Microsoft Word Celakovsky 1 doc

William Shakespeare, Král Jindřich IV. Díl I. (př. Ladislav Čelakovský, 1859) 

6 

Vchází Vozka, v ruce nesa lucernu. 

1. Vozka. Hola! Nejsou-li už čtyry hodiny z rána, nechám se 

oběsit. Vůz

16)

 už stojí nad novým komínem, a náš kůň ještě 

není ostrojen. Bude-li pak to, stajníku! 

Stajník (uvnitř). Hned, hned. 

1. Vozka. Prosím tě Tomši, natluč valachovi sedlo; nastrkej 

trochu koudele do hlávky; ubohá mrcha se odřela na 

kohoutku, jako nemoudrá. 

Vchází Druhý vozka. 

2. Vozka. Hrách a boby jsou tu tak prožluklé, aby je pes, a to je 

ten nejlepší spůsob, udělat nebohým mrchám červy. Ten 

dům je líc na rub obrácen, co umřel stajnař Bertík. 

1. Vozka. Ubohá duše! nikdy více se nezotavil, od těch dob, co 

oves v ceně vystoupil; to byla jeho smrt. 

2. Vozka. Jářku, to je ten nejzatracenější dům na celé 

Londýnské silnici pro své blechy; mne poštípaly jako línka. 

1. Vozka. Jako línka? Stafraporte! žádný král v celém 

křesťanstvu nemoh’ by být lépe pokousán, než jsem byl já 

od jedné hodiny. 

2. Vozka. Jo, voni nám nechtějí nikdy žádný hrnec dát; potom 

štijeme za kamna; a ten louh vám rodí blechy jako pulce. 

1. Vozka. He, stajníku, pojď ven a jdi na šibenici; pojď ven. 

2. Vozka. Mám tady uzenou kejtu a dva balíčky zázvoru; ty 

mám dovést až do Charing-crossu. 

1. Vozka. I hrome! krůty v mé posadě hladem napolo 

poscípaly. He, stajníku! – Aby do tě tisíc láter! co pak 

nemáš očí v hlavě, že nic neslyšíš? Není-li to tak záslužný 

skutek, natlouct ti kotrbu, jako se ochlastat, ať jsem šelma. 

Pojď ven a vezmi tě kozel! Není v tobě za mák poctivosti? 

Vchází Gadshill. 

Gadshill. Dobrýtro, vozkové! Kolik je hodin? 

1. Vozka. Myslím, že budou dvě hodiny. 

Gadshill. Prosím tě, zapůjč mi tvou lucernu, ať dohlídnu k 

svému valachu do maštale. 

1. Vozka. Aj, pomalu! prosím vás! Já vám umím dvakrát lepší 

lapačky, na mou duši. 

Gadshill. Prosím tě, půjč ty mi svoji. 

2. Vozka. Hm? odkud pak? – co říkáš? – Půjč mi tvou lucernu, 

povídal? – arci, radší bych tě viděl dříve na šibenici. 

Gadshill. Poslouchej vozko. Kdy myslíš, že dojedeš do 

Londýna? 

2. Vozka. Času dost, abych šel se svíčkou do postele; můžeš se 

bezpečit. – Pojďte, sousede Jircho, půjdeme zbudit pány; 

chtějí se vybrat ve společnosti, neboť mají mnoho 

zavazadel. 

 

Vozkové odejdou. 

Gadshill. Hola! domovníku! 

Domovník (uvnitř). Za pasem, povídal poberta

17)

. 

Gadshill. Totě zrovna tak, jakobys řekl: Za pasem, povídal 

domovník. Neboť ty od vyprazdňování kapes nejsi nic více 

vzdálen, než poukázka od vykonání. My krademe, a ty nám 

pletky kuješ. 

Vchází Domovník. 

Domovník. Dobrýtro, mistře Gadshille! Zůstane na tom, co 

jsem vám včera večer vypravoval. Je u nás nějaký statkář z 

Kentské pustiny, ten veze s sebou tři sta hřiven zlata. Slyšel 

jsem, an to včera u večeře povídal jednomu ze své 

společnosti, jakémusi dohližiteli při účtech, kterýž také má 

celou fůru zavazadel, pánbůh ví čeho. Už jsou vzhůru a 

poručili si vejce na másle. Chtějí bez prodlení vyjeti. 

Gadshill. Brachu, nepotkají-li na cestě sv. Mikuláše rotu

18)

, 

dám si hlavu uříznout. 

Domovník. O tu já nestojím; schovej si ji pro kata; neboť ty sv. 

Mikuláše tak věrně vzýváš, jak jenom falešnému chlapu 

možná. 

Gadshill. Co mi tady o katu brebentíš? Budu-li já viset, 

omastím dvě šibenice; neboť budu-li já viset, bude sir John 

viset se mnou; a ty víš, ten není vyhublý. Aha! však jsou v 

tom jiní Trojáni, o kterýchž se tobě nic nezdá; kteří k vůli 

čertu rádi řemeslu poctu učiní, kteří, kdyby nám šlo trochu 

do živého, pro vlastní svou pověst všecko by vyrovnali. Já 

nemám spolkův se žádnými pěšímy poběhlíky, se žádnými 

z oněch dlouho-holových, šesti-vídeňských zákeřníkův, 

oněch pošetilých bradáčův a rubínových pivních molův, 

nýbrž s urozenostmi a vznešenostmi, s purkmistry a 

velmoži, ano – s muži, kteří smějí něco podstoupit; kteří 

raději se bijí než mluví, raději mluví než pijí, a raději pijí 

nežli se komu koří; – ale tu bych lhal, oni ustavičně koří se 

obci, své světici, aneb lépe řečeno, nekoří se jí, ale kořistí z 

ní; neboť oni ji náležitě vydělávají a obouvají se v její 

škorně

19)

. 

Domovník. Vydělávají, cože? obec? a dělají z ní škorně? Zdali 

pak jim také nepromokají na špatných cestách? 

Gadshill. I to si myslím; spravedlnost sama jim je namazala. 

My krademe jako v pevnosti, beze strachu. My máme 

předpisy o kapradím semeni a chodíme neviditelni. 

Domovník. Nu, na mou věru, myslím, že máte více noci co 

děkovat nežli kapradímu semeni, že chodíte neviditelni. 

Gadshill. Slovo s to! ty máš dostat svůj díl z naší koupě

20)

, 

jako že jsem člověk poctivý. 

Domovník. Ne, raděj mi jej zaruč, jako že jsi zloděj nepoctivý. 

Gadshill. Co po tom. Homo jest jméno všechněm lidem 

obecné. Přikaž stajníkovi, ať mi vyvede mého valacha z 

konírny. Měj se dobře, ty usmolené chlapisko. 

 

Odejdou. 

 

Výjev druhý. 

Na silnici u Gadshillu. 

Vcházejí Princ Jindřich a Poins, opodál Bardolf a Peto. 

Poins. Pojď, ukryj se, ukryj! Falstaffovi jsem uklidil koně; tu 

on šustí jako klížený aksamít. 

Princ Jindřich. Ticho stůj! 

Vchází Falstaff. 

Falstaff. Poins! Poins! – aby tě kat – Poins! 

Princ Jindřich. Ticho ty vysmolená bečko! Co se tak 

naparuješ? 

Falstaff. Kdež je Poins, Jindro? 

Princ Jindřich. Vykročil si vzhůru na vrchol kopce. Půjdu ho 

hledat. 

 

Činí, jakoby ho šel hledat. 

Falstaff. Totě jsem očarován, že vycházím na loupež ve 

společnosti toho zloděje; ten lotr mi sklidil koně a uvázal 

ho někde, čert ví kde. Budu-li se jen čtyři čtvereční střevíce 

dále trmácet, musím ducha pustit. Nu, přes to všecko 

nepochybuji, že pěknou smrtí umru, jen ujdu-li šibenice, až 

zabiju toho taškáře. Zadušoval jsem se co den a co hodinu 

po těch celých dvacet a dvě léta, že se všeho obcování s 

ním vystřehu – ale totě jakoby mně byl někdo udělal 

společností toho taškáře. Jestliže mi ten lotr nedal nějaké 

pojď za mnou užívat, abych ho musil milovat, ať visím; 

jináče to nemůže být, musel jsem dostat očarovaného 

nápoje. Poins! – Jindro! – mor na vás oba!– Bardolfe, Peto! 

– Raději tu hladem pojdu, nežli bych jedním krokem pošel. 

Nebyl-li by to tak záslužný skutek, jako se ochlastat, 

kdybych se stal poctivým chlapem, a sprostil se těch lotrův, 

ať jsem nejhorší šelma, jaký kdy kůrku chroustal. Osm 

loket nerovné půdy jest mně právě tolik, jako sedmdesát 

mil pěšky; a ti zatvrzelí padouchové vědí to tuze dobře. 

Vezmi to ras, neumějí-li zlodějové jeden druhému k víře 

stát. – 

 

Oni hviždí. 

Vjú! – Abyste všickni zkrkavčili. Dejte mi mého koně, vy 

taškáři, mého koně mi dejte a nechte se oběsit. 

Princ Jindřich. Ticho, teřichu! polož se na zem! Přilož ucho 

ztěsna k syré zemi a nasléchej, můžeš-li rozeznati kroky 

pocestných. 

Falstaff. Máte-li pak také sochorův, jimiž byste mne vypáčili, 

až bych jednou ležel na bříše? U všech! už vám své maso 

---