Příloha č. 4 Vytvořený studijní materiál („verze pro tisk“) masarykova univerzita

Chemie starověkého Řecka

Období starověkého Řecka se datuje od 800 př. n. l. do roku 146 př. n. l., kdy se Řecko dostalo pod nadvládu římské říše. Ve 4. století př. n. l. přebrala vůdčí postavení antická helénská kultura. Příčiny byly dány relativně vysokým stupněm rozvoje vědy. Začaly se objevovat první veřejné vědecké instituce a ty počaly přebírat úlohu vědeckých center místo klášterů. Vědomosti nejen o chemii byly soustředěny v písemné formě v Alexandrijské knihovně.

V Řecku se ionští filozofové – Thalés, Anaximenés a Herakleitos domnívali, že základní pralátkou je buď voda, vzduch nebo oheň. V 5. století př. n. l. k těmto třem pralátkám přidal Empedoklés ještě zemi a položil tak základ teorii čtyř živlů. Dle Empedokla byly všechny látky složeny z těchto čtyř pralátek a závisí pouze na kvantitativním zastoupení. Dle Aristotela jsou živly nositeli čtyř základních vlastností prahmoty. Živly se mohou vzájemně mísit, slučovat a rozlučovat, neboť pocházejí ze společné prahmoty.

Další významnou osobností starověkého Řecka byl Démokritos, jehož myšlenky o atomech se staly základem materialismu a korpuskularismu (částicové teorie hmoty). Atomy jsou podle Démokrita velmi malé, mají různé tvary a nepřetržitě se pohybují v prázdném prostoru, jsou však různě těžké a pohyblivé. Mají schopnost se shlukovat a sdružovat, čímž vznikají všechny pozorované hmotné útvary, od nejtvrdších, přes kapalné až k plynům a hvězdám. Rozdíl mezi pojetím Empedokla a Démokrita ve struktuře hmoty je podstatný a zasluhuje pozornosti z hlediska postojů moderní přírodní vědy.

Řekové úspěšně využili poměrů doby železné. Převzali dosavadní poznatky a přetvořili je na jednodušší, abstraktnější a racionálnější úroveň. Řecký název pro kov, metallon, jenž byl převzat do latiny, pochází podle římského válečníka a filozofa Plinia z toho, že kovy se zpravidla nevyskytují jednotlivě, nýbrž v „žilách za sebou“ (řecky met alla). Pravděpodobnější však je původ slova ze semitského matal, kovati. Metalurgie železa se dostala do Řecka na přelomu 13. – 12. století př. n. l. Výrobu železa a oceli popsal např. Aristotelés.

Do Řecka se vozilo olovo z Kypru a Římané je těžili v dolech v Lauvionu. Sloužilo na výrobu vodovodního potrubí, mincí a psacích tabulek. Řekové používali i síru, hlavně při bohoslužbách jako vykuřovadlo.

V Řecku byly objeveny zákony šíření, odrazu a lomu světla. Ke stavbě domů se začaly používat pálené cihly. Řekové znali také sklo a keramiku.

Chemie starověkého Říma

Římané se na rozdíl od Řeků dívali na vědu s pohrdáním. Řím byl vojenský stát, proto Římané byli zdatní zejména v technice zpracování kovů.

Římané v této době znali zlato a pojmenovávali jej aurum, a také stříbro, které nazývali argentum. Uměli od sebe oddělit stříbro a olovo z jejich společné slitiny. Měď nazývali kov kyperský podle naleziště mědi na Kypru. Římané také těžili měděné rudy ze španělských ložisek v Rio Tinto. Olovo těžili v dolech v Lauvionu. Rtuť vyráběli z rumělky (HgS) a využívali ji jako líčidlo nebo jako přísadu do malířských barev.

období alchymie

Alchymie zasahuje svými počátky do starověku, prochází celým středověkem a její stopy nalézáme ještě v prvním století raného novověku. Středověká Evropa (476 n. l. – 1492 n. l.) prodělala ve srovnání s vyspělým světem antiky nejprve rázný krok zpět, aby se posléze vytvořily v nové kvalitě politické, společenské, sociální i kulturní vztahy. Hlavním proudem středověké filozofie a teologie, uplatňovaným ve feudální společnosti v 9. - 15. století, byla scholastika. V roce 1088 byla v italském městě Bologna založena první evropská a současně i světová univerzita. V příštích staletích vznikly po celé Evropě desítky dalších univerzit, včetně Univerzity Karlovy v Praze (1348). V té době se na univerzitách přednášelo právo, teologie, filozofie a podobně; přírodní vědy se začaly vyčleňovat až během 17. století a důsledně se osamostatnily až v 19. století. Evropa pokrytá mozaikou nových států si mnoho století uchovávala poměrně neměnný charakter a k zásadní proměně (renesance, humanismus, zámořské objevy, knihtisk apod.), mající podobu delšího procesu plného dílčích změn, došlo až na sklonku středověkého úseku dějin.

Ještě v průběhu pozdního středověku (přibližně 14. – 15. stol.) docházelo k postupnému růstu těžebních a na ně navazujících výrobních odvětví. Do konce 15. století byla příslušná odvětví zajišťována malovýrobou řemeslníků a postupně a neúnavně technicky vylepšována. Na počátku novověku již výrobci představovali pro dobové „podnikatelské záměry“ kvalitní zdroj pracovníků, hledajících zcela nové výrobní postupy za výrazně efektivnějšího využití lidské práce a vedoucí k podstatně kvalitnějším výrobkům.

Závěr středověku (přibližně 15. stol.) nicméně zastihl Evropu i z důvodu uvedených těžebních i výrobních aktivit s již relativně vyčerpanými zdroji surovin (zejména drahých kovů) a ztíženými podmínkami obchodu, závistivě sledující nesmírně bohatý a vyspělý Dálný východ. Potřeba tuto situaci změnit ve prospěch Evropanů motivovala v epoše nastupující renesance výzkumy, podnikavost, technické novinky a vládní podporu. Zatímco portugalští mořeplavci si v 15. a 16. století razili cesty na východ, španělští následovníci Kolumba záhy ovládli indiánské říše v Americe a posléze byla prvním obeplutím světa dokázána jeho kulatost. Už tehdy konkistadoři oceňovali nesmírnou bohatost surovinových nerostných zdrojů Jižní Ameriky, jejichž zdánlivá nevyčerpatelnost ohromuje dodnes. Touha Evropanů po nerostném bohatství, zejména po drahých kovech, byla podnětem k drancování vyspělých indiánských civilizací a vedla téměř k jejich postupné likvidaci.

Téměř dvě století (14. -15. stol.) zkušeností Evropanů s výrobou palných zbraní vynesly na výsluní zájmu a kvality technologie těžby kovů a metalurgie. Tyto znalosti a dovednosti přivodily v 16. století zásadní změnu poměru mezi civilizací Asie a Evropy. Dosud pokorně akceptované nevýhodné kontakty s vyspělejšími asijskými říšemi prochází zásadní proměnou a naopak asijští vládci nyní vyhledávají Evropany, aby naučili jejich poddané nové technologie. Náskok Evropanů byl brzy patrný i tehdejším současníkům, a přestože se znalosti nových postupů do východních společenství dostaly, začíná se od 16. století rozvírat mezi Evropou a ostatním světem vědecká a technická propast. Nevznikla však kvůli vědění, nýbrž kvůli postoji k vědění. Renesanční světonázor totiž vyprodukoval mimo jiné velmi důležitou ochotu Evropanů uplatnit objevy na praktické problémy a užitkové aplikace. Východní národy, ovlivněny svými duchovními tradicemi, v tomto směru nebyly schopny ani zdaleka udržet tempo nových změn probíhajících v Evropě.

V období alchymie odlišíme následující základní etapy:

Alchymie Číny (4. století př. n. l. – 12. století n. l.)

Alchymie Indie (8. století n. l. - 13. století n. l.)

Alchymie Egypta (3. století př. n. l. – 7. století n. l.)

Islámská alchymie (8. století n. l. – 17. století n. l.)

Evropská alchymie (polovina 11. století n. l. – 15. století), v ní pro nás významné místo zaujímá

Alchymie v Čechách (14. – 17. století n. l.)
Alchymie spadá do období 4. – 16. století n. l. Alchymie zahrnovala kromě chemie také fyziku, medicínu, magii, mineralogii, metalurgii, spiritismus, přírodovědu aj.

Cíle alchymie:

• 
  zhotovení kamene mudrců (Lapis philosophorum) – sloužícího k přeměně (transmutaci) obyčejných kovů ve zlato
  
• 
  příprava univerzálního rozpouštědla neboli Alkahestu
  
• 
  příprava tekutého zlata (Aurum potabile) – energetického léku dodávajícího tělu odolnost vůči všem nemocem
  
• 
  získání elixíru života – látky způsobující omlazení organismu a prodloužení života
  
• 
  příprava hermetických (mystických) léků
  
• 
  palingeneze – rekonstrukce organismů z jejich popela
  
• 
  homunkulus – uměle vytvořená živá bytost
  

Bylo nepsaným pravidlem, že každý alchymista pracoval utajeně a výsledky své práce neposkytoval nikomu, pouze je konzultoval s jiným alchymistou. Aby jejich tajemství zůstalo utajeno, používali různé symboly a značky, kterým rozuměli jen oni sami. Alchymie nahromadila velké množství chemicko-technologických zkušeností. Alchymisté vypracovali dodnes běžně užívané metody izolace látek (sublimace, destilace, krystalizace aj.), různé způsoby žíhání a rozpuštění, vytvořili velké množství chemického nádobí (třecí miska, baňky, nálevky, kádinky a další). Již kolem roku 1200 n. l. znali řadu prvků (zlato, měď, železo, cín, rtuť, stříbro, síru apod.), uměli připravit kyselinu sírovou, dusičnou, chlorovodíkovou, znali výrobu sody, louhů, ledku nebo alkoholu. V 16. století začala být alchymie postupně nahrazována vědeckým přístupem ke studiu látek a jejich vzájemných přeměn.

Existuje několik výkladů původu slova alchymie. Vlastní předpona al- je s největší pravděpodobností arabského původu a znamená zázračnou moc. Pro výklad slovního základu se předpokládá:

1. 
   odvození od staroegyptského slova khemi (černá země), starý hebrejský název Egypta
   
2. 
   odvození od řeckých slov als (sůl) a chymia (roztavení, rozpuštění)
   
3. 
   připojení arabského členu al- ke slovu chemie