komedii Dva šlechtici veronští, v divadelní režii Jaroslava Novotného. O rok později uvedli komedii Pierra Carona de Beumarchaise Figarova svatba, tentokrát v nastudování posluchače 4. ročníku - režiséra Františka Laurina a pod profesorským vedením Boženy Půlpánové a Karla Palouše. Našly se i takové hry, po jejichž odvysílání naopak opět vzrostl zájem a lidé na představení začali znovu chodit. Šlo ale výhradně o kusy, v nichž hrála nějaká herecká hvězda, jakou byla například Jiřina Bohdalová. Byla to ale situace naprosto výjimečná.
Důležitým hlediskem pro výběr titulu byla dostupnost přenosových vozů. Kam bylo možné vůz přistavit, tam se jelo^²⁹. Možnosti přenosových vozů byly zpočátku limitovány technickými parametry zařízení, a tak se raději jezdilo do menších prostorů, kde bylo snímání jednodušší. V televizních počátcích se točila představení bez účasti publika, neboť se s divákem v hledišti ještě neumělo moc pracovat. Televize tak musela vykoupit celé představení. Proto také z úsporných důvodů raději natáčela na menších scénách (Váňová, 2005). Velmi často se tak přenášela představení z Divadla Komedie, Divadla S. K. Neumanna, Realistického divadla nebo Divadla Jiřího Wolkera. Vybíraly se raději komorní tituly, jenž byly jednodušší pro snímání. Na představení s davovými scénami nebyla ještě televizní technika vybavena. Televizním dramaturgům byla velmi blízká zajímavá komorní dramaturgie Oty Ornesta, kterou za své éry v Městských divadlech pražských nastartoval. (Dudková, 2005a) Na obrazovkách tak diváci mohli koncem padesátých let zhlédnout v Ornestově režii kromě již zmiňované satirické komedie Škola pomluv z Komorního divadla, komedii V. V. Štecha Třetí zvonění v čele s Josefem Beyvlem a Irenou Kačírkovou, slavnou hru maďarské dramatiky – Szigligetiho Liliomfi v hlavní roli s Josefem Bekem z Divadla Komedie a komedii G. B. Shawa Čokoládový hrdina a opět v provedení souboru Městských divadel pražských.
V Československé televizi se tedy dramaturgický výběr řídil technickými možnostmi sdělovacího prostředku, co bylo divadlo ochotné propůjčit televizní obrazovce a nezbytným plněním Ideově- tématického plánu.
Podobně jako si programové oddělení stanovilo programově – ideový plán vysílání, se každý rok určila také významná výročí, kterým se v daném roce bude ve svém programu Československá televize věnovat. Natáčela se tak původní dramatická tvorba, dokumenty, počítalo se i s přenosy z divadel. V roce 1956, konkrétně 27. března, zahájila televize Tylův rok uvedením jeho klasické národní báchorky Strakonický dudák. Hra byla vysílána přímým přenosem z Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, v divadelní režii Karla Palouše, s Janou Dítětovou jako Dorotkou a Josefem Vinklářem jako Švandou. Televize nezapomněla ani na měsíc československo – sovětského přátelství a 27. dubna 1956 zprostředkovala přímým přenosem z Divadla D 34 komedii Vladimíra Majakovského Štěnice. Ke dvacátému výročí úmrtí španělského básníka Federica Garcii Lorcy nastudovalo Divadlo J. K. Tyla v Plzni frašku Čarokrásná ševcová a televize ji odvysílala jen několik dní po divadelní premiéře 19. února 1957. Přímým přenosem Goldoniho Čtyř hrubiánů, představení činohry Státního divadle v Brně ze Závodního klubu spojařů v pražských Vinohradech, připomněla televize 12. června 1957 významné výročí Světové rady míru a 250 let od narození tvůrce Carla Goldoniho.
Divadelní hry byly a jsou významnou součástí televizního repertoáru a fanoušek thálie měl možnost vidět jednou týdně divadelní hru, aniž by se vzdálit od rodinného krbu. A to buď představení přenesené do televizního studia nebo přímý přenos z divadla. Divadelní hra byla uváděna velmi často v sobotu či v neděli. Výčet autorů má dosti reprezentativní charakter. Nejčastěji se hráli klasici nebo novější autoři. V soupisu titulů představení prvních let vysílání figurují jména renomovaných dramatiků, jako jsou William Shakespeare, R. B. Sheridan, Maxim Gorkij, Eugen Labische, Friedrich Schiller či George Bernard Shaw. Je zde také patrný akcent na domácí dramatiku v dílech Ladislava Stroupežnického, Aloise Jiráska, Josefa Kajetána Tyla, Václava Klimenta Klicpery či autorů Voskovce a Wericha. Nelze opomenout ani společensko-angažované tituly autorů M. Stehlíka, B. Lavreněva nebo Billa–Bělocerkevského.
V letech 1953 až 1970 byly přímé přenosy ve středu zájmu, a to nejen pro svou efektnost, ale především protože dávaly možnost být při událostech a zavést do jejich centra i diváka. V prvních letech televizního vysílání, tedy v roce 1953 až 1955, byl televizní program zajišťován výhradně v pražském televizním studiu. Díky velkému zájmu diváku se začalo ještě v roce 1953 místo 2 – 3 hodinového programu v úterý a pátek vysílat ještě i v neděli. V období červen až září se vysílalo dva dny v týdnu a v říjnu opět tři dny v týdnu. Od listopadu 1953 a celý rok 1954 se přidala ještě sobota, a televize tak vysílala již čtyři dny v týdnu. Večerní program byl vysílán v úterý, pátek a neděli. Čtvrtek byl vyhrazen dětskému divákovi^³⁰. Počínaje 1. lednem 1955 bylo vysílání rozšířeno o další den a vysílalo se tak již v pěti dnech – úterý, čtvrtek, pátek, sobota a neděle. Od 4. října 1955 bylo zahájeno také vysílání ve středu. (Hašek – Šulc, 1960: 87-8) Dvakrát týdně byla vysílána činohra, opera či opereta, a to buď přímým přenosem z pražských divadel nebo ze studia. Dva večery byly věnovány známým filmům nebo nejlepším reprízám. Jeden den byl věnován estrádním pořadům a zábavě. O rozšíření televizního programu informovala televize diváky v týdeníku Československý rozhlas a televize: „S přibývajícím množstvím diváků přibývá také dopisů: ozývá se stále více hlasů volajících po rozšíření a zpestření televizních programů. Není to malý úkol: naše televise, která vstoupila teprve do třetího roku svého života, má celou řadu potíží, učí se, sbírá zkušenosti, hledá a zkouší…A tak na počátku nové sezóny, od 4. října 1955, rozšiřuje Televizní stanice Praha své vysílání o další den. Televisní diváci mohou sledovat program denně od úterý do neděle. I děti budou mít své denní vysílání od 18. 40, v sobotu od 18.25, v neděli od 17.30. Od října začíná naše večerní vysílání už v 19.30. Bude denně zahajováno rozhlasovými novinami a televisním zpravodajstvím.“ (Československý rozhlas a televize, 1955a: 1) Od 31. prosince 1955 začala vysílat Ostrava a v lednu 1956 se pravidelně vysílá již šest dnů v týdnu, stále mimo pondělí. Studio připravovalo z počátku program pouze v oblastním rozsahu. Po vybudování retranslačního spojení se začalo podílet dle svých programových a technických možností i na ústředním programu. V roce 1958 se Československá televize vyznačuje již úzkou vzájemnou spoluprací tří televizních studií. Televizní program tak již nepřipravuje výhradně Praha, ale podílí se na něm i Ostrava a Bratislava. Od 29. prosince 1958 bylo zahájeno každodenní vysílání. Na základě dosavadních zkušeností bylo zavedeno nové vysílací schéma programu Československé televize, jenž cílevědomě uspořádalo televizní program a platilo od 1. září 1959. Vysílací schéma obsahuje časové rozvrstvení jednotlivých typů pořadů v průběhu čtyřtýdenního období. Literárně-dramatické pořady, kam patřilo samozřejmě i divadlo, tvořil dle schématu 6,7%. Ostrava i Bratislava^³¹ vysílaly převážně ústřední program^³², dodávaný z Prahy, připravovaly však své vlastní oblastní vysílání. V roce 1960 je vysílání rozšířeno též na soboty odpoledne, pro přenosy sportovní či divadelní. Pravidelnost v uvádění přenosů z divadel však nebyla žádná. Byly jen určeny dny pro dramatickou tvorbu. V roce 1955 se přenosy z divadel vysílaly v sobotu, neděli a v úterý. O rok později bylo zahájeno vysílání z divadla i pro děti, a to ve čtvrtek odpoledne. (Bauma - Kejha -Michalec, 1963: 23) Brněnské televizní studio zahájilo vysílání 6. července 1961^³³.
V. První experimenty – snímání představení v exteriérech
Televizní štáb vyjížděl do přírody již v padesátých letech. Tyto přenosy byly velmi oblíbené a atraktivní. Pro televizní štáb ale daleko náročnější na snímání. Často si televizní pracovníci vypomáhali technikou filmového studia Barrandov. V letních měsících se divadelní představení stěhují ze sálů pod širé nebe. I televizní kamery navštívily jedno z nejhezčích zákoutí Prahy a již ve druhé polovině padesátých let zprostředkovala televize divákům hned tři Shakespearovy komedie z Valdštejnské zahrady. Počátkem srpna 1956 vysílala představení Veta za vetu Krajského oblastního divadla z Hradce Králové v divadelní režii Richarda Mihuly. O dva roky později, 19. července ve 20:00, se na obrazovce objevila další Shakespearova komedie Večer tříkrálový aneb Cokoliv chcete, tentokrát v nastudování Městských divadel pražských a režiséra Karla Svobody. A v polovině července 1960 se představila divákům Komedie plná omylů v provedení Divadla Komedie a režii Rudolfa Hrušínského. Představení se v přírodě několikrát přezkoušela a upravila, popřípadě i zkrátila, pro potřeby televizních kamer. Těžko řešitelným problémem bylo nasvícení scény, z níž se pořad přenášel. Snímací elektronky vyžadovaly poměrně velké osvětlení, a tak tmavší scény vůbec nesejmuly. Často pak bylo nutné řešit takové případy kompromisem mezi možnostmi techniky a snímaným uměleckým dílem. Na náročnou práci v exteriérech vzpomíná produkční Věra Váňová.^³⁴ V kouzelných zákoutích Valdštejnské zahrady tenkrát připravovali velmi úspěšné představení Městských divadel pražských Komedie plná omylů. Vzhledem k náročnosti přenosu byli přizváni také kolegové – osvětlovači z barrandovských ateliérů, kteří s sebou přivezli i potřebné lampy. Neboť nebylo možné v přírodě připojení z elektrických podniků, musela televizní produkční zajistit také potřebné agregáty. Představení se několikrát nazkoušelo. Při velké zkoušce ale začalo pršet a přenos byl ohrožen. Počasí se nakonec umoudřilo a vše dopadlo dobře. (Váňová, 2005) Každý přímý přenos z plenéru musel počítat s nepřízní počasí nebo přerušením signálu, proto byl vždy jištěný ze studia náhradním programem. Tento postup se v České televizi používá dosud.
Vzhledem k nedostatečnému vybavení televizní techniky nebylo možné v počátcích vysílání vyjíždět s přenosovým vozem za divadlem za hranice Prahy. Proto naopak mimopražské soubory přijížděly do hlavního města a hostovaly se svými představeními na pražských scénách (Dudková, 2005a). Nejčastěji hrály na jevištích Realistického divadla, Divadla S. K. Neumanna, Divadla Jiřího Wolkera a Radiopaláce na Vinohradech. Na scénách, kde bylo velké jeviště a snadná dostupnost přenosových vozů. Snímání tu bylo pro televizní pracovníky snadnější. Televize tak mohla zaznamenat Višněvského Optimistickou tragedii v provedení Krajského oblastního divadla České Budějovice z Divadla S. K. Neumanna nebo Vegovu Dívku se džbánem v provedení Krajského oblastního divadla v Hradci Králové a opět z Divadla S. K. Neumanna.
VI. Původní televizní hra a seriál
V prvních letech své existence se Československá televize obracela k divákům spíše v úloze pouhého prostředníka, jenž šíří umělecká díla. V televizním programu tak bylo hodně místa věnováno divadelním představením. Svědčí o tom i skutečnost, že relativita „čtvrté stěny“ divadla vyhovovala potřebám televizní obrazovky. A pokud se inscenace odehrávala pouze v jedné dekoraci, bylo ještě snadnější ji přenést do televizního studia. Diváci v začátcích televizního vysílání také dokázali omluvit nedostatky a byli vděčni i za tyto první nesmělé a skromné kroky. Brzy však vzrostla televizní i divácká obec a s ní i nároky a poptávka po dalších pořadech. Program postupně získával hodiny a dny.
V počátcích bylo televizní vysílání úzce spjato právě s reprodukcí divadelního umění na televizní obrazovce. Nejprve se přenášela divadelní představení do televizního studia. S rozvojem výroby i techniky se postupně začaly měnit formy a obsahy pořadů. S narůstajícím počtem koncesionářů se stala televize prostředkem masové komunikace a snažila si co nejvíce upevnit svou specifičnost a jedinečnost, související s tím, že v danou dobu sledovalo určitý program daleko větší množství diváků, než při návštěvě jednoho divadelního představení. Na počátku šedesátých let zesílily tlaky na vytvoření jedinečného a specifického televizního umění natolik, že již nebyla jiná možnost, než se pokusit o zcela nový druh umělecké tvorby. Brzy televize pocítila a pochopila, že je schopna samostatné tvorby. Tento nejmodernější sdělovací prostředek tak již dokázal nejen reprodukovat jiná díla, ale rovněž tvořit vlastní specifickou tvorbu. Autoři začínají psát texty přímo pro televizní obrazovku. To znamená, že již nebylo třeba přenášet tolik divadelních představení do televizního studia či televizně zpracovávat divadelní hry nebo vysílat a zaznamenávat takové množství představení přímo z divadla. Vzniká televizní hra nebo, jak se již ustálilo v televizní praxi, původní televizní inscenace. Slovy televizního dramaturga a scenáristy Vladislava Čejchana: „Televizní hra je tedy z forem původních televizních inscenací, které vytvářejí v televizi nový druh dramatického umění. Tvoří pouze část uměleckého programu a ten opět tvoří pouze část celého komplexu televizního programu…Televizní hra byla zpočátku chápána jako rozšířená aktovka, tříčtvrteční film nebo malá hra.“ (Čejchan, 1966: 282). Jde o samostatnou a jedinečnou formu činohry, kterou dones televize hojně s úspěchem uvádí na televizní obrazovce. Původní činoherní díla se začala v Československé televizi vysílat od října 1955 a jejich počet rok od roku stoupal. V průběhu šedesátých let se pak televize stala největším producentem dramatické tvorby. Za prvních deset let odvysílala dokonce několik stovek dramatických pořadů z domácí i světové dramatiky. Na obrazovce tak byly uvedeny kromě domácí tvorby, včetně starších distribučních filmů Filmového studia Barrandov, rovněž převzaté pořady zahraničních televizních stanic. Dvakrát až třikrát týdně se před očima diváků vysílaly premiéry televizních inscenací. Navíc téměř každý týden televize zprostředkovala divadelní představení, a to buď přímo z divadla, ze záznamu nebo přenesené do televizního studia. Je nutné rovněž připočíst neplánovaná představení, jenž byla spjata s výročími divadelních souborů či jednotlivých umělců.
Zakladateli původní televizní tvorby se stali koncem padesátých let autoři Zdeněk Bláha^³⁵ a Jaroslav Dietla^³⁶. Na počátku šedesátých let k nim přibyl ještě Jiří Hubač, jenž je stálící původní televizní inscenace až po dnešní dny.^³⁷ (Cysařová, 1998: 9) Na počátku šedesátých let se stal Hubač rovněž dramaturgem Československé televize. Na své televizní začátky vzpomíná tehdy již renomovaný autor divadelních her takto: „V době, kdy jsem začal psát pro televizi, kladl jsem si často otázku, jestli to má smysl. Tehdy totiž byla televizní hra v uměleckých kruzích pokládána za jakéhosi nepovedeného parazita na umění filmovém a divadelním. Tento apriorní přezíravý postoj mě dost dráždil a provokoval. A tak jsem se začal televizní práci věnovat soustavněji, abych dokázal, že i v televizi je možné dělat umění.“ (Cysařová, 1998: 15-6) A udělal dobře. Z jeho pera vzešly znamenité inscenace, mezi nimi například Nezralé maliny, Ikarův pád, Tažní ptáci či Lístek do památníku, jenž získaly řadu cen na tuzemských i zahraničních festivalech a s velkým diváckým ohlasem se dodnes reprízují na televizní obrazovce. Pochvalně se o jeho tvorbě zmiňuje Zdeněk Bláha v Rudém právu 10. 9. 1965, který byl přetištěn v televizním věstníku v rubrice Řekli o nás: „Jiří Hubač patří k několika málo autorům, pro které zřejmě práce pro televizi není jen záležitostí příležitostného odskoku od jiné literární tvorby, ale který televizní obrazovku chápe jako své hlavní médium pro svou výpověď o současných lidech.“ (Bláha, 1965: 3)
V šedesátých letech psali pro Československou televizi ještě další renomovaní autoři, kteří již měli zkušenosti s tvorbou pro divadlo, jako Oldřich Daněk^³⁸, Jiří Šotola^³⁹či Vratislav Blažek^⁴⁰. Televizní inscenace byly spolu s filmy Barrandovského studia, jedny z prvních uměleckých forem, v nichž se projevovalo hledání estetické samostatnosti televizního umění. Výstižně o tom píše V. Feldstein: „Na nich nalézala dramaturgická a scenáristická práce podněty, jak vyjadřovat způsobem televizním významná díla klasická i soudobá, po svém tlumočit jejich myšlenkové a umělecké hodnoty, objevovat zákonitosti televizní řeči a její obrazové působnosti.“ (Landisch, 1988: 19) Původní dramatická tvorba mohla aktuálně reagovat na problémy soudobé společnosti a to byl také hlavní účel a poslání, kam chtěla a měla směřovat. I pro diváky se stává atraktivnější původní televizní hra, která dokáže aktuálně odrážet dění současné společnosti. Televizní diváky charakterizuje opět Vladimír Čejchan: „Diváci se tak lépe ztotožňují s postavami, s nimiž se setkávají na televizní obrazovce. Nejcharakterističtějším znakem televizního diváka je masovost. Tento divák ale nesleduje televizi v divadlech, ale právě v soukromí, v důvěrně známém prostředí svého domova. Tento poměrně prostý divák (ve srovnání s divákem koncertním, divadelním i filmovým) skrývá uvnitř masy velice náročnou menšinu, která – i v této menšině – rozsahem daleko převyšuje početní úhrn diváků koncertních, divadelních a dokonce i filmových představení.„ (Čejchan, 1966: 283) S růstem koncesionářů bylo čím dál potřebnější myslet právě na masovost tohoto média. Televize se musela obracet častěji na širší publikum. Původní televizní hra měla rozhodně větší obecenstvo, než kterýkoli dramatik v historii. Televizní prostředky navíc poskytují k účinné zkratce nevyčerpatelné možnosti. Autoři televizních her psali v počátcích zejména intimní hry, jenž zobrazovaly drobné úseky lidského života. Od skromných začátků hledání tak vstoupila Československá televize do období rozmachu, vyvolaného tlakem veřejnosti na rozšíření počtu vysílacích hodin a tím i množství pořadů.
Zrodil se navíc specifický typ původního dramatického pořadu – televizní seriál. Jeho vznik je podmíněn pravidelným vysíláním. V seriálu se oproti samostatným inscenacím rozšiřují možnosti pro detailní vykreslení charakterů jednotlivých hrdinů, propracovanému vedení dějové linky či možnosti šířeji vykreslit motivace postav. Prvním seriálem, který se objevil na televizní obrazovce, byla Rodina Bláhova^⁴¹. Jeho uvedení inicioval dr. Zdeněk Bláha. Tato rodinná sága si hned od prvních dnů vysílání získala srdce mnoha televizních diváků. V rolích rodičů se představili Stella Zázvorková a Ilja Prachař a jejich děti si zahráli Jiřina Jirásková a Ladislav Trojan. Dramaturgem byla Jana Dudková a režii měl Jaroslav Dudek. Scénář psalo hned několik autorů – Jaroslav Dietl, Zdeněk Bláha a Ilja Prachař. První epizoda tohoto seriálu s názvem V novém domě se vysílala 9. prosince 1959 a poslední díl pod názvem Krize osobnosti se odvysílal 10. listopadu následujícího roku. Ze seriálu se uchovaly jen dvě epizody, a to osmá s podtitulem Podobnost čistě náhodná^⁴² a bonusový, silvestrovský díl s názvem Putování za Peškem^⁴³. Vzpomeňme rovněž na velmi populární ságu z let 1962 – 63 Tři chlapi v chalupě^⁴⁴, kde si hlavní roli dědy Potůčka zahrál Lubomír Lipský. Celý seriál měl původně osmnáct pokračování a byl celý odvysílán v rozmezí tří let. První díl pod názvem Když nastaly deště se objevil poprvé na televizní obrazovce 18. října 1961. Režie se ujal Jaroslav Dudek spolu s Miloslavem Zachatou a Jaromírem Vaštou. Závěrečná epizoda s názvem Dirigent pak byla uvedena 3. dubna 1963. Autory jednotlivých dílů byli střídavě Jaroslav Dietl, Jiří Hubač, Ilja Prachař a Josef Barchánek. Sám Dietl napsal jedenáct dílů. (Čejchan, 1966: 288-9) Ohromná masová obliba televizních seriálů jednoznačně potvrzuje, jak důležité bylo rozhodnutí obracet se k odpovídajícím aktuálním látkám. Jak velká byla potřeba diváků se ztotožňovat s hrdiny seriálů a pravidelně s nimi prožívat jejich životní peripetie, nepodobné jejich radostem i strastem. I když o pravidelnosti vysílaných epizod seriálů v šedesátých letech nemůžeme ještě tolik hovořit.
VII. Dramaturgický výběr jednotlivých titulů^⁴⁵ - 60. léta
S rozkvětem původní dramatické tvorby dochází v tomto odbodí samozřejmě k útlumu vysílaní divadelních představení. A to ať těch, které byly snímané či přenášené přímo z prostředí, v němž vznikly, tedy na divadelních prknech, nebo převzatých inscenací, kdy televize pozvala divadelní soubor do televizního studia a zachytila hotové divadelní dílo televizní metodou. V tomto případě došlo k jistým úpravám, vždy bylo nejdůležitější zachovat původní divadelní tvar. Bylo nutné i do budoucna zachytit divadelní dílo ve formě, v jaké existovalo na jevišti.
Televize si také vytvářela vlastní pojetí divadelního díla, jenž často označovala jako „televizní adaptace divadelní hry“, přičemž pokaždé angažovala umělce, jenž nejlépe odpovídali režisérovým představám o budoucí inscenaci. Vzpomeňme například na Lermontovu Maškarádu, kterou pro televizi upravil a zrežíroval v roce 1963 Jiří Bělka. V roli Arbenina se objevil Otakar Brousek starší, jeho ženu Ninu hrála Blanka Bohdanová a baronesu Strahlovou Irena Kačírková. Nebo legendární televizní podobu klasické české národní báchorky A. Jiráska Lucerna v úpravě a režii Františka Filipa, kde se představila plejáda hereckých osobností v čele s R. Brzobohatým, J. Pivcem, R. Lukavským, L. Dostalovou, B. Záhorským, Z. Štěpánkem či I. Janžurovou. Až televizní hra se stala prvním specifickým druhem televizní dramatické tvorby, kdy se nebylo třeba ohlížet na původní interpretaci. Vznikala nejprve ve zkušebně a následně v televizním studiu. Na natáčení vzpomíná renomovaný kameraman Vladimír Opletal takto: „Kameraman inscenací podle scénáře vše s režisérem a herci naaranžuje. Celý prostor musíme sestavit, vybudovat, rozložit do záběru, detail, celek, polocelek, do obrazové skladby, ze které se sestává děj, příběh. V počátcích televize byly malé štáby – režisér, produkční, asistenti, herci a kamera.“(Cysařová, 1998: 283)
S nárůstem vysílání původní televizní hry se změnil i dramaturgický výběr přenášených představení. Začala se, na rozdíl od padesátých let, více využívat naše i světová divadelní klasika, kterou chtěla televize přiblížit široké vrstvě obecenstva. Velmi důležitou schopností tohoto média je, že umožňuje lidem zprostředkovat vrcholy umělecké kultury. V první polovině šedesátých let tak diváci mohli zhlédnout na televizních obrazovkách kupříkladu hned několik Klicperových dramat – klasickou studentskou veselohru o hlouposti a mamonářství Divotvorný klobouk v úpravě Alfréda Radoka a v nastudování Divadla Jiřího Wolkera v Praze, rytířskou veselohru Hadrián z Římsů v provedení členů Divadla československé armády nebo Lháře a jeho rod přímým přenosem z Divadla Komedie v Praze či veselohru Každý něco pro vlast v nastudování Státního divadla v Ostravě. A v neposlední řadě Ženský boj v provedení souboru Národního divadla v Praze z Tylova divadla, kde se v době televizního uvedení stále uváděla jako jedna z nejzdařilejších klicperovských inscenací této scény. Záznam zachytil jedinečné výkony Františka Smolíka, Jana Pivce a Františka Filipovského a celé řady dalších znamenitých herců v režii Jaromíra Pleskota. Z českých klasiků pak dominovala ještě díla J. K. Tyla. Na televizní obrazovce se tak objevila Paní Marjánka, matka pluku v provedení Státního divadla v Ostravě, Jihočeské divadlo uvedlo v zámeckém parku Českého Krumlova Tvrdohlavou ženu a Divadlo Vítězného února se představilo hned se dvěma tituly: v roce 1961 uvedlo Lesní pannu a o dva roky později Jiříkovo vidění. Ze světové dramatiky pak odvysílala například Euripidovu tragédii Medea v nastudování Státního divadla v Ostravě. Dramaturgie nezapomněla ani na komediální žánr a zprostředkovala divákům hned několik komedií významného italského dramatika Carla Goldoniho. Počátkem roku 1961 uvedla absolventské představení Poprasku na laguně z pražského divadla DISK a o šest let později totéž v provedení členů Národního divadla v Praze v režii M. Macháčka nebo Lháře dramatického kroužku při všeobecně vzdělávací škole v Hellichově ulici s P. Šporclem, J. Milerem a K. Jernekovou v hlavních rolích^⁴⁶, úspěšné představení Benátské vdovičky Městských divadel pražských či Treperendy v záznamu představení Realistického divadla v Praze a Řádnou holku od vody v provedení souboru Divadla Jaroslava Průchy na Kladně. Televize seznamovala diváky i z nejvzdálenějších končin naší země s nejzajímavějšími a nejvýznamnějšími jevy československého divadla. To platilo jak pro premiérová uvedení, tak pro představení uváděná v repríze. Tato představení byla prověřena časem a jsou v určitých intervalech neustále uváděna na televizní obrazovce, často dokonce na žádost diváků. O nutnosti uvádět klasiku na televizní obrazovce, i když s určitými úpravami, se zmínil v rozhovoru pro Československou televizi v roce 1966 režisér literárně dramatického vysílání Jaroslav Novotný: „Za svého dlouhého divadelního působení jsem si našel mezi klasiky dramatu mnoho lásek, bez kterých si nedovedu představit divadelní repertoár, …myslím, že ani televize nemůže se obejít bez vysílání divadelní klasiky. Tady je výběr jistě daleko těžší, protože hry některých období jsou pro televizi opravdu těžko zpracovatelné (a i tady platí podmínky možnosti televizní úpravy).“ (Novotný, 1966: 2) Nejlepší představení natočená na filmový, nebo dnes již magnetický či digitální nosič, tak znovu ožívají a slouží rovněž k výchově nových generací diváků. Televize uchovává pro potomky vynikající herecké výkony a umožňuje, abychom mohli i dnes znovu zhlédnout znamenitá představení.