Liberálně demokratická strana Japonska, Jiyú Minshutó, zkráceně Jimintó je největší japonskou politickou stranou

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Filozofická fakulta

Katedra asijských studií

MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

Koizumi Džun’ičiró a jeho vláda 2001-2006

The government of Koizumi Jun‘ichiro

2001-2006

OLOMOUC 2008

Eva Fiřtová

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Pavel Flanderka

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Koizumi Džun’ičiró a jeho vláda 2001 – 2006 vypracovala samostatně a uvedla všechny použité prameny a literaturu.

V Olomouci dne

Poděkování:

Děkuji všem členům Katedry asijských studií a doktoru P. Flanderkovi za pomoc a cenné rady při psaní diplomové práce.

Obsah:

Úvod 6

První kapitola - Vývoj LDS a hlavní ekonomicko – společenské změny do roku 2001

1.1 LDS do začátku sedmdesátých let, společenské a hospodářské změny do konce sedmdesátých let …………………………………………………. 8

1.2 LDS v sedmdesátých a osmdesátých letech, zpomalení hospodářského růstu v sedmdesátých až devadesátých letech ……………………………… 12

1.3 LDS do nástupu Koizumiho Džun’ičiróa …………………………….. 15

1.4 Koizumi Džun’ičiró …………………………………………………... 16

1.5 Frakce LDS, zokugiin ………………………………………………… 18

1.6 Rada pro politické záležitosti………..………………………………….. 20

1.7 Dolní komora parlamentu, role premiéra, vlády ……………………… 22

1.8 Reforma ústředních vládních úřadů ….………………………………… 23

Druhá kapitola - Vnitřní politika Japonska v letech 2001 – 2006, Koizumiho vlády a situace v LDS

1. 
   Pozice a nástup Koizumiho v roce 2001……….…………………………… 26
   
2. 
   Koizumiho reformní program………………………………………………. 28
   
3. 
   Důvody zvolení Koizumiho do čela LDS………………………………….. 30
   
4. 
   Ekonomická situace v roce 2001 – 2006…………………………………… 32
   

2.5 Vývoj LDS a volební výsledky v letech 2001- 2006……………………….. 36

2.6 Vlády premiéra Koizumiho…………………………………………………. 39

2.7 Politická kultura……………………………………………………………. 42

Třetí kapitola – Reforma poštovního a penzijního sektoru

3.1 Reforma Japonské pošty ………………………………………………… 45

3.2 Změny v penzijním systému………………………………………………… 49

Čtvrtá kapitola - Zahraniční politika Koizumiho vlády v letech 2001- 2006

4.1 Směřování zahraniční politiky na počátku 21. století……………………… 56

4.2 Svatyně Jasukuni…………………………………………………………… 57

4.3 Jednotky sebeobrany……………………………………………………….. 61

4.4 Vztahy mezi Japonskem a Severní Koreou v letech 2001 – 2006 ………. 65

4.5 Vztahy mezi Jižní Koreou a Japonskem v letech 2001 – 2006 ……………. 68

4.6 Sinojaponské vztahy za Koizumiho vlády…………………………………. 70

Závěr 73

Seznam příloh 75

Přílohy a vysvětlivky k jednotlivým údajům 76

Anotace, klíčová slova 98

Abstrakt 99

Seznam použité literatury, prameny 100

Úvod

Představa, že Japonsko je osamělým, izolovaným státem, chráněným nejen širým mořem, ale i božským větrem – kamikaze stále trochu přežívá v mysli některých lidí v Evropě, dokonce i u některých Američanů.

Za svého pobytu v Japonsku jsem se přesvědčila, že opak je pravdou, že země, ve které žiji, je zemí pro nás často neobvyklých tradic a zvyků. Ale zároveň nezapomínejme pod přívalem často kuriózních informací a novinářských zpráv, že existuje-li v Asii významný aktér globalizace a mezinárodního společenství, je jím právě Japonsko.

Cesta Japonska na přední místo mezi hospodářsky a technologicky nejrozvinutější země je někdy nazývána hospodářským zázrakem. Japonsko obdivuhodně využilo obnovy válkou zničeného hospodářství k vybudování mohutného moderního průmyslu.

V devadesátých letech minulého století se Japonsko ocitlo uprostřed hospodářské krize. Ekonomické ukazatele poprvé od konce války vykazují záporné hodnoty. S ekonomickou krizí přichází i krize politická. Rychlé výměny na postu premiéra, ztráta majority dosud vládnoucí LDS a celková politická nestabilita přináší také vnitropolitickou krizi uvnitř LDS. V roce 2001 premiér Mori podává demisi a do čela nejsilnější vládnoucí strany se poněkud nečekaně dostává Koizumi Džun’ičiró. V této nestabilní situaci se Koizumimu podařilo setrvat pět let v čele japonské vlády, což se doposud povedlo pouze dvěma jeho předchůdcům. LDS znovu získává volební body a pokračuje v dlouholeté tradici vládnutí, které se vyznačuje určitou anomálií oproti ostatním demokraciím.

Ve své diplomové práci na téma Koizumi Džun’ičiró a jeho vláda 2001 – 2006 se zabývám důvody a příčinami, které pomohly Koizumimu na ministerský post, podrobněji se zmiňuji o politických a ekonomických změnách, které se podařilo nejen Koizumimu, ale částečně také jeho předchůdcům realizovat. Dále uvádím nejdůležitější zákony a opatření, které prosadil, dopad ekonomických reforem a celkový pohled na pět let jeho vlády spolu s pohledem celospolečenským.

Diplomovou práci jsem rozdělila do čtyř kapitol. První kapitola má osm částí, které zachycují vznik a vývoj nejsilnější politické strany v Japonsku – LDS, její názorové proudy, hlavní představitele a samozřejmě jsem se v ní snažila zachytit i některá specifika japonské politiky. Jedna z částí je věnována výrazné osobnosti LDS a zároveň japonskému premiérovi Koizumimu Džun’ičiróovi.

Druhá kapitola mapuje japonskou vnitřní politiku v letech Koizumiho vlády 2001 – 2006, její souvislost s vývojem v LDS a zabývá se složením a směřováním všech tří Koizumiho vlád.

Ve třetí kapitole jsem se snažila objasnit reformní a privatizační kroky, které byly hlavní mottem Koizumiho vládního programu. Jedná se především o privatizaci Japonské pošty a změny v penzijním systému.

Tématem čtvrté kapitoly je zahraniční politika Japonska za Koizumiho vlády, její hlavní úkoly a směřování na počátku 21. století. Zabývám se v ní podrobně hlavně vztahy Japonska s asijskými sousedy tj. Čínou, Jižní a Severní Koreou.

Samozřejmě, že jednotlivé problémy, které premiér, respektive vládní kabinet řešil, nelze přesně oddělit. Všechna témata, ať už se týkají vývoje v LDS, ekonomického a hospodářského vývoje, reforem nebo zahraniční politiky, se navzájem prolínají, ovlivňují a jsou složitě propojeny. Proto jsem pro větší přehlednost práce využívala četných odkazů a vysvětlivek, práci jsem doplnila sedmnácti přílohami, které uvádějí přesná čísla a zpřehledňují informace – např. vývoj sinojaponských vztahů.

V podrobném seznamu literatury, pramenů, internetových zdrojů uvádím všechny zdroje, se kterými jsem pracovala. Čerpala jsem převážně z japonských a amerických textů. Informace jsem ověřovala ještě u jiného, dalšího zdroje. Srovnávala jsem jednotlivé informace a ekonomické ukazatele. Dále jsem využívala jazykových znalostí z pobytu v Japonsku a místního tisku.

Japonská jména jsou uvedena v české transkripci, podle norem českého pravopisu, v pořadí příjmení a jméno. Názvy jednotlivých institucí, zákonů a politických funkcí jsou přeloženy do češtiny pomocí českých ekvivalentů. Při neexistenci podobného ekvivalentu je překládám doslovně. V kulatých závorkách je pak uvedeno české čtení japonského názvu a dále znaky. Ostatní čínská a korejská jména, výhradně v kapitole čtyři, jsou v pořadí příjmení, jméno, podle pravidel českého pravopisu.

První kapitola - Vývoj LDS a hlavní ekonomicko – společenské změny do roku 2001

1.1 LDS do začátku sedmdesátých let, společenské a hospodářské změny do konce sedmdesátých let

Liberálně demokratická strana Japonska, LDS, ( džijú minšutó, zkráceně džimintó ),

自由民主党 je konzervativní, historicky nejdůležitější a největší japonskou politickou stranou. Předsedou je Fukuda Jasuo a v současné době i premiérem, generálním tajemníkem je Ibuki Bunmei.

Sama LDS se na svých internetových stránkách charakterizuje jako liberálně – konzervativní, středopravicová strana, jejími oficiálními barvami jsou modrá a zelená.

Strana byla založena 15. listopadu, ale počátky strany nacházíme už na konci devatenáctého století, v říjnu 1881, kdy Itagaki Taisuke založil Liberání stranu ( džijútó ),自由党, která vycházela z francouzských ideálů a hlásala, že „svoboda je přirozený lidský stav, který nelze člověku odebrat“, jejím hlavním cílem bylo zavedení ústavní vlády, která by byla výsledkem národního konsenzu a pomáhala by prosazovat základní občanská práva a svobody. Druhou stranou, která se nepřímo podílela na zrodu poválečné LDS byla Konstituční pokroková strana ( rikken kaišintó), 立憲改進党, kterou v roce 1882 založil Ókuma Šigenobu. Strana prosazovala britskou parlamentní koncepci a byla oblíbena především u vysokoškolsky vzdělaných obyvatel a podnikatelů. Mezi její nejznámější stoupence patřil například Fukuzawa Jukiči¹.

Obě tyto strany byly v průběhu let rozpouštěny, postupně reorganizovány, přejmenovávány a různě slučovány, ale můžeme je, a to i podle dnešního složeného názvu, považovat za předchůdce dnešní LDS.

Moderní LDS vznikla v roce 1955 z Japonské liberální strany ( džijútó),自由党, zastupované Ogatou Taketorou a Japonské demokratické strany ( nihon minšutó ),

日本民主党, kterou vedl Hatojama Ičiró. Po několika jednáních bylo rozhodnuto založit politickou stranu, prosazující všechny demokratické principy a ekonomický rozvoj poválečného Japonska. Ve sjednocující deklaraci nacházíme mimo jiné i myšlenky amerického prezidenta Abrahama Lincolna „politika má sloužit veřejnému zájmu; vláda lidu, lidí a pro lid.“²  

Slavnostní vyhlášení strany, za účasti čtyř hlavních představitelů³, proběhlo 15. listopadu 1955 na Univerzitě Čúó v Tokiu. Prvním předsedou byl 5. dubna 1956 zvolen Hatojama Ičiró⁴. Hatojama byl v té době také ministerským předsedou, využil náhlého úmrtí svého soupeře o stranický post Ogaty Taketory a také částečné nerozhodnosti lídrů nově sloučených stran. Přehled předsedů strany LDS viz. příloha číslo jedna.

Spojení těchto dvou konzervativních stran bylo vedeno snahou čelit sjednocení opozičních socialistických stran, které se po rozpadu v roce 1951 opětovně v roce 1955 sloučily a vytvořily jednotnou Japonskou socialistickou stranu, JSS, ( nihon šakaitó ), 日本社会党, a také snahou o generační výměnu na politické scéně. Premiér Jošida ( do 1954 ) byl kritizován za antidemokratické, arogantní, tajné diplomatické principy a označován za protistranického byrokrata staré školy, naopak první předseda LDS Hatojama za „čistého politika“, který naslouchá a respektuje názor ostatních členů strany.

Spojení v jednotnou stranu – LDS – bylo výhodné pro oba tábory, protože ve volbách v roce 1955 získali liberálové a demokraté 26,6 procent respektive 36,6 procent hlasů, tedy nadpoloviční většinu potřebnou k prosazování vlastního programu a oslabení opozice, Japonské socialistické strany, která tehdy získala 29 procent hlasů voličů. V devadesátých letech 20. století byla odhalena i finanční podpora LDS od americké CIA, která se tak miliony dolarů pokoušela ovlivnit politické dění v Japonsku, bojovat proti narůstajícím levicovým tendencím, tj. proti socialistům a komunistům⁵. K finanční podpoře LDS přispěla také trvalá ujednání o příspěvcích, kdy organizace Keidanren ( 経団連 ) – Federace ekonomických organizací – upomínala společnosti a firmy o peníze a rozdělovala je mezi jednotlivé frakce LDS.

Na konci padesátých let se předsedou strany a ministerským předsedou stává Kiši Nobusuke⁶. Jeho vládu můžeme charakterizovat jako období politických šarvátek, které LDS využívala v parlamentu k tzv. okamžitému hlasování, a znemožnila tak parlamentní diskuze a obstrukce dalších stran. Taktika byla označována jako „tyranie většiny“. Opozice dále vytýkala Kišimu členství v Tódžóově kabinetu a aktivní podíl na válečné politice. Politika konfrontace a demonstrací občanů vyvrcholila v roce 1960 při ratifikaci revize Bezpečnostní smlouvy⁷ s USA. Proto po ratifikaci Kiši odstoupil a skončily i statisícové demonstrace v Tokiu.

Po odstoupení Kišiho se v LDS prosazují mladí politici z Jošidovy frakce, jejichž hlavním cílem bylo prosazování ekonomických zájmů. V roce 1960 se předsedou strany stává Ikeda Hajato⁸ a je následován v roce 1964 Satóem Eisakuem⁹, který byl japonským ministerským předsedou až do roku 1972, kdy opustil svůj úřad ze zdravotních důvodů. Toto dvanáctileté období ekonomického růstu a politické stability, 1960 – 1972, je někdy nazýváno „zlatým věkem vlády LDS“.

V průběhu padesátých let se Japonsku podařilo vzpamatovat z válečných následků. Země byla po roce 1945 totálně zničena požáry, bombardováním, atomovými výbuchy, neexistovalo téměř dopravní spojení, lidé hladověli, výroba byla zhruba třetinová než před válkou. Pro následující dvě desetiletí je charakteristický přibližně roční desetiprocentní hospodářský růst, v polovině sedmdesátých let se srovnává úroveň s evropskými zeměmi. Hojně užívaným heslem byl „růst za každou cenu“. Ke všeobecné prosperitě přispěly i nízké výdaje na zbrojení, které nepřevyšovaly jedno procento státního rozpočtu.¹⁰ Dalšími faktory růstu byli pracovití dělníci, stoupající zemědělská produktivita, zahraniční obchod ( Sony, Tóšiba, Macušita) i poskytování kapitálu Japonskou bankou ( předpokládalo se, že zisky budou stačit na splácení úvěrů) a vládní zásahy do plánování. Největším obchodním partnerem byly Spojené státy, kam směřovalo 22 procent z celkového exportu, následovaly asijské nekomunistické země s 20 procenty z celkového exportu. Do roku 1975 se Japonsko stalo třetí nejsilnější ekonomickou zemí světa. Mnozí ekonomové nazývají toto období „japonský ekonomický zázrak“. Ekonomický vývoj – viz. příloha číslo dvě. Ekonomický růst byl následován i zvýšenou poptávkou po spotřebním zboží, období šedesátých let je charakterizováno termíny 3C a 3V¹¹.

Společně s ekonomickým růstem dochází i k proměně japonské společnosti. V důsledku nedostatku pracovních sil se mění struktura obyvatelstva, většina obyvatel přechází do měst. Statistiky uvádějí, že v roce 1972 žil každý devátý obyvatel Japonska v Tokiu. Dochází k poklesu přírůstku populace, zvýšil se společenský status žen a mění se i ideologie Japonců – představa o jedinečnosti národa. Mění se rovněž postavení císaře ve společnosti, projevují se intelektuální proudy šedesátých let, tj. existencionalismus a marxismus.

Jak už jsem uvedla výše, v roce 1964 se ujímá vlády premiér Sató Eisaku. Tento rok hostí Tokio letní olympijské hry a při této příležitosti je také otevřena první trať vlaků šinkansen mezi Ósakou a Tokiem. Úspěch olympijských her je považován za jeden z mnoha znaků obnovy japonské státní suverenity. V roce 1970 se pak koná světová výstava EXPO v Ósace.

V rámci zahraniční politiky se Japonsko snažilo o udržení těsných vztahů se Spojenými státy, které podporovaly jeho vstup do OSN, MMF, SB¹² a byly jeho největším hospodářským partnerem. V asijském regionu postupně docházelo k normalizaci vztahů s jednotlivými státy, v roce 1965 se Sató zasadil o normalizaci vztahů s Jižní Koreou, roku 1968 vláda vyjednala navrácení ostrovů Ogasawara, v roce 1972 ostrovů Okinawa zpět pod japonskou správu. Rok 1971 je spojován s tzv. Nixnovým šokem ( ニクソン　ショック ), kdy americký prezident vydal prohlášení, že přístí rok navštíví Čínu. Tento krok vyvolal v japonských politických kruzích velké obavy, které ale byly rozptýleny návštěvou premiéra Satóa v Bílém domě v témže roce. Japonský premiér Tanaka pak po vzoru USA také navázal diplomatické vztahy s Čínskou lidovou republikou, uznal její vládu a v roce 1978 byla podepsána mírová smlouva.

V roce 1967 Sató představil tzv. tři nejaderné atomové principy ( hikaku sangensoku) 非核三原則　= nevlastnit, nevyrábět a nevyvíjet atomové zbraně. V roce 1974 za ně získal Nobelovu cenu míru.¹³

1.2 LDS v sedmdesátých a osmdesátých letech, zpomalení hospodářského růstu v sedmdesátých až devadesátých letech

Do roku 1976 se LDS vždy podařilo vládnout bez koaličních partnerů. Ale volby v roce 1976 ovlivněné úplatkářskou aférou Lockheed¹⁴ způsobily nové rozložení politických sil. Tato aféra byla příčinou vzniku nové politické strany Nový liberální klub¹⁵ ( šin džijú kurabu ), 新自由クラブ, která v již zmiňovaných volbách získala 17 křesel v dolní sněmovně a podstatně zkomplikovala situaci LDS ( 43 procent hlasů ). V důsledku toho chybělo LDS 7 mandátů k parlamentní většině a musela se spoléhat na hlasy nezávislých a NKL.

Průměrný jednoprocentní pokles preferencí LDS v posledních letech¹⁶ byl způsoben změnou sociální struktury obyvatel, nárůstem počtu dělníků a pracovníků ve službách a dočasným posílením vlivu odborových hnutí a socialistických stran. LDS se udržela u moci jen díky rozložení opozice do několika stran a získaným hlasům v konzervativních zemědělských oblastech. Volební rok 1972 ukázal, že 70 procent drobných obchodníků a řemeslníků dalo hlas LDS, a naopak zaměstnanci služeb volili opozici.

Příčiny opětovného růstu hlasů pro LDS po roce 1976 podle Reischauera můžeme hledat v rozdílné úrovni vzdělání japonských voličů, neboť v osmdesátých letech volili hlavně lidé, kteří své vzdělání získali až po druhé světové válce, a to hlavně státní úředníci. Nárůst preferencí byl však jistě způsoben také prudkým vzestupem japonského hospodářství a celkové životní úrovně.

Konzervativismus 80. let se projevil i v politice komunální, LDS si postupně získala převahu i zde, a tedy hegemonie ve vládní a zákonodárné moci, která byla dosud vyvážena převahou socialistů a komunistů v komunální sféře, byla smazána. LDS se dostalo podpory i na půdě akademické ( po vlně radikalismu 70. let ). Podle průzkumu z roku 1978 prováděného na Tokijské univerzitě podporovalo LDS 45 procent studentů.¹⁷ Ve volbách v roce 1986 získala LDS 49,4 procent hlasů, 300 křesel z 512 v dolní sněmovně, a tedy většinu potřebnou k sestavení vlády bez koaličních partnerů. Po pravidelných dvouletých změnách v premiérském křesle a čele LDS je premiérem v letech 1982 – 1987 Nakasone Jasuhiro¹⁸. Volební preference LDS do roku 1980 – viz. příloha číslo tři.

Po roce 1972 klesl průměrný roční ekonomický růst z jedenácti na čtyři procenta a premiérem Tanakou byl vyhlášen tzv. Plán na obnovu japonského souostroví, který ale kvůli ropným krizím 1972 a 1979 nemohl být zcela realizován. I když Japonsko realizovalo a zlepšovalo plány na úspory energie, došlo k výraznému zvýšení výrobních nákladů. Objevují se problémy v oblasti životního prostředí a sociálního zabezpečení. V sedmdesátých letech platilo, že Japonsko nakupovalo stejně jako prodalo, ale v osmdesátých letech se situace mění, klesá dovoz a stoupá vývoz, především do USA.¹⁹ Přebytek platební bilance vyplývající z převažujícího exportu posunul Japonsko mezi největší světové věřitele a v roce 1988 se Daiiči kangjó ginkó ( 第一勧業銀行 ) stala největší bankou světa.

V osmdesátých letech dochází k diskuzi o dalším směřování japonské ekonomiky. Dochází k snížení počtu státních zaměstnanců o pět procent, snížení daní, privatizaci velkých státních podniků ( Japonské dráhy, aerolinie JAL ), investuje se do biotechnologií. Na začátku devadesátých let se japonská ekonomika dostává do krize, hovoří se o tzv. bublinové ekonomice²⁰, viz. příloha číslo čtyři. Uveďme nyní některé příčiny, které přivedly japonskou ekonomiku do krize. Byl to jednak systém keirecu ( 系列 )²¹, který poskytoval ochranu firmám a bankám a zpomaloval hospodářský růst, jednak vysoká míra státního vlivu společně s byrokracií při rozdělování veřejných financí²², a také obrovský objem špatných a těžko vymahatelných bankovních půjček a důsledky bublinového efektu. V devadesátých letech se projevila dlouhodobě prosazovaná politika zdánlivého socialismu, jehož projevy deformovaly tržní mechanismy, velký vliv institucí, přezaměstanost, což zasahovalo do volné soutěže v soukromém sektoru.

V roce 1989, kdy umírá císař Hirohito a nastupuje císař Akihito, je vyhlášena nová éra Heisei²³. V roce 1991 v době války v Perském zálivu bylo Japonsko požádáno o přímou účast na válečných operacích a pod tlakem mezinárodního společenství přijalo novelu zákona o Jednotkách sebeobrany a aktivně se zapojilo při tzv. Operaci mírových sborů. První mise japonských sil sebeobrany se uskutečnila v roce 1992 v Kampučii, ale bez účasti na přímých vojenských operacích.

1.3 LDS do nástupu Koizumiho Džun’ičiróa

V letech 90. dochází nejen ke krizi ekonomické, ale i politické. Již v roce 1989 za předsednictví Takešity Noborua²⁴ dochází k uzákonění daně z přidané hodnoty. Tato velmi nepopulární daň společně s další úplatkářskou aférou Recruit²⁵ a problémem tzv. bublinové ekonomiky vedou ke ztrátám LDS ve volbách do horní sněmovny. Ztráta hlasů a nedůvěra v LDS byla způsobena ještě dalším úplatkářským skandálem dlouholetého vlivného člena stany Kanemaru Šina²⁶. Celkové výsledky voleb – viz. příloha číslo pět.

V letech 1992 – 1993 dochází k rozporům i uvnitř strany a jednotlivé frakce si zakládají vlastní politické strany – Nihon šintó, Sakigake a Šinseitó – viz. příloha číslo šest. Po sérii korupčních skandálů také odstupuje premiér Mijazawa Kiiči. Nejpodstatnější událostí tohoto roku jsou ale všeobecné volby, kdy LDS ztrácí většinu v dolní komoře parlamentu. V dolní komoře získává pouze 223 z 511 křesel a po 38 letech vlády přechází do opozice. Nově vzniklé strany získávají celkem 103 křesel, což jim umožňuje společně se socialisty a dalšími sestavit vládu v čele s Hosokavou Morihirem.

O rok později, 30.6.1994, ale právě socialisté a nová strana Sakigake opouštějí vládu a s LDS tvoří vládní opozici. Následuje demise vlády, vzniká nová koalice LDS, Sakigake a JSS, jejíž předseda Murajama Tomiiči získavá premiérské křeslo do voleb v roce 1996. Politické dění, již tak napjaté, bylo mimo jiné, ovlivněno i silným zemětřesením v Kóbe a sektou Óm Šinrikjó, která zaútočila v tokijském metru jedovatým plynem.

Volby v roce 1996 byly první všeobecné volby v novém systému malých volebních okrsků a potvrdily stranu LDS opět jako vítěze voleb, ačkoliv účast voličů byla v poválečné historii vůbec nejnižší, pouze 60 procent. Strana neměla až do roku 1998 v podstatě žádnou opozici, kromě Nové pokrokové strany ( šinšintó ), 新進党²⁷. Opozicí v horní sněmovně se stala nově ustanovená Demokratická strana ( minšutó ) 民主党 ²⁸, která ve volbách do horní sněmovny smetla vládní LDS a způsobila demisi premiéra Hašimota Rjútaróa²⁹. Porážku LDS můžeme podle Kabašimy Ikua hledat v pokračující recesi japonské ekonomiky, schopností Demokratické strany vytvořit věrohodnou alternativu LDS a růstem důležité skupiny nerozhodných nebo nestranických voličů, kteří tak mohli svým hlasem „potrestat“ vládnoucí LDS.³⁰ Po odstoupení Hašimota se ministerským předsedou stává Obuči Keizó³¹, který je po infarktu v roce 2000 nahrazen Morim Joširoem³². Ten zemi spravuje přesně rok a poté pod tlakem veřejného mínění odstupuje. Podle průzkumu novin Mainiči šinbun ( 毎日新聞 ) z 9.2. 2001 byla podpora Moriho kabinetu pouhých 14 procent, což byla vůbec nejnižší podpora poválečné vlády.

1.4 Koizumi Džun’ičiró

V roce 2001 se stává předsedou LDS a ministerským předsedou Koizumi Džun’ičiró. Pro charakteristiku jeho vlády bychom mohli použít staré anglické přísloví:

Rozdíl mezi politikem a státníkem je ten, že politik se zajímá o příští volby a státník o příští generaci. Velký vůdce proto není politikem, ale státníkem.

Sám Koizumi říká, že jeho oblíbeným mottem je: „Vždy je třeba znát podrobnosti, tím se totiž vyhneme bezvýznamnostem. Bojujme za vše důležité, nedopustíme se tak malicherností !“ ³³

Koizumi Džun‘ičiró se narodil 8.1.1942 v prefektuře Kanagawa, městě Jokosuka jako jedno ze šesti dětí Joši a Džunja Koizumi. Vystudoval střední školu v Jokosuce a Univerzitu Keió, obor ekonomie, ale postgraduální studium na University College v Londýně nedokončil, v roce 1969 se kvůli smrti otce vrátil domů.

Koizumi se v roce 1978 oženil s Mijamoto Kajoko, ale v roce 1982 se rozvedl, je otcem tří synů.

Koizumiho otec i děd se aktivně podíleli na politické činnosti, oba byli poslanci a oba zastávali post ministra. Jeho děda působil ve třicátých letech jako ministr pošt a telekomunikací, jeho otec zastával v letech šedesátých funkci ministra obrany.

Koizumi začal svoji politickou kariéru v prosinci 1969, kdy neúspěšně kandidoval za LDS do dolní komory parlamentu. O rok později přijal místo sekretáře u Fukudy Takea, který se později stal ministerským předsedou.

V roce 1972 opětovně kandidoval, a to úspěšně, do dolní sněmovny za jedenáctý okrsek prefektury Kanagawa za LDS, od té doby byl jedenáckrát znovuzvolen.

O sedm let později se Koizumi stává místopředsedou parlamentního finančního výboru. V roce 1988 je jmenován ministrem zdravotnictví ve vládě Noborua Takešity, ministerstvo řídí do roku 1989. V roce 1992 – 1993 se stává ministrem pošt a telekomunikací, v roce 1996 je znovu jmenován ministrem zdravotnictví, ve funkci působí do roku 1998.

V roce 1994 se stává členem frakce Šinseiki. Tuto malou frakci tvoří Jamasaki Taku, Kató Koiči a Koizumi, pod zkratkou YKK. Později do svého zvolení předsedou LDS je členem Moriho frakce.

Ve funkci ministerského předsedy navštívil Koizumi celkem šestkrát svatyni Jasukuni v Tokiu³⁴, za což byl mnohonásobně kritizován na domácí i zahraniční půdě – hlavně Jižní Koreou a Čínou.

1.5 Frakce LDS, habacu (派閥), zokugiin ( 族議員)

Vraťme se ještě k samotné LDS a jejímu vývoji, struktuře a jednotlivým frakcím uvnitř strany.

V čele Liberálně demokratické strany je předseda ( sósai ), 総裁, který může být zvolen celkem dvakrát na tříleté období, původně dvouleté volební období bylo v roce 2002 zvýšeno na tříleté. Jestliže strana uspěje ve volbách, pak se automaticky předseda strany stává premiérem. Volba předsedy strany podléhá především síle jednotlivých frakcí a jejich kandidátů. V čele strany je dále generální tajemník ( kandžičó ), 幹事長, předseda Výkonné rady ( sómu kaičó ), 総務会長 a předseda Rady pro politické záležitosti ( seimu čósa kaičó ), 政務調査会長.

LDS je označována jako „tradiční“ japonská strana spoléhající na bohatou síť ochránců neboli sponzorů = ojabun kobun³⁵ ( 親分子分 ) na všech úrovních. Systém frakční politiky zařazuje jednotlivé členy obou komor parlamentů ke stranickým lídrům – představitelům frakcí. Na místních úrovních mají poslanci povinnost účastnit se tzv. kóenkai ( 後援会 ) = skupiny příznivců, naslouchat problémům a názorům lidí, získávat nové příznivce a finanční podporu pro chod strany.

Původ slova frakce nacházíme v latinském factio, jež v době římského impéria označovalo aktivity soukromých skupin, které organizovaly závody dvoukolových vozů, ať už pro pobavení, nebo jako výdělečnou činnost.

Navzdory tradiční japonské jednotě a harmonii měla LDS vždy několik více či méně vlivných frakcí. Počet příznivců byl vždy velmi kolísavý. Frakční systém najdeme v obou komorách parlamentu, ačkoliv větší váhu má v komoře dolní. Ve vedení jednotlivých frakcí jsou většinou dlouholetí politici LDS, často expředsedové strany. Ve volebních kampaních nebylo neobvyklé, že v jednotlivých obvodech proti sobě kandidovali nejen jednotliví představitelé politických stran, ale i frakcí LDS.

Příkladem jsou volby do dolní komory v roce 1990, kdy se o pět mandátů ucházeli tři kandidáti LDS a tři kandidáti z opozičních stran. Právě dva uchazeči z LDS veřejně vyjádřili uspokojení nad nezvolením dalšího, třetího kandidáta LDS. Změny v rámci volebního systému ale tyto možnosti postupně omezily.

Doktor Mukesch ve své studii píše: …LDS je rozdělena do frakcí zastávající rozdílné názory lidí, ale nikdy ne jednotnou ideologii…chybí jednota, konsenzus a neideologická politika, na druhé straně se LDS vždy dokáže shodnout na volbě předsedy, legislativě a zahraniční politice. Tato roztříštěnost uvnitř strany je pravděpodobně způsobena nedostatkem diskuze, názorových střetů na veřejnosti, tedy názorového boje jednotlivých politických stran známého z ostatních demokracií.³⁶

Hned po založení strany v roce 1955 vzniká osm frakčních klubů, jejichž existence a preference byly popsány v denících Jomiuri a Tókjó šinbun po volbách v roce 1958.³⁷

V historii nejsilnější a nejvlivnější byla frakce či klub Mokujó vedený Tanakou Kakueiem, který měl v osmdesátých letech více než 110 příznivců, kteří zachovali Tanakovi loajalitu, přestože byl odsouzen v aféře Lockheed, přijal úplatek ve výši 500 milionů jenů. Tanaka tehdy ubránil svoji pozici i proti největšímu frakčnímu soupeři Fukudovi Takeovi. Tanaka byl prodejce pneumatik s nízkým vzděláním, jenž se prosadil díky úspěchům ve stavebnictví. Naproti tomu Fukuda byl příkladem byrokrata s elitní právnickou školou. Ve skutečnosti byla Tanakova pozice téměř neotřesitelná a byl to právě on, který pomohl v roce 1982 Nakasone Jasuhirovi k ministerskému předsednictví. Nakasone ale mohl vládnout a udžet si své postavení díky silné podpoře Tanaky, a pro tento vliv byl novináři často označován jako „Tanakasone“. Později sám Tanaka neodolal tlaku Noborua Takešity a i když v roce 1985 přežil ve vězení mozkovou mrtvici, jeho politická síla byla de facto u konce.

Bývalý místopředseda strany Kanemaru Šin, člen Tanakovy frakce, k vlivu a jejich představitelům poznamenal: „Jestliže Tanaka řekne zahni pravo, zahneš vpravo a jestli řekne vlevo, zahneš vlevo.“³⁸

V dnešní LDS existuje 5 významných frakcí ( Mačimura, Cušima, Ibuki, Koga, Tanigaki ), plus 4 menší ( Jamasaki, Komura, Kóno, Nikai ), známé většinou pod jménem svého lídra než jménem oficiálním. Nedostatek a nedůslednost opozice v rámci japonského parlamentu, nepřítomnost opoziční diskuze tak, jak ji vídáme v ostatních parlamentních demokraciích, jen vždy potvrzovaly význam jednotlivých

frakcí v LDS. To také potvrzuje doktor Mukesch ve svých studiích.

Myslím, že pro frakce LDS je typická nestálost, různý počet členů a vzájemné slučování pro prosazování jednotlivých skupinových zájmů, ale i postupné oslabování pozic, které se výrazněji začalo projevovat právě po nástupu Koizumiho do čela strany. Jednotlivé, nejvýznamější frakce – viz. příloha číslo sedm.

V závěru této podkapitoly bych se ještě chtěla zmínit o tzv. zokugiin ( 族議員 ). Jsou to skupinky vlivných poslanců, kteří od počátku sedmdesátých let společně s frakčními skupinami byly nejvlivnějšími a nejmocnějšími členy strany. Členové zokugiin jsou definováni jako poslanci s úzkými vazbami na jednotlivá ministerstva, především ekonomická. Připravovali jednotlivé analýzy, studie a návrhy zákonů, státní rozpočet v rámci LDS, a tím ovlivňovali vládní politiku. Už od počátku devadesátých let začal být jejich vliv postupně omezován, ale největší posun byl uskutečněn až za Koizumiho – viz. podkapitola 2.6. Každý člen LDS vykonávající nějakou vládní funkci patří do jedné z bukai ( 部会 ), neboli sekce, oblasti zabývající se určitým problémem. Z té pak podle systému seniority jsou vybírani jednotliví zokugiin, kteří se nadále dělí také podle systému seniority. Jednoduše řečeno, každý nově zvolený poslanec postupoval na předem daném žebříčku a byl zařazován od méně populárních oblastí zájmu směrem k oblastem politicky zajímavějším. Celková moc byla soustředěna, společně s frakčními funkcemi, v rukou malé skupiny členů LDS, což vytvářelo podmínky ke korupčnímu jednání.

1.6 Rada pro politické záležitosti 政務調査会

Jak jsem již uvedla, LDS po dlouhá léta neměla žádného silného politického protivníka a tento monopol moci ovlivnil celkové nástroje vládní politiky.

LDS vytvořila vlastní organizace – Výkonnou radu ( sómu kai ), 総務会, Radu pro politické záležitosti ( seimu čósa kai ), 政務調査会 , jejichž úkolem je sestavování rozpočtů, návrhy výdajů, daňové reformy a formulace vládního programu. V čele této Rady pro politické záležitosti je předseda ( sómu čósa kaičó ), 総務調査会長, jeden ze čtyř nejvlivnějších členů strany, sedm místopředsedů a komise Rady ( seičó šingi kai ), 政調審議会 , která má 23 členů. Dále je Rada rozdělena do 17 výborů a několika výzkumných podvýborů. Jednotlivé výbory spolupracují a spadají pod stálé výbory parlamentu, v každém z výborů je několik poslanců také s kontakty na příslušná ministerstva. Ve skutečnosti všechny zákony, rozpočty, daně a revize smluv předkládané vládou k projednání v parlamentu musí nejdříve získat podporu jednotlivých výborů Rady pro politické záležitosti, jejích komisí a Výkonné rady strany. Tedy, vláda je nejprve odpovědná straně, a pak teprve parlamentu. Proces schvalování jednotlivých zákonů je kolektivní, přesto konečné rozhodnutí vždy schvaluje Výkonná rada. Předseda LDS = premiér není zahrnut do procesu stanického rozhodování a jeho povinností je výhradně vládní administrativa. Také jednotliví ministři nejsou přítomni tomuto procesu, i když patří mezi vlivné členy LDS. Celý proces je neveřejný a členové Výkonné rady a Rady pro politické záležitosti mají právo veta k rozhodnutím premiéra.

Vládní politika je tedy spíše v rukou vlivných poslanců než jednotlivých ministrů, ale je to právě ministr, kdo je zodpovědný za politiku a rozhodování svého rezortu. Řadoví poslanci udržují hojné kontakty se státními úředníky, aby získali co nejvíce informací a mohli tak ovlivňovat rozhodování ve straně.

Politická rivalita mezi ministrem a jednotlivými členy výboru je jedním z nejdůležitějších hybných momentů politického rozhodování. Tato rivalita je hlavním důvodem, proč jednotliví ministři nemají dostatečný vliv na prosazování svých návrhů a některá jednání státních úředníků, ačkoliv často musí přesvědčovat veřejnost o rozhodnutích, na která v podstatě nemají žádný vliv.

Výkonnou radu tvoří nejvýznamnější úředníci strany a poslanci parlamentu, má čtyřicet členů, je to nejdůležitější orgán strany, schvaluje všechna usnesení, změny a rozhodnutí celé strany.

1.7 Dolní komora parlamentu, role premiéra a vlády

Japonský parlament je nejvyšší legislativní orgán Japonska, má dvě komory – dolní a horní ( šúgiin ), 衆議院 a ( sangiin ), 参議院. První schůze obou komor v poválečné historii se konala 20. května 1947.

Dolní komora má 480 členů, 180 je voleno poměrným, 300 většinovým zastoupením, poslanci jsou voleni na čtyřleté období, pokud není sněmovna rozpuštěna. ( V novodobé historii bylo pouze jedno volební období, kdy volby proběhly až po uplynutí celého čtyřletého období, a to v době kabinetu premiéra Mikiho, v prosinci 1976 ). Minimální věk pro zvolení do dolní komory parlamentu je 25 let.

Horní komora má 242 senátorů, volební období je šestileté, přičemž každé 3 roky se volí polovina senátorů, volební systém je smíšený, počet senátorů je dán zákonem, ne ústavou. Ústava také nedovoluje občanům být členem obou komor parlamentu zároveň.

V čele dolní komory je předseda směmovny ( gičó ), 議長 a místopředseda ( fukugičó ), 副議長, kteří řídí schůze sněmovny³⁹, schéma sněmovny – viz. příloha číslo osm. Ministerský předseda musí být z řad poslanců, řídí vládu, jmenuje ministry, zastupuje moc výkonnou. Nového premiéra jmenuje císař, ale pouze je-li schválen parlamentem. Vládu musí schválit obě komory parlamentu a v každé je potřeba nadpoloviční většiny hlasů, není-li získána, vláda odstupuje. Je nepsaným pravidlem, že člen nejsilnější parlamentní strany dolní komory se stává premiérem⁴⁰. Premiér může jmenovat až 14 ministrů ( ve výjimečných případech až 17 ), podle Reformy ústředních vládních úřadů ( článek 2 zákona o vládě z roku 2001 ). Premiér nejdříve jmenuje všechny členy vlády, ti jsou schváleni parlamentem a tentýž den pak jmenováni i císařem. První zasedání vlády se koná hned po oficiálním jmenování. Jedinou podmínkou pro vykonávání ministerské funkce je být občanem Japonska.

Článek 66 ústavy říká: „Vláda při uplatňování moci výkonné by měla být kolektivně zodpovědná parlamentu.“ Další práva a povinnosti vlády jsou ukotveny v článku 73 Ústavy Japonska. Zasedání vlády se koná každé úterý a pátek, v deset respektive devět hodin ráno, a to v sídle vlády nebo v budově parlamentu, je-li zároveň parlamentní schůze. Tato pravidla jsou dodržována od uzákonění vlády a její funkce v roce 1885.

1.8 Reforma ústředních vládních úřadů 中央省庁再編

Již v roce 1997 za premiéra Hašimota Rjútaróa byla ustanovena komise pro reformu vládní administrativy, jíž byl zároveň předsedou. Výsledkem bylo vytvoření zákona o Reformě ústředních vládních úřadů ( 中央省庁等改革基本法 ), který byl v červnu 1998 schválen v parlamentu. Reforma ústředních vládních úřadů ( čúó šóčó saihen ), 中央省庁再編 začala platit 6. ledna 2001. Jejím mottem bylo zjednodušení, větší účinnost a transparentnost vládní administrativy ve 21. století. Můžeme ji rozdělit do čtyř hlavních bodů, podle kterých byla reforma dále realizována.

První bod nebo pilíř této reformy má za cíl pozvednout pozici ministerského předsedy a celého vládního kabinetu. Zahrnuje vytvoření Úřadu vlády ( naikaku fu ), 内閣府 , který nahradí úřad ministerského předsedy a vládní kanceláře. Dále pozici tajemníka Úřadu vlády ( naikaku kambó čókan ), 内閣官房長官, Rady pro ekonomiku a fiskální politiku a při každém ministerstvu ( v rámci Úřadu vlády ) vytvoření pozice náměstek ministra ( naikakufu fukudaidžin ), 内閣府副大臣 a tajemníka parlamentu ( naikakufu daidžin seimukan ), 内閣府大臣政務官. Nově vytvořené úřady a funkce měly za cíl zlepšit informovanost, kontakt, být poradním orgánem pro příslušná ministerstva a parlament, zastupovat ministra při mimořádných událostech. V Radě pro ekonomiku a fiskální politiku ( keizai zaisei šimon kaigi ), 経済財政諮問会議 působí celkem jedenáct členů v čele s ministerským předsedou: sedm členů kabinetu ( ekonomičtí ministři, tajemník Úřadu vlády ) a čtyři nestraníci, vždy dva z obchodních ( guvernér Japonské banky ) a dva z akademických kruhů. Úkolem této rady je posílení vládních pravomocí, reflektování doporučení a názorů odborníků ze soukromého sektoru. Při zachování původního stavu hovoříme o tzv. dvojím politickém vedení, a to vlády a nejsilnější politické strany ( viz. 1.8 kde uvádím proces schvalování v LDS, kdy je vláda odpovědná nejprve straně a až poté parlamentu ), kterou se snaží reforma upřesnit, usměrnit. Nelze ale ještě dostatečně posoudit účinnost této reformy ( viz. kapitola II., 2.3 ).

Druhý hlavní bod Reformy ústředních vládních úřadů měl za cíl restrukturalizaci a reorganizaci ministerstev a vládních agentur. Začátek jeho plnění byl stanoven právě na 6. ledna 2001. Tehdejších 22 ministerstev bylo redukováno na 12 a na Úřad vlády v čele s tajemníkem Úřadu vlády. Ten zároveň vede Kancelář Úřadu vlády ( naikaku kambó ), 内閣官房, přímo podřízenou ministerskému předsedovi. I po reorganizaci ministerstev a vládních agentur zůstaly některé agentury zachovány např. Agentura obrany ( bóeičó ), 防衛省⁴¹ . Sloučení úřadů vedlo k zjednodušené a zrychlené koordinaci a větší prestiži samotného ministra. Přehled nově vzniklých úřadů, ministerstev – viz. příloha číslo devět.

Třetí bod reformy zlepšuje a zprůhledňuje správní instituce. Nově vznikají Samostatné správní instituce ( dokuricu gjósei hódžin ), 独立行政法人. S účinností od 1. dubna 2001 se slučilo 89 státních institucí jako muzea, výzkumné instituty a pod. Dříve spadaly pod vládní administrativu, nyní bylo vytvořeno 59 nezávislých organizací existujících jako Samostatné správní instituce.

Poslední, tedy čtvrtý, bod celkově redukuje vládní administrativu v následující dekádě o 25 procent. To znamená, že počet úřadů se zmenší ze 128 na 96 ( tj. o 25 procent ) a jejich poboček z přibližně 1200 na 1000 ( tj. o 20 procent ).⁴²

Reforma se pokouší o získání pracovníků ze soukromého sektoru, kteří by na určité časové období přecházeli ze soukromého do státního sektoru a naopak, a tím by se zefektivnila pracovní pružnost jednotlivých úředníků a rozšířilo jejich vzdělání. Mezi další reformní požadavky patří právě větší efektivita práce, zmenšení státních výdajů a přenesení části administrativní zátěže do privátní sféry. Změna zahrnuje i větší pravomoci v rozhodování lokální vládní administrativy a redukce státních a prefekturálních úřadů.

Reforma ústředních úřadů začala být připravována a částečně realizována za premiérů Obučiho a Moriho. Koizumiho administrativa pokračovala v restrukturalizaci a začala s realizací čtvrtého bodu.