Microsoft Word Celakovsky 1 doc

William Shakespeare, Král Jindřich IV. Díl I. (př. Ladislav Čelakovský, 1859) 

3 

zalezte za humna a nechte se oběsit. 

Falstaff. Slyš Edwarde! zalezu-li já za humna a nepůjdu-li s 

vámi, tedy vás oběsím, že tam jdete. 

Poins. Oběsíš, tlučhubo? 

Falstaff. Jindro! ty držíš s námi? 

Princ Jindřich. Kdože? Já lupičem, já zlodějem? na mou věru 

to ne. 

Falstaff. Není v tobě za mák poctivosti, mužnosti neb dobrého 

bratrství, aniž jsi pošel z krve královské, jestliže se 

neodvážíš, sáhnouti po několika korunách. 

Princ Jindřich. Buď si! jednou ve svém živobytí si zatřeštím. 

Falstaff. Nu, to jest předc rozumně mluveno. 

Princ Jindřich. Ne, ne; staň se co staň, zůstanu doma. 

Falstaff. Přísámbůh! tedy se na tobě stanu zrádcem, až budeš 

králem. 

Princ Jindřich. Toho si málo všímám. 

Poins. Sir Johne! prosím tě, nechej prince a mne mezi čtyřma 

očima. Já mu tak platné příčiny k tomu dobrodružství 

vyklopím, že s chutí půjde. 

Falstaff. Nuže, tedy ať se tobě dostane ducha výmluvnosti a 

jemu ucha učelivosti; aby, co ty mluviti budeš, jím pohnulo, 

a co on slyšeti bude, víry dosáhlo, nechať pravý princ k vůli 

obveselení stane se křivým zlodějem; neboť kormoutlivé 

scestnosti času našeho potřebují nápravy. Mějte se hezky. V 

Eastcheapu mne najdete. 

Princ Jindřich. S bohem, ty pozdní jaro, s bohem, ty babí léto! 

 

Falstaff odejde. 

Poins. A teď, dobrý, zlatý, medový princi, jeďte zítra s námi! 

Rád bych si udělal žert, kterýž já sám nemohu provésti. 

Falstaff, Bardolf, Peto a Gadshill nech tedy obloupí ony 

lidičky, na kteréž si dříve počíháme na cestě; vy a já 

nebudeme při tom; a když tu kořist dostanou, neobloupíme-

li je my dva zase, utněte tuto hlavu s mých plecí. 

Princ Jindřich. Jak ale při výjezdu od nich se ustraníme? 

Poins. Snadno; vypravíme se před nimi anebo po nich a udáme 

jim místo k setkání se, kdež potom bude záležeti na nás, 

abychom se nedostavili. Pak vykonají ten skutek sami, a 

my, jakmile s ním budou hotovi, na ně se vyřítíme. 

Princ Jindřich. Dobře; myslím ale, že nás po našich koních, 

našich šatech a po stu jiných věcí poznají. 

Poins. Plesky! naše koně ani nezahlédnou, k tomu je v roští 

uvážu; naše larvy, jakmile budeme něco od nich, směníme 

za jiné; také mám, brachu, převlíkačky z řezného plátna 

uchystané, jimiž bysme zakuklili své známé svrchní oděvy. 

Princ Jindřich. Nevím ale – nebudou-li nám tuze mocní. 

Poins. Aspoň, co se dvou z nich dotýče, jist jsem, že jsou dvě 

tak učiněné skety, jaké jsou kdy do bot práskli; a bude-li ten 

třetí déle šermovat než bude vidět potřebu, ať nikdy se 

netnu více zbraně. Jádro toho žertu budou ty 

nepochopitelné lži, které se našemu vypáslému šibalu 

budou od huby prášit, když se na večeři sejdeme: jak se 

třidceti, nejméně, bojoval, jaké rány srážel a vytínal, z jak 

strašných nebezpečenství vyváznul, a v tom právě, že 

budeme ty lži moci vyvrátiti, leží žert. 

Princ Jindřich. Buď si tedy, půjdu s tebou. Postarej se nám o 

všecko potřebné a zítra na večer mne očekávej v 

Eastcheapu na večeři. Zatím s bohem. 

Poins. S Bohem, můj princi! 

 

Odejde. 

Princ Jindřich. Vás všecky znám a chvilku postrpím 

zahálky vaší bujnou nezbednost. 

A v tom chci napodobit slunce vzor, 

jež dopouští, by nízké škodné mraky 

před světem kráse jeho stínily, 

by, až se jemu zlíbí zjevit se, 

jsouc želeno víc došlo obdivu, 

když trhá zlé, šeredné chumle par, 

o nichž se zdálo, že je udusí. 

By svátek byl v den každý do roka, 

hra by se zhnusila, jak robota; 

že však se zřídka udá, vítán jest, 

a vzácná jen událost lahodí. 

Tak až ty lehké mravy s sebe svléknu, 

a splatím neslíbený dříve dluh, 

oč pak jsem lepší, nežli slovo mé, 

o kolik předčím lidské domnění; 

a jak na temném zpodu lesklý kov, 

tak náprava má, záříc přes mou vinu, 

se líběj’ zaskví a víc očí zvábí, 

než věc, jež nezvýší se protivou. 

Tak s umělostí o mrav zavadím, 

kdy nepomyslí svět, čas nahradím. 

 

Odejde. 

 

Výjev třetí. 

Londýn. Komnata jiná v paláci. 

Vcházejí Král Jindřich, Northumberland, Worcester, 

Hotspur, Sir Walter Blunt a jiní. 

Král Jindřich. Zmírněna tuze, chladná byla krev má, 

k těm pohoršením vzkypět neschopna; 

vy postřehnouce toho, šlapete 

teď po mém strpení; leč pravím vám, 

budoucně líp se obrním svou mocí 

vám na postrach, než potud byl můj zvyk, 

jak olej hladký, lehký jak mladý puch, 

jenž tím se úcty vzdání pozbavil, 

jakýž jen hrdým vzdává hrdý duch. 

Worcester. Dům náš, přemocný pane, nezasloužil, 

by Vznešenosti biče zakusil, 

té Vznešenosti, již tak leskle vzdělat 

spomohly ruce naše. 

Northumberland.   

Pane můj! 

Král Jindřich. Wocestře, beř se pryč! neb vidím hrozbu 

a neposlušnost v oku tvém. Ó pane, 

váš vzhled je tuze smělý, tuze zpupný, 

a nikdy majestatnost nestrpí 

služného čela škaredící vzdor. 

Jste propuštěn. Až vaší pomoci  

a rady bude třeba, pošlem’ pro vás. 

 

Worcester odejde. 

(K Northumberlandovi) Chtěl jste cos říci prv? 

Northumberland.   

 

 

 

 

 

 

Chtěl, pane můj. 

Ty vězně, žádané pro vaši Výsost, 

jež Hynek Percy jal u Holmedonu, 

tak tvrdošíjně on prý neodepřel, 

jak doneslo se vaší Vznešenosti. 

Buď závist pak, neb nedorozumění 

tou chybou vinny jsou, a nic můj syn. 

Hotspur. Můj kníže! zajatých jsem neodepřel. 

Však pamatuji, když byl skončen boj, 

když umdlen křepkostí a úsilím 

jsem oddychal, podepřen o svůj meč, 

šel tudy pán, hlaďounce vystrojen, 

co ženich švarný; nově požatou 

nes’ bradu jak strniště po obžinkách. 

I voněl nejinak než mastičkář; 

a mezi prstem svým a palcem držel 

puštičku voňavou, již po čase 

přičině k nosu opět vzdaloval; 

jenž rozmrzen, kdy mu se zblížila, 

ji vítal frčením: a neustále 

se usmíval a hovořilkoval. 

A když vojíni nesli kolem mrtvoly, 

lál jim, co nevzdělaným surovcům, 

že mezi větrem a jeho Jemností 

siná, nehezká těla vláčeli. 

Vyptával se mne mnohým svátečním 

a ženským breptotem; pro Výsost vaší 

---