Příloha č. 4 Vytvořený studijní materiál („verze pro tisk“) masarykova univerzita

Alchymie Číny

Čínská alchymie byla zaměřena především na hledání cesty vedoucí k prodloužení života. Ve 12. století př. n. l. se v Číně objevila představa pěti živlů nazývaná wu-sing: dřevo, oheň, země, kov a voda. Z nich byla složena veškerá hmota. Tato představa se stala teoretickým základem pro transmutaci kovů. K teorii pěti živlů se o šest století později přidala dvojice dynamických sil, které jsou v protikladu jin-jang. Od 4. století př. n. l. se pátralo po elixírech k prodloužení života či k získání nesmrtelnosti.

Za jednoho z prvních čínských alchymistů je považován Cou Jen (350 – 270 př. n. l.). Nejstarším zachovaným spisem o alchymii je kniha Cchan-tchung-ťi (Dokument o třech podobných) z 2. století n. l., která je jakýmsi návodem na výrobu pilulky nesmrtelnosti. Vrcholem snah, myšlení a symboliky alchymistů v Číně bylo dílo Ke Chunga (320 n. l.), který ve své knize Pao-pchu-c (Kniha mistra prostoty) pojednává o přípravě rumělky sloužící k získávání zlata, zdůrazňuje nutnost používat jazyk alchymistů, speciálních znaků a výrazů.

Čínští alchymisté vypracovali techniky destilace, sublimace a krystalizace. Dokázali vyrobit kyselinou dusičnou, připravit 80% alkohol a destilovat hlavně rtuť.

Čínská alchymie zanikla kolem 12. století n. l. Scénu však opouštěla velmi zvolna, přičemž práce v laboratoři byla nahrazována mystikou a různými filozofickými úvahami, tzn. bez návaznosti na chemii.

Alchymie Indie

Alchymistické snahy lze sledovat i v Indii, kde alchymie vznikla v područí léčitelství. Avšak vliv samotného léku se nepokládal za dostatečný bez božské pomoci. Stejně jako čínská alchymie, tak i indická se snažila odhalit preparát na dlouhověkost a nesmrtelnost. Indští alchymisté považovali zlato za látku poskytující zdraví a dlouhověkost. Práci se zlatem doprovázel úkon zaříkávání:

„Zlato, obdařené od slunce nádhernou barvou, po němž člověk – od věků bohatý na potomky – toužil, nechť žhnoucím obklopuje tě leskem.“

Stejně jako v Číně wu-sing, vyskytla se v Indii představa čtyř živlů – oheň, voda, vzduch a země. Vzhledem ke geograficky blízké poloze Číny a Indie se „teorie živlů“ velmi podobají.

Posvátné knihy Védy jsou důkazem nejstarší indické vzdělanosti. Podle nich je pojmenováno nejstarší chemické období v Indii – doba védická. Počátky rasayany (indický název pro alchymii) jsou v jedné ze čtyř částí Védy, v Atharvě, která se zabývá čarodějnictvím a zaklínáním démonů, zločinců a nepřátel, spolu s radami k získání lásky žen aj.

Práce s kovy byla v Indii na vysoké úrovni. Pověstná byla indická ocel, známá ve světě jako tzv. Damascenská ocel, podle města Damašek, přes který byla dovážena do Evropy.

Alchymie v Indii vzkvétala od 8. století n. l. do 13. století n. l., poté začala upadat.

Alchymie Egypta

Alchymistické období v Egyptě se datuje od 3. století př. n. l. do 7. století n. l. V Alexandrii došlo ke zrození alchymie spojením egyptských metalurgických, barvířských, sklářských a jiných znalostí se starou řeckou filozofií. Za první alchymistický text je považována legenda tzv. Onského devatera, která vznikla před rokem 3 500 př. n. l. Text přímo o alchymii nepojednává, avšak obsahuje obrazné líčení vývoje hmoty, shodné s alchymistickými popisy z pozdějších dob.

Nejstarší známá egyptská alchymistická literatura Leydenský papyrus (věnující se hlavně zpracování kovů) a Stockholmský papyrus (obsahující návody na moření a barvení látek), zvaných dle místa jejich uložení, pochází z 3. století n. l. Oba vykazovaly vysoký stupeň chemismu. Charakter poznatků v nich uvedených měl hlavně praktický ráz. Z této nejstarší egyptské alchymistické literatury vyplývalo, že staří egyptští metalurgové uměli nejen získávat zlato z rud, ale také je dokázali napodobovat. Byli zruční ve výrobě kovů a slitin (výroba amalgamů, slitiny zlata a stříbra aj.). Staroegyptští skláři dovedli vhodným barvením skel vědomě napodobovat drahokamy.

Nejstarším alchymistickým spisovatelem v Egyptě je Zosimos z Panopole žijící koncem 3. století n. l.

Islámská alchymie

Islámská éra alchymie (7. – 12. století n. l.) patří k alchymiím poměrně vyspělým. Jedná se o období charakteristické značnými pokroky nejen v alchymii, ale i v matematice, astronomii a v lékařství.

Rukopisy a zprávy získávali Arabové vojenskými výboji. Arabové přijímali vzdělanost podrobených i sousedních národů a zpracovávali ji po svém. Všeobecně navazovali na Aristotela. Jeho spisy byly překládány do arabštiny a horlivě studovány. Řada slov dnes užívaných v chemii je arabského původu.

Úspěchy arabské alchymie a lékařství se projevily mimo jiné např. zakládáním lékáren. První známá lékárna vznikla v Bagdádu v 8. století n. l.

Dlouho byli za známé arabské alchymisty považováni Chalid Ibn Jazid a Džafar al Sadiq. Oba žili v 7. století n. l. Jejich alchymistické spisy však německý odborník arabské alchymie J. Ruska nařkl za falzifikáty ze 13. a 14. století.

Učencem světového jména byl Abu Musa Džafar al Sofi, mezi Araby zvaný Džafar, mezi křesťany Geber. Z dalších významných arabských alchymistů nelze opomenout především ar-Razího a Avicennu.

Arabská alchymie zanechala velké dědictví rozpracováním experimentálních metod, např. filtrace, sublimace, destilace aj., různých druhů žíhání, objevením nebo přípravou mnoha sloučenin. Arabové připravili mnoho nových látek, mezi nimi ve 12. století fosfor, tehdy nazývaný escarbuel. Vliv arabské vědy na evropskou vědu a filozofii lze sledovat až do 17. století n. l.

Evropská alchymie

Základ evropské alchymie (polovina 11. století n. l.) položila alchymie arabská. V Evropě se nejdříve překládala arabská díla a teprve později začali tvořit evropští alchymisté svá díla vlastní.

Alchymie se šířila ve střední a západní Evropě od poloviny 11. století. V polovině 13. století byla již všeobecně rozšířena. Za nejstarší evropskou alchymistickou literaturu je považován rukopis Compositiones ad tingenda musiva, návod k barvení mozaiky. Ve 13. a 14. století působilo v Evropě několik významných osobností, které se pod pravými nebo přejatými jmény staly velkými autoritami evropské alchymie. Mezi nejvýznamnější patřili Albert von Bollstädt, obecně nazývaný Albertus Magnus, Roger Bacon, Arnaldus Villanovanus nebo Basilius Valentinus z Erfurtu.

Evropští středověcí alchymisté nepřinesli v teorii mnoho nového, většinou rozvíjeli teorie arabských a egyptských alchymistů. Jejich přínos byl především v rozpracování laboratorních metod a v přípravě nových sloučenin. Velkým úspěchem bylo vypracování způsobů získávání kyselin (především kyseliny sírové a dusičné). Z 15. a 16. století jsou známy prvky bismut a platina.

S koncem středověku (15. století) začíná v Evropě úpadek alchymistických věd, kterým vyhovovalo dogmatické středověké myšlení spolu s neomezenou vírou v autority.