Příloha č. 4 Vytvořený studijní materiál („verze pro tisk“) masarykova univerzita



Yüklə 1,6 Mb.
səhifə39/64
tarix17.11.2018
ölçüsü1,6 Mb.
1   ...   35   36   37   38   39   40   41   42   ...   64

Hans Fischer


27. 7. 1881 – 31. 3. 1945

Nobelovu cenu získal v roce 1930 za práce o strukturální stavbě krevních a rostlinných barviv a za syntézu heminu

  • německý organický chemik

  • studium:

      • univerzita ve Stuttgartu (medicína)

      • univerzita ve Wiesbadenu (medicína)

      • univerzita v Lausanne (medicína)

      • univerzita v Marburku (medicína)

  • po ukončení studia pracoval na klinikách v Mnichově a Berlíně

  • v roce 1916 se stal profesorem lékařské chemie na univerzitě v Insbrucku

  • v roce 1918 se stal profesorem lékařské chemie na univerzitě ve Vídni

  • v roce 1921 se stal nástupcem H. Wielanda na postu profesora organické chemie na technice v Mnichově

  • jeho základní práce se týkaly chemie pyrolu a jeho derivátů (pozornost věnoval studiu pyrolových pigmentů, které tvoří součást krve a žluči jako jejich barviva a jsou i v zelených částech rostlin jako součást chlorofylu)

  • roku 1929 provedl syntézu heminu a upřesnil jeho strukturní vzorec

  • v roce 1931 provedl syntézu bilirubinu a určil strukturní vzorec chlorofylu „a“ a chlorofylu „b“

  • v roce 1920 mělo obrovský význam jeho studium rozpadu heminu, bilirubinu, chlorofylu a syntéza chlorynů

  • všechny jeho práce přispěly k syntetické výrobě přírodních pyrolových barviv

  • jeho zásluhou se podařilo uspořádat jednotlivé druhy chlorofylu

Paul John Flory


25. 6. 1910 – 8. 9. 1985

Nobelovu cenu získal v roce 1974 za svou práci v makromolekulární chemii

  • americký chemik

  • studium:

      • univerzita v Ohiu

  • svou vědeckou dráhu ve výzkumu syntetických vláken, kaučuku a jiných polymerů zahájil v letech 1934–1936 u firmy DuPont Wilmington

  • v letech 1938–1940 pokračoval ve své vědecké činnosti na univerzitě v Cincinnati

  • v letech 1948–1957 byl profesorem chemie na Cornellově univerzitě v Ithace

  • v letech 1956–1961 byl vedoucím výzkumu na Mellonově ústavu v Pittsburku

  • v roce 1961 se stal profesorem chemie na Stanfordově univerzitě

  • jeho vědecká práce je spjata s fyzikální chemií polymerů

  • v roce 1953 vyšla jeho kniha Základy chemie polymerů, která patří mezi významná díla makromolekulární vědy

  • jeho jméno nesou mnohé fyzikální pojmy, rovnice a teorie, např. Floryho distribuce molekulových vah, Floryho-Hugginsova rovnice pro volnou energii míšení, Floryho teplota theta, Floryho-Rehnerova rovnice botnací rovnováhy, Floryho-Mandelkernův invariant atd.

  • věnoval se distribuci molekulových vah v lineárních polymerech vzniklých polykondenzací, mechanismu polymerizačních reakcí, kinetice polykondenzačních reakcí, statistickému rozdělení molekulových vah v trojrozměrných polymerech, teorii gelace

  • v roce 1942 uveřejnil rovnici pro směšovací volnou energii roztoku polymeru, je jedním ze zakladatelů teorie druhého viriálního koeficientu

Kenichi Fukui


4. 10. 1918 – 9. 1. 1998

Nobelovu cenu získal v roce 1981 společně s R. Hoffmannem za průkopnické teorie chemické reaktivity a jejich aplikace v chemii

  • japonský chemik

  • studium:

      • univerzita v Kjótu

  • několik let pracoval experimentálně na novém syntetickém palivu

  • po ukončení experimentální práce studoval kvantovou mechaniku, teoretickou fyziku a matematiku

  • v roce 1951 se stal profesorem a v letech 1971-1973 děkanem fakulty inženýrství na univerzitě v Kjótu

  • v roce 1976 byl jmenován poradce Ústavu molekulárních věd

  • v roce 1952 publikoval první z nejdůležitějších prací věnovaných chemické reaktivitě - tehdy sledoval, na kterém místě aromatického uhlovodíku dojde k reakci s elektrofilním činidlem a jak tato fakta odpovídají výpočtu molekulových orbitalů a jejich lokalizaci na jednotlivých atomech skeletu aromatického uhlovodíku - přitom objevil, že ne všechny elektronové orbitaly jsou stejně důležité (pro elektrofilní reakce jsou nejdůležitější obsazené orbitaly s nejvyšší energií - z nich lze nejsnáze uvolnit elektron a přesunout ho do prostoru mezi elektrofilní činidlo a uhlovodík a vytvořit tak novou vazbu)

William Francis Giauque


12. 5. 1895 – 20. 3. 1982

Nobelovu cenu získal v roce 1949 za práce v chemické termodynamice a výzkum vlastností látek při extrémně nízkých teplotách

  • americký fyzikální chemik

  • studium:

      • elektrotechnika

      • univerzita v Berkeley

  • po ukončení studia elektrotechniky pracoval v elektrárně při Niagarských vodopádech, později se rozhodl věnovat problémům technické chemie a začal studovat na Kalifornské univerzitě v Berkeley

  • v roce 1934 se stal profesorem chemie na univerzitě v Berkeley

  • ve svém výzkumu se zaměřil především na vlastnosti látek při velmi nízkých teplotách – byl první, kdo dokázal třetí větu termodynamiky, kterou v roce 1906 formuloval Nernst a která byla zpočátku terčem kritických poznámek mnoha fyzikálních chemiků

  • začal experimentálně pracovat v oblasti relativních entropií glycerinových a skleněných krystalů – společně se svými žáky určil přesnou hodnotu entropie při nízké teplotě u kondenzovaných plynů

  • při studiu entropie kyslíku objevil v atmosféře izotopy kyslíku ( 17O a 18O)

  • určil entropii a jiné termodynamické vlastnosti mnoha plynů také pomocí kvantové statistiky a studiem energetických hladin molekul ze spektra

  • studoval účinek magnetických polí na entropii paramagnetických látek a rozvíjel adiabatickou metodu odmagnetizování


Dostları ilə paylaş:
1   ...   35   36   37   38   39   40   41   42   ...   64


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©genderi.org 2017
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə