William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858) 10
Cambridge-ský hrabě, ztratil hlavu svou.
Mortimer. Táž příčina, můj synovče, jenž mne
zbavila svobody, že květné mládí
jsem teskně strávil v hnusném vězení,
i jeho zkázy kletý byla nástroj.
Plantagenet. Vylož mi šíř, jaká to příčina,
neb nevědom jsem, hádat neumím.
Mortimer. To učiním, jen dech-li vystačí,
a smrt vypravování nepřetrhne.
Děd krále nynějšího, Jindřich čtvrtý,
ssadil Richarda, svého synovce,
jenž prvorozený byl syn a dědic
třetího v rodu tom Edwarda krále.
Za jeho panování Percy-ové
od severu, za velké bezpráví
to jeho osobení násilné
pokládajíce, snažili se mne
na trůn povýšit. Bojovných těch lordů
pohnútkou bylo, že po zhynutí
mladého Richarda, po němž nezůstal
dědic přirozený, já nejbližší
byl rodem; neb po matce své pocházím
od Lionela, Clarence-ského vévody,
třetího syna Edwarda třetího,
zatím co potomek on Jana z Gauntu,
čtvrtého teprv v tomto rodu hrdin.
Než věz, v podniknutí tom vznešeném,
když pracovali o povýšení
pravého dědice, já svobody
své pozbyl, oni pak svých životů.
O mnoho později, když Jindřich pátý –
nastoupiv po svém otci Bolingbrooku –
měl panování, hrabě Cambridge-ský,
tvůj otec – potomek to proslulého
Edmunda Langleye, vévody z Yorku –
pojav mou sestru, tvoji matku, znova,
nad těžkou bídou mou se slitovav,
lid sebral válečný, zamýšleje
mne vybavit a zdobit korunou.
Než, jako ostatní, šlechetný hrabě
byl přemožen, pak sťat. Tak utlačeni
jsou Mortimrové, jejichž bylo právo.
Plantagenet. Z kteréhož rodu vy jste poslední.
Mortimer. Tak jest, a víš, že nemám potomstva,
a slabá slova má smrt hlásají:
ty’s dědic můj, sám smysli ostatek,
však opatrný buď ve snaze své.
Plantagenet. Tvé vážné napomenutí si v mysl vštípím,
však otce mého utracení zdá
mi krvavým jenom se ukrutenstvím.
Mortimer. Synovče, mlčení buď tvoje chytrost;
upevněn silně jest Lancastrův rod,
a jako skála, jíž se hnouti nedá.
Teď však se ujec tvůj ubírá odtud,
jak knížata přenášejí svůj dvůr,
pobyvše dlouho již na jednom místě.
Plantagenet. Ó kýž by částka mladých mojich let
vykoupit mohla věk váš uběhlý!
Mortimer. Toť bys mne trápil, jako vrah, jenž mnoho
zadává ran, kde jedna dostačí.
Netruchli, leč bys záviděl mi blaha:
a toliko můj pohřeb obstarej.
Již měj se dobře, nechť utěšená
otvírá se ti naděje v čas příští!
Buď šťastný život tvůj ve válce, v míru!
Umře.
Plantagenet. S tebou, odcházející duše, mír buď,
ne válka! Pouť jsi skončila ve vazbě,
své dni zde strávila co poustevník. –
V mých prsou zavřena buď rada tvá,
co v mysli nosím, tam nechť skrýši má. –
Strážci, odneste jej. Já postarám se,
by lépe pochován byl nežli žil.
Strážci odejdou s tělem Mortimerovým.
Zakalená zhasíná pochodeň
Mortimrova, již chatrnějších lidí
ctižádost udusila. – Za urážku
i trpké zhanění, jímž Somerset
se dotknul rodu mého, náhradu
si doufám získat čestnou, proto teď
pospíchám dostavit se k parlamentu,
buď by mně vrácena čest mého rodu,
neb v prospěch svůj bych obrátil svou škodu.
Odejde.
Jednání třetí.
Výjev první.
Tamtéž. V parlamentu.
Troubení. Vystoupí král Jindřich, Exeter, Gloster, Warwick,
Somerset a Suffolk; biskup Winchesterský, Richard
Plantagenet a jiní. Gloster chce podati spis, Winchester
mu jej vytrhne a roztrhá.
Winchester. Přicházíš s řádkami přehluboko
napřed promyšlenými, se spisem
pilně sestaveným, Humphreyi z Glostru?
Žaluj si, máš-li příčiny mne vinit,
než čiň to bez přípravy, hotově,
tak jako já jsem hotov z patra hned
odpovědít na tvoje námitky.
Gloster. Odvážný kněže! Šetřím toho místa,
sic zvěděl bys, že jsi mne zneuctil.
Nemysli, protože jsem písemně
vylíčil nezbedné tvé zločinství,
že křivě svědčil jsem i nedovedu
to slovy opakovat co jsem napsal.
Takáť, preláte, hanebnost tvá drzá,
tvé podlé, mrzké, sváruplné kousky,
že děti švítoří o pychu tvém.
Ty’s nad jiné nebezpečnější lichvář,
urputné povahy, nepřítel míru,
chlipnější prostopášník, než se sluší
na muže v stavu tvém a důstojenství.
A což pak zjevnějšího nad tvou zradu?
Neb strojil’s úklad mému životu
u mostu Londýnského, pak u Toweru.
Ba obávám se, kdyby mysl tvá
nám byla zjevna, že i král, tvůj pán,
by nebyl ušetřen od závistného
padoušství nadutého tvého srdce.
Winchester. Tebou já zhrdám, Glostře. Lordové,
vyslechnout račte co mu odpovím.
Bych zlý byl, cti a statku žádostiv,
jak tvrdí on, odkud má chudoba?
Jak to, že nežádal bych povýšení,
jsa věren povolání obvyklému?
Co do různic, kdož více miluje
mír nežli já – leč popuzen bych byl?
Ne, dobří lordové, ne to uráží,
ne tím tak rozhorlil se vévoda,
než vládychtivostí svou, netrpící
žádného soka: on jen sám by rád
při králi byl. Tím uvnitř bouří se,
že vyhřimuje tyto žaloby.
Však uvidí, jsemť rovněž dobrý –
Gloster.
Rovněž?
Ty děda mého pancharte! –
Winchester. Jsem, lorde, vznešený; však co jste vy,
než rozkazovatel na cizím trůnu?