Microsoft Word Celakovsky 1 doc

William Shakespeare, Král Jindřich IV. Díl I. (př. Ladislav Čelakovský, 1859)  10 

Falstaff. Se všemi? nevím co nazýváš všemi, ale jestliže jsem 

se netloukl s padesáti, ať jsem otýpkou řetkvičky; jestliže 

padesát dva neb tři nedoráželi na nebohého starého Jeníka, 

ať nejsem dvounohý živočich. 

Princ Jindřich. Nedejž bůh, abys byl někoho z nich zabil. 

Falstaff. Tu přichází modlení už po mši, neboť dvěma jsem 

opepřil na věky; dvěma, to vím, jsem vyplatil; dvěma 

lotrům v šatech z režného plátna. Něco ti povím, Jindro; 

pověsím-li ti bulíka, naplij mně do tváře, nazvi mne 

hřebcem. Však ty znáš mé staré výpady: tuto jsem stál a 

takto jsem rozdával rány. Čtyři holomci v režném plátně 

vám na mne doráželi – 

Princ Jindřich. Cože? čtyři? vždyť’s před chvílkou pravil, že 

jen dva. 

Falstaff. Čtyři, Jindro, já ti pravil, že čtyři. 

Poins. Ano, ano, on pravil čtyři. 

Falstaff. Ti milí čtyři všickni zpředu proti mně a zrovna do 

živého. Já ani nemuk’, nýbrž všech jejich sedm hrotův pojal 

jsem svým štítem, takto! – 

Princ Jindřich. Sedm, vždyť byli jen čtyři tuto chvíli. 

Falstaff. V režném plátně. 

Poins. Ano, čtyři v šatech z režného plátna. 

Falstaff. Sedm, při tom jilci, jinak ať jsem zlopověstný. 

Princ Jindřich. Prosím tě, nech ho s pokojem; však jich hned 

bude ještě více. 

Falstaff. Posloucháš-li mne pak, Jindřichu! 

Princ Jindřich. Ovšem, a také si pamatuji, Janku! 

Falstaff. Tak to má být; neboť jest to všeho pozoru hodno. 

Těch devět v režném plátně, o nichžto jsem ti povídal – 

Princ Jindřich. Tak, zas o dva více. 

Falstaff. Když si byli takto zulámaly ocele – 

Poins. Přesek u svých opaskův, spadly jim kalhoty. 

Falstaff. Počali coufati, ale já jim seděl ztuha na těle, přišel s 

nimi ostře na ruce, a než by čtyři napočítal, sedm z těch 

jedenácti jsem vyplatil. 

Princ Jindřich. O nehorázno! jedenáct plátěných chlapů ze 

dvou. 

Falstaff. Ale co čert nechtěl, tři zlopověstní lotři v zeleném 

kendalu

30)

 mně vypadli v zad a dali se do mne; neboť byla 

tma jako v pytli, Jindro, že bys své vlastní ruky nebyl mohl 

rozeznati. 

Princ Jindřich. Tyto lži jsou jako otec, kterýž je zplodil, 

veliké jako hora, čiré, očividné. Pověz pak, ty strupovitý 

bachore, ty sukohlavý blázne, ty břidká, špinavá mazlavá 

hroudo loje. 

Falstaff. Což pak třeštíš, třeštíš? což není pravda pravdou? 

Princ Jindřich. Pověz, jak jsi mohl poznati ty lidi v zeleném 

kendalu, ano tak hustá tma byla, že jsi své vlastní ruky 

nerozeznal? Honem udej nám svou příčinu! Co na to 

odpovíš? 

Poins. Ano, vaši příčinu, Janku, vaši příčinu! 

Falstaff. Cože, násilím? Ne, a kdybych na přezmen

31)

 neb na 

všecka všudy světa mučidla přijíti měl, nevynutili byste ze 

mne ničeho násilím. Abych vám udal příčinu z přinucení! A 

kdyby příčiny na každém keři rostly jako ostružiny, neudal 

bych nikomu příčinu z přinucení. 

Princ Jindřich. Nechci míti déle hřích ten na svědomí. Tato 

sketa krví nadětá, ten peřin slehatel, ten koňský zlomihřbet, 

ta ošklivá hora masa – 

Falstaff. Pryč s tebou, ty vyhubenče, ty stáhnutá kůže, ty uzený 

volský jazyku, ty býkovče, vymočená třesko! – Ó kde bych 

se dechu nabral k vypovědění všeho toho, k čemu se 

rovnáš. Tys krejčovský loket, pouzdro od břitvy, provláčka 

od šmitce, ničemný rapír

32)

. 

Princ Jindřich. Tak! oddechni si chvilku, a potom znova do 

toh,, a když se špatnými porovnáními unavíš, poslyš jen 

tato má slova. 

Poins. Dej pozor, Jeníku! 

Princ Jindřich. My dva viděli jsme vás, jak jste se do čtyř 

pustili, a svázavše je učinili jste se pány jejich majetností. 

Teď pozor, kterak zcela prostičké vypravování vás překoná. 

Po té vypadli jsme my dva na vás čtyři a jedním machem 

zahnali jsme vás od vaší kořisti; a máme ji, ano, a můžeme 

vám ji tuto v domě ukázat. Ty Falstaffe přede všemi 

chránil’s bachor svůj s takovou rychlostí a pohyblivou 

hbitostí, a řval jsi o milost, a při tom neustále běžel a řval, 

jako jsem kdy slyšel junce bučet. Jaký’s ty padouch, že jsi 

kord svůj zštěrbatil a potom se chlubil, že se v boji stalo. 

Jakou zámínku, jakou vytáčku, jaký záchytek můžeš 

vymysliti, abys se uvaroval této zřejmé a patrné hanby? 

Poins. Ano, dej se slyšeti, Janku; jakou zámínku máš za 

lubem? 

Falstaff. Přísámbůh, já vás znal tak dobře, jako ten, který vás 

stvořil. Slyšte tedy, lidičky! Bylo-li by mně příslušelo, 

zabiti prince následníka? Měl-liž jsem se postaviti proti 

pravému kralevici? Však ty dobře víš, že jsem udaten jako 

Herkules, ale instinkt mne zrazoval, ani lev se netýká 

pravého kralevice. Instinkt je veliká věc; já se stal sketou 

po instinktu. Budu jen tím lépe mysliti o sobě jak o tobě, co 

živ budu: o sobě jakož o udatném lvu, a o tobě jakožto o 

pravém kralevici. Ale, bůh mi svědek, hoši, mám neráznou 

radost, že ty peníze máte. – Paní hostinská! zamkněte 

dvéře, buď v noci bouřeno a zrána modleno. Bratříčkové, 

hoši, junáci, zlatouškové, mějte si všecky názvy dobrého 

přátelství. Nu jakž, budem se veselit, zahrajeme si komédii 

ex tempore? 

Princ Jindřich. Budiž! a látku dá nám tvé poradění s Vaňkem. 

Falstaff. Ach, nezmiňuj se více o tom, Jindříšku, máš-li mne 

rád. 

Vchází Hostinská. 

Hostinská. Milostpane princi – 

Princ Jindřich. Nu, nu, milostpaní hostinská? co mi chcete? 

Hostinská. Inu, milostpane, je tam přede dveřmi nějaký 

šlechtic ode dvora, jenž by s vámi rád poroymzluvil; 

přichází prý od vašeho otce. 

Princ Jindřich. Dodejte mu, co mu schází k hraběti, a pošlete 

ho nazpět k mojí matce

33)

. 

Falstaff. Jak pak vyhlíží ten pán? 

Hostinská. Už jako hezky starý pán. 

Falstaff. Což pak má veleváženost o půlnoci dělat mimo 

postel? Mám-liž ho odpovědí odbýt? 

Princ Jindřich. To učiň, prosím tě Jeníku. 

Falstaff. Na mou věru, toho pošlu k šípku. 

 

Odejde. 

Princ Jindřich. Nyní, pánové, při svaté panně, vy jste se 

krásně potýkali: krásně jsi se potýkal Peto, krásně i ty 

Bardolfe. Jste-li vy snad také lvové, že jste utíkali po 

instinktu, bojíce se abyste neublížili princi? – Styďte se! 

Bardolf. Opravdu, já se dal na útěk, vida utíkat ostatní. 

Princ Jindřich. Povězte mi nyní beze žertu, čím se stal 

Falstaffův meč tak štěrbatým? 

Peto. Inu, on jej rozsekal svou dýkou; a zapřisáhal se vší vírou 

v Anglicku, že vás na víru svou obrátí, abyste myslil, že se 

to v boji stalo; a nás přemluvil, abychom totéž učinili. 

Bardolf. Ano, a nosy abychom podrásali ostříží, až krev tekla, 

a potom oděv svůj krví pošpinili, a vám potom se zaklínali, 

že jest poctivých lidí krev. Stalo se mi, co se mi od sedmi 

let už nepřihodilo, začervenal jsem se až po uši, slyše jeho 

nerázné přepínání. 

Princ Jindřich. Ó taškáři! ukradnul jsi jednou před osmnácti 

lety láhvici sektu, a byl’s při skutku dopaden, a červenáš se 

od té doby ustavičně ex tempore. Měl jsi oheň v tváři a meč 

po boku, a předce jsi jen do bot prásknul. Jaký pak instinkt 

tebe k tomu dohnal? 

Bardolf. Milostpane! pozorujete-liž tyto záněty, hledíte-liž na 

ty horké výpary? 

Princ Jindřich. Hledím na ně. 

Bardolf. Co byste myslil, že znamenají? 

---