Microsoft Word 6 res autoriz. L. H. doc



Yüklə 105,83 Kb.

tarix25.07.2018
ölçüsü105,83 Kb.


Filozofia 73, 1 

 

63 



 

 

___________________________________________________________________________ 



 

PÍSEMNÍ AKT. DERRIDA A SEARLE  

O PARAZITICKÉ PERFORMATIVITĚ 

 

MICHAELA FIŠEROVÁ, Katedra mediálních studií, Metropolitní Univerzita Praha, Praha, ČR 



 

FIŠEROVÁ, M.:

 Writing Act. Derrida and Searle on Parasitical Performativity  

FILOZOFIA 73, 2018, No. 1, pp. 63-74 

 

The article introduces handwritten signature as a sort of performative. Contrary to the 



theory of speech acts, the author proposes to grasp it not as a speech act, but as a 

writing act inspired by Derrida’s deconstructive conception of parasitical iterability 

of the writing. In this perspective, the writing act is habited by an aporetical double 

bind, where ontologically “similar” and logically “identical” are pervading. The un-

satisfiable metaphysical obligation of the civil identification via signature can be un-

derstood only thanks to the aporia of deferred meaning, where the only original is ac-

tually the deferral. As the analysis of the well known polemics between Derrida and 

Searle shows, the deconstructed writing produces writing acts as parasitical perfor-

matives, which are far from communicational, citational and identificational claim of 

Searle’s conception of speech acts. Finally, the article proposes a new revision of the 

differences in performative conception of sign in Austin, Searle, Derrida and Ronell.   

 

Keywords:   Signature − Performative − Deconstruction − Speech Act − John L. Austin − 



Jacques Derrida 

− John Searle  

 

1. Úvod: sémantický interval. Vlastnoruční podpis je pokládán za „autentickou“ 



stopou pisatele. Avšak na rozdíl od biometrických stop, umožňujících poměrně snadnou    

a spolehlivou občanskou identifikaci, podpis není fyzický otisk či punkce z lidského těla. 

Je to čára, linie ručního písma, která je pokaždé znovu napsaná vlastní rukou pisatele. Z tohoto    

důvodu bývá podpis pokládán i za původní stopu autorského stylu, charakteristickou pro 

originální umělecká díla. Nicméně, vlastnoruční podpis není ani umělecké dílo, je to spíše 

suplement uměleckého díla, od nějž se očekává, že umožní identifikovat autora díla. Ač-

koli se od něj očekává obojí současně, vlastnoruční podpis není ani biometrická stopa, ani 

umělecké dílo. 

Domnívám se, že význam podpisu spočívá právě v sémantickém intervalu mezi opa-

kovatelným, mechanickým otiskem a neopakovatelným, jedinečným autorským dílem. Tato    

mezera v plné přítomnosti významu je překryta právním požadavkem občanské identifikace, 

který generuje dvojí 

− biometrické i umělecké − očekávání. Vlastnoruční podpis je pola-

pen v aporii metafyzických očekávání, podle nichž znamená reprodukovatelnou identitu 

atributu autorského stylu i nereprodukovatelnou podobnost události zanechané stopy.    

 

 



FILOZOFIA 

Roč. 73, 2018, č. 1 

 



 

 

64 



Jak se pokusím ukázat, této ontologicko-sémantické zvláštnosti lze lépe porozumět    

v perspektivě, v níž je podpis chápán jako performativ.

1

 Prostřednictvím svého vlastno-



ručního podpisu pisatel něco dělá, vykovává určitý příležitostní akt: deklaruje své autor-

ství (signování uměleckého díla či dopisu), svůj souhlas (signování petice, charty, ban-

kovní transakce), svůj závazek (podpis smlouvy), svou fyzickou přítomnost (podepsání se 

na prezenční listinu, udělení autogramu). Neděje se to však řečí, nýbrž písmem. Nestačí 

jméno vyslovit, je potřeba ho napsat. A nikoliv na stroji či počítači, nýbrž rukou. Proč? Je 

snad ruční písmo schopné udělat něco, co není schopna provést ani řeč, ani strojové písmo?     

Problém, který zde formuluji, je zdánlivě prostý a pro někoho snad i málo „kontro-

verzní“. Já se však domnívám, že na podpis 

− jakožto autentický ruční zápis jména − 

nelze vztáhnout žádnou lingvistickou teorii, tedy ani teorii řečových aktů. Z tohoto důvo-

du pokládám za potřebné zformulovat důvody pro jeho filosofické promyšlení. Především 

je potřeba říct, že vlastnoruční podpis je materiální stopou svého původce. Pro svou před-

pokládanou „autentičnost“ se stává důležitým důkazným materiálem svědčícím o minulé 

přítomnosti pisatele na místě podpisu. Jakožto materiálně založený důkaz lze podpis 

nejen použít, ale i zneužít (podpis je právě z důvodu tohoto očekávání padělán, tj. zbaven 

„autentičnosti“, kterou však předstírá). Falzum tohoto typu lze znalecky odhalit, pokud 

věříme, že projevy „duše pisatele“ jsou jiné než vlastnosti předloženého ručního písma. 

Právě touto rekonstrukcí duše pisatele na základě rekonstrukce výrazového stylu jeho 

psaní, tzv. písmového obrazu (Jeřábek 2007, 26-33), se zabývá grafologie. Grafologická 

psychologie pokládá za „přirozený“ projev jedinečné „duše“ pisatele to, co ve variaci 

písma spatřuje jako „stejné“. Tyto předpoklady sdílí i soudní písmoznalectví založené na 

kinematické teorii motorické kontroly (Caligiuri a Mohammed 2012, 50-51), které zna-

lecky rozlišuje pravé a padělané podpisy. Tyto odborné interpretace podpisu vykazují 

určité metafyzické předpoklady, které činí z podpisu performativ vymykající se teorii 

řečových aktů.  

Abych ukázala, čím se liší řečový akt od písemného aktu, začnu definicí slovně rea-

lizovaného performativu z pozice Austina a řečového aktu z pozice Searla. Následně 

uvedu přehodnocení jejich koncepcí v Derridově četbě, abych na základě polemiky, která 

z této konfrontace vznikla, ukázala aporii vlastnoručního podpisu z pozice dekonstrukce. 

Nakonec zvážím limity dekonstrukce pro pozitivní definici písemního aktu. Na základě 

toho vymezím rozdíly mezi řečovým a písemním aktem a určím charakteristické vlastnosti 

podpisu jako performativu.  

 

                                                           



1

 Jak Derrida uvedl v rozhovoru nazvaném Les arts de l’espace: „Podepsat se neznamená pouze 

napsat jméno. Na imigračním formuláři napíšeme jméno, pak se podepíšeme. Podpis je něco jiného než 

jednoduše napsané jméno. Je to akt, performativ, který používáme k tomu, abychom se k něčemu přiznali 

a performativně potvrdili, že jsme něco udělali – že je to udělané, že jsem to udělal já. Taková performa-

tivita je absolutně heterogenní; je externí všemu, co je v dílu smysluplné. Byla vykonána určitá práce – 

dělám prohlášení, podepisuji to. Je zde ‚bytí-tam‘ díla, které je víceméně souborem analyzovatelných 

sémantických prvků. Došlo k události“ (Derrida 2013, 29). 




Filozofia 73, 1 

 

65 



 

2. Podobné je identické. Derrida představil svou dekonstrukci podpisu (a/anebo 

signatury)

2

 v článku Signatura, událost, kontext, který vyvolal několik rozporuplných 



filosofických reakcí. Kromě ostré polemiky s J. R. Searlem článek podnítil i pozitivní 

ohlasy, dokonce až tak pozitivní, že je dnes chápán jako jeden ze zakládajících textů poli-

ticky a eticky orientované filosofie performativity pojednávající o problematickém utvá-

ření genderově normalizovaných subjektů. Tato linie současné filosofie, rozvíjející úvahu 

o aporetickém vztahu politiky a performativity, nachází svou inspiraci kromě pozdního 

Foucaulta  i v Derridově četbě Austinovy teorie performativu.    

Derrida v článku Signatura, událost, kontext píše, že podpis je zvláštní případ dvojí 

závaznosti. Naše metafyzické očekávání od podpisu závisí od aporie, která zavazuje pisa-

tele k tomu, aby v každém jednotlivém výkonu podpisu splnil nemožný úkol manuální 

reprodukce svých předchozích stop. Na jednu stranu, bez opakování by nebyl žádný styl 

rozeznatelný; na druhou stranu, každý pokus o jeho opakování přináší variace, které styl 

přesahují a znesnadňují jeho rozeznání. Derridovými slovy: „Výkon podpisu je zcela 

všední. Avšak podmínka možnosti těchto výkonů je současně 

− opět − podmínkou jejich 

nemožnosti, nemožnosti jejich přísné neporušenosti. Aby mohl podpis fungovat jako 

podpis, tj. aby mohl být čitelný, musí mít opakovatelnou, iterovatelnou, imitovatelnou 

formu; musí se moci odloučit od jedinečné intence přítomné při jeho vytvoření. Avšak 

právě tato jeho totožnost, která falšuje jeho identitu a jeho jedinečnost, láme jeho pečeť“ 

(Derrida 1993, 303).     

Metafyzické očekávání konstantního opakování tvaru stop legitimizuje požadavek 

identifikace. Z hlediska metafyziky zákona, vlastnoruční stopa umožňuje identifikovat 

osobu, která ji zanechala 

−  podobná stopa zde může znamenat identická stopa. Pokud 

srovnáme několik verzí podpisu s podpisovým vzorem, grafologové a soudní písmoznalci 

určí, které verze jsou „ještě dostatečně podobné“ a které jsou „již příliš odlišné“ na to, aby 

mohly stvrzovat občansko-právní identitu pisatele. Platí pro ně diskursivní limit podob-

nosti,  který je konvenčně stanovený samými odborníky.  V perspektivě dekonstrukce lze 

říct, že v metafyzice grafologického i písmoznaleckého diskursu je, až po konvenčně 

stanovený limit, podobné pokládáno za identické. V podpisu se identita a podobnost 

navzájem prostupují: podpis sice přečteme vždy stejně (interpretace v modu loga generuje 

totožnost), napsaný jej ale vidíme pokaždé jinak  (interpretace v modu grammé  generuje 

podobnost). Tento dvojí modus čtení písma  podpisu se stává problematickým, když má 

být jeho jednotlivá stopa opakována, a když toto opakování má vést nikoli ke 

konstatování po-  dobnosti stop, ale k identifikaci pisatele.  

Derrida řeší zmíněný problém metafyzického požadavku  opakovat  neopakovatelné     

i ve vztahu k mystickému původu autority zákona. Jak píše v Síle zákona (Derrida 2002), 

                                                           

2

 Rozlišení signatury a podpisu je pouze věcí českého překladu. Ve francouzštině i v (angličtině) je 



pro oba české významy jedno slovo, „signature“. Petříčkův překlad Derridova textu z francouzštiny do 

češtiny jejich spojení rozpojuje a vybírá si v překladu pouze „signaturu“, ač se v textu mluví i o vlastnoručním 

podpisu. Vzhledem k důležitosti tématu textury 

− materiality písma − navrhuji opačnou volbu překladu 

než zvolil Petříček. Francouzské slovo „signature“ překládám jako „podpis“, nikoliv jako „signatura“.  



 

 

66 



dekonstrukce je aporetickou doménu myšlení obsazující sémantický interval mezi právem     

a spravedlností. Na jednu stranu, spravedlnost, která nemá žádnou dekonstruovatelnou 

strukturu, je podmínkou možnosti samé dekonstrukce. Na druhou stranu, struktura základu 

zákona, která by měla být dekonstruována, je možností výkonu samé dekonstrukce. De-

konstrukce se situuje do intervalu oddělujícího nedekonstruovatelnost spravedlnosti od 

dekonstruovatelnosti zákona: „právo má snahu uskutečňovat se ve jménu spravedlnosti     

a spravedlnost chce být zasazena v právu, jež má být ‚enforced‘. Dekonstrukce je vždy 

mezi obojím“ (Derrida 2002, 30). 

Aby promyslel aporetickou autoritu zákona, Derrida navrhuje dekonstruovat aporii, 

která nás nutí opakovat neopakovatelné, a která zakládá podpis jako znak. Podpis legálně 

zavádí vztah identity mezi občanské jméno a tvar stopy ručního písma. Jelikož je ale tva-

rově zakaždým jiný, podpis prakticky znemožňuje identifikaci pisatele. Zákon, který nutí 

občany podepisovat se v souladu s podpisovým vzorem, generuje pragmatický paradox: 

navzdory právnímu nařízení, forma podpisu se nevyhnutelně změní v průběhu všech dal-

ších pokusů o manuální zopakování. V rozporu s tím, co se legálně po pisateli požaduje, 

formu podpisového vzoru nelze ručně zopakovat, ani nelze zajistit, že pisatel bude v kaž-

dém podpisu opakovat některé z domnělých „atributů“ svého předchozího psaní: minulé 

stopy se nikdy nerovnají budoucím stopám. Požadovaný a provedený akt neboli sémantic-

ká univerzalita a ontologická singularita, zde stojí proti sobě.  

Zde se vynořuje otázka, kterou nelze brát na lehkou váhu: pokud nelze dosáhnout 

identitu skrz písmo, jak je možné, že jsme jeho prostřednictvím běžně identifikováni? Jak 

lze někoho identifikovat na základě toho, co se neustále mění? Lze s jistotou říct, že ně-

kdo padělal podpis ve smlouvě? Lze říct, že musí být odsouzen za podvod? Nepohybuje 

se písemní akt 

− v závislosti od kolísající větší či menší míry podobnosti s předchozími 

podpisy 


− někde mezi těmito dvěma póly podobnosti? Lze tento případ chápat jako Aus-

tinův performativ, který byl vyřčen ve „špatné víře“?  

 

3. Tři různé četby Austina. Jak pečlivě vysvětlil Raoul Moati, Derrida i Searle sou-



časně obdivují i kritizují Austina, ale každý z jiných důvodů. Je známé, že Searle nenáviděl    

Derridovu četbu Austina, a že Derrida obrátil jeho agresi ve směšné nedorozumění. Ještě 

zajímavější je však to, že ani jeden z nich neinterpretoval Austina korektně. Ba co víc, jak 

ukázal Moati v knize Derrida / Searle (Moati 2014), zatím co Derrida desinterpretuje Austina,    

Searle desinterpretuje Austina i Derridu současně. Vzájemné neporozumění Derridu     

a Searla lze vysvětlit jejich divergentními způsoby četby Austinova díla. Derrida ve své 

kritické četbě Austina přehlédl fakt, že Austinovo dílo je až překvapivě blízké jeho vlastní 

strategii dekonstrukce. Searle, vystupující jako jeden z nejangažovanejších Austinových 

následovníků, opomenul jeden z důležitých aspektů Austinova díla, který by mu ukázal, že 

Derridova diseminace je v jistém ohledu bližší Austinově performativitě než Searlova 

klasifikace řečových aktů. Podívejme se nyní na tuto bizarní sérii desinterpretací; začneme 

tím, že si stručně připomeneme Austinovu monografii Jak udělat něco slovy (Austin 1962).    

Austin koncipoval řečový akt jako souhrn lokučního, ilokučního a perlokučního aktu.    

Rozlišil přitom ilokuční akt, který definuje jako vytvoření věty v souladu se záměry mluvčího,     




Filozofia 73, 1 

 

67 



 

od perlokučního aktu, jímž chápe účinek, který má vytvořená věta vzbudit u posluchače. Pro-

střednictvím performativních sloves neboli performativů (žádat, vyhlašovat, slibovat, křtít atd.)    

působí  ilokuční síla, která produkuje ilokuční formy výpovědi (žádost, vyhláška, slib, křest 

atd.).      

Ilokuční síla řečových aktů závisí od konformnosti s konvenčními situacemi. Sociál-

ní konvence a intence 

− v nichž se ilokuční a perlokuční akt setkávají − dávají řeči per-

formativitu. Austin vysvětluje problém intence v performativech tím, že používá příklad 

„falešného“ slibu. Konkrétně v případě slibu má osoba vyslovující slib určitý záměr, na-

příklad to, že nedodrží dané slovo. Výpověď „slibuji, že...“ pak není falešná v tom smys-

lu, že neslibuje, ač konstatuje, že slibuje. Ona totiž slibuje, i když slibuje ve špatné víře.     

Z hlediska Austinovy teorie performativů je to chybný krok, faux pas,  nezdar: je zde 

pragmatická dvojí závaznost, založená na disjunkci mezi tím, co se deklaruje, že se děje a 

tím, co se doopravdy děje. Takový performativ není chybný, ale nepovedený. Jak píše Austin, 

„z tohoto důvodu nazýváme teorii věcí, které můžou být a stát se nepovedenými  při    

příležitosti takových výpovědí, teorií Nezdarů“ (Austin 1962, 14). V důsledku svého 

objevu performativních nezdarů se Austinova iterace stává charakteristickou tím, že v ní 

jde o opakování, které šíří diference a neumožňuje návrat téhož 

− performativ zakládá 

nové situace a znemožňuje předvídat každý kontext. Ačkoliv Austin přímo nedefinuje 

pojem „řečového aktu“, nabízí předběžnou klasifikaci řečových aktů vzhledem k jejich 

ilokuční účinnosti. Navíc, Austinovo zpočátku pevné rozlišení performativního  jednání     

a konstativního popisování se ukázalo být vágní. Jelikož i konstativy můžou působit per-

formativně, Austinova klasifikace performativů zůstala jen naznačená. Austin nepokládal 

za možné vytvořit zcela uspokojivou klasifikaci řečových aktů, tj. klasifikaci bez výjimky.  

      

3. 1. Derrida čte Austina. Posuňme se nyní k první dezinterpretaci Austinova díla, 



kterou představil Derrida v článku Signatura událost kontext. Ve své četbě knihy Jak 

udělat něco slovy Derrida vítá Austinovu destabilizaci tradiční opozice pravdi-

vé/nepravdivé v jeho analýze významu slov. Neschvaluje však Austinův posun od pravdi-

vostní ke kontextuální hodnotě:

3

 Austinova performativita, podle Derridy závislá na kon-



textech sociálních konvencí, neumožňuje významu opustit kontext garantující plnou pří-

tomnost významu. Derrida spatřuje v „komunikační“ intenci Austinovy teorie performati-

vů projev logocentrismu: „komunikace“ je zde „totálně“ určena kontextem. U Austina 

může být sloveso pouze performováno jako hlas (logos) opakovaný ve správném kontex-

tu, nikoliv jako písmo (grammé), které je diseminováno mimo konvenční kontext. Aby 

ukázal, že Austin nebral  v potaz grafematické predikáty, které již strukturují logos v lokuci,    

Derrida zdůrazňuje, že Austinova analýza vyžaduje kontextuální hodnotu, dokonce hod-

notu kontextu určeného vyčerpávajícím způsobem. Proto podle Derridy u Austina není 

                                                           

3

 Jak píše Derrida: „Zdá se samozřejmé, že nejednoznačné pole slova ‚komunikace‘ může být 



masivně redukováno limity toho, co se nazývá kontext (a poznamenávám, zase v závorkách, že právě 

této komunikace se bude týkat problém kontextu a otázka presného určení toho, jak se obecně písmo 

vztahuje ke kontextu)“ (Derrida 1977, 2). 



 

 

68 



možná neredukovatelná polysémie, ani „diseminace“ přesahující horizont jednoty význa-

mu: „dlouhý seznam ‚nezdarů‘, které ve své různosti můžou ovlivnit performativní udá-

lost, se vždy vrací zpět k prvku, v němž Austin spatřuje totální kontext“ (Derrida 1977,    

14). Na rozdíl od Austinovy kon-textuální performativity řeči Derrida se ve svém pojetí 

performativu zaměřuje na pan-textuální performativitu písma.  

Druhý problém, který Derrida spatřuje v Austinově teorii, spočívá v možnosti „cito-

vat“ každou performativní výpověď. Podle Derridy je u Austina tato možnost tak „ab-

normální, parazitická, že zakládá určité zmírnění či agonizované podléhání řeči, od které-

ho bychom se měli striktně distancovat a které bychom měli rezolutně ignorovat“ (Derrida 

1977, 16). V Derridově četbě Austin odmítá parazitickou citaci jako nebezpečný suple-

ment, zatím co by ji měl přijmout jako případ metafyzicky nevyhnutelné „obecné iterabili-

ty“, bez níž by nebyl žádný performativ „zdařilý“. V této linii úvahy Derrida dochází     

k „paradoxnímu, ale nevyhnutelnému závěru 

− zdařilý performativ je nutně ‚nečistý‘ 

performativ, abych použil slovo, které navrhl Austin, když si uvědomil, že žádný ‚čistý‘ 

performativ neexistuje“ (Derrida 1977, 17).  

 

3. 2. Searle čte Austina a Derridu. Druhá desinterpretace Austinovy koncepce ře-



čové performativity se objevuje v četbě jeho stoupence Searla. Ke konci knihy Jak udělat 

něco slovy (Austin 1962) se Austin vzdal teorie performativů, protože došel k závěru, že    

i konstativy jsou vlastně performativy. Proto nahradil teorii performativů teorií řečových 

aktů. Ve snaze zdokonalit Austinovo dílo se Searle pokusil o klasifikaci řečových aktů. 

Jeho prvním záměrem je „rozvinout odůvodněnou klasifikaci ilokučních aktů do určitých 

základních kategorií nebo typů. Zodpovědět otázku: Kolik je druhů ilokučních aktů?“ 

(Searle 1979, 1) Jeho druhým záměrem je pak „zhodnotit Austinovu klasifikaci a tím 

ukázat, v jakých ohledech je adekvátní a v jakých je neadekvátní“ (Searle 1979, 1). Ob-

zvlášť v Řečových aktech si Searle připravuje půdu pro celkovou analýzu řečových aktů, 

založenou na jeho obecné teorii pravidel, významů a faktů.

4

  

Tento dvojí záměr ukazuje, že Searle nevěnoval pozornost Austinově pochybnosti     



o možnosti vytvořit zcela uspokojující klasifikaci řečových aktů. Navíc, Searle tvrdí, že 

význam výpovědi určuje pouze soubor pravdivostních podmínek na pozadí konvenčních 

předpokladů a praktik. Komunikační kontext je ohraničen intencí: „jelikož význam je 

vždy derivován z intencionality, kontextuální závislost není eliminovatelná“ (Searle 1980, 

231). Oproti Austinovi se u Searla zodpovědnost za úspěšnost řečových aktů přesouvá od 

ilokuce k perlokuci, tj. mluvčího k adresátovi, který má být schopen rozeznat komunikační  

úmysl  mluvčího

5

 a tím eliminovat nezdar, na který upozornil Austin.  



                                                           

4

 Podle Smitha „Searlův přínos spočívá v tom, že posílil Austinovu ideu obecné teorie řečových 



aktů tím, že ji z katalogizačního stadia posunul dál a poskytl teoretický rámec, v němž by měly být tři 

dimenze výpovědi, významu a akce, zapojené do řečových aktů, chápány jako vzájemně sjednoceny“ 

(Smith 2003, 6). 

5

 Jak píše Kamhal: „Searlova teorie řečových aktů se od Austinovy odlišuje především v tom, že 



úspěšnost ilokučních aktů nevysvětluje tím, že mluvčí jedná v souladu s příslušnou ‚konvenční 

procedurou‘, ale tím, že adresát rozezná mluvčího úmysl, mluvčího strukturovanou intenci“ (Kamhal 

 



Filozofia 73, 1 

 

69 



 

To je také hlavní důvod proč Searle rezolutně odmítá Derridovo zpochybnění role 

kontextu a komunikace, jako i Derridovu vstřícnost k parazitické suplementaritě písma. 

Toto Searlovo hledisko, sepsané v kritické odpovědi Derridovi, v článku Reiterace dife-

rencí  původně publikovaném v časopise Glyf, podnítilo Derridu k napsání vlastní odpo-

vědi na Searlovu odpověd, kterou nazval Limited Inc abc... Tato jejich polemická výměna 

byla posléze publikována knižně pod názvem Limited Inc 

− s výjimkou původního kritic-

kého článku John R. Searla, který nedal souhlas s jeho opakovanou publikací. Graff, edi-

tor knihy Limited Inc, připomíná Searlovo tvrzení, že citování znamená konveční kontex-

tuální opakování, umožňující komunikaci prostřednictvím řečových aktů. Podle Searla 

nelze opustit komunikaci ve prospěch diseminace: právě autentická, ne-parazitická „‚tera-

bilita lingvistických forem umožňuje a je nutnou podmínkou jednotlivých forem intencio-

nality, které jsou charakteristické pro řečové akty‘ (s. 208)“ (Graff 1988, 27).  

Domnívám se, že tyto výtky míjí svůj cíl především proto, že Searle nechápe pozi-

tivní význam roubování v dekonstruovaném písmu, které je od dekonstrukce neoddělitel-

né. Derrida a Searle si od začátku nerozumí, protože každý mluví o jiné citaci a o jiném 

písmu. Jejich spor ukázal důležitý rozdíl nejen mezi Searlem a Derridou, ale i mezi Austi-

nem a Derridou, především pokud jde o jejich přístup k objevu pragmaticky nepravdivé 

výpovědi, kterou lze chápat jako pragmatický paradox. Zmíněný objev je principiální pro 

oba autory, ačkoli jejich reakce jsou divergentní: zatím co Austina vede k tomu, aby za-

stavil další vývoj své koncepce řečových aktů, Derridu inspiruje k dalšímu konstruování 

dekonstrukce. Pro Derridu je parazitismus písma nevyhnutelný:  odkazovat  k  „písmu     

v emprickém smyslu slova je jen jednou z modalit globálnějšího parazitického řádu“    

(Moati 2014, 117).  

Zatím co Austin pokládá nezdar za překážku pro svou koncepci performativu, Derri-

da chápe aporii jako cíl, který se pokouší opakovaně dosahovat pomocí dekonstrukce. 

Derridova aporie diseminace valorizuje nerozhodnutelnou dvojí závaznost protiřečivého 

performativu, který performuje nerealizovatelný záměr, a který Austin nazval nezdar. 

Derrida dekonstruuje právě tuto nemožnost deklarované autorské intence ve všech svých 

četbách jiných filosofů. Pokud jeho dekonstrukce, reaktivována zmíněnou aporií, přináší 

vůbec nějakou pozitivní teorii významu, nejspíš to bude teorie parazitického performativu.  

4. Parazitický performativ. Performativní mobilizaci písma

6

 v dekonstrukci lze ukázat    



na příkladu Derridova přístupu k podpisu jako události, kdy opouštíme ontologii spjatou 

se  signifikací a její plnou přítomností významu. Jak píše Derrida v Platonově lékárně, 

jeho chápání generalizovaného psaní, charakteristického diseminací stop, opouští binární opo-

zice písmo/hlas, pravda/lež. Dekonstrukce je četbou textů nikoli ve smyslu četby loga,    

                                                           

2007, 271). 

6

 Moati velmi přesně uvádí, že dekonstruovat znamená vystavit legální logiku přítomného význa-



mu  hravé destabilizaci, procházející napríč nekonečnou iterací znaků, vždy již předem naroubovaných 

na kontexty unikající pozornosti mluvčího, který je používá. Ani tyto kontexty však nesaturují význam 

znaků, které „můžou pokračovat v tvorbě smyslu, v performování, nad rámec každé záměrné blíže urče-

né mobilizace“ (Moati 2009, 69). 




 

 

70 



nýbrž ve smyslu četby grammé 

− to, co čte, je metafyzicky konstruovaná textura textu 

(Derrida 1972, 79). Odtud aporie opakování: opakování je to, bez čeho by nebyla pravda. 

Jenomže, právě opakování je pohybem ne-pravdy,  ne-identity, přítomnosti toho, co se 

ztrácí, samo se rozptyluje, multiplikuje se skrz mimésis, fantasmata, simulakra. Opaková-

ní produkuje identitu v logice, ale diferenci v ontologii, kde je vhodnější mluvit o iteraci 

neboli variování v grafice suplementarity.

7

  



Zde je důležité zmínit, že v dekonstruktivní praxi robouvání, např. v posunu v defi-

nici metafyzického pojmu písma, se z pohledu Derridy „zdá být nutné provizorně a stra-

tegicky zachovávat staré jméno“  (Derrida 1993, 303). Právě tato paleonymie umožňuje 

komunikovat  skrz písmo: „Ponecháme-li tomuto novému pojmu jeho staré jméno písma, 

podržujeme

 

strukturu roubu, přechod i přilnutí, které jsou nezbytné k tomu, aby bylo 



možno účinně intervenovat v historicky ustaveném poli“ (Derrida 1993, 304). Filosofie, 

včetně dekonstrukce, nemůže totiž přežít mimo metafyziky. Totální emancipace ve vztahu 

k metafyzice není možná. Pokud chce být dekonstrukce schopna tvůrčí rezistence vůči 

logocentrismu, musí se smířit s rolí jeho parazita. Staré pojmy metafyziky nelze vykoře-

nit, ani je nahradit novými. Jediné, co s nimi lze provádět, je roubování, parazitování na 

metafyzickém významu.  

Tuto Derridovu pozici následuje americká dekonstruktistka Avital Ronellová, která 

ukazuje ontologický problém neopakovatelnosti události na příkladu aporetické verifi-

kační funkce testování. Pokud testu připisujeme schopnost ověřit vlastnosti určitého ob-

jektu (nebo subjektu), vytvoříme test  jako modelovou situaci, v níž se domníváme, že 

postihneme reprezentativní reakce a jejich prostřednictvím i reprezentativní vlastnosti 

zkoumaného. Očekáváme, že jsme schopni testem vygenerovat událost, která bude stejná 

jako každá další událost, v níž se bude testovaný objekt (nebo subjekt) chovat stejně. 

Něco takového však ontologicky provést nelze, protože žádná událost se nezopakuje     

a vlastnosti testovaného se nikdy neprojeví stejně. Z těchto důvodů Ronellová ukazuje, že    

identifikační logické nároky na ontologii, které legitimizují praxi testování, nelze žádným 

testem plně uspokojit. V knize, která má ambivalentní název The Test Drive, přeložitelný 

jako Zkušební jízda i jako Posedlost testováním, Ronellová doslova píše, že „pravdu nelze 

dogmaticky tvrdit, nýbrž je nutné ji pokaždé potvrdit, produkovat její vlastní oprávnění, 

‚podstoupit test své pravdy‘. Ontologicky vzato, pravda je vůči sobě sekundární, protože 

pouze test má právo rozhodnout a potvrdit pravdu, která se mu musí nejprve podrobit. 

Logos, pojem, dluží svou autoritu vyšší autoritě: testu“ (Ronell 2005, 25). Stejně jako 

zákon, i test parazituje na jedinečné události. Čerpá z ní svou materialitu. Autorita řádu 

proměňuje materialitu v idealitu, která se však z materiality živí, buduje se z ní, jak rov-

něž ukazuje Judith Butlerová (Butler 2013, 129). 

                                                           

7

 Jak uvádí sám Derrida,



 „Opozice mezi pravdou a nepravdou je zcela pochopená, vepsaná do této 

struktury či tohoto generalizovaného psaní. Pravda i nepravda jsou druhy opakování. A opakování není 

možné bez grafiky suplementarity, která z nedostatku úplné jednoty supluje jinou jednotu, která ji při-

chází vystřídat, a která je dostatečně stejná i dostatečně jiná na to, aby ji mohla přidáním nahradit“ 

(Derrida 1972, 210). 



Filozofia 73, 1 

 

71 



 

Zmíněná autorita testu zakládá rozdíl mezi řečovým a písemním aktem v tom smys-

lu, že na rozdíl od řečového aktu, písemní akt se spojuje s metafyzickým očekáváním 

„identifikace“ pisatele skrz očekávání „autentičnosti“ jím zanechané stopy. Identita pisa-

tele se tedy určuje dodatečně, v nepřítomnosti pisatele. Pokud máme za to, že se „oprav-

du“ podepsal vlastní rukou ten, jehož jméno je čitelně napsáno vedle podpisu, vyhlásíme 

daný podpis za „pravý“. Autentičnost takto provedeného řečového aktu se znalecky netes-

tuje. Ačkoliv i v řečovém aktu dochází k „dělání“ ve smyslu „padělání“, řečový akt má 

status nikoliv lži, nýbrž „nezdaru“. Nezdar nastává, když je řečový akt vysloven „ve špat-

né víře“. Pro Austina tím řečový akt není proveden úspěšně: slovy děláme něco jiného 

než bychom měli, o zdaru či nezdaru však rozhoduje pouze svědomí mluvčího. Austinův 

nezdar řečového aktu proto není neautentičností písemného aktu, který se musí podrobit 

znaleckému testu.  Vyhlášení výsledku testu autentičnosti písemného aktu podpisu probí-

há formou řečového aktu, který obvykle provází série dalších řečových aktů: identifiko-

vání padělatele, vyhlášení padělatele vinným, určení trestu za zločin atd. Písemní akt lze 

tedy testovat a výsledek testu převést v řečové akty, jimiž můžeme pisatele vyhlásit vin-

ným z padělání a odsoudit ho za podvod. Písemní akt v tomto smyslu vyvolává řečové 

akty, které určují a distribuují jeho další účinky.  

 

5. Závěr: etické nároky parazitů, přízraků a roubů. Ve smyslu výše řečeného na-



vrhuji chápat  Derridův  písemní akt jako dekonstruktivně naroubovaný na Austinově ře-

čovém aktu. Písemní akt jakožto roub současně přesahuje i vyvolává řečový akt. Z důvo-

du splývání konstativů a performativů a také na základě objevu performativního nezdaru 

Austin deklaruje nemožnost sestavení úplné klasifikace řečových aktů, tedy i nemožnost 

sestavení uspokojivé komunikační teorie. Derrida tuto skutečnost u Austina přehlédl, 

když mu připisoval ambici formulovat teorii řečových aktů jako teorii komunikace. 

Nicméně, Derrida navazuje na Austinův objev nezdaru  ve své koncepci aporie, neboli 

pragmatického paradoxu. Rozdíl je ale v tom, že Derrida performativní nezdar  dekon-

struktivně obrací v performativní nevyhnutelnost, kterou chápe jako  akt  diseminace    

(grammé) a kterou klade do opozice vůči metafyzickým nárokům aktů komunikace (lo-

gos). Akt i performativita tedy zůstává, u Derridy se však mění z řečového nezdaru     

v  písemní nevyhnutelnost, přičemž zde nejde o kritiku teorie řečových aktů, ale o její 

pokračování v převrácení. Právě v tomto pokračování, proměňujícím jednotlivý filosofic-

ký problém v obecné pravidlo metafyzického působení, spočívá Derridovo roubování 

− 

problém performativního nezdaru v řeči se zde proměňuje v performativní nevyhnutelnost 



v písmu. Derridova performativita písemního aktu je ve své generalizaci „nevyhnutelnosti 

nezdaru“ principiálně nesamostatná, naroubovaná na Austinově performativitě „nezdaru“ 

řečového aktu.  

Dekonstruovaný podpis je přízrak svého pisatele, který „musí současně zůstat i zmi-

zet, zůstat, aby zmizel, nebo zmizet, aby zůstal. Důležité je, že to musí dělat, být nedosta-

tečný. Musí, neúspěšně, mizejíc zůstat, musí muset zmizet, mít simultánní a dvojí požada-

vek, dvojí a protiřečivý postulát, dvojí závaznost, double bind (...)“ (Derrida 1984, 57). 

Podpis je aporetický přízrak nerozhodnutelného (Derrida 2002, 31), od něhož se očekává, 




 

 

72 



že se znovu objeví v tom samém kontextu, ale který se nikdy nevrátí jako graficky stejný, 

protože je ontologicky nemožné navrátit se do toho samého kontextu. Pronásledování 

odloženého významu přivádí Derridu k tomu, že situuje své vlastní myšlení nikoliv mimo, 

nýbrž  na okraje metafyziky plné přítomnosti významu. Tyto okraje vymezují jediný 

Derridou akceptovaný „kontext“: četba dekonstrukce je limitována „totálním kontextem“ 

metafyziky plné přítomnosti významu.  

Jako takový, podpis existuje pouze v mezeře mezi znaleckým očekáváním autentič-

nosti vlastnoruční stopy, kterou lze navíc testovat z hlediska stylové „přirozenosti“ za 

účelem identifikace „pravého“ pisatele, a nevyhnutelným praktickým produkováním dife-

rence v každém jednotlivém aktu podepsání se. V této mezeře mezi hledanou domnělou 

identitou a realizovanou nevyhnutelnou diferencí je místo Derridovy différance,  rozdíl, 

který je patrný pouze v písmu, nikoliv v hlasu. Ačkoliv občanské jméno podepsaného je 

to samé, jeho zápis nikoliv. Navzdory deklarované právní suverenitě podpisů, žádný pod-

pis ji nikdy nedosáhne. Podobnost jednotlivých stop se bude nekonečně blížit identitě, 

bude se jí snažit přiblížit, jak to jen bude možné. V průběhu performativního aktu podpisu 

se pisatel stává identickým se svým občanským jménem, ale dělá to graficky pokaždé 

trochu jinak. Podpis je proto generalizovanou nepřirozeností ručního psaní, nevyhnutel-

ným nezdarem, který je paradoxní podmínkou možnosti performativity písma. Austinův 

zvláštní nezdar v řeči se u Derridy stává generalizovanou aporií v písmu, neoddělitelnou    

od metafyzického myšlení.  

Nicméně, pokud bychom chtěli pozitivně vyřešit problém podpisu jako performativu, 

jenž navrhuji nazvat písemním aktem, museli bychom vystoupit z této Derridovy aporie 

−     

z principiální neřešitelnosti výše uvedeného problému a z nemožnosti naplnit význam 



performativu jako takového. Derridův etický způsob myšlení, volající po respektu vůči 

odloženému významu, nás totiž k žádnému řešení problému nepřivádí, pouze poukazuje 

na nebezpečí totalitarismu skrývající se v jakémkoliv radikálním řešení problému. Další 

potíž s dekonstrukcí je ta, že Derrida opakovaně konstatuje nemožnost opustit metafyziku    

a překonat sdílený význam v jeho „plné přítomnosti“, protože náš jazyk je metafyzický    

a jako takový neumožňuje jiné chápání významu než metafyzické, odehrávající se v kon-

struované „věčné přítomnosti“ zákonů a zákonitostí. Derridova aporie nemá a nemůže mít 

řešení, je melancholickým myšlením přinášejícím představu nevyhnutelné pasti, z níž sice 

nelze uniknout, ale o které je přesto z etických důvodů potřeba promluvit.  

Ponechme si tedy z Derridovy etiky významu pouze volání po (metafyzickému násilí 

odporující) skromnosti v našem metafyzickém očekávání od všech těchto tradičních filo-

sofických nástrojů a pokusme se nyní formulovat rozdíl mezi řečovým a písemním aktem 

pozitivně, s pomocí metafyzicky přijatelných definic a kritického myšlení. V takovémto 

pojetí je písemní akt performativem, který konvenčním způsobem umožňuje změnit stav 

věcí v události, v níž je proveden. V tomto ohledu se neliší od řečového aktu, jak jej for-

mulovat Austin (nikoliv Searle). Jejich zásadní odlišnost však spočívá v tom, že písemní 

akt je zcela jedinečnou událostí, zanecháním neopakovatelné „autentické“ stopy ručního 

psaní, která se však současně zvykne chápat jako projev autenticity stylu, neboli rukopisu 

pisatele. Toto rozporuplné dvojí pojetí autenticity podpisu je v odborných diskursech     



Filozofia 73, 1 

 

73 



 

o podpisu zahlazováno ve prospěch druhého pojetí autenticity podpisu jako rukopisního    

projevu pisatele. Podpis jako performativ je tedy dvojí: jeden je písemní akt, který je po-

každé nevyhnutelným nezdarem, jak správně ukázal Derrida, druhý je projev rukopisu, 

který je vždy zdárným performativem, v němž se plně projevuje pisatelova nezaměnitelná 

duše, jak ukazují legitimní znalecké předpoklady. Podpis takto metafyzicky vyjadřuje 

duši  svého pisatele, a to jak v psychologické grafologii, tak v soudním písmoznalectví, 

kde se právě na základě tohoto předpokladu rozlišuje mezi pravými a nepravými podpisy 

a kde se označují padělatelé jako pachatelé trestné činnosti v procesu soudního řízení.  

Odpověď na úvodní otázku, jestli je písemní akt zvláštní tím, že ruční písmo je 

schopné udělat něco, co není schopna provést ani řeč, ani strojové písmo, je tedy pozitiv-

ní. Vlastnoruční písmo je schopné generovat metafyzické očekávání autentičnosti. Není to 

však očekávání autentičnosti ve smyslu radikální jedinečnosti a neopakovatelnosti stopy 

písma, na kterou poukázal Derrida, nýbrž očekávání autentičnosti ve smyslu opakovatel-

nosti „přirozeného“ stylu  písma samým pisatelem (a nikým jiným), které předpokládá 

znalecký diskurs. Metafyzické očekávání „autentičnosti“ stop ručního písma stojí na zna-

lecké víře v to, že pisatel nevyhnutelně „přirozeně“ vyjadřuje svou duši v každém projevu 

stylu svého rukopisu.  

Pokud by takto založená znalecká sémiotika „přirozenosti“ a „autentičnosti“ ruko-

pisního stylu přijala etické poselství dekonstrukce, znamenalo by to pokusit se podržet 

podobnost jakožto podobnost a nenutit ji být totožností. Znalecké řečové akty by měly     

v souladu s tím vyhlašovat podobnost pisatele, nikoliv jeho identitu. V praxi podepisování 

dochází totiž k iteraci stop, nikoliv k opakování vzoru: v každém dalším podpisu styl 

nelze vyjadřovat, styl lze pouze generovat. Styl je procesuální, nehotový. Nevyjadřuje ani 

neprojevuje již hotový duševní vzor, nýbrž se průběžně skládá a dourčuje s každým dal-

ším písemním aktem. V tomto ohledu je Derridova perspektiva přínosná tím, že uvádí 

aporii parazitického performantivu, který je produkován jako rekognice a současně jako 

transgrese konstruované identity. Legální praxe podepisování, inspirována etikou dekon-

strukce, by měla zohlednit tuto mezeru  mezi legislativním pojetím pisatelova stylu  jako 

konstantně se opakujícího identifikačního gesta a jeho nevyhnutelnou transgresí v každé 

jednotlivé stopě, dané proměnlivým pohybem píšící ruky.  

 

 



Literatura  

 

AUSTIN, J. L. (1962): How To Do Things With Words. Oxford: Oxford University Press.  



BUTLER, J. (2013): Dispossession: The Performative in the Political. Conversations with Atena  

 Athanasiou. Cambridge: Polity.       

CALIGIURI, M. P., MOHAMMED, L. A. (2012): The Neuroscience of Handwriting.Applications for 

Forensic Document Examination. New York: CRC Press.  

DERRIDA, J. (1972): La dissémination. Paris: Seuil.  

DERRIDA, J. (1977): Limited Inc. Evanston: Northwestern University Press.  

DERRIDA, J. (1984): Signéponge. Signsponge.  New York: Columbia University Press. 

DERRIDA, J. (1993): Texty k dekonstrukci. Bratislava: Archa.  

DERRIDA, J. (2002): Síla zákona. Praha: Oikoymenh.  

 



 

 

74 



DERRIDA, J. (2013): Penser à ne pas voir. Écrits sur les arts du visible 1979-2004. Paris: Éditions de 

la Différence.   

GRAFF, G. (1988): Summary of “Reiterating the Differences”. In: GRAFF, G. (ed.): Derrida, J.: Limited 

Inc. Evanston: Northwestern University Press.  

JEŘÁBEK, J. (2007): Grafologie. Více než diagnostika osobnosti. Praha: Argo.  

KAMHAL, D. (2007): Filozofia jazyka a jej metódy podľa J. R. Searla. In: Searle, J. R.: Rečové akty.  

Bratislava: Kalligram. 

MOATI, R. (2009): Derrida/Searle. Déconstruction et langage ordinaire. Paris. PUF.  

RONELL, A. (2005): The Test Drive. Chicago: University of Illinois Press.  

SEARLE, J. R. (1979): Expression and Meaning. Studies in the Theory of Speech Acts. New York: 

Cambridge University Press.  

SEARLE, J. R. (1980): The Background of Meaning. In: John R. Searle 

− Ferenc Kiefer − Manferd 

Bierwisch (eds.): Speech Act Theory And Pragmatics. Dordrecht: D. Reidel, 221-232.  

SMITH, B. (2003): John Searle: From Speech Acts to Social Reality. In: Smith, B. (ed.): John Searle. 

New York: Cambridge University Press, 1-33.     

 

__________________ 



 

Tato publikace je součástí výzkumního grantu GAČR GP14-14237P 

− Dekonstrukce podpisu: 

metafyzická dimenze legální mediační politiky. 

 

__________________ 



Michaela Fišerová 

̘̘ 


Metropolitní univerzita Praha  

Učňovská 100/1 

190 00 Praha 9 

Česká republika 

e-mail: michaelafiserova@yahoo.fr 

 

 



: fiusav -> doc


Dostları ilə paylaş:


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©genderi.org 2017
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə