William Shakespeare, Král Jindřich IV. Díl I. (př. Ladislav Čelakovský, 1859)
7
podruhé tak daleko neponesu, ani pro všecky zlatoušky v
pokladnici otce svého. Co myslíte u všech rohatých býkův,
že mne trmácíte chůzí jako oráčova janka?
Princ Jindřich. K tvému dobrému, milý Janku, abychom ti
odnavykli tvou jankovitou chůzi.
Falstaff. Prosím tě, rozmilý princi Jindro, pomoz mi k mému
koni, hodný králeviči!
Princ Jindřich. Proč ne raději na koně, nestydo! Mám-liž já
býti tvým štalmistrem?
Falstaff. Jdi, oběs se ve svých následnických plundrách. Chytí-
li mne, tedy vás za to udám. Nedám-li na vás všecky
skládat škaredé písně a odzpěvovat k špinavým nápěvům,
buď mi nejprv příští sklenice sektu jedem. Když se nějaký
žert tak daleko vyžene, a k tomu ještě pěšky, to se mi od
srdce protiví.
Vchází Gadshill.
Gadshill. Stůj.
Falstaff. To činím, chtěje nechtěje.
Poins. Ó, to jest náš větřiduch; znám ho po hlase.
Vchází Bardolf.
Bardolf. Co nového?
Gadshill. Honem, do kuklí, do kuklí; přetvářky na tváře.
Peníze z berně královské jsou na cestě k nám, s hory dolův;
povezou se do královy pokladnice.
Falstaff. Lžeš, šibale, vezou se do královy hospody.
Gadshill. Dost toho, aby nám všem pomohlo.
Falstaff. Na šibenici, ano.
Princ Jindřich. Pánové, vy tři zastoupíte je v úvoze; Edeš
Poins a já posejdem trochu dolem; utekou-li vašemu
záskoku, dostanou se nám.
Peto. Mnoho-li jest jich?
Gadshill. Okolo osmi neb desíti.
Falstaff. Hrome, jen jestli oni nás neoloupí.
Princ Jindřich. Cože, srdce v popruhách, sir Johne Břicho?
Falstaff. Arciť, Jenem z Hubenic
20)
, vaším dědem nejsem, ale
také žádná baba, Jindřichu.
Princ Jindřich. Však zkouška to ukáže.
Poins. Poslyš, Jeníku, tvůj kůň stojí za plotem; až ti to bude
potřebí, najdeš ho tam. S bohem a chovejte se udatně.
Falstaff. Teď nejsem s to, abych jej vyplatil, a kdyby mi šlo o
hrdlo.
Princ Jindřich (šeptem). Edši, kde jsou naše převleky?
Poins. Tady, na krok od nás, ukrejme se!
Odejdou Princ Jindřich a Poins.
Falstaff. Teď pánové, komu pán bůh, tomu všickni svatí,
pravím já, každý ať jde po své práci.
Vcházejí pocestní.
1. Pocestný. Pojďte, sousede! Hoch nám povede koně s kopce
dolův. Projdeme se trochu pěšky, abychom nohy rozchodili.
Lupiči (vypadnouce na ně). Stůjte!
Pocestní. Ježíši, spas duši.
Falstaff. Perte do nich, dolů s nimi; pořežte těm šelmám krky.
I vy zapeklité housenky, vyuzená chlapiska! Oni nás mladé
lidi nenávidí; k zemi s nimi, ošklubejte je!
1. Pocestný. Ó, my jsme zahubeni, my a naše děti, na věky.
Falstaff. Dejte je zvěšet, vy bachoři! Zahubeni že jste? Ba
nejste, vy tuční balíkové. Přál bych abyste měli celé své
sejpky při sobě. Pryč, bagouni, pryč. Nevíte-liž, chrapouni,
že mladí lidé také rádi jsou živi? Vy prý jste přísežní?
opravdu? my vám přisáhneme, na mou kuši.
Falstaff a druzí odvádějí pocestné stranou.
Vystoupí Princ Jindřich a Poins.
Princ Jindřich. Zlodějové svázali poctivé lidi. Teď bychom
mohli my dva zloděje oloupit a vesele palovat do Londýna.
Měli bysme o čem mluvit na týden, smích na měsíc a
výborný žert na vždycky.
Poins. Poodejděme zticha! slyším je přicházet.
Zloději se vracejí.
Falstaff. Pojďte, pánové. Rozdělme se a potom na koně, nežli
se rozední. Nejsou-li princ a Poins arcibaby, tedy zmizela
spravedlnost ze světa. V tom Poinsu není více udatnosti než
v divoké kachně.
Zatím co se dělí o kořist, vypadnou na ně Princ Jindřich
a Poins.
Princ Jindřich. Vaše sáčky!
Poins. Lotrasi!
Po jedné neb dvou ranách rapirem Falstaff a všickni
ostatní dají se na útěk, zůstavivše svoji kořist za sebou.
Princ Jindřich. Přesnadný lov! Teď honem na koně;
rozprášeni jsou zloději a bázní
tak posedlí, že zpět se neohlédnou,
za drába maje každý přítele.
Pryč, milý Edši! Falstaff upotí se;
hle, kudy kráčí, mastí syrou zemi.
Měl bych s ním žel, by z něho nebyl smích.
Poins. Jak ten chlap řval!
Odejdou.
Výjev třetí.
Warkworth. Pokoj v zámku.
Vchází Hotspur, čta list
22)
.
Hotspur. – Avšak, co se mne dotýče, líbilo by se mi, bráti v
tom účastenství, hlavně pro lásku, již chovám k domu
vašemu. – Líbilo by se mu, a proč tedy se mu nelíbí? Pro
lásku, již chová k domu našemu! Tím patrně osvědčuje, že
mu jest více o vlastní stodolu činit, nežli o náš dům.
Uvidíme, co dále. Podniknutí, jehož se odvažujete, jest
nebezpečné. Arciť, není pochyby, že jest nebezpečno
nastydnout, spát a pít. Ale pravím vám, mylorde, pošetilče,
z této kopřivy nebezpečenství utrhneme sobě kvítko
bezpečnosti. – Podniknutí, jehož se odvažujete, jest
nebezpečné; na přátely od vás jmenované nelze se
spolehnout; sám čas v nehod jest vyvolen, a celé vaše
spiknutí příliš lehké, aby tak znamenité protiváze se
vyrovnati mohlo. Pravíte vy tak, pravíte vy tak? Já ale
pravím vám zase, že jste slouha slabodušný a zbabělý a že
všecko to je lež. Jaký to hlupec! Při sám bůh, naše spiknutí,
jest tak dobré spiknutí, jaké bylo kdy naosnováno, naši
přátelé věrní a setrvalí; spiknutí dobré, přátelé dobří a plní
nadějí; výtečný plán, výborní přátelé. Jakáž mrazivá duše v
tom chlapu. Sám mylord z Yorku schvaluje ten plán a
všeobecné rozpředení naší činnosti. Živé blesky! kdybych
byl nyní u toho holomka, vějířem jeho paničky bych mu
hlavu natloukl. Neúčastní-liž se v tom otec můj, strýc můj a
já sám, lord Edmund Mortimer, mylord z Yorku a Owen
Glendower? Není-liž tu přese všecko Douglas? Nemám-liž
ode všech dopisy, že srazí voje své k mému na devátý
příštího měsíce? a nevydali-liž se někteří už na pochod?
Nevěřící pohan, odpadlík jest tento člověk. Ha! co nevidět
uvidíme, kterak v pravé upřímnosti svého strachu a
bojácného srdce půjde ku králi, aby mu všecky naše úpravy
vyzradil. Ó, chtěl bych se rozpůlit a vypohlavkovat za to, že
jsem takovou syrovátku k slavnému činu vybízel! Vezmi ho
ďas; ať to králi poví; jsme připraveni; tu noc dám si osedlati
hřebce –
Vchází Lady Percy.
Co jest Katinko? Musím se rozloučit s tebou ve dvou
hodinách.
Lady. O milý choti, pročs tak osaměl?
Za jaký přečin jsem já, žena tvá,
těch čtrnáct dní od lože Hynka svého
vyloučena? Ó pověz, drahý, co ti
chuť k jídlu béře, mír a zlatý sen?
Proč svoje oko v zemi upíráš,
a sám sedaje hledíš pod sebe?
Proč pozbyl’s v lících krev svou bujarou,
a zavdal’s poklad můj, mé na tě právo
kalnému hloubání a truchlotě?