Microsoft Word Celakovsky 1 doc

William Shakespeare, Král Jindřich IV. Díl I. (př. Ladislav Čelakovský, 1859) 

8 

V tvých horkých snech jsem bděla u tebe, 

slyšíc tě šeptat báje lítých bitev, 

k bujnému oři chlácholivě mluvit 

a volat: do boje! Pak’s hovořil 

o výpadech, ústupech, příkopech, 

o stanech, tvrzích, kolích, předprsních, 

o švihovkách, o dělách, sršounech, 

o jatcův výplatě a zbití vojska 

a o všech hlavní bitvy příhodách. 

Tak v tobě duch tvůj zcela žil u válce, 

a tak v tvém spánku tebe upachtil, 

že na čele ti stály potu kapky, 

jak v šírém, divém proudu bubliny, 

a divný ruch se značil v tváři tvé; 

jak vídat na lidech, když po velkém 

a kvapném spěchu povzduch lapají. 

Ó jakáž znamení to jsou? Můj pán 

má těžké podniknutí v zámyslu, 

a já, má-li mne rád, musím je zvědět. 

Hotspur. He! vypravil se Vilém s balíkem? 

Vchází Sloužící. 

Sloužící. Již před hodinou, milosti. 

Hotspur. Ty koně od šerifa Butler přived? 

Sloužící. Jen jednoho, milosti, právě teď. 

Hotspur. Jakého? Brůnu? kusouchou? co? 

Sloužící. Tak, milosti. 

Hotspur.   

 

 

Ta brůna buď mým trůnem. 

Hned se naň vymrštím. Ó espérance!

23)

 

Nech Butler do parku ji vyvede. 

 

Sloužící odejde. 

Lady. Můj choti, slyšte pak! 

Hotspur. Co říkáš ženuško? 

Lady. Což pak vás nese pryč? 

Hotspur. Můj kůň, drahoušku můj! 

Můj kůň mne ponese. 

Lady. Ó ty opíče hlavaté. 

Kolčava nemá tolik vrtochův, 

kolik jich tebe trápí. Věř mi, Hynku! 

tvé konání chci zvědět, ano chci. 

Bojím se, že můj bratr Mortimer 

své právo vyhledávaje tě žádal, 

bys mu v tom přispěl. Jestli půjdeš však – 

Hotspur. Tu dálku pěšky, srdce! unavím se. 

Lady. Jdižiž, ty papuši! a odpověz 

mi zpříma na otázku, již ti dávám. 

Že tobě, Hynku, věru malík zlomím, 

jestli mi všecko v pravdě nepovíš! 

Hotspur. Dej pokoj, titěrko! Tě milovat? 

Já tebe nemiluji, Katinko, 

a nic mi do tebe. Není to svět 

jen pro hravost a rtoma šermování; 

než třeba teď jest nosův krvavých, 

a pohlavné jest nejběžnější daň

24)

. 

Blesk boží, mého koně! 

Co říkáš, Katinko? Co na mně chceš? 

Lady. Tedy mne nemiluješ? věru ne? 

Však dobře, nemiluj! neb pakli více 

mne nemiluješ, nebudu se sama 

již milovat. Věru mne nemiluješ? 

Ne, pověz, žertuješ-li jen, či nic. 

Hotspur. Pojď, Katinko, do parku! Chceš mne snad 

uhlídat na koni? A ve třmenech 

přisáhnu: Miluji tě neskonale. 

Však poslyš Katinko! Nechci, abys 

mne dél se vyptávala, kam chci jet, 

a z jakých příčin: musím tam, že musím. 

Abych pak zkrátka řek’, dnes na večer 

pryč musím od tebe, Katinko má. 

Vím, že jsi moudrá; moudřejší však nejsi 

než žena Hynka Percyho. Tys věrna, 

Však ženská též, a v mlčelivosti 

tě žádná nedostihne; neboť věřím, 

že o čem nevíš, také nepovíš. 

A potud věřím v tebe zúplna, 

Katinko spanilá. 

Lady.   

 

 

 

Jak? potud jen? 

Hotspur. Dál ani o chlup. Poslyš, Katinko, 

kam půjdu, nastoupíš mi v zápětí, 

dnes vypravím se já a zítra ty. 

Jsi-liž teď spokojena, Katinko? 

Lady. Vždyť musím, třeba nechtějíc. 

 

Odejdou. 

 

Výjev čtvrtý. 

Eastcheap. Pokoj v hospodě „u kančí hlavy“. 

Vcházejí Princ Jindřich a Poins. 

Princ Jindřich. Edši, prosím tě, vyjdi trochu z té zašmoudlé 

sednice, ať se zasmějeme spolu od srdce. 

Poins. Kde’s byl, Jindro? 

Princ Jindřich. Se třemi neb čtyřmi sklepnickými čepy mezi 

třiceti neb čtyřiceti sudovými čepy. Natáhnul jsem strunky 

nejsníženější přívětivosti. Brachu, já se pobratřil s 

trojlístkem sklepníkův a umím je všecky volat křestnými 

jmény: Tomáše, Bedroně a France. Oni se mi dokládají 

svým spasením, že, ačkoli jsem toliko princem Walesským, 

nadto přece jsem králem ve zdvořilosti, a řekli mi bez 

obalu, že nejsem hrdopýšek jako Falstaff, nýbrž Korinťan 

25)

, veselý hoch a dobrý chlapík – přísámbůh, tak mne 

nazývali. Až prý se stanu králem v Anglicku, mám 

vládnouti nad veškerou řádnou chasou v Eastcheapu. Notně 

pít, to u nich slove šarlatem se líčit; a odstavuješ-li při pití, 

volají na tě hem! a napomínají tě, abys to dodorazil. 

Zkrátka, učinil jsem za čtvrt hodiny tak dobré pokroky, že 

mohu teď, co živ budu, s kterýmkoli kotlaříkem ve 

zvláštním jeho nářečí si připíjet. Pravím ti, Edši, mnohé cti 

jsi se pozbavil, že’s nebyl se mnou při tom vyražení. Ale, 

přesladký Edši! – a k oslazení toho jména Edeš, dám ti 

tuhle krejcarový kornoutek cukru 

26

), kterýž mi právě jeden 

podsklepník do ruky vtlačil, jeden z těch, co na živobytí 

nepromluvili jinou angličtinou, nežli: osm šilinkův a šest 

pens, a vítám k nám pány; se vřískavým doložením: Hned, 

hned, pane! Připište láhvici španělského v půlměsíci, a těm 

podobné. Víš co, Edši, abychom umořili čas, než Falstaff 

přijde, prosím tě, poodejdi do vedlejšího pokoje, zatím co já 

svého milého nalévače vezmu do výslechu, nač mně ten 

cukr přistrčil; a ty, ani nepřestana, volej Franci, tak že mi 

nic jiného nebude moci odpovědíti, než svoje: hned. 

Poodstoupni; ukážu ti, jak to dělat máš. 

Poins. Franci! 

Princ Jindřich. To jde výborně. 

Poins. Franci! 

 

Odejde Poins. 

Vchází Franc. 

Franc. Hned, hned, pane! Podívej se dolů do granátového 

jablka, Vaňku! 

Princ Jindřich. Pojď sem, Franci! 

Franc. Milostpane! 

Princ Jindřich. Jak dlouho musíš ještě sloužit, Franci? 

Franc. Na mou duši! pět let a tak dlouho, jak – 

Poins (uvnitř). Franci! 

Franc. Hned, hned, pane! 

Princ Jindřich. Pět let! Pro matku boží, dlouhá lhůta, aby 

klapáním cínových víček byla strávena. Ale, Franci, měl-li 

bys k tomu dost odvahy, zahráti si na sketu se svou 

smlouvou, ukázat jí paty a dát se před ní na outěk? 

Franc. Ty můj bože! chtěl bych přísahat na všecky všudy 

knihy v Anglicku, že bych si říci dal. 

Poins (uvnitř). Franci! 

---