William Shakespeare, Král Jindřich IV. Díl I. (př. Ladislav Čelakovský, 1859) 15
Princ Jindřich. Královský otče, přál bych, ze všech vin
tak jasnou omluvou se moci smýt,
jak z mnohých, doufám, jimiž viněn jsem,
mně bude možná očistěnu být.
Leč prosím o také jich zmenšení,
bych po odbytí bájek smyšlených,
(jež ucho Výsosti musívá slýchat)
od lichometcův, podlých novinkářův,
těch pravých věcí některých, v nichž má
poklesla mladost krokem chybeným,
dosáhnul odpuštění za pravou
mou skroušenost.
Král Jindřich.
Odpustiž tobě bůh.
Však náruživostí tvých, Hynku, předc
mi divno jest, jež od letu tvých předkův
daleko stranou kloní peruť svou.
Své místo v radě hrubě’s prominul,
jež zajímá teď mladší bratr tvůj;
a zcela cizím dvoru celému
a mojich princův srdcím jsi se stal.
Ta tam jest času tvého naděje
a čáka, a všech lidí duše již
předvídá nyní prorocky tvůj pád.
Bych já byl přítomností svou tak plýtval,
tak otřepav se v očích národu,
tak sprostým obcováním zlaciněv:
těch mínění, již pomohli mi k trůnu,
bylo by zákonitě k vládci stálo,
mne opustíc v vyhnanství neslavném
co muže bez znakův a sličnosti.
Jsa zřídka vídán, sotva jsem se hnul,
již jsem co komét obdiv vzbuzoval,
že říkal otec dětem: Ten to jest,
a jiný volal: Kde? kdož jest Bolingbroke?
Pak s nebes odvábil jsem všecku vlídnost,
a obláčel se v takou přívětivost,
že lidem z srdcí věrnost jsem odjímal,
křik hlasitý a pozdravení z úst,
před očima pomazaného krále.
Tak byl vždy nový, čerstvý půvab můj,
má přítomnost, jak ornát biskupský,
co div jen vídána, a tak můj průvod
řídký, však nádherný, se svátkem zdál,
a nabyl slovútnost tu vzácností.
Ten švižný král, on leckde poskakoval
s lichými šašky, hlavami ze slámy,
hned zňatými a hned i shořelými;
svou hodnost zahodil, svou velebnost
dal ku znectění bláznům fučivým,
jich úštipky své velké jméno zprznil,
na újmu krále poskyt’ svoji tvář
na smích všem čtverákům a stal se terčem
všech planých vtipků mělkých holobrádkův;
obecných ulic stal se soudruhem,
do přízně lidu sebe podrobil,
když pak v něm denně zraky lidstva pásly,
med znechutil se jim a počala se
jim hnusit sladká krmě, z níž o málo
víc nežli málo příliš mnoho jest.
Tím, kdy měl příležitost, ukázat se,
byl, jako bývá v červnu kukačka,
slyšen a neposlouchán, viděn, však
jen očima, jež mdlé a ztupělé
tou všedností, již na kromobyčejné
pohlížení se nevzmohou, jakéž
se koří sluncirovné velebnosti,
zřídka-li září očím zdiveným;
než v dřímotě tíž sklopovali brvy,
spíc před očima mu a tak se tváříc,
jak muž pošmourný činí protivníku,
jsa jeho přítomností syt a pln.
A na témž stupni stojíš, Hynku, ty,
neb’s pročinil svou přednost knížecí
svým mrzkým obcováním; neníť oka,
jež nemrzí tvůj pohled obecný,
své vyjmu-li, jež si tě spatřit přálo,
a nyní, čemuž rád bych protiv byl,
se slepí laskavostí bláhovou.
Princ Jindřich. Chci v příště, přemilostivý můj otče,
víc na se bedliv být.
Král Jindřich.
Pro celý svět!
Čím ty jsi teď, tím někdy Richard byl,
když z Francouz přistal jsem u Ravenspurku;
a čím já tehdy byl, teď Percy jest.
Nuž vsadím žezlo své i duši svou,
on horlivější zřetel k říši má,
než ty, jenž’s následníka pouhý stín.
Bez právať on, bez práva podoby
ve vlasti plní pole válečností,
vzdor staví ozbrojené tlamě lva;
víc rokům nejsa povinen, než ty,
již vodí šedé lordy, biskupy
ctihodné v lítý boj a zbraní chřest.
Jak nesvadlé si dobyl oslavy
jen na slovútném Douglasu, jenž sám
statnými činy, horlivými vpády
a velkým v bitvě jménem osobil si
přede vším vojskem, stupeň nejvyšší
a nejpřednější poctu válečnou
po všechněch vlastech víry Kristovy?
Třikrát ten Hotspur, ten Mars v povijadlech
to děcko rekovné v svých podnikáních
porazil Douglasa,, dvakrát ho zajal
a zas propustiv, si ho zpřátelil,
by vzpoury hluboké rozerva chřtán
zatřásl mírem trůnu našeho.
A co ty tomu díš? Percy, Northumberland,
i arcibiskup Yorský, Douglas, Mortimer
jsou v spolku proti nám a ve zbroji.
Nač ale tobě to povídám?
Nač, Hynku, dím ti o svých odpůrcích,
an’s nejbližší a nehorší mi spůrce?
Ty, jemuž podobno, že z chlapské bázně,
zlé sklonnosti a prchlé svévole
v Percy-ho žoldu na mne meč obrátíš,
jak pes budeš mu šlapat na stopu,
budeš se dvořit k jeho supění,
bys objevil, jak velmi’s odrodilý.
Princ Jindřich. To nemyslete; tak to neshledáte,
a bůh jim odpustiž, kdož z důvěry
Milosti vaší tak mne vytiskli;
již zas vykoupím hlavou Percyho,
a než se schýlí jeden slavný den,
vám hrdě osvědčím, že jsem váš syn.
Až celý v krvi budu nosit šat,
a zbarvím tvář svou v larvě krvavé,
jež obmyta, též spláchne hanbu mou.
A bude to v ten den, kdykoli vzejde,
že ono dítě cti a oslavy,
ten jarý Hotspur, rytíř každé chvály,
a bezjmenný váš Hynek setkají se.
Kéž každá pocta, již za helmu zatkl,
je zhojněna a na mé hlavě hany
zdvojnásobeny, neboť přijde čas,
že ten jun severu s mou potupou
své slavné skutky bude musit směnit.
Jen správcem jest mi Percy, otče můj,
jenž slavné činy pro mne shospodařil,