Instinkt č



Yüklə 34,76 Kb.
tarix14.04.2018
ölçüsü34,76 Kb.
#38128

Instinkt č.16 - 15.04.2004

Bára Munzarová




TEXT: MARCELA PECHÁČKOVÁ, FOTO: TOMÁŠ ŽELEZNÝ



Dcera z herecké rodiny odložila batoh slavného jména a vydala se na pět let do plzeňského divadla. Když ji lákali do Prahy, brečela. Teď už hraje v seriálech. Také v Místu nahoře.

Nechcete si to se mnou vyměnit - na chvíli?

No jo, to mě vůbec nenapadlo - vy myslíte, abych zkusila dělat novinářku, kterou hraju! Ne, děkuju nechci.




Proč ne?

Protože celý život stojím na druhé straně. Vyrostla jsem v hereckém prostředí, takže jsem před novináři - řekněme - obezřetná.




Ani jednu otázku si pro sebe nevymyslíte?

Nevím, nevím, zda mám potřebu o sobě zrovna teď cokoli sdělovat veřejnosti. Když už bych sama se sebou měla dělat rozhovor, tak bych se ráda vystříhala povrchního tlachání, zabrousila bych asi hlouběji. Ale to je tak těžké...




Zkusíme to?

Jenže to bych musela hodně otevřít stavidla intimních věcí takové Báry, která je najednou čerstvě maminka, nebo hovořit o rodinných věcech, které ale nechci zveřejňovat. Fakt nestojím o to, být na titulních stránkách s dcerou Aničkou, obě rozesmáté... Na tyhle povrchnosti nemám. Toužím po kvalitě. Chci se v tom permanentním spěchu zastavit. Přemýšlet.




Vy jste tu otázku přece jen řekla - Anička, vaše sedmnáctiměsíční dcera, na prvním místě.

No samozřejmě že je Anička a rodina na prvním místě.



Jenže ona přišla ve chvíli, kdy to bylo nejméně vhodné: právě se začal natáčet seriál Místo nahoře s vámi v hlavní roli. Napadlo vás přerušit těhotenství?

Přemýšlím, chci-li se zrovna s tímhle svěřovat, vždyť je to velice niterní záležitost.

Aspoň jednou v životě to možná řeší každá žena. Nastaly jisté zdravotní komplikace, takže přiznám, že vteřinové zaváhání mi hlavou proběhlo.


Kvůli profesi vůbec?

Ne, ne, ne..., ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že zdravotně je všechno v pořádku, zmizel i ten krátký blik pochybností. Ale nebylo mi dobře, protože nejsem lehkomyslná, chodím všude včas, radši dřív, a není můj styl dělat někomu čáru přes rozpočet. Pan režisér Smyczek tu novinu ale úžasně přijal, zpracoval a vše dokonale naplánoval. V jednom dílu seriálu najdete dokonce obraz, kde hraju bez bříška, v dalším záběru jsem v pátém měsíci a nakonec 11 dní po porodu.




Kde je teď Anička, když sedíme v divadelní kavárně?

No přece s dědečkem. On je nejlepší chůva v Čechách: vykoupá, nakrmí, povozí, uspí. Kdyby byl dva dny bez Aničky, má absťák. Opravdu, bez legrace. Ona je jeho smysl života. Doslova, jak to říkám. Denně spolu chodí na dlouhé procházky, přestala ho bolet záda, má z naší rodiny teď nejlepší fyzičku!




Nebála jste se nastěhovat s manželem k rodičům do jednoho domu?

Myslím, že nebylo čeho. Fungujeme úžasně a pupeční šňůra, která mě drží u našich odmalička, je velice silná. Vůbec si to bez nich nedovedu představit.




Byla pro vás důležitá svatba?

Jsem praktická a taky konzervativní. Chtěla jsem, aby se dcera jmenovala po tátovi Dvořáková a to je bez svatby strašné běhání po úřadech. Tak byla svatba. Kdyby chtěl někdo zprodukovat last minute svatbu, ať zavolá, dokážu to. Do poslední chvíle jsme ale nevěděli, jestli svatba bude. Ačkoli byl manžel rozvedený už půl roku, rozsudek dorazil teprve ve středu a v pátek jsme se brali.




Máte dobrý vzor z domova?

To mám. Naši se mají pořád stejně rádi. A to spolu už opravdu žijí nějaký ten pátek. Často jsem od nich doma slýchávala slova jako tolerance, respekt, vzájemná úcta, že mohou být jeden na druhého hrdí a pyšní, že se vzájemně podrží, když je nejhůř... Teď se mi tyhle pojmy najednou zkonkretizovaly a zvizualizovaly a jsem šťastná.




V seriálu Místo nahoře jsou jedním z témat peníze, bohatství, okázalost. Záleží i vám třeba na tom, jak vypadá auto, které si kupujete?

Potřebuju, aby věci sloužily, fungovaly a nezáleží mi na tom, jak vypadají. Dva roky jezdím s odřeným nárazníkem, mohla bych si ho nechat vyměnit, ale není čas a já nemusím jezdit za každou cenu v nablýskaném a vyleštěném autě. Mám samozřejmě nějakou mez, takže roztrhaná a špinavá opravdu nechodím... Měla jsem ale štěstí, že jsem vyrostla ne v přepychu, ale v dostatku; bydlíme na okraji Prahy v domečku se zahrádkou. Kdybych byla panelákové dítě z obrovského sídliště, asi bych mluvila jinak a měla jiné priority.



Kdo má domeček, obvykle pak chce dům a potom jachtu...
Jak kdo. Já ne.


Co letadlo?

Ne, to je zbytečné.




A motorku?

Tu mám, na motorce jezdím do divadla. Ale ať nevypadám, že chci být zajímavá a přehnaně skromná za každou cenu - i já mívám jako většina žen jarní záchvaty, kdy vymetu nějaký butik a nechám tam spoustu peněz. Jenže je to tak jednou dvakrát do roka.


Ale oblečená jste hezky.

Že jo? Děkuju. To je právě výsledek včerejšího záchvatu. Byla jsem v Plzni u paní zubařky...




Proč až v Plzni?

Protože jsem konzervativní - fakt mi to věřte. V Plzni jsem žila pět let a měla jsem tam kromě skvělé paní zubařky i své první angažmá. Takže si jednou za čas udělám "sanitární den", nechám si opravit zuby, pozdravím kamarády a pak to vezmu zkratkou přes butiky.




Překvapujete mě s tou Plzní - vám vstupuje do hlasu něha, když na to přijde řeč.

Vy se divíte? Bylo to moje první divadelní i životní vyšlápnutí vlastní cestou bez batohu mého příjmení na zádech. V Plzni jsem se dočkala úžasného přijetí od všech plzeňských kolegů, mimochodem vynikajících herců, kteří by mnohé své pražské kolegy strčili do kapsy. Byla to pro mě ohromná škola. Nádherné herecké příležitosti. Rovnýma nohama jsem skočila do Desdemony, Maryši, potkaly mě komediální role i muzikál... V Praze jsem pořád bydlela s rodiči a Plzeň pro mě byla nová se vším všudy. Bylo to opojné a mnohdy i složité. Vzpomínám si, že když jsem se v plzeňském divadelním klubu poprvé v životě opila, běžela jsem pak o půlnoci k nejbližší telefonní budce a volala tatínkovi, že jsem se opila, ať se na mě nezlobí, že mu dělám ostudu. To je jedna z mých vlastností. Hned na sebe všechno řeknu. Nevím, jak to se mnou naši udělali, chtěla bych toho dosáhnout s vlastní dcerou... No nic... Zkrátka Plzeň je pro mě voňavá, mám ji pod kůží. Když si při letošním vyhlašování Thálie odnášela cenu Stáňa Fořtová, skvělá muzikálová herečka a zpěvačka, se kterou jsem sdílela šatnu, fakt jsem brečela štěstím a radostí. Celé mé vnitřní já křičelo: Hurá, je to v Plzni!




Ale Praha je Praha...

Nevím..., týden jsem chodila po Plzni, brečela jsem a křičela: Proč zrovna já! V hlavě jsem přetřásala nabídku od paní Jiráskové přijmout angažmá ve vinohradském divadle. Věděla jsem, že to se neodmítá, jenže já jsem byla v Plzni opravdu šťastná, všechno fungovalo. To, jestli budu dělat rozhovor pro Plzeňský deník anebo Instinkt, mně bylo a doposud je opravdu jedno.




Radili vám kolegové v divadle?

Neradili, ti rovnou prostě řekli: Jdi, běž, musíš! Ten kočár zastaví jen jednou. Když to nepůjde nebo se nebudeš cítit, vrať se. Není to úžasný?




Přesvědčovali vás i rodiče?

Víte, že ani nevím...? Oni nás se sestrou nechávají rozhodnout samotné. Vždycky jsme vedli takové mnohahodinové hovory, kdy tatínek i maminka řekli svůj názor, ale vždycky nechali rozhodnutí na nás.




Kde máte místo v šatně ve vinohradském divadle?

V místnosti pedagožek a paní exředitelky... Když to vezmu od okna, tak tam sedí docentka Hlaváčová, tak si maminku dobírám, protože učí na vysoké škole. Ona to nerada slyší. Veprostřed má zrcadlo tehdejší - dnes bývalá - paní ředitelka Jirásková a vedle Hana Maciuchová, taky pedagožka na konzervatoři. Já mám stolek naproti. V této sestavě jsme se ovšem potkaly jen při jednom představení.




Necháte si od maminky radit?

Ze začátku jsem těžce nesla ty dobře míněné rady mamky, když třeba řekla: Namaluj si tu pusu víc, tady je velký jeviště, ať jsi výraznější! Zabíjela jsem ji, maminku mou zlatou, hodnou, pohledem. Teď už máme takzvaně vyříkáno a rozhostila se mezi námi pohoda a klid.




Máte hollywoodské touhy?

Stojím nohama na zemi. Takže nemám.




A znovu skočit bungee jumping?

To jo, to jo.




I když je tu Anička?

Minulý rok, těsně po porodu, jsem si říkala: tak už se uklidni, už jsi rozumná maminka, už nejsi sama a máš zodpovědnost. Teď ovšem přišlo jaro, já vytáhla motorku a naskakuje mi, že musím zavolat kamarádovi pilotovi, protože..., no proto. Ten gen po tátovi tady prostě je.




Jen si to zkuste představit: jdete s kočárkem k mostu, tam se necháte uvázat...

No, já vím, že když si dobře zavážu ten sedák a karabina je pojištěná...




Je taková i vaše sestra?

Moje sestra je lehce postižená jiným směrem, než jsou adrenalinové sporty. Je postižená prací. Tvrdou dřinou a koňmi. Je nejlepší a já ji miluju. Je o osm let starší než já a z Prahy odešla natrvalo. Několikrát se přestěhovala, vždycky do přírody, vždycky tam, kde se líbí koním. Je koňařka každým coulem. Věnuje celý svůj život své lásce koním a tak to zůstane. Přes všechny tatínkovy snahy, kdy ji donutil vystudovat vysokou školu, aby nemusela dřít v maštali, a kdy v kanceláři skutečně pracovala, stejně pak rychle skončila s vidlemi u svých koní. A já tomu rozumím, je jí tam nejlíp.




Vídáte se?

Určitě. To je můj nejlepší relax, vyrazit za sestrou. Je tam zeleno, špína, hlína, hnůj, srst, psi, kočky a čím víc toho po mně leze a čím víc jsem zablácená, tím větší je to štěstí. A taky mozoly si musím hned udělat! Řeknu jí: "Pusť mě, jdu zametat, odevzdej koště a vidle do mých rukou, udělám, cokoli je třeba." Potřebuju se fyzicky úplně zničit, sednout si hned první den na koně ne na půl hodiny, ale na dvě, takže si odrovnám svaly, nemůžu chodit s nohama u sebe, koňáci budou vědět, o čem mluvím. Když mám čas jen dva dny, tak tu svou tělesnou devastaci musím zhustit.




To je zvláštní - dvě sestry z velkého města a tak jiné...

Není tolik jiná, jsme na sebe se sestrou strašně napojené. Musela byste to vidět - ona je prostě vzácný člověk, který v dnešním životě města vůbec nemá šanci, nemůže mít. Ona si s koňmi povídá, rozumí jim a mají si co říct. Probíhá mezi nimi nějaké zvláštní vlnové porozumění. Moje sestra je boží člověk, strašně křehká duše, neuvěřitelně výjimečný a vzácný tvor. A je šťastná.




A vy jste mezitím dotočila seriál, vdala se, narodila se vám dcera. Co teď?

Zastihla jste mě v době, kdy jsou moje priority úplně neprofesní. Vím, že práce bude čím dál méně, nejsou peníze na kvalitní inscenace, filmy..., no nic, to by bylo na dlouhou debatu... Ptáte se na plány. Tak po letošních prázdninách, které chci, aby byly fakt odpočinkové, tak - jestli to teda jako půjde a příroda dovolí - časem ještě nějakého bratříčka nebo sestřičku pro Aničku.




Takhle to máte?

Biologické hodiny tikají.




My si ale říkáme hodně intimní věci...

Tak toho radši necháme. Stejně nechápu, jak jste ze mě všechno vytáhla...



MEZI ČTYŘMA OČIMA



Mnohokrát jsem nepotkala někoho, kdo bez zábran mluví o tom, jak má rád maminku a tatínka a nestydí se říct, že pupeční šňůru prostě ještě nepřestřihl a ani nehodlá. Bára Munzarová taková je a já jsem jí všechno, co říkala, uvěřila - snad proto, že se chová přirozeně, není přelíčená, pije čaj, esemeskuje si s tatínkem Munzarem cosi, co není publikovatelné. A ještě něco: zatímco většina umělců trvá na zachování své mluvené řeči i v písemné podobě, takže pak "kafe je dobrý", nikoli "káva je dobrá", Bára při vlídné autorizaci rozhovoru prosazovala opak, protože umí rozlišit řeč mluvenou a psanou.



Yüklə 34,76 Kb.

Dostları ilə paylaş:




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©genderi.org 2022
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə