Příloha č. 4 Vytvořený studijní materiál („verze pro tisk“) masarykova univerzita

Hans Fischer

27. 7. 1881 – 31. 3. 1945

Nobelovu cenu získal v roce 1930 za práce o strukturální stavbě krevních a rostlinných barviv a za syntézu heminu

• 
  německý organický chemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita ve Stuttgartu (medicína)
    
  • 
    univerzita ve Wiesbadenu (medicína)
    
  • 
    univerzita v Lausanne (medicína)
    
  • 
    univerzita v Marburku (medicína)
    
• 
  po ukončení studia pracoval na klinikách v Mnichově a Berlíně
  
• 
  v roce 1916 se stal profesorem lékařské chemie na univerzitě v Insbrucku
  
• 
  v roce 1918 se stal profesorem lékařské chemie na univerzitě ve Vídni
  
• 
  v roce 1921 se stal nástupcem H. Wielanda na postu profesora organické chemie na technice v Mnichově
  
• 
  jeho základní práce se týkaly chemie pyrolu a jeho derivátů (pozornost věnoval studiu pyrolových pigmentů, které tvoří součást krve a žluči jako jejich barviva a jsou i v zelených částech rostlin jako součást chlorofylu)
  
• 
  roku 1929 provedl syntézu heminu a upřesnil jeho strukturní vzorec
  
• 
  v roce 1931 provedl syntézu bilirubinu a určil strukturní vzorec chlorofylu „a“ a chlorofylu „b“
  
• 
  v roce 1920 mělo obrovský význam jeho studium rozpadu heminu, bilirubinu, chlorofylu a syntéza chlorynů
  
• 
  všechny jeho práce přispěly k syntetické výrobě přírodních pyrolových barviv
  
• 
  jeho zásluhou se podařilo uspořádat jednotlivé druhy chlorofylu
  

Paul John Flory

25. 6. 1910 – 8. 9. 1985

Nobelovu cenu získal v roce 1974 za svou práci v makromolekulární chemii

• 
  americký chemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v Ohiu
    
• 
  svou vědeckou dráhu ve výzkumu syntetických vláken, kaučuku a jiných polymerů zahájil v letech 1934–1936 u firmy DuPont Wilmington
  
• 
  v letech 1938–1940 pokračoval ve své vědecké činnosti na univerzitě v Cincinnati
  
• 
  v letech 1948–1957 byl profesorem chemie na Cornellově univerzitě v Ithace
  
• 
  v letech 1956–1961 byl vedoucím výzkumu na Mellonově ústavu v Pittsburku
  
• 
  v roce 1961 se stal profesorem chemie na Stanfordově univerzitě
  
• 
  jeho vědecká práce je spjata s fyzikální chemií polymerů
  
• 
  v roce 1953 vyšla jeho kniha Základy chemie polymerů, která patří mezi významná díla makromolekulární vědy
  
• 
  jeho jméno nesou mnohé fyzikální pojmy, rovnice a teorie, např. Floryho distribuce molekulových vah, Floryho-Hugginsova rovnice pro volnou energii míšení, Floryho teplota theta, Floryho-Rehnerova rovnice botnací rovnováhy, Floryho-Mandelkernův invariant atd.
  
• 
  věnoval se distribuci molekulových vah v lineárních polymerech vzniklých polykondenzací, mechanismu polymerizačních reakcí, kinetice polykondenzačních reakcí, statistickému rozdělení molekulových vah v trojrozměrných polymerech, teorii gelace
  
• 
  v roce 1942 uveřejnil rovnici pro směšovací volnou energii roztoku polymeru, je jedním ze zakladatelů teorie druhého viriálního koeficientu
  

Kenichi Fukui

4. 10. 1918 – 9. 1. 1998

Nobelovu cenu získal v roce 1981 společně s R. Hoffmannem za průkopnické teorie chemické reaktivity a jejich aplikace v chemii

• 
  japonský chemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v Kjótu
    
• 
  několik let pracoval experimentálně na novém syntetickém palivu
  
• 
  po ukončení experimentální práce studoval kvantovou mechaniku, teoretickou fyziku a matematiku
  
• 
  v roce 1951 se stal profesorem a v letech 1971-1973 děkanem fakulty inženýrství na univerzitě v Kjótu
  
• 
  v roce 1976 byl jmenován poradce Ústavu molekulárních věd
  
• 
  v roce 1952 publikoval první z nejdůležitějších prací věnovaných chemické reaktivitě - tehdy sledoval, na kterém místě aromatického uhlovodíku dojde k reakci s elektrofilním činidlem a jak tato fakta odpovídají výpočtu molekulových orbitalů a jejich lokalizaci na jednotlivých atomech skeletu aromatického uhlovodíku - přitom objevil, že ne všechny elektronové orbitaly jsou stejně důležité (pro elektrofilní reakce jsou nejdůležitější obsazené orbitaly s nejvyšší energií - z nich lze nejsnáze uvolnit elektron a přesunout ho do prostoru mezi elektrofilní činidlo a uhlovodík a vytvořit tak novou vazbu)
  

William Francis Giauque

12. 5. 1895 – 20. 3. 1982

Nobelovu cenu získal v roce 1949 za práce v chemické termodynamice a výzkum vlastností látek při extrémně nízkých teplotách

• 
  americký fyzikální chemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    elektrotechnika
    
  • 
    univerzita v Berkeley
    
• 
  po ukončení studia elektrotechniky pracoval v elektrárně při Niagarských vodopádech, později se rozhodl věnovat problémům technické chemie a začal studovat na Kalifornské univerzitě v Berkeley
  
• 
  v roce 1934 se stal profesorem chemie na univerzitě v Berkeley
  
• 
  ve svém výzkumu se zaměřil především na vlastnosti látek při velmi nízkých teplotách – byl první, kdo dokázal třetí větu termodynamiky, kterou v roce 1906 formuloval Nernst a která byla zpočátku terčem kritických poznámek mnoha fyzikálních chemiků
  
• 
  začal experimentálně pracovat v oblasti relativních entropií glycerinových a skleněných krystalů – společně se svými žáky určil přesnou hodnotu entropie při nízké teplotě u kondenzovaných plynů
  
• 
  při studiu entropie kyslíku objevil v atmosféře izotopy kyslíku ( ¹⁷O a ¹⁸O)
  
• 
  určil entropii a jiné termodynamické vlastnosti mnoha plynů také pomocí kvantové statistiky a studiem energetických hladin molekul ze spektra
  
• 
  studoval účinek magnetických polí na entropii paramagnetických látek a rozvíjel adiabatickou metodu odmagnetizování