John Peckham, Philomena (slavíK)

languido aperiens suum dulce latus. otvíraje churavci Bok, jenž sladce hojí.

Heu, cur beneficia Christi passionis Běda ti, ó člověče, proč pak Umučení

penes te memoriter homo non reponis? Kristovo ti neslouží za chléb každodenní?

Per hanc enim rupti sunt laquei praedonis, Jím přec zdeptal Spasitel arcivraha chtění,

per hanc Christus maximis te ditavit bonis. tobě službu prokázav, nad niž jiné není.

Suo quippe corpore languidum te pavit, Byl jsi sláb: On zotavil vždy tě svojím Tělem;

quem in suo sanguine gratis balneavit, nečist byls: On obmyl tě v žil svých proudu vřelém,

demum suum dulce cor tibi denudavit, ba i Srdce otevřel, takže v Jeho celém

ut sic innotesceret, quantum te amavit. žití zřejmě viděti, tvým kdo Spasitelem.

O quam dulce balneum, esca quam suavis, Ó té Lázně líbezné, ó té chutné Stravy,

quae sumenti digne fit paradisi clavis, jíž kdo hodně požívá, ten se neunaví,

et ei, quem reficis, nullus labor gravis, až i v síle Manny té dojde v Domov pravý;

licet sis fastidio cordibus ignavis. srdce ovšem lenivá, ta se nezotaví.

Cor ignave siquidem minime perpendit, Což pak srdce liknavé někdy uvažuje,

ad quid Christus optimum suum cor ostendit, nač své Kristus předobré Srdce ukazuje

super alas positum crucis nec attendit, na perutích Kříže? A, což kdy pozoruje,

quod reclinatorii vices hoc praetendit. že se měkkou poduškou jemu nastavuje?

Hoc reclinatorium quoties monstratur Kolikrát ta poduška mysli bohomilné

piae menti, toties ei glutinatur, představí se, tolikrát duch k ní prudce přilne:

sicut et accipiter totus inescatur, masem lovec sokola vábí s cesty mylné,

super carnem rubeam per quam revocatur. věda, že pták podlehne žádosti své silné.

Post hoc clamat anima quasi dementata: A tu volá duše jak smyslů pozbavená:

„O reclinatorium, caro cruentata Kříži! Srdce! Poduško, ach, má zkrvavená

per tot loca propter me, cur non vulnerata pro mé hříchy! Ó, proč jen s tebou poraněna

tecum sum? dum moreris, non sum colligata. nejsem též? Ty umíráš, a já uzdravena!

Licet tamen miserae sit istud negatum, Ačkoli mně, bídné, tak umřít není dáno,

mihi quidem eligam novum cruciatum, přece Kříž si vyvolit nový, jest mi přáno:

gemitum videlicet jugemque ploratum, zněj v mém nitru stálý ston, buď v něm bědováno,

donec mundi deseram gravem incolatum”. dokavád dne věčného nezasvitne ráno!

Post haec dulcis anima plus et plus fervescens, Na to duše blažená víc a víc se nítí,

sensu toto deficit corpore tabescens, těla jak by pozbyla, nad smysly se cítí;

jam vix loqui sufficit, sed affectu crescens, stěží lze jí mluvit již, ale touhou nýti

suo lecto decubat, utpote languescens. neustává: zemdlelé na loži jest dlíti.

Ergo dulcis gutturis organo quassato, Hrdla nástroj strhal se duši hudbou chvály,

lingua tantum palpitans sonitu sublato, hlahol dozněl, přece však jazyk nezahálí;

sed pro verbis pia mens, fletu compensato, zpívat více nemohouc, pláčem touhu šálí,

lamentatur Dominum corde sauciato. k Pánu úpíc, ana jí v srdci rána pálí.

Sic languenti siquidem nil nisi plorare V tomto lásky zemdlení, v této slastné chvíli

libet et satagere corde suspirare, rozkoší jsouc proniklá, úpí, sténá, kvílí,

suos enim oculos nescit revocare, neboť zraků jejích směr nikdo neodchýlí

a Christi vulneribus aut cor separare. od Ran svatých, sama pak k tomu nemá síly.

Sic est autem animus illius illectus, Ó jak lásky žárem plá! Nic ji neuhasí!

quasi ei praesens sit moriens dilectus, Jakby měla před sebou Toho, jenž ji spasí:

et a cruce minime retrahit aspectus, Kterak oči odtrhnout, Kříži, od tvé krásy?

quia ibi oculus, ubi est affectus. Nemožno! Neb kde jest cit, tam i zrak se hlásí.

Gemitus, suspiria, lacrymae, lamenta, Vzdechy, lkání, úpění, pláč a bědování,

sibi sunt deliciae, cibus, alimenta; toť, hle, její slast a chléb, její hodování,

quibus nova martyr est interim inventa, jímžto zatím ukájí velké svoje přání:

sic suo martyrio praebent incrementa. mučednicí novou jest, rostouc v milování.

In hoc statu respuit, quidquid est terrenum, Takto trpíc, odmítá vše, co pozemského,

mundique solatium reputat venenum, netkne lidské těchy se léku otravného.

sed ad nonam veniens moritur ad plenum, V Devátou však doletí cíl e kýženého,

quum amoris impetus carnis rumpit frenum. přetrhnuvši napjatou otěž těla svého.

Nam quum „consummatum est” recolit clamasse Neb když „Dokonáno jest“ v duchu porozjímá,

hora nona Dominum et sic expirasse, jež Pán kolem deváté vzkřikl rtoma svýma,

quasi simul moriens clamat penetrasse jakby umírala s Ním, zlítostněna hřímá:

vocem istam suum cor atque lacerasse. „Hlas tvůj srdce proklál mi hrotma drásavýma!“

Ferre tandem impotens jaculum tam forte, Snésti posléz nemohouc palčivost té střely,

moritur, ut dictum est, sed felici morte; umírá, jak řečeno, avšak u veselí;

nam panduntur protinus ei coeli portae, neb se jí hned otvírá přístup Ráje stkvělý,

dignam ut intelligat se sanctorum sorte. do příbytkův Toho, jenž trůní nad Anděly.

Requiem pro anima tali non cantamus, Requiem za takovou duši nezpíváme,

immo est introitus missae „ Gaudeamus^”, ba té ve mši Introit „Gaudeamus” máme,

quia si pro martyre Deum exoramus, neb když za Mučednici k Bohu s prosbou lkáme,

ut decretum loquitur, sancto derogamus. jak to Dekret povídá: Světci ubíráme.

Eia dulcis anima, eia dulcis rosa, Aj, má sladká dušičko, aj, ty růže krásná,

lilium convallium, gemma speciosa, líbezné ty poupátko, lilje stříbrojasná,

cui carnis foeditas extitit exosa, jejímž leskem mrzký chtíč každý hynul, hasna,

felix tuus exitus morsque pretiosa. ó jak slavně odešlas_, a tvá smrt jak spasna!

Felix quae jam frueris requie cupita Šťastná ty, jež požíváš klidu kýženého,

inter sponsi brachia dulciter sopita, v loktech sladce uspaná Ženicha již svého,

ejusque spiritui firmiter unita, s duchem navždy spojená Chotě nebeského,

ab eodem percipis oscula mellita. přijímajíc polibky medných se rtů Jeho.

Iam quiescunt oculi, cessant aquaeductus, Oči odpočívají, stojí slzovody,

nam aperte percipis spei tuae fructus, ježto zjevně dostáváš naděje své plody,

quia per quem saeculi evasisti fluctus, neboť ten, jímž přešla jsi světa kalné brody,

tuos inter oscula consolatur luctus. v pocelích tvé ukájí nářky, Bohorodý.

Dic, dic, dulcis anima, ad quid ultra fleres? Rci, rci, duše přesladká, nač bys ještě lkala?

Habens coeli gaudium tecum, cur lugeres? radost majíc nebeskou, co bys naříkala?

Nam solus est omnium, cui tu adhaeres, Ten zajisté, k němuž lneš, slast jest neskonalá,

et si velles amplius certe non haberes. ani rozkoš nejvyšší větší nepoznala.

Sed jam metrum finio ne sim taediosus, Verše své už zavírám, bych se nestal nudným,

nam si vellem scribere, quam deliciosus neboť kdybych líčit chtěl pérem nedochůdným

sit hic status animae quamque gloriosus, slast a slávu Blažených, lidem zlým a bludným,

a malignis dicerer fallax ef mendosus. lhářem bych byl nazýván, klamatelem svůdným.

Quidquid tamen alii dicunt, frater chare, Ať si mluví cokoliv jiní, bratře drahý,

istam novam martyrem libens imitare, nové mučednice té tvými buďtež snahy;

quumque talis fueris, Christum deprecare, až pak bude vskutku tvým její úděl blahý,

ut te cantus martyrum doceat cantare. pros, a s písní překročíš mučedníků prahy.

Frequentemus canticum istud, soror pia, Tuto píseň zpívejme, sestro zbožná, dále

ne nos frangat taedio vitae hujus via, v slzavém tom údolí k Boží cti a chvále_,

nam laetantem animam in hac melodia, neb kdo věrně vytrvá v tomto ve chorále,

post hanc vitam suscipit Jesus et Maria. pět jej bude s Marií, s Kristem neustále.

Ergo, soror, tuum cor ita citharizet Nuže, sestro, srdce tvé rozhlahol se lkáním,

se baptizet lacrymis, planctu martyrizet, přijmi hořkých slzí křest, muč se odříkáním_;

Christo totis viribus sic nunc organizet, takovýmťto v pokání zbožným vyhráváním

ut cum Christo postea semper solemnizet. Ráj se tobě otevře s věčným Uvítáním.

Tunc cessabunt gemitus et planctus dolorum, Nebude již kvílení, nářkův, strastí, leků,

quum adjuncta fueris choris angelorum, až tě slavnou předvedou Bohu ve Člověku,

nam cantando transies ad coelestem chorum, neboť přejdeš, na rtech zpěv, v síně rajských vděků,

nupta felicissima regi saeculorum. zasnoubena, přešťastná, navždy Králi věků.

POZNÁMKY K SLAVÍKU SVATÉHO BONAVENTURY

Slavík svatého Bonaventury jest hymnus nebo chvalozpěv ke cti božství, neboť obsahem jeho jest poměr člověka k Bohu. O této poésii platí slovo sv. Jana Zlatoústého: „Nic duši tolik nepozdvihuje, neokřídluje, od země neosvobozuje, z pout těla nerozvazuje a k milování moudrosti nerozněcuje, jako verš hudebný” (Hom. in Ps. 41). Nástrojem hymnu jest ovšem moudrost („Prozpěvujtež moudře!“ Žalm 46), ale hudbou jeho jest láska: „Cantare amantis est, zpěv jest znamením a zaměstnáním milujícího” (S. Augustin, Serm. 336). Láska však jest tajemstvím radosti, radost pak tajemstvím lehkosti, hravosti, pročež praví svatý Bernard: „Zdrženlivost, práce a přísná ukázněnost vzpružují se žalmův a hymnů sladkostí” (Ep. 78), a svatý Pavel dí: Zpívati budu duchem, zpívati budu i myslí (I. Kor. 14). Slavík svatého Bonaventury jest básní jinotajnou. Řekl bych, že jest zbásněným pokladem katolicismu, zbásněným Evangeliem, zbásněnou dogmatikou, asketikou, liturgií, podobna malovaným oknům gotických chrámův a, jakkoliv řeč její jest prostinká, či právě proto, v určitém smyslu i „svíci, jež uprostřed do úhlu složených zrcadel zažíhá lustry tisíce ramen”. Někomu odpoví tato středověká skladba svojí sladkou a čistou melodií a „modlitbami svými těm, jejichž naděje nemluví pozemskou řečí”.

Tvůrce Slavíka má ve svém díle nápovědi a ozvěny, že přívlastek „prudentissima” (pěvče přemoudrý, velezkušený, veleprozíravý, přeumělý, svého umění a svého poslání dokonale znalý) ve čtvrtém verši první sloky jest pro nás tichou výzvou, abychom nepovažovali za náhodu, jestliže v některém řádku nebo v některém slově zazrcadlí se některý verš Bible anebo některé tajemství Liturgie, jakož i, že na takových místech neběží o citát, nýbrž že se tam podává zlatý peníz, jehož ražbu nezměnitelně pro věky vytvořila Církev. Z té příčiny vybízí svatý Basil, abychom napínali ducha svého na jednotlivá slova chvalozpěvů tak, jako se napíná chuť v rozeznávání pokrmův. Slovo „prudentissima” má ovšem i fen význam, že následování Krista a sjednocení s Kristem, opěvované ve „Slavíku”, jest moudrostí nad moudrost.

A ještě jiný výklad téhož pojmu, neméně přípustný, protože krásný, jest v našem překladě, kde se praví: „Zaleť, prosím, ke mně též, ptáku-těšiteli“. Schválně dali jsme sem toto slovo, poněvadž první sloka originálu živě připomíná první sloku chvalozpěvu: Veni Creator Spiritus. Tam, kde básník antický vzýval Músy, tedy moudrost a sílu nesmrtelných smrtelných, věštec křesťanský dovolává se pomoci Ducha vznášejícího se nad vodami, aby chaosu tělesnosti dal zákon a tvar, pomoci Ptáka vznášejícího se nad Jordánem, aby se naznačilo, že nestačí člověku býti božím tvorem, nýbrž že dlužno jest býti božím synem, aby se zákon starý, který byl toliko předobrazem, mohl naplnit.

Bylo-li slovo dávnějších Proroků skřekem orlím, jest Hlas volajícího na poušti zpěvem slavičím, proto se praví ve verši prvním: Philomena praevia, slavíku Předchůdce, slavíku-Hlasateli, kdežto tempus amoenum, půvabným jarem, krásným časem, na nějž se těšiti máme, jest Kristus, dle slov: „V čas příjemný vyslyšel jsem tě a v den Spásy spomohl jsem tobě” (Is. 49, 8), anebo: „Bude jim časem na věky” (Žalm 80,16), nebo jak čteme ve Stavitelích chrámu: „Pozdravujeme jaro, jež volá tisíce jar!”

V té první.sloce jsou proti sobě postaveny dva pojmy: tempus amoenum a imber atque coenum. My jsme přeložili: půvaby jarní a zimní sloty. Smysl jest: Pohoda a nepohoda, ale jazyk český s hlu­bokou mystickou moudrostí říká prostě: čas a nečas („dělá se na časy”, „blýská se na časy“), neboť lid náš správně vycítil, že čas je to, co jest, co býti má, plnost času znamená plnost bytí, v absolutním smyslu je to Bůh. Proto praví svatý Pavel: „Když přišla plnost času, poslal Bůh Syna svého“ (Galat. 4).

Ale konečně vzývá pěvec Těšitele, jenž zaměniv způsobu holubice, přichází v podobě ohnivých jazyků. „A vypustil holubici, kterážto nenavrátila se více k němu“ (Genesis VIII,12). Slovo Noe znamená klid.

A ještě jiným důkazem, že oslovení „Ptáku-Těšiteli” v první sloce našeho překladu bylo zvoleno po dobré úvaze, jest slovo sv. Jana Zlatoústého: „Kde jsou písně světácké, tam se shromažďují ďáblové; kde však zpěvy duchovní, tam přiletuje milost Ducha Svatého, která posvěcuje ústa i duši” (In Ps. 41.2).

Co jsme dosud napověděli o sloce první, možno dopověděti a shrnouti těmito obrazy Písně Písní:

„Aj, milý můj mluví ke mně: Vstaň, pospěš, přítelkyně má, holubice má, krásná má, a pojď Nebo již zima pominula, prška přestala a odešla. Kvítí se ukázalo v zemi naší“.

Ve sloce druhé se dovídáme, proč duše touží po Těšiteli: má přítele, a jemu i jí jest smutno, že nejsou spolu, neboť každá duše „jakoby po tajemném ztroskotání” v oblastech hvězdných „zachránila se na zem“. Kterak se dostati tam nazpět, kterak se ráji ztracenému přiblížiti? Přírodou, proměněnou v slovo a slovem, které se roztavilo v hudbu! Proto se praví: „Jdi, a lýry tvojí hlas nejlépe mu poví...” Slovo hudebné, slovo rozvlněné svatou touhou („svatou naději, pak svou ještě rozhojňuje”, sloka 13) jest jakoby mostem mezi časem a věčností, proto čteme v prologu ke Svítání na západě: „Most bledých paprsků má píseň zdvihla ... mé touhy kající šly po něm v rodné výše ...” Píseň, lýra, slavík a hudba jsou tu slovy souznačnými. Duši roznícené láskou k Tvůrci, neviditelnému, jakoby v houštinách přírody skrytému, jest světlo této země i světlo slova i nejjasnější světlo lásky šerem a stínem: „Hlas našich slavíků v Tvém šeru jiskřil se“ (Otokar Březina), a trpíce, žijeme jakoby ve stínu oliv v zahradě gethsemanské (sloka 17).

Ve sloce třetí naráží se nejenom na to, že i spravedlivý sedmkrát za den klesá („doplň, drahý, doplň zbožný, čeho mně tak se nedostává"), aniž přestává spravedlnost, zbožnost a láska jeho (,pověz mému miláčku, ať se neobává“), nýbrž opět na ono šero našich smyslů a na šero tohoto času, kdy vidíme jen jako v zrcadle a v podobenství, „Barvami neviditelného vidma mé obrazy se vzejmou, hýřící slávou, stíny jejich budou položeny oslňujícím zářením pozemských světel, však jejich světla tvým stínem” - ó Věčný) a kdy nezbývá, na štěstí, nic jiného než víra: Neboť nám, kteří věříme, je den Tvůj dobou zrání, zahořkle vonnou, praskající v bolestných klasech a večerem chlazenou jemně”. Ad firmandum cor sincerum sola fides sufficit. (K utvrzení srdce upřímného postačí víra). V tom jest útěcha, a kdo takto zpíval, „k útěše bratří zpíval, šťasten z úsměvu jejich, a věřil”. Takovým pěvcem jest i „Slavík”, a proto ve sloce páté se praví, že jeho píseň ceny nepozbývá.

„Poslední hodinka”, o které mluví sloka šestá, naznačena jest v 17. kapitole sv. Jana: „Otče, přišlať jest hodina, oslaviž Syna svého, aby Syn tvůj oslavil tebe”.

Pěvec náš, hodlaje zpívati, nesedá na zem, nýbrž, jakoby se od ní odvracel, vyletuje na strom, tak jako Zacheus vystoupil na strom, touže uviděti Krista. Snad chce míti Slavík chválu, o které mluví Píseň Písní (8,5): „Pod stromem jabloňovým vzbudil jsem tě”, pod stromem vědění dobrého a zlého, kde^'s ty usnul, bratře. Ze ve slokách dalších tento strom béře na sebe podobu kříže, není divu, neboť snad všichni učitelé duchovního života dosvědčují, že jedině rozjímáním Umučení Páně a následováním Ukřižovaného nabývá se dokonalosti a vchází se v oblast kontemplace. Právě kříže jako zbraně „lvíče Juda chopil se proti pekel straně” (sloka 17) a ve sloce 69. mluví se o „perutích kříže”, anebo jak Bůh svému hudci praví: „Když slunce zpívalo, ty^'s na svůj nástroj nesáh^', jen pod mým bodnutím krev tryskla tonů tvých!”

Ale náš pěvec vylétá na strom časně (sloka 6), aby se splnilo na něm slovo knihy Jobovy (VIII, 5): „Ty však povstaneš-li na úsvitě k Bohu a Všemohoucího budeš-li prositi, čistý a upřímný budeš-li kráčeti, ihned procitne k tobě a zpokojní zase příbytek spravedlnosti tvé tak velmi, že ačby tvé první věci byly malé, však poslední tvé věci rozmnoženy budou náramně”. Neboť doufá, jestli sám si přispíší, že Bůh „přikáže jitru, aby bylo, á ukáže záři jitřní místo její“ (Job 38,12), jitru poznání a zoři milosti. Proto „Písničkami sladkými budí zoru” (sloka sedmá), až se skutečně dočká denního světla, kterého sice zpěvem svým nestvořil, ale kterého by snad ani „maje oči”, neviděl, kdyby se byl na ně zpěvem svým nepřipravil. Přivstání samo má veliký význam (cf. „Čisté jitro“), ale přivstání k práci znamená ještě více. „Stavitelé chrámu” snili „o rozkoši práce” a „vykoupením tajemné viny byla jim bolest a práce”.

Ruce jsou uznaným symbolem práce. Ale i myšlenka má ruce, i srdce má ruce, i ústa mají ruce. Také píseň jest práce. „V krůpějích potu jiskří se člověk i zvíře, bratrsky sepjati ve jho” (Ruce), a slovem „jiskří se” chce se říci, že prací dobývá se světla v temnotách této země. A totéž praví se o práci zpěvu: „Hlas našich slavíků v tvém šeru jiskřil se”. Křešeme-li kamenem o kámen rodí se jiskra, vzniká světlo. Totéž možno říci o myšlenkách a, jakkoli se zdá podivno, i o slovech. Jistý Otec církevní z doby sv. Jana Damascenského píše, že při hlásání slova Božího, pravím při hlásání slova Božího rodí se v duchu kazatelově myšlenky, které by byly jinak nevznikly. Dokladem k této své zkušenosti uvádí z 20. kap. sv. Jana tyto verše: „Tedy vyšel Petr, i ten druhý učenník, a šli k hrobu. I běželi oba dva spolu: a fen druhý učenník předběhl spíše Petra, a přišel první k hrobu. A nachýliv se uzřel prostěradla položená, ale nevešel. Tedy přišel Šimon Petr, jda za ním, a všel do hrobu ... Potom tedy vyšel tam i ten učenník, kterýž byl první přišel k hrobu, a uzřel a uvěřil”. Víme, že „ten druhý učenník” jest Jan, ale (kdo čteš, rozuměj!) na tomto místě jest beze jména. Jan jest představitelem kontemplace, Petr jest zástupcem živého slova, anebo chcete-li, představitelem „života činného”. Jan přišel první k Hrobu, ke dveřím věčné pravdy, ale nevešel. Teprve po Petrovi vešel: a uzřel (ač už jednou byl uzřel!) a - uvěřil.

Nejprve uzřel zrakem víry (kontemplace, vytržení), ale „nevešel” očima tělesnýma: potom uzřel i očima tělesnýma, nabyl vědy, ale nevzdal se víry: „Vešel - a uzřel - a uvěřil”. Komu již cestu ozařuje slunce, ten si na ni nesvítí ještě lampičkou.

Z počátku pěl Slavík zpěvy rozličné (cantus diversi, sloka 6), dle slov: „Když byls mladší, opasoval jsi se, a chodíval's, kam jsi chtěl” (Jan 21,18), zpěvy jako ruce v písni pozdvižené, rozteskněné, hledající, jako květy do nesmírna rostoucí“, potom však každou hodinou přibývá jim světla a ohně, vědění a určitosti, síly a líbeznosti, až konečně přílišnou vroucností zpěvu trhá se pěvci hrdélko a nitro. Není možno nevzpomenouti si při tom na sloku Otokara Březiny: A když konečně kosmu nejvyšší souzvuk milostí objaly v nekonečnost rozpjaté intervaly: proud slzí a krve z osleplých očí spálil jim tváře a všechny struny tvých houslí, ó srdce, se potrhaly.

Sloka třináctá mluví o onom mystickém Dni, který se tají v Hodinkách církevních, dle slov Žalmu: „Sedmkrát za den chválu jsem vzdával tobě” (118, 164). Ze středověku zachovaly se nám o církevním Officiu tyto verše:

Haec sunt, septenis propfer quae psallimus horis: Matutina ligat Christum, qui crimina purgat, Prima replet sputis, dat causam Tercia mortis, Sexta cruci nectit, latus ejus Nona bipertit, Vespera deponit, tumulo Complefa reponit. V tomto pětiverší zdůrazňuje se sedmero událostí z Umučení Páně: že Kristus byl spoután, že byl popliván, že byl odsouzen na smrt, že byl přibit na kříž, že Bok mu byl proklán kopím, že byl s kříže sňat, že byl položen do hrobu.

Číslo sedm jest posvátno ve Starém i v Novém Zákoně. V šesti dnech stvořil Bůh svět a dne sedmého odpočinul. Nic nám nebrání, abychom v sedmeru ,,Hodinkách“ církevních viděli mysterium stvoření světa. Matutinum odpovídalo by verši: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi”, ve Chválách bylo by stvoření světla, v Primě stvoření oblohy, v Terci stvoření stromův a rostlin, v Sextě stvoření slunce, měsíce a hvězd, v Noně stvoření ryb a ptactva, v Nešporách stvoření ostatních zvířat a v Kompletáři stvoření člověka. Možno však spojiti Chvály s Matutinem, anebo Kompletář s Nešporami.

Sedmiramenný svícen. Sedmero svátostí. Sedmero darů Ducha Svatého. Sedmero ctností (tři božské a čtyři hlavní). Sedmero skutků milosrdenství, Číslo sedm jest posvátno a v Hodinkách církevních utajena jest posvátnost tohoto čísla. Není možno, aby se stalo něco posvátným, aniž tomu předcházely veliké zkušenosti věkův, aniž původkyní byla Moudrost boží. Co tu bylo výkladův, a není možno, aby mezi nimi nebylo mystické souvislosti, slovem: jednoty. Dle sv. Řehoře (na příklad) jitro světa bylo od Adama do Noéma, hodina třetí od Noéma po Abrahama, šestá od Abrahama k Mojžíšovi, devátá od Mojžíše po příchod Páně, jedenáctá od Narození Páně do konce světa. V tomto výkladu máme opět tajemství církevních Hodinek.

Milost „po šesti práce dnech v mystickou sálá neděli” (O. Březina), toť doslova pravda, neboť čteme v Isaiáši proroku (30, 26): „A bude světlo měsíce jako světlo slunce, a světlo slunce bude sedmeronásob jako světlo sedmi dnů spolu, v den, v kterýž uvíže Hospodin ránu lidu svého a úraz zbití jeho uzdraví”, ale také v jediném dni z milosti boží může býti práce šestera dní a štěstí dne sedmého. Je-li základem, plánem, schematem, vůdčí myšlenkou „Slavíka” církevní Officium, rozdělené na sedmero částí, na sedmero Hodin, vězme, že „božské officium uspořádáno jest prací a uměním Ducha Svatého” (Tomáš Kemp., Discipl. claustr. c. 8), že jest jakýmsi bitevním šikem, kde každému oddílu vojska dána jest určitá výzbroj a určitá úloha (S. Petr Dam., Opusc. 13. c. 17), „úlem moudrosti, k němuž s radostným chvatem přilétati máme jako včely” (S. Aurelian, Regul. c. 30), „korábem, kormidlem a větrem” šťastné plavby na moři života, chráníc „od ztroskotání a úrazu” (S. Jan Chrys., Hom. 14. in ep. ad Hebr.), příští slávy preludiem (S. Řehoř Naz., Or. 40. n. 46), slavnou polní cestou, která vede k Stvořiteli nebe i země, a žebříkem Jakobovým (Kassiodor, Gen. 28, 12, In Ps. 49. n. 23). Svatý Bonaventura ve svém pojednání o Šesteru křídel nebo perutí (Serm. 8) praví: „Officium boží v Církvi Duch Svatý uspořádal (ordinavit fieri), abychom, pamětlivi dobrodiní Božích („a to dobrodiní, jež Pán Bůh prokazuje člověku, vždy hodinu denní ukazuje”, sloka 13), v jistých hodinách děkovali za ně chválíce a vzývajíce Toho, který narozen v Noci z Marie Panny, Ráno soudci předveden jest, aby byl umučen, za Svítání z mrtvých vstal, v hodinu Třetí jest bičován a později (v touž hodinu; cf. Skutky apoštol. II, 15!) Ducha S. sesílá Apoštolům, o Šesté byl na kříž přibit, o Deváté na kříži za nás umřel, Večer při (poslední) večeři svátost těla svého a krve své ustanovil a Posléze (= při Kompletáři) byl pohřben“. Opat Rupert, který žil v první polovici století dvanáctého, tedy o dvě generace dříve než svatý Bonaventura, píše: „Sedmero kanonických hodin denních nesmí nevšímavě pominouti nikdo, kdož nechce stanouti před obličejem božím prázdný a nevděčný. Neboť církevní Hodinky skládají Tvůrci našemu chválu, a za jistá veliká dobrodiní Jeho jsou jakoby daní díků. Slunce zajisté pravé a Den věčný, Kristus, mající dvanáct hodin duchovních, které ustavičně jsou s ním, těchto sedm hodin v čase běžících, osvítil a posvětil přejasnými paprsky svého milosrdenství” (De div. off. 1. L c. 1). Dle sv. Petra Damian. (Opusc. 10, c. 1) jest sedmero úkonů hodinek církevních jakoby sedmerem křestních koupelí, v lůně S. Církve proto zřízených, aby smyly sedmero urážek, jimiž každodenně se poskvrňujeme“. V církevních hodinkách „závodí nauka s milostí” (S. Ambrož) a „Svatý Duch uvádí dogmata v sladkou harmonii” (S. Basil, Hom, in Ps. I), Podobně mluví biskup