William Shakespeare, Král Jindřich IV. Díl I. (př. Ladislav Čelakovský, 1859)
6
Vchází Vozka, v ruce nesa lucernu.
1. Vozka. Hola! Nejsou-li už čtyry hodiny z rána, nechám se
oběsit. Vůz
16)
už stojí nad novým komínem, a náš kůň ještě
není ostrojen. Bude-li pak to, stajníku!
Stajník (uvnitř). Hned, hned.
1. Vozka. Prosím tě Tomši, natluč valachovi sedlo; nastrkej
trochu koudele do hlávky; ubohá mrcha se odřela na
kohoutku, jako nemoudrá.
Vchází Druhý vozka.
2. Vozka. Hrách a boby jsou tu tak prožluklé, aby je pes, a to je
ten nejlepší spůsob, udělat nebohým mrchám červy. Ten
dům je líc na rub obrácen, co umřel stajnař Bertík.
1. Vozka. Ubohá duše! nikdy více se nezotavil, od těch dob, co
oves v ceně vystoupil; to byla jeho smrt.
2. Vozka. Jářku, to je ten nejzatracenější dům na celé
Londýnské silnici pro své blechy; mne poštípaly jako línka.
1. Vozka. Jako línka? Stafraporte! žádný král v celém
křesťanstvu nemoh’ by být lépe pokousán, než jsem byl já
od jedné hodiny.
2. Vozka. Jo, voni nám nechtějí nikdy žádný hrnec dát; potom
štijeme za kamna; a ten louh vám rodí blechy jako pulce.
1. Vozka. He, stajníku, pojď ven a jdi na šibenici; pojď ven.
2. Vozka. Mám tady uzenou kejtu a dva balíčky zázvoru; ty
mám dovést až do Charing-crossu.
1. Vozka. I hrome! krůty v mé posadě hladem napolo
poscípaly. He, stajníku! – Aby do tě tisíc láter! co pak
nemáš očí v hlavě, že nic neslyšíš? Není-li to tak záslužný
skutek, natlouct ti kotrbu, jako se ochlastat, ať jsem šelma.
Pojď ven a vezmi tě kozel! Není v tobě za mák poctivosti?
Vchází Gadshill.
Gadshill. Dobrýtro, vozkové! Kolik je hodin?
1. Vozka. Myslím, že budou dvě hodiny.
Gadshill. Prosím tě, zapůjč mi tvou lucernu, ať dohlídnu k
svému valachu do maštale.
1. Vozka. Aj, pomalu! prosím vás! Já vám umím dvakrát lepší
lapačky, na mou duši.
Gadshill. Prosím tě, půjč ty mi svoji.
2. Vozka. Hm? odkud pak? – co říkáš? – Půjč mi tvou lucernu,
povídal? – arci, radší bych tě viděl dříve na šibenici.
Gadshill. Poslouchej vozko. Kdy myslíš, že dojedeš do
Londýna?
2. Vozka. Času dost, abych šel se svíčkou do postele; můžeš se
bezpečit. – Pojďte, sousede Jircho, půjdeme zbudit pány;
chtějí se vybrat ve společnosti, neboť mají mnoho
zavazadel.
Vozkové odejdou.
Gadshill. Hola! domovníku!
Domovník (uvnitř). Za pasem, povídal poberta
17)
.
Gadshill. Totě zrovna tak, jakobys řekl: Za pasem, povídal
domovník. Neboť ty od vyprazdňování kapes nejsi nic více
vzdálen, než poukázka od vykonání. My krademe, a ty nám
pletky kuješ.
Vchází Domovník.
Domovník. Dobrýtro, mistře Gadshille! Zůstane na tom, co
jsem vám včera večer vypravoval. Je u nás nějaký statkář z
Kentské pustiny, ten veze s sebou tři sta hřiven zlata. Slyšel
jsem, an to včera u večeře povídal jednomu ze své
společnosti, jakémusi dohližiteli při účtech, kterýž také má
celou fůru zavazadel, pánbůh ví čeho. Už jsou vzhůru a
poručili si vejce na másle. Chtějí bez prodlení vyjeti.
Gadshill. Brachu, nepotkají-li na cestě sv. Mikuláše rotu
18)
,
dám si hlavu uříznout.
Domovník. O tu já nestojím; schovej si ji pro kata; neboť ty sv.
Mikuláše tak věrně vzýváš, jak jenom falešnému chlapu
možná.
Gadshill. Co mi tady o katu brebentíš? Budu-li já viset,
omastím dvě šibenice; neboť budu-li já viset, bude sir John
viset se mnou; a ty víš, ten není vyhublý. Aha! však jsou v
tom jiní Trojáni, o kterýchž se tobě nic nezdá; kteří k vůli
čertu rádi řemeslu poctu učiní, kteří, kdyby nám šlo trochu
do živého, pro vlastní svou pověst všecko by vyrovnali. Já
nemám spolkův se žádnými pěšímy poběhlíky, se žádnými
z oněch dlouho-holových, šesti-vídeňských zákeřníkův,
oněch pošetilých bradáčův a rubínových pivních molův,
nýbrž s urozenostmi a vznešenostmi, s purkmistry a
velmoži, ano – s muži, kteří smějí něco podstoupit; kteří
raději se bijí než mluví, raději mluví než pijí, a raději pijí
nežli se komu koří; – ale tu bych lhal, oni ustavičně koří se
obci, své světici, aneb lépe řečeno, nekoří se jí, ale kořistí z
ní; neboť oni ji náležitě vydělávají a obouvají se v její
škorně
19)
.
Domovník. Vydělávají, cože? obec? a dělají z ní škorně? Zdali
pak jim také nepromokají na špatných cestách?
Gadshill. I to si myslím; spravedlnost sama jim je namazala.
My krademe jako v pevnosti, beze strachu. My máme
předpisy o kapradím semeni a chodíme neviditelni.
Domovník. Nu, na mou věru, myslím, že máte více noci co
děkovat nežli kapradímu semeni, že chodíte neviditelni.
Gadshill. Slovo s to! ty máš dostat svůj díl z naší koupě
20)
,
jako že jsem člověk poctivý.
Domovník. Ne, raděj mi jej zaruč, jako že jsi zloděj nepoctivý.
Gadshill. Co po tom. Homo jest jméno všechněm lidem
obecné. Přikaž stajníkovi, ať mi vyvede mého valacha z
konírny. Měj se dobře, ty usmolené chlapisko.
Odejdou.
Výjev druhý.
Na silnici u Gadshillu.
Vcházejí Princ Jindřich a Poins, opodál Bardolf a Peto.
Poins. Pojď, ukryj se, ukryj! Falstaffovi jsem uklidil koně; tu
on šustí jako klížený aksamít.
Princ Jindřich. Ticho stůj!
Vchází Falstaff.
Falstaff. Poins! Poins! – aby tě kat – Poins!
Princ Jindřich. Ticho ty vysmolená bečko! Co se tak
naparuješ?
Falstaff. Kdež je Poins, Jindro?
Princ Jindřich. Vykročil si vzhůru na vrchol kopce. Půjdu ho
hledat.
Činí, jakoby ho šel hledat.
Falstaff. Totě jsem očarován, že vycházím na loupež ve
společnosti toho zloděje; ten lotr mi sklidil koně a uvázal
ho někde, čert ví kde. Budu-li se jen čtyři čtvereční střevíce
dále trmácet, musím ducha pustit. Nu, přes to všecko
nepochybuji, že pěknou smrtí umru, jen ujdu-li šibenice, až
zabiju toho taškáře. Zadušoval jsem se co den a co hodinu
po těch celých dvacet a dvě léta, že se všeho obcování s
ním vystřehu – ale totě jakoby mně byl někdo udělal
společností toho taškáře. Jestliže mi ten lotr nedal nějaké
pojď za mnou užívat, abych ho musil milovat, ať visím;
jináče to nemůže být, musel jsem dostat očarovaného
nápoje. Poins! – Jindro! – mor na vás oba!– Bardolfe, Peto!
– Raději tu hladem pojdu, nežli bych jedním krokem pošel.
Nebyl-li by to tak záslužný skutek, jako se ochlastat,
kdybych se stal poctivým chlapem, a sprostil se těch lotrův,
ať jsem nejhorší šelma, jaký kdy kůrku chroustal. Osm
loket nerovné půdy jest mně právě tolik, jako sedmdesát
mil pěšky; a ti zatvrzelí padouchové vědí to tuze dobře.
Vezmi to ras, neumějí-li zlodějové jeden druhému k víře
stát. –
Oni hviždí.
Vjú! – Abyste všickni zkrkavčili. Dejte mi mého koně, vy
taškáři, mého koně mi dejte a nechte se oběsit.
Princ Jindřich. Ticho, teřichu! polož se na zem! Přilož ucho
ztěsna k syré zemi a nasléchej, můžeš-li rozeznati kroky
pocestných.
Falstaff. Máte-li pak také sochorův, jimiž byste mne vypáčili,
až bych jednou ležel na bříše? U všech! už vám své maso