William Shakespeare, Král Jindřich IV. Díl I. (př. Ladislav Čelakovský, 1859)
9
Franc. Hned, hned, pane!
Princ Jindřich. Kolik pak je ti let, Franci?
Franc. Počkejme! O sv. Michala příště budu –
Poins (uvnitř). Franci!
Franc. Hned, pane! – Prosím vás, posečkejte chvílku,
milostpane.
Princ Jindřich. Nu ano, jenom poslyš, Franci! Co s tím
cukrem, kterýž jsi mi dal, – byl za vídenský, není-liž
pravda?
Franc. I ty můj bože, pane, přál bych aby byl za dva.
Princ Jindřich. Já ti dám za něj tisíc liber; požádej jich u mne,
kdy se ti zlíbí, a dostaneš je.
Poins (uvnitř). Franci!
Franc. Hned, hned!
Princ Jindřich. Hned, Franci? To nejde, Franci, ale zítra,
Franci, anebo Franci ve čtvrtek; anebo Franci, věru kdy jen
budeš chtít. Ale Franci –
Franc. Milostpane?
Princ Jindřich. Chtěl bys mi okrást toho v kožené kamizolce,
s křišťálovými knoflíkami, lysou hlavou, agátovými
prsteny, ušpiněnými punčochami, nitěnými podvazky, toho
s tím hladkým jazykem, španělským váčkem –
Franc. Můj milý bože! pane, koho myslíte?
Princ Jindřich. Věru, vaše hnědé španělské jde nade všecko
pití, neboť vidíš Franci, tvá bílá kanafasová kazajka se
ušpiní, v Berbersku, brachu, nikdy až na to nedojde.
Franc. Co říkáte, pane?
Poins (uvnitř). Franci!
Princ Jindřich. Kliď se, ničemo! Což neslyšíš, jak po tobě
volají?
Tu ho volají oba najednou; Sklepník stojí zaražen,
nevěda, kam se dříve obrátit.
Vchází Vinař.
Vinař. Co to! ty zde stojíš jakou trouba a slyšíš takové volání?
Hleď si hostův uvnitř.
Odejde Franc.
Milostpane, starý sir John s půl tuctem jiných jsou přede
dveřmi. Mám-liž je vpustit?
Princ Jindřich. Trochu je nech čekat a potom jim otevři.
Vinař odejde.
Poins!
Poins se vrací.
Poins. Hned, hned, pane.
Princ Jindřich. Milý brachu! Falstaff a druzí zloději jsou
přede dveřmi. Máme se veselit?
Poins. Veselit jako lasice, můj jonáku! Ale poslyš! jaký chytrý
kousek jsi vyvedl z toho žertu s tím sklepníkem? Povídej,
co z toho vyšlo?
Princ Jindřich. Já jsem teď pln všelikého humoru, jaký jen od
prastarých dob poctivého otce Adama až k mladistvému
věku těchto dvanácti hodin s půlnoci humorem se
proukázal.
Franc se vrací s vínem.
Kolik je hodin, Franci?
Franc. Hned, hned, pane.
Princ Jindřich. Žeť pak ten chlap méně slov nazpaměť umí
nežli špaček, a předce jest z ženy narozen. Jeho hbitost leží
v běhání nahoru, dolů, jeho výmluvnost v drobet súčtování.
Ještě nejsem smýšlení Percyho, toho horlivce na severu,
kterýž zabiv svých šest neb sedm mandelův Skotův do
snídaní, umyje si ruce a praví k své ženě: Vezmi si vlk to
poklidné živobytí. Nedostává se mi práce. Ó můj rozmilý
Hynku, dí mu ona na to, kolik pak jsi jich už dnes zabil?
Dejte mé brůně pít, on na to, a po hodině odvětí: Asi
čtrnáct, pravá maličkost, pravá maličkost. Prosím tě,
zavolej sem Falstaffa; já budu představovat Percyho, a to
prokleté podsvinče ať dává Mortimrovu ženu. Rivo! křičí
chlastoun. Zavolej sem to žebírko, tu svíčkovou pečeni.
Vcházejí Falstaff, Gadshill, Bardolf a Peto.
Poins. Vida, Janku, pozdrav tě bůh. Kde pak’s byl?
Falstaff. Morová hlíza na všecky všudy skety, já řku, a boží
pomsta k tomu. Staň se, amen. – Přines mi sklenku sektu,
klučino! – Nežli bych takové živobytí dlouho vedl, raději
budu plést punčochy a spravovat je a chodidla přidělávat.
Morová hlíza na všecky všudy skety. – Dej mi sklenku
sektu, holomku! Což už není žádné ctnosti více?
Pije.
Princ Jindřich. Neviděl jsi nikdy, an Titan líbal hrudu másla?
Viděl-lis to někdy, tedy se podívej na tohle složení
27)
.
Falstaff. I ty taškáři! v tom sektu je také vápno
28)
. Nic než
samé taškářství v tom hamižném člověčenstvu; taková
sketa ale je horší nežli sklenice sektu i s vápnem, taková
hamižná sketa. – Jdi svou cestou, starý Jene, chceš-li vezmi
za své; jestliže na zmužilost, bodrou zmužilost dávno
zapomenuto není na této země obličeji, tedy jsem
vykuchaný slaneček. Není teď v Anglicku ani tří poctivých
mužův nezvěšených, z nichž jeden ztloustnul a očividně
stárne. Bůh to polituj! Ničemný ten svět, jářku! přál bych si
býti tkalcem, abych se mohl vyzpívat v žalmech neb v
čemkoliv
29)
. Morová hlíza na všecky všudy skety, říkám
ustavičně.
Princ Jindřich. Nu, ty žoku, co to tam bručíš?
Falstaff. Králův syn! Pomalu s tou kopou! Jestliže tě z tvého
království jednou nevybiji dřevěnou šavlí a nepoženu
všecky tvé poddané před tebou, jako stádo divokých husí,
nechci více nosit chlupu ve své tváři. Vy princ Walesský!
Princ Jindřich. Nuž ty zatrolený soudku, co máš zase?
Falstaff. Nejste-liž zbabělec? Na to odpovězte! a Poins tady!
Poins. Hrome! ty tučný bachore! budeš-li mne nazývat
zbabělcem, probodnu tě.
Falstaff. Já tebe nazývat zbabělým! Dříve tě v pekle smažit
uvidím, nežli tě babou nazvu; ale vsadil bych se o tisíc
liber, že bych nedovedl tak bystře utíkat jako ty. Vy jste v
kyčlích dosti štíhlí, což vy se ptáte, vidí-li kdo vaše záda. A
to vám slove býti záporou svých přátel! Vezmi vlk takové
zapírání. Dejte mi takové, co přítele v nouzi nezaprou. –
Dejte mi sklenku sektu! ať jsem šelmou, jestliže jsem se už
dnes napil.
Princ Jindřich. Ó taškáři! sotva jsi sobě od posledního napití
utřel hubu.
Falstaff. To jest všecko stejno. Morová hlíza na všecky všudy
skety, pravím, a opět pravím.
Pije.
Princ Jindřich. A což pak se ti přihodilo?
Falstaff. Co se mi přihodilo! Tolik, že čtyři z nás dnes ráno
nabrali tisíc liber sterlinků.
Princ Jindřich. Kde jsou, Janku, kde jsou?
Falstaff. Kde jsou? Fuč jsou, nám odebrány jsou. Asi sto
vypadlo na nás, na bídné čtyři.
Princ Jindřich. Jakže? sto, člověče?
Falstaff. Ať jsem šelmou, nebyl-li jsem s celou mandelí jich v
těsné rvačce po dvě hodiny. Pravý div je mé vyváznutí.
Osmkráte probodána moje kazajka, můj meč rozštěrben
jako ruční pilka, ecce signum. Nikdy, co muž jsem, lépe
jsem se nezachoval; nic naplat. Morová hlíza na všecky
všudy skety. Tito ať mluví: budou-li mluvit více neb méně
nežli pravdu, tedy jsou šelmy a synové temnosti.
Princ Jindřich. Mluvte, lidé, jak se ta věc měla?
Gadshill. My čtyři jsme se dali do mandele chlapův.
Falstaff. Do šestnácti nejméně, můj princi!
Gadshill. A svázali jsme je.
Peto. Ne, svázáni nebyli.
Falstaff. Ty šibale, byli svázáni, jeden po druhém; jinak ať
jsem žid, Hebrejský židák.
Gadshill. Když pak jsme se začali dělit, vypadlo tu na nás z
čista jasna šest neb sedm chlapův –
Falstaff. A odvázali ty první, a potom přišli druzí.
Princ Jindřich. Cože? vy jste se bili se všemi?