„Goethe kdysi řekl, že veškeré dějiny jsou bojem mezi vírou a nevírou



Yüklə 222,67 Kb.
səhifə1/3
tarix30.04.2018
ölçüsü222,67 Kb.
#40539
  1   2   3

1. Fundamentální teologie - úvod




  1. Úvod do teologického myšlení

Sám pojem teologie působí napohled velice prostě: teologie je řeč/mluvení o Bohu1, najdeme v každé druhé encyklopedii i základní teologické příručce. Když začneme uvažovat, co vše tento pojem zahrnuje – už jen to, že výraz sám o sobě (theo + logia) skrývá dvojí smysl: „Boží“ tu může mít význam jak předmětu/objektu, tak subjektu tohoto mluvení či pojednávání.2 Oba poukazují jednak na to, že specifický předmět teologického poznání je zřejmě Bůh, ale také, že Bůh je i subjektem teologického diskursu. Bůh je tedy „Ten, který promlouvá“3 skrze jazyk teologie, nebo jak je řečeno jinde: „v teologii se ujímá slova Bůh“.4 Co to však znamená, že se Bůh ujímá slova? Jak je vůbec možné, aby člověk mluvil o Bohu a co má na mysli, když říká „Bůh“?5 Lze vůbec uchopit tyto otázky systematicky a racionálně? Toto téma představí hned první kapitola této přednášky (teologie jako intellectus fidei).

I tato nejstručnější definice nás tedy odkazuje na jeden ze základních rysů teologie, jímž je její zřejmý dialogický charakter: Boží oslovení člověka zakládá lidskou odpověď víry. Tomuto specifickému „dialogu“ mezi Bohem a člověkem v horizontu víry se teologie snaží porozumět (viz kpt. o úkolu teologie).

Metafora/obraz řeči dovoluje uvědomit si, že jako každá řeč i teologická výpověď má svou „gramatiku“ (pojmosloví), která se neobejde bez užití výraziva a jazyka té které doby, území, určité kultury, v praxi se pak setkáváme s „různými teologiemi“ (jazyk teologie církevních otců, Tomáše Akvinského, teologie doby osvícenství, moderní, současné doby… viz kapitola o pluralitě v teologii). Součástí našeho úvodu a vůbec celého kurzu fundamentální teologie bude naučit se mj. registrovat významový posun v chápání některých pojmů, které přechází z jedné kultury do druhé a rozlišit, do jaké míry zůstávají nositeli základního teologického sdělení.6

Teologická výpověď se nezastavuje jednoduše u Boha o sobě samém, jednak sám předmět jejího bádání bývá formulován různě (jako zjevení, nebo akt a obsah víry, náboženská zkušenost, viz kpt. o předmětu), jednak zahrnuje sdělení o jisté celkové Weltanschaaung (celkovému pohledu na skutečnost Boha, člověka, světa a jejich vzájemného vztahu) spojené s vírou.

Kromě sdělení je i v teologii důležitý také mluvčí a adresát (podrobněji bude jistě pojednán např. v rámci úvodu do biblistiky mimo rámec tohoto předmětu, zde alespoň zmínka o problematice, viz analýza studie L. Karfíkové7) a jejich zasazení do určitého dobového kontextu –přitom mnohé otázky, které si ohledně naší víry dnes klademe, jsou jistě v mnohém obdobné s uvažováním o víře staletí nazpátek až do dob prvotních křesťanských společenství či církevních otců, ale formulace otázek, důrazy a následně i způsob (ne zásadní obsahy) odpovídání pro člověka prvního, dvanáctého nebo dvacátého prvního století, se však budou lišit (viz poslední část kapitoly: dějiny teologie).

Začneme však současnou tváří teologie, představením tří typů otázek, které klademe teologii dnes:


    1. Lze víru pochopit? – Teologie jako porozumění víře, intelectus fidei8

Teologie bývá již od dob sv. Augustina prezentována jako intellectus fidei = porozumění víře.9 Je však třeba víře rozumět? Není víra čímsi vyšším, darem milosti navíc, tudíž pokoušet se ji uchopit racionálně vlastně znamená zkreslovat její význam a její nejdůležitější obsahy?

Augustinovo „credo ut intelligam et intelligo ut credam,“10 (věřím, abych pochopil, snažím se pochopit, abych věřil) nám k tomu říká, že výchozím bodem teologie je víra (rozuměj víra pramenící z naslouchání pramenům víry a z jejich hlubokého osobního přijetí), právě ona je předpokladem křesťanského porozumění Božímu tajemství ve světle jeho zjevení v Ježíši Kristu a že toto hlubší poznání nás má zároveň vést i k větší hloubce naší víry. Jiným příkladem je Anselmův výrok „fides quaerens intellectum“ (víra hledá rozumové zdůvodnění/porozumění)– tedy čím více i náš rozum vstupuje do hloubky Božího tajemství, tím více se blížíme blaženému patření na Boha, po kterém toužíme.11

Porozumění víře má být reflektované, kritické a metodické, má vycházet ze zkušenosti víry a snažit se ji korektně a plodně rozvíjet i za pomoci rozumu.12 Vždyť jak tvrdí už Tomáš Akvinský „cum enim gratia non tollat naturam, sed perficiat, oportet quod naturalis ratio subserviat fidei – milost neničí přirozenost, ale zdokonaluje ji, proto je zapotřebí, aby (i) náš rozum byl ve službách víry“,13 dovolíme si zde velmi volně přeložit.

Úsilí o porozumění víře, které doprovází i studia teologie, má vést také k obohacení vlastní křesťanské identity: za pomoci teologické reflexe si můžeme znovu a lépe uvědomit, kdo jako křesťané jsme a kým se máme stále více stávat, tj. jak dále utvářet svůj život tak, aby vypovídal a svědčil o tom, v co věříme.14

Teologické studium je i dalším způsobem, jak si uvědomit a případně korigovat vlastní (někdy ne zcela korektní) náboženské představy: o Bohu, člověku, světě – na základě hlubší znalosti specifické křesťanské katolické tradice, s níž činíme osobní zkušenost a racionálně reflektujeme.

Kritičnost a realismus vlastní vědě, jíž je i teologie (viz dále), platí pro studium teologie i pro náš duchovní život: o tajemství Boha a jeho spásném záměru s námi nevíme dosud vše, v té či oné oblasti potřebujeme své poznání rozšířit. I když dorůstáme „do Božího obrazu“ a vrůstáme do jeho života a společenství, protože jsme k tomu Bohem uschopněni,15 lidmi podle vzoru Kristova se teprve stáváme. Proto má teologickou reflexi ideálně doprovázet postoj pokory a otevřenosti: až do konce života budeme nahlédat nevyčerpatelných hlubin Božího tajemství. Bůh sice člověku dal svůj dar spásy v plnosti, zjevil mu své tajemství a nepotřeboval si nechat cosi pro sebe, avšak náš život je neustálou snahou porozumět mu a plněji toto tajemství přijmout do svého života.

Svou identitu tříbíme ovšem i setkáním s druhými (lidmi, kulturami, pohledy na svět). Právě v setkání s někým odlišným důkladněji poznáváme sami sebe, své názory, hodnoty, stanoviska, o čem jsme ochotni se nechat poučit a co považujeme za tak zásadní, že nejsme ochotni se toho zříci. Dialog s tím, co je odlišné, co je nám „cizí“, ať je to jiná kultura, víra, církev, názor skupiny či jednotlivce, má doprovázet úsilí poznat vlastní základy. V  teologii to bude znamenat, že pojednáme o základech, na kterých staví víra katolické tradice – otázky po odlišnosti od jiných církevních společenství, náboženství nebo lidí bez vyznání nebudou v našem kurzu alespoň zpočátku tak prvořadé.16

Fundament, čili základ, slovo, které nacházíme v názvu naší disciplíny, odkazuje mj. k potřebě rozlišit, co je jádrem našeho přesvědčení, kterého se nemůžeme zříci, aniž bychom přišli o svou identitu a co tímto jádrem není.17 Předpokládá existenci/osvojení celkového obrazu Boha, člověka, světa a jejich vzájemnému vztahu. Tento obraz je pak více či méně uvědomovaný a ideálem je pochopitelně dospět k tomu, abychom v tomto ohledu naše osobní přesvědčení o tom, co tvoří tento základ také odpovídalo skutečnému jádru křesťanské zvěsti, neboť tento celkový pohled ovlivňuje naše další uvažování o věcech víry.18

Existují různé cesty, jak tento základ uchopit, žít: vedle „žité víry“ (živá zkušenost církve i osobního vztahu k Bohu), která má reflexi předcházet, se nabízí i cesta teologické reflexe, která má poskytnout další prostředky, jak tuto zkušenost víry dále prohloubit a nasměřovat ke službě společenství.

Jde tedy o mnohem víc, než o racionální obhajobu víry:19 rozum, který korektně promýšlí vlastní zkušenost víry, bude umět tuto zkušenost nejen interpretovat, ale také zvládat její obtížné momenty i případné pochyby a otázky a bude otevírat nové horizonty poznání Boha.20

K tomu však bude zapotřebí vyvinout úsilí porozumět i odbornějším teologickým textům, tak aby i ony mohly živit náš křesťanský život. Cílem zůstává, abychom dospěli k víře, která je v nejlepším slova smyslu „prostá“ - avšak právě proto se nelze spokojit s polovičatým poznáním, které se zastaví u složitosti problémů, jež se postupně objevují před našima očima, sotva se začteme do prvních stránek teologických textů. Prostá víra problémy a jejich složitostí nepohrdá ani je neobchází, ale také z nich nedělá střed světa.

Viz příklad, který v úvodu své knihy Základní otázky katolické víry k tématu prostá víra-složitá teologie, cituje německý teolog Otto Hermann Pesch:21
„Proč jsem tedy tak dlouho studoval?“ ptá se student poté, co spolužáci zkritizovali jeho zkušební kázání v semináři. „Abyste to dokázal říci jednoduše,“ zněla odpověď docenta.
Prostá víra jistě neznamená víru bezmyšlenkovitou, cílem je dospět k tomu, abychom po důkladném studiu byli schopni čelit i složitým problémům (tj. nezjednodušovat je) a snažit se jako i křesťané prvních dob rozumět alespoň do jisté míry tomu, co vyznáváme.
Co pak znamená, že Bůh stvořil nebe a zemi, když víme, že země a vesmír jsou výsledkem vývoje (evoluce), která trvala miliardy let? Co znamená, že Bůh ve světě jedná, když tu máme Osvětim ad. – jak tam byl Bůh člověku blízko? Jak to, že stále ještě trvá pluralita náboženských tradic?22



    1. teologie jako věda

Jak dále ukážeme v kapitole věnované dějinám pojmu, teologie nebyla vždy chápána jako věda, teologie jak o „řeč o Bohu“ u církevních otců znamenala prožitek liturgie nebo určitý životní styl křesťanů. Zatím však přistupme na toto vymezení a pokusme se ukázat, nakolik a čím je teologie vědou.

Že vědeckost teologie je vědeckostí svého druhu, nesrovnatelnou s vědami přírodními a v plné míře ani s humanitními vědami, tvrdí česká teoložka Ivana Noble ve své studii Teologie jako věda ve východní a západní tradici.23 Vědeckost teologie podle ní může být jen z části hodnocena kritérii, jaká se uplatňují jinde, protože tato kritéria postihnou jen jednu stranu vědeckosti teologie, totiž její snahu o adekvátní vztah k ostatním akademickým disciplinám, ke zdrojům lidského poznání, které se přímo neodkazují k víře v Boha. „Teologie ale musí usilovat také o to, aby se nezpronevěřila svým kořenům, musí kultivovat vztah k víře, která je ni také zdrojem poznání, dokonce prvořadým, a umožňuje teologii ještě jiný vhled než jakého dojde za pomoci akademického bádání. Bez něj ovšem by i jako akademická disciplína ztratila svůj charakter, a bylo by ji možno redukovat na filosofii, historii, sociologii, psychologii nebo politologii.“24

Teologie jistě využívá poznatků zmíněných oborů, ale jako každá věda i teologie musí představit jaký je její specifický cíl, jak definuje předmět svého bádání a jaké postupy volí, aby dospěla k řešení stanovených úkolů.


1.2.1 úkol teologie
Český františkánský teolog Jan Evangelista Urban (1901-1991) ve své přednášce z r. 196925 tvrdí, že není na místě pěstovat jakousi dvojí teologii, „pro experty“ a „pro lid“, ale spíše podporovat dvojí pohyb: ze strany „profesionálních“ teologů se snažit co nejvíce zpřístupnit výsledky teologického bádání,26 a tomu má ze strany posluchačů odpovídat snaha uschopnit se k porozumění.

Urban podle této ochoty vyjít vstříc adresátovi rozlišuje teologii na „živou“ a „neživou“.27 Ve středu živé teologie je Ježíš Kristus a nikoliv boj s cizími názory. Také pneumatologický prvek této teologii není cizí: Duch Kristův totiž vede církev v jejím bádání o víře od spekulace zpátky k pramenům, tj. předpokládá mnohem větší využití Písma v teologické reflexi než jak tomu bylo např. do poloviny 20. století a obdobně i větší obeznámenost s patristickou literaturou. Živá, otevřená teologie je podle Urbana i přirozeně ekumenická – usiluje totiž o jednotu, ke které je možno kráčet jen s  postoji, které nejsou tolik zatížené předsudky a dávnými spory a teologií, která se prezentuje jako „odmítavě vševědoucí a autoritativní“, nýbrž naopak jako učenlivá: uznávající, že Duch svatý může působit i v jiných náboženských skupinách.28

Taková teologie zásadně spojená se životem dnešního člověka: naslouchá Božímu lidu, protože podle Urbana již neplatí dělení na církev učící a církev slyšící, neboť celá církev a její teologie je také naslouchající a má dbát i na působení Ducha svatého v prostých věřících a i tyto projevy Ducha zkoumat.29
„Starší teologové si mohou říci, že česká teologie byla do první poloviny dvacátých let převážně neživá. Zásadně neživá, protože to tehdy mělo být její ctí a kritériem její vědeckosti, protože stejně smýšlely i jiné vědy, přírodní i historické, dbaly přesně na dodržování svých mezí, přestupy do jiného vědního okruhu byly znakem neodbornosti a diletantství. Dnes, kdy hraniční vědy jsou někdy důležitější než vědy základní, vidíme změnu aspektu i v teologii, hranice se ztrácejí a hledá se organická interakce mezi dřívějšími obory, jedna základní věda pomáhá druhé nějakou mezivědou. V tom se projevuje život, který vyžaduje celistvost.

Tehdy byla teologická fakulta vychovatelem badatelů; dnes požadují teologové pro kněžskou teologickou formaci dvojí linii. Jednu pro teologické studium, výzkum a bádání, tedy pro výchovu profesorů nebo badatelů, druhou pro vzdělání pastorálních praktiků. Tato druhá linie nebude nevědecká, ale bude stát na jiné vědecké metodě. Teologie se dříve přednášela tak suše, tak knižně, že staří duchovní si pamatují, jak říkali: Pro kázání a pastoraci nemáme z teologického studia nic. Také tehdejší literatura byla převážně – a pokud jde o odbornou, uloženou např. v Dědictví sv. Prokopa – pouze teoretická.“30


Jak je z Urbanova textu zřejmo, klade důraz na pozitivní vztah teologie k současné společnosti:31 na její přijetí a službu, což neznamená nevnímat existující negativní rysy soudobého sociálního života a jeho kultury, ale pokud je a priori odmítneme, domnívá se Urban, nemůžeme lidem své doby porozumět,32 a tudíž křesťansky sloužit. Úkolem teologie v širším slova smyslu tedy podle Urbana je33


  • hledat, otvírat a rozvíjet svědectví Ježíše Krista o Bohu

  • překládat slovo svědectví do jazyka dnešního člověka

  • naslouchat vanutí Ducha a zkoušet je,

  • připravovat svědectví pro zvěstování

  • stanovit meze přílišnému spekulování o Bohu

  • budit v myslích zájem o božské věci a porozumění pro ně,

  • vykládat nauku církve podle jejího učitelského poslání nebo pro učitelský úřad

Podobné důrazy najdeme i v textu německého teologa Waltera Kaspera K současné situaci situaci a současným úkolům systematické theologie,34 v němž se připomíná důležitost kontextu, ve kterém dnes uvažujeme o naší víře, a že ke kritice je vždy nutno připojit pokus o nalezení pozitivních východisek. Jde totiž o problémy, které se nás jako křesťanů týkají a které máme reflektovat ve světle křesťanského tajemství a odtud hledat východiska, řešení a „vyložit všem lidem křesťanskou naději“,35 jak zní požadavek známého úryvku z prvního listu Petrova.36

Také Urban ve výše zmíněném textu píše o „vnějších požadavcích“ na teologickou práci jako je podstatnost (tj. postup od základů, od jádra než od okrajových složek), soudobost (nalézat přesné a srozumitelné teologické výrazy), ozvučnost (formulace má podnítit k souzvuku a vnímavosti, ne odpudit už jen způsobem jak je cosi řečeno), kultivovaná inteligence teologa a otevřenost jeho charakteru, ideová a mravní statečnost (teologie není jen opakováním nebo opatrným výkladem hotových nauk, je třeba být připraven na napětí mezi různými pozicemi: pravd může být na obou stranách, ale ne vždy ve stejné poloze nebo předmětu) a kritičnost.
„Teolog má odborně vnášet jasno do otázek, směrů, stran, krizí. Má nalézat vady v myšlení, v hodnocení a důrazu, rozlišovat mezi větami dogmatickými, disciplinárními, mezi dogmatem a teorií, mezi příkazem a radou, mezi charismatem a institucí, mezi dogmatem a jeho prováděním.“37
Vědecký charakter teologie předpokládá, že má svůj specifický předmět, výchozí princip a částečně i metody bádání ve srovnání s ostatními „profánními“ vědami.38 Přesto právě ony jsou pro teologii dnes nezbytné: teologie vždy byla historicky poznamenána svou dobou a tvořila své systémy a školy, které byly podmíněny dobovým milieu. Teologie se tedy nemůže vyhnout této konfrontaci /poselství evangelia s názorem na svět“.39

Na rozdíl od jiných věd teologie nemá zůstat vědou čistě teoretickou vědou, ale mít existenciální dopad. Podle německého teologa Karla Rahnera je pro svůj vztah k víře teologie vlastně praktickou vědou, neboť počítá s nadějí a láskou, v nichž se poznání dává a bez nichž není možné. Či jak formuluje americký teolog F. S. Fiorenza:


„Teologie je křehká disciplína, neboť je to akademický obor, a zároveň má vztah k víře. Jako akademická disciplína sdílí všechny vědecké cíle ostatních akademických oborů: snaží se o historickou přesnost, pojmovou přísnost, systematickou jednotu a interpretační jasnost. Ve vztahu k víře sdílí teologie veškerou křehkost víry samé. Je více nadějí nežli vědou.“40
Jako každý jiný vědecký obor také teologie se setkává s fakty, událostmi, jevy, které následně srovnává a interpretuje, zobecňuje a vytváří z nich ucelené koncepce a dochází k hodnocení těchto událostí, fakt či jevů:
deskripce faktů/jevů→komparace→interpretace →zobecnění→vytváření koncepcí + hodnocení
Jako ostatní vědy také teologie pracuje s fakty, jejichž zvažováním vznikají hypotézy a následně celková filozoficko-náboženská koncepce, která zpětně ovlivňuje setkání s dalšími fakty a jejich promýšlení.

Teologie se musí zabývat i narůstající distancí, která přirozeně vzniká mezi událostí, která stojí na počátku (náboženskou zkušeností/zkušeností víry/Boha/skutečnosti) na počátku a jejím dopadem na náš život, naše jednání:
událost→svědectví→myšlenky(reflexe)→slova→jednání (etické, liturgické, život společenství církve i duchovní život jednotlivce)
Naše jednání je tedy jistým způsobem závislé i na celkovém myšlenkovém uchopení zkušenosti víry, která čerpá ze svědectví o základu/události Božího zjevení. Jestliže tato reflexe zkušenosti (a z něj vzniklý křesťanský obraz Boha, člověka, světa) obsahuje závažné nedostatky či zkreslení, pak i celý náš život víry bude deformovaný.41 Nemusí jít přitom vždy přímo o upadnutí do některé známé hereze, přestože když důkladnou reflexí bychom zřejmě odkryli, že často se zabýváme jinými variantami starších teologických problémů. Při hledání jejich řešení se v teologii doporučuje postupovat kriticky, metodicky a systematicky.42



      1. Předmět teologie

Přes jakousi velmi obecnou shodu o předmětu teologického bádání (teologie je „vědou o Bohu“), upřesnění se u jednotlivých autorů či teologických škol vyskytují odlišnosti v jeho bližším vymezení a následně i odlišná metodika, již ten který dílčí výzkum používá. Uvedeme alespoň několik významnějších příkladů různých formulací předmětu teologické reflexe, začneme dvěma klasickými definicemi předmětu teologie:


Tomáš Akvinský: „V posvátné nauce… se o všem pojednává se vztahem k Bohu, protože buď se jedná o Boha samotného, nebo o to, co je zaměřeno k Bohu jako k svému počátku a cíli.”
Kongregace pro nauku víry: Donum veritatis - o církevním povolání teologa: „předmětem teologie je Pravda, živý Bůh, a jeho plán spásy, zjevený v Ježíši Kristu.”43

a) Zjevení
Předmět teologie bývá vyjádřen jako „zjevení“, i ono má své dějiny a vrchol, který jako křesťané spatřujeme ve zjevení/sebesdělení Boha v Ježíši Kristu. Tento dějinný charakter z teologie činí vědu historickou, se vztahem k budoucnosti, protože dějiny v pohledu teologie tíhnou k dovršení a naplnění zaslíbení (K. Rahner).44 Theologia pak znamená
naslouchání věřícího člověka dějinnému zjevení Božího slova, s ním spojená vědecká metodická snaha o jeho poznání a rozvíjení reflexe o tomto předmětu
tj. úsilí spojené s nasloucháním Božímu slovu, které je zjevením Boha a které je trvale přítomno a uchováváno v církvi. K adekvátnímu uchovávání slouží živý učitelský úřad církve (tradice), která toto slovo vykládá se stálým zřetelem na Písmo svaté.45

Lze také, jinými slovy, říci, že materiální a formální předmět teologie je zjevení Boha v Ježíši Kristu. Toto zjevení má specifický obsah neodlučitelný od christologie a trinitárního dogmatu a je uchopeno specificky teologickou formou reflexe.46



b) akt + obsah křesťanské víry
Předmětem teologie může být i akt + obsah křesťanské víry (čili fides qua + fides quae47), zkoumaný metodickou reflexí.48 Víra jako zaujetí v tomto zkoumání není překážkou, naopak: její zkušenost je tu výhodou.

Úkolem teologie v církvi pak je jistá kritická úloha vůči církvi a životu z víry. Teologie je v rámci církve službou – darem (charisma), proto nemusí být nutně vázáno na nositele úřadu a může vyskytovat i mimo úřad.49

Z víry jako předmětu teologie vychází např. autoři jako Seckler a Coda.50 Druhý z nich zdůrazňuje pluralitu teologií, která z teologie jako inteligence víry vyplývá: některé školy se budou zabývat „porozuměním víře“ ve smyslu onoho původního theologhein, tj. narativní biblické zvěsti o Bohu a současně normy každé křesťanské teologie. Protože však sama víra podněcuje touhu poznávat, teologii náleží také kritická kontrola této oblasti a spekulativní přístup k řeči víry o Bohu (to je podle něj úkolem spekulativní či kriticko-vědecké teologie), avšak existuje také teologie mystická, jež podle Cody člověku nabízí poznání, které se stává poznáním samotného Boha v nás.51

c) náboženská zkušenost/zkušenost víry
Existují i definice předmětu teologické reflexe, které se zaměřují na náboženskou zkušenost, případně zkušenost víry. Společný důraz kladou na složitou prostředkující a hermeneutickou roli teologie: teologie jako porozumění náboženské zkušenosti (I. Noble)52 nebo jako interpretace posvátných pramenů na půdě víry (L. Karfíková). Spojuje je vědomí množství faktorů, které vstupují do procesu komunikace určitého poznání druhé osobě a oné narůstající distance od původní události, k níž dochází při jakékoliv reflexi zkušenosti Boha (či víry a jejích výrazů), která byla typická např. pro apofatickou teologii otců a kterou dnes teologii paradoxně připomínají jiné vědy, např. filozofická hermeneutika či moderní lingvistika.

Při teologické reflexi totiž probíhá komplexní proces, v němž platí podobné zákonitosti jako pro zacházení s jakýmkoliv sdělením: než k posluchači/čtenáři dospěje, prochází procesem dekodifikace, v jehož závěru k druhému dospívá zlomek původní reality. V následujícím schématu ponecháváme toto schéma v jeho obecné podobě, bez aplikace na teologické kategorie:53

skutečnost→prožitek→zkušenost→její ústní formulace→písemné zachycení zkušenosti→čtenář/posluchač

100% 10% 2% 1% 0,1%


Česká teoložka Ivana Noble zdůrazňuje, že teologie jako interpretace zkušenosti zahrnuje mimo jiné práci s postoji víry, naděje, lásky, které ho otvírají budoucnosti a důvěře, že „Bůh, který je s námi dnes, bude s námi i zítra“54. Právě se zkušeností těchto tří postojů máme kriticky pracovat, v nich je zkušenost víry uložena.

Teologie se také neobejde bez tradice, čili bez reflexe zkušenosti/dialogu s Bohem v rámci křesťanských tradic, které o Bohu vydávají svědectví. Náboženská zkušenost totiž otvírá poznání Boha, které je nejen subjektivní, ale i zprostředkované tradicí, právě z ní přejímáme slova, obrazy a způsoby, jak vnitřnímu životu a vztahům s druhými lidmi připisovat smysl. Komu tato tradice chybí, často má pouze hluboký zážitek bez odpovídající hloubky porozumění, domnívá se Noble: „zbytky symbolů, s nimiž pracují, mají hubený význam, protože nejsou živeny předivem vztahů, v jehož rámci tyto symboly žijí“.55

Jiná česká teoložka a filozofka, Lenka Karfíková představuje teologii jako hermeneutiku56 víry,57 která promýšlí víru interpretací jejích výrazů, konkrétně interpretací posvátných křesťanských textů a jiných důležitých, příp. závazných výrazů víry (v dějinách i v současnosti). Mezi vírou a jejími výrazy existuje úzká souvislost: „víra se děje právě ve svém vyjádření“ = ve slově a vyznání, v symbolu, gestu, uměleckém díle a především v jednání a ve způsobu života jednotlivců a křesťanských společenství. Právě tam se víra děje, artikuluje, nachází a zároveň je tímto vyjádřením zpětně ovlivňována a formována. 58

Teologie jako nauka o interpretaci s sebou nese i reflexi o pravidlech a specifické povaze teologické interpretace.59 Platí tedy, že výrazy víry lze teologicky interpretovat a že se snažíme porozumět věroučným formulacím a teologickým textům, křesťanským symbolům, liturgickým gestům, uměleckým dílům i životu křesťanských obcí… - v teologii právě prostřednictvím řeči, slova, neboť existují i jiné typy interpretace křesťanského poselství (např. liturgické jednání, životní styl věřících, umělecká díla…). Zásadní však je uvědomit si probíhající proces prostředkování, k němuž dochází mezi interpretovaným textem a adresátem výkladu


text ↔ adresát

interpretace

prostředkování
Text/dílo je na svém autorovi relativně nezávislý a jeho schopnosti interakce s posluchačem/čtenářem zakládá schopnost oslovovat: aby to bylo možné, vyžaduje společnou zkušenost adresátů nebo sdílený pohled na skutečnost - pak je možné, aby dílo oslovovalo i různé kultury a doby. Velikost určitého díla poměřujeme právě tím, jak je schopno „ustát“ tuto pouť časem a různými kulturami. Jestliže ale máme prostředkovat, je třeba ony struktury chápání skutečnosti tak, jak jsou přítomny v díle, co nejvíce přiblížit strukturám porozumění adresáta a být si vědomi, že jde o pouhé přiblížení: že „horizont“ autora a „horizont“ adresáta se zřejmě nikdy zcela nepřekryjí.

Při interpretaci jsme vždy vedeni nějakým zájmem, sledujeme určitý cíl, který naši interpretaci ovlivňuje,60 tento zájem může být vědomý a plně reflektovaný, anebo neuvědomovaný, přesto tu bude přítomen a s ním i kontext, ve kterém se jako vykladači pohybujeme i určitá tradice výkladu díla. Konkrétně při interpretaci posvátného textu, jímž je pro nás jako křesťany Písmo Starého i Nového zákona, nás „zaujatost víry“ povede k tomu, že toto dílo budeme vnímat jako výraz/písemné zachycení víry Izraele a víry rané církve. Písmo je pro nás božsky inspirované: tj. je také písemným zachycením „toho, jak se Bůh těmto společenstvím v jejich dějinách zjevil“,61 jak Bůh jedná v dějinách svého národa –jako Boží jednání však může být pochopeno jen ve víře. Tyto texty jsou zároveň normativní pro sebeporozumění daného společenství: své chápání textů vyjadřujeme teologickou porozuměním a životem ve věřícím společenství.

Úkolem teologické hermeneutiky a základním pravidlem, na kterém její bádání staví, je „interpretace posvátných pramenů na půdě víry“, má přitom brát zřetel na víru „adresáta, jíž chce pomoci ke zrodu, reflexi a artikulaci“.62

Jinak řečeno: teologie slouží křesťanskému společenství v jeho víře a je jednou z podob interpretace. Je pro ni specifické, že její výklad slovní podobu a jeho účelem je prostředkovat mezi porozuměním „zakládajícímu příběhu“ víry zachycenému v Písmech a adresátem v jeho dobovém a kulturním kontextu.63


K celkovému doplnění připomeňme schéma, které aplikuje poznatky moderní lingvistiky na teologii. Soustředí se přitom na původce a adresáta určitého jazykového projevu či poselství:64
Yüklə 222,67 Kb.

Dostları ilə paylaş:
  1   2   3




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©genderi.org 2024
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə