Obor: Bezpečnostní a strategická studia

4Možnosti vojenského využití nanotechnologií

4.1Úvod

V souvislosti s intenzitou, jíž se vývoj oboru nanotechnologií vyznačuje, a možnostmi, které jsou prostřednictvím zahrnutých postupů nabízeny, je nepochybně namístě přiřknout ozbrojeným silám pozici jednoho z předních zájemců o tuto oblast. Vojenství je z hlediska konkurenčního prostředí státních a aliančních celků, vymezujících se vůči ostatním aktérům, vysoce kompetitivní oblastí. Procesy jako je spirála zbrojení a další, s pomocí systémové dynamiky zachytitelné, jevy jsou specifickou formu vícestranné snahy o překonání oponentů, která bez ohledu na vůli jednotlivých aktérů celkově směřuje k zachovávání rovnovážného stavu.

Zvyšování vojenských schopností je s pomocí nanotechnologií dosažitelné od nejvyšší strategické sféry, kde jde v podstatě o vylepšování civilních technologií a zefektivňování hospodaření státu, až po úroveň taktiky a operačního umění. Příklad může představovat v rovině globální strategie relevantní otázka závislosti na fosilních palivech a uchování, popřípadě nahrazování vzácných výrobních surovin. Nanotechnologie jsou příslibem řešení, které nároky na omezené zdroje výrazně sníží umenšením hmotnosti a zvyšováním efektivity transportních prostředků, nebo je přímo nahradí alternativními energetickými zdroji.

V ohledu nedostatkových materiálů, otevírají nanotechnologie cestu k jejich méně ztrátové recyklaci a těžbě, nahrazování prvky, které jsou dostupné ve velkém množství, nebo vytěžením více výkonu z menších objemů materiálu (Drexler a Pamlin 2013: 63-64). Zvolené ilustrační příměry však neupozaďují významnost mnoha dalších aplikačních možností v podobě zvyšování zemědělských výnosů, zefektivnění průmyslové výroby, umocněných plánovacích a vyhodnocovacích schopností a dalších budoucích výkonových stimulů.

V pojetí na nižším strategickém stupni, tedy oblasti ztotožnitelné s obsahem této práce, spojené s přímým upotřebením v armádě, je v současné době požadována vysoká mobilita, komunikační kapacity s maximálním situačním přehledem pro operace v dynamickém, síťově orientovaném prostředí. Za optimální je požadováno různorodé složení vzájemně kooperujících jednotek, tvořených vojáky, pozemními a vzdušnými prostředky, bezpilotními prostředky, robotickou technikou a senzorickými systémy (ARL 2012: 99).

V závislosti na míře pokročilosti nanotechnologií je možno předpokládat podstatné změny ve formě charakteru bojových činností, způsobené umocněným spektrem využitelných možností. Patrně přibudou nové druhy významných cílů i metod jejich obrany a není vyloučeno, že se nanotechnologie budou podílet na tvarování strategického myšlení v rozsahu, podobném vlivu vynálezu střelného prachu nebo vývoji jaderné bomby. V kontextu současného trendu, kdy na úkor mezistátních válek dominují asymetrické konflikty, je pravděpodobné, že povede užití nanotechnologií k dalšímu navyšování nerovností mezi bojujícími stranami. V souvislosti s tím zůstává nedořešenou otázkou, do jaké míry budou tyto produkty sdílet častou slabinu ostatních sofistikovaných technických prostředků, tedy že lze jejich účinky rušit nebo rapidně snižovat s používáním nástrojů a technik spojených s minimálními finančními náklady.

4.2Historie a současný stav

Ačkoliv se oficiální hlubší zájem o nanotechnologie pro vojenské využití začal formovat teprve v průběhu devadesátých let minulého století, k využívání nanotechnologií ve vojenské sféře docházelo nepochybně již dříve. Pomineme-li odvětví jako gumárenský průmysl, který používal nanočástice uhlíku při produkci pneumatik již od přelomu 19. a 20. století a podobné oblasti, jenž nejsou za de iure nanotechnologie pokládány, k užívání nanoobjektů prokazatelně docházelo již v 70. letech 20. století, kdy tehdejší sovětská armáda používala při tvrzení hlavní děl u tanků vyprodukovaných nanodiamantů, a prováděla pokusy s vylepšováním raketových paliv nanočásticemi hliníku (DOD 2009: 35, Hošek 2011: 114).

Patrně nejlépe je vývoj přístupu armádní sféry k nanotechnologiím možno předvést obligátním odkazem na Spojené státy americké. Tamější vysoká informační otevřenost, a zároveň konstantní dostatek prostředků na pokročilý výzkum a vývoj⁷ z nich činí ideální příklad postupu vojenské reflexe nanotechnologií. Inklinace vojenské sféry k oblasti nanotechnologií je v USA doložena od 80. letech 20. století, kdy ministerstvo obrany (Department of Defense, DOD) iniciovalo program, usilující o zmenšení strukturálních rozměrů v oblasti elektroniky pod velikost jednoho mikrometru (Altmann 2006: 38).

Počínaje tímto časovým úsekem armáda USA také zahájila monitoring pokroků, kterých v oboru nanotechnologií dosahovaly ostatní země, s převážným důrazem na vývoj v Japonsku, s postupným rozšiřováním i na Evropskou unii, Čínu a Rusko. V návaznosti na tento počáteční zájem byly v roce 1996 nanotechnologie ze strany USA vyhodnoceny jako jedna z šesti klíčových oblastí strategického vývoje, s následnou institucionalizací důležitosti jejího postavení, projevenou ustanovením NNI v roce 2001. Hlavním účelem této platformy je koordinace federálního nanotechologického výzkumu a vývoje v USA. V rámci výdajů NNI, jakožto vládou financovaného programu, zahrnujícího rozpočty státních orgánů i soukromých subjektů v nanotechnické oblasti, zaujímá DOD včetně podřízených těles jako Agentura pro výzkum pokročilých obranných projektů (Defense Advanced Research Project Agency, dále DARPA) stabilně čelní příčku (De Neve 2009: 3-5).

Pomyslnou cestu penetrace nanotechnologií do vojenské oblasti završilo DOD zřízením trojice podřízených institucí. Jedná se o Institute for Soldier Nanotechnologies⁸ (ISN), na Massachusettském technologickém institutu (MIT), kladoucí si za cíl zvýšit schopnost přežití vojáků na bojištích budoucnosti, Institut pro nanovědy (Institute for Nanoscience) v rámci Námořní výzkumné laboratoře (Naval Research Laboratory, NRL) a Center for Nanoscience Innovation for Defense (CNID), na pobočce Californské univerzity v Santa Barbaře (UCSB) v roce 2002 (Altmann 2006: 39).

Z hlediska zpřístupněných přelomových aplikací provází nanotechnologie obdobný stupeň nesouladu potenciálních možností s praktickými výsledky, jako v civilní sféře. Zde jsou přes teoretický příslib revoluce v mnoha oborech nanotechnologie z hlediska reálného využití prozatím nejvíce spojovány s nenápadnými aplikacemi na způsob antibakteriálního oblečení, sportovních pomůcek, detergentních prostředků a jiného spotřebního zboží. Vojenské využití rovněž značnou měrou vkládá naděje do vzniku aplikací, jež by znamenaly podstatný kvalitativní posun⁹. Na očekávání, vkládaná do realizovatelných a zároveň přelomových nanoproduktů, poukazuje například předpověď tehdejšího izraelského premiéra v roce 2004, že pokroky v nanotechnologiích povedou v USA do tří let k produkci výbavy, umožňující vojákům regulovat jejich tělesnou teplotu, navýšit fyzické schopnosti do míry nedosažitelné pro žádného člověka (snadné zvednutí 120 kilogramů jednou rukou), a propůjčující odolnost proti zásahům kulek a bojovým plynům (Altmann a Gubrud 2004: 34).

Altmann (2006: 105) přisuzuje podstatnému objemu vojenských nanotechnologických aplikacích paralelní civilní využitelnost a současně poukazuje na potenciální problémy, jako přílišná finanční náročnost, praktické obtíže pramenící z rozdílných možností miniaturizace potřebných systémových prvků a fyziologická či psychická omezení v případě úpravy lidského organismu, se kterými se mohou nanoprodukty v jejich nasazení střetávat, což poněkud tlumí nadšení z (patrně) přespříliš optimistických předpovědí.

Tabulka - Primární vývojové oblasti nanotechnologií

vedoucí oblast vývoje	aplikace nanotechnologií
civilní	pokročilé displeje
	nanočástice
	nanokompozity a odlehčené struktury
	konvenční senzorika
civilní a vojenská	výpočetní technika
	zdravotnictví
	úprava vody
	skladování a konverze energie
vojenská/obranná	specializovaná senzorika
	mikro robotika
	neprůstřelné materiály
	kamufláž

Zdroj: Simonis a Schilthuizen: 2006:79, Altmann 2006: 105 (úpravy autor)

Nehledě na nepříliš působivé dosavadní výsledky oproti předpokládanému potenciálu, není v řadě zemí vojenské využití nanotechnologií bráno na lehkou váhu a jejich výzkumu jsou vyhrazeny nemalé finanční prostředky. Jako vedoucí státy v ohledu celkového nanotechologického vývoje jsou uváděny USA, Japonsko, Německo a Jižní Korea, s poukazováním na budoucí potenciál Číny, Ruska a Indie (Westerlund 2011: 26). Ve vojenské sféře je kromě USA připisován význam především programům Ruské federace a Čínské lidové republiky. Třebaže z obou zmíněných zemí nejsou takřka žádná konkrétní data dostupná, pokročilé kapacity Číny indikuje počet a kvalita patentů, spadajících do jednotlivých podoblastí nanotechnologií (De Neve 2009: 6). Na postoj Ruska stran ambicí ve směru vojenského využití nepokrytě poukazuje strategický záměr do roku 2020 zásadním způsobem reformovat vojenské vybavení a zbraňové systémy (Roffey 2013: 25), což je krok, který se kvůli zachování kompetitivity bez aplikace nanotechnologických řešení s nejvyšší pravděpodobností neobejde.

Další, třebaže ve skromnější míře dostupné, údaje se týkají uplatnění nanotechnologií pro obranný průmysl ve Velké Británii, kde jej zajišťuje Defense science and technology laboratory (Dstl)¹⁰. Je však nepochybné, že se vývojem vojenských aplikací nanotechnologií zabývá i řada dalších států, především Izrael, Švédsko, Singapur, Indie a Jižní Korea. Potenciál v oblasti rozvoje vojenských nanotechnologií má také Mexiko, Thajsko, Irán (Nasu 2013, De Neve 2009: 8, DOD 2009: 28-33).

Identifikaci v tomto ohledu mnohdy ztěžuje, že v dostupných prezentacích z oblasti vojenského vývoje není termín “nanotechnologie” použit, třebaže je program s odpovídající náplní fakticky realizován pod výzkumem a vývojem materiálů, elektronických zařízení nebo chemické a biologické ochrany (Berger 2006). Nezřídka je ale možné poznat, zda se dotyčná instituce vojenského vývoje nanotechnologickými aplikacemi zabývá, také z požadavků na vypisované pracovní pozice nebo stáže. Zcela chybějící nebo zavádějící informace je možné spojovat jak s rezignací na úsilí k vojenským účelům nanotechnologií využívat, tak i pochopitelnou snahou o co největší utajení. Minimálně u států s vysokým rozpočtem na vojenské výdaje lze však určitou mírou korelace vůči existenci vývoje nanotechnologií pro vojenské využití předpokládat.

Zmíněný zájem armádní sféry o nanotechnologie nalezl samozřejmě odezvu v odborném diskursu a výskytu prací, které se vyhodnocování možností využití nanotechnologií a souvisejícím bezpečnostním implikacím v rámci mezinárodních vztahů zaobírají. Nejstabilněji a s největším záběrem se dané tématice a souvisejícím technickým oblastem věnuje Jürgen Altmann (2004, 2006 a 2008).