Příloha č. 4 Vytvořený studijní materiál („verze pro tisk“) masarykova univerzita



Yüklə 499,61 Kb.
səhifə5/64
tarix17.11.2018
ölçüsü499,61 Kb.
#80237
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   64

Alchymie v Čechách


Alchymie v Čechách se datuje od 14. do 17. století n. l. První alchymistické znalosti do Čech přinesli pravděpodobně profesoři nebo studenti pařížských a italských univerzit na přelomu 13. a 14. století.

Již v 60. letech 14. století se Bartoloměj z Chlumce (1320 – 1370) pokusil o první vytvoření české vědecké terminologie. Zmínku o alchymistickém umění lze nalézt i v díle Smila Flašky z Pardubic (1350 – 1403) Nové radě (1394).

Zájem o alchymii vzrostl na přelomu 15. - 16. století v důsledku stagnace těžby stříbra. Důležitou roli sehrál i zájem o vzdělání. Nejvýznamnějším mecenášem alchymie, kromě císaře Rudolfa II., byl jihočeský šlechtic Vilém z Rožmberka (1552 – 1612), který v Českém Krumlově a Třeboni zřídil laboratoře. Vystřídalo se zde několik domácích i cizích alchymistů, kteří postupně „rozpouštěli“ Vilémovo jmění. S přibývajícími léty Vilém snil více o elixíru mládí. Alchymie vstoupila i do hudby. Michael Maier (1568 -1622) složil hudebně alchymistické dílo Atalanta fugiens (Prchající Atalanta) (1617), obsahující písně, které se zpívávaly v alchymistické laboratoři. Velké zásluhy na české alchymii měl Bavor mladší Rodovský z Hustiřan (1526 – 1592), který česky napsal čtyři alchymistické spisy. Šlo o výbory, překlady (např. text Smaragdové desky) a záznamy vlastních pozorování. Jedna z těchto knih sloužila i jako učebnice alchymie.

Na Pražském hradě, za vlády císaře Rudolfa II., byla zřízena alchymistická laboratoř. Vůdčím činitelem byl Tadeáš Hájek z Hájku. Působilo zde kolem čtyřiceti alchymistů, kteří se zabývali výrobou zlata, aby císaři mohli zaplnit prázdnící se pokladnice. Alchymisté nebyli soustředěni pouze v jedné laboratoři, ale byli rozptýleni v menších dílnách. Začala být zřejmě poprvé budována týmová vědecká spolupráce, která pravděpodobně byla počátkem vzniku vědeckých sdružení (akademií) ve světě.

Nadějné období rozvoje alchymie v Čechách skončilo porážkou českého stavovského protihabsburského povstání v letech 1618 – 1620. Alchymie nezanikla, ale změnila cíle, kterých chtěli alchymisté dosáhnout. Nešlo již o výrobu zlata, ale o nové směry, z nichž se postupně vyvinula např. iatrochemie aj.

17. STOLETÍ


Křesťanská Evropa se již v přecházejícím století proměnila na dva věroučně rozdělené tábory, mezi nimiž kontinuálně stoupalo napětí. Dlouhodobé soupeření vyvrcholilo roku 1618 otevřeným konfliktem, a válce, která poprvé zachvátila prakticky celou Evropu, se později začalo říkat Třicetiletá. Z konfliktu vyšlo oslabeno zejména koloniální Španělsko, naopak nejvíce ze všech vyšla z boje posílena Francie formující ukázkový absolutistický stát, který se v příštích staletích pokoušeli napodobit mnozí monarchové. Také Anglie byla Třicetiletou válkou téměř netknuta. Nový rozkvět prožívá v 17. století koloniální dobývání světa v čele s nejaktivnějšími účastníky: Francií a Anglií. Francie teprve v tomto období skutečně osidluje území v Severní Americe a Indii, předtím zabraná formálně. Také Anglie zabírá území ve stejném prostoru, což v následujícím století vede k válečným sporům. Nizozemci se vymanili Třicetiletou válkou ze španělské říše a kolonizují Indonésii. Naopak staré koloniální velmoci Španělsko a Portugalsko jsou již v 17. století v útlumu.

Z hlediska vývoje vědy je možné mluvit o velkém století. V jeho průběhu se očistila od slepé víry ve staré autority a v poznávání světa dosáhla jistých úspěchů. Byly vynalezeny první vědecké měřicí přístroje, což bylo umožněno pokrokem některých výrobních odvětví, zdokonalily se výzkumné postupy nadšených badatelů (induktivní postup), vědci se konečně dočkali soustavnější pozornosti panovníků i vlád. Důkazem budiž založení Královské společnosti pro vědecké činnosti v Londýně roku 1660. Priority výzkumných zájmů té doby sahají od poznání povahy světla, přes nebeskou mechaniku až po objevení mikrosvěta.

Evropská chemie v 16. století a na počátku 17. století spadá do vrcholného období alchymie. Toto období však bývá také někdy považováno již za samostatné období a je nazýváno iatrochemie (lékaská chemie).

Iatrochemie


Hlavní úkol iatrochemie nejlépe vystihl svým výrokem její hlavní představitel P. A. Paracelsus: „Pravým úkolem chemie není dělati zlato, nýbrž připravovati léky.“ Lze tedy říci, že v iatrochemii výrobu zlata, kamene mudrců, hledání elixíru života aj. nahradila péče o zdraví lidí a chemoterapie.

Iatrochemie v užším slova smyslu byla spíše nazývána chemoterapií, která k léčbě nemocí využívala chemických látek.

V 16. a 17. století neviděli lékaři v Paracelsových pracích a názorech nic jiného, než pouhé používání anorganických léčiv, hlavně sloučenin antimonu a rtuti. Většina lékařů se v 16. století obávala používání těchto nebezpečných léků, avšak v 17. století se paracelsovská teorie se svými chemickými léčivy vžila a tyto léky se užívaly i později.

Nové poznatky iatrochemie byly využity:

• jako základ moderní farmakologie

• ke zjištění analogie mezi hořením a dýcháním

• k přípravě nových chemických sloučenin

Stoupencem Paracelsa v 17. století byl např. vlámský iatrochemik J. B. van Helmont, který se vzhledem ke svým objevům v oblasti chemie plynů právem zařadil mezi zakladatele pneumochemie. Dalším významným představitelem iatrochemie byl např. J. R. Glauber. Po osvobození alchymie z pout scholastiky se vývoj chemie ubíral technickým směrem.

V 17. století došlo k vědecké revoluci – období, v němž se konstituovaly jednotlivé přírodní vědy a začaly se formulovat základní teoretické představy. Vědecká revoluce se uskutečnila v rovině teoretické, kdy se k teoretickým poznatkům dospívalo zobecněním nových, empiricky zjištěných faktů. Chemici, matematikové i fyzikové se stále více distancovali od praktických technických úkolů, zejména výrob. Tím se přírodní vědy začaly štěpit na dvě větve. Věda užitá, směřující k přímému využití, která provázela lidstvo od prvopočátků jeho existence, a věda čistá, směřující především k pochopení pozorovaných skutečností.

Období 17. století můžeme z hlediska vývoje chemie rozdělit následovně:

Období zrodu samostatných přírodních věd

Pneumatická chemie


Období zrodu samostatných přírodních věd


Na pozadí hospodářských a politických změn 16. a 17. století vznikly v Evropě nové filozofické názory a přírodovědné teorie. Není náhodné, že právě v astronomii nastal první a v některých směrech nejdůležitější průlom do středověkého systému myšlení. Tímto průlomem bylo jasné a podrobné prohlášení Mikuláše Koperníka o tom, že se Země otáčí kolem své osy a obíhá kolem pevně stojícího Slunce. V roce 1604 oznámil G. Galilei svou podporu Koperníkovu prohlášení. Kromě astronomie, fyziky a matematiky se v tomto období rozvíjela také geografie, mineralogie, botanika a zoologie. Poznatky chemické praxe přerostly chemickou teorii založenou na alchymistických představách, což vedlo k zániku alchymie.

Z osobností je třeba zmínit zejména lékaře Agricolu a později jednoho z vynikajících teoretiků a experimentátorů, kterým byl Robert Boyle.

K charakteristickým jevům tohoto období patřilo:

vznik vědecké a technické literatury

Vědecké traktáty v 17. století měly již charakter učebnic. Rýsoval se trend směřující ke vzniku vyčerpávajících encyklopedických děl, které dokumentovaly vědu a techniku na vrcholné úrovni doby, ve které vznikly.

zakládání akademií

V roce 1663 byla založena Londýnská královská společnost, tzv. Royal Society. Jejími členy byli např. I. Newton, R. Hooke nebo R. Boyle. Jejich hlavním cílem bylo úsilí o rozvoj věd. V roce 1666 vznikla v Paříži Akademie věd a po ní v různých zemích Evropy další instituce zvané rovněž „Akademie“. V Praze vznikla v roce 1769 Soukromá učená společnost, která byla základnou pro Královskou českou společnost nauk, jejíž vznik je datován na rok 1784. Společnost pravidelně vydávala zprávy o činnosti, vznikaly i samostatné vědecké časopisy. V nich vědci otiskovali své práce, které byly volně přístupné dalším vědcům, což přispívalo k vědeckému pokroku. Nejznámější pravidelně publikovatelný týdeník byl Prager Gelehrte Nachrichten (Pražské učené zvěsti), kam autoři přispívali především německy. Odborné poznatky umožňoval zveřejňovat první vědecký, latinsky psaný časopis Acta Eruditorum vydávaný od roku 1682 v Německu matematikem G. W. Leibnitzem. Mezi jeho spolupracovníky patřili bratři Bernoulliové, I. Newton aj.

Jedním ze zakládajících členů Soukromé učené společnosti byl významný rakouský osvícenec Ignác Antonín Born, ke kterému se později připojili český kněz a filolog Josef Dobrovský, český historik Gelasius Dobner, český filolog a historik František Martin Pelc, český kněz a knihovník Karel Rafael Ungar, český osvícenec František Josef hrabě Kinský aj. Společnost pokračovala pod stejným názvem i po vzniku Československa (1918). Byla nucena skončit až v roce 1952, kdy všechny podobné činnosti přebrala a utlumila tehdy vzniklá státní Československá akademie věd.


Pneumatická chemie


V 17. století nastupuje další fáze vývoje chemie. Hovoříme o období tzv. pneumatické chemie nebo také pneumochemie. Název pochází z řeckého pneuma = vánek, dech, vzduch. Nutno podotknout, že vznik pneumatické chemie je velmi významným mezníkem rozvoje chemie jako vědy. Mezi její zakladatele patří J. B. van Helmont

Pneumochemie se zabývala vlastnostmi plynů. Podnětem pro zkoumání vzduchu byl objev hmotnosti vzduchu, vakua, vývěvy a nového způsobu jímání plynů v pneumatické vaně, kterou vynalezl S. Hales. Ten kromě jiného dokázal, jak lze připravené plyny zachycovat nad vodou a měřit jejich objem.


Uplynula dvě tisíciletí od doby Aristetolovy, než bylo možno začít s experimentálním zkoumáním plynů. První krok učinil G. Galilei, když zjistil, že vzduch má hmotnost, věřil však nadále v nemožnost vakua. Jeho žák E. Torricelli prováděl experimenty, které jej přivedly v roce 1644 k objasnění pojmu barometrického tlaku, k vynálezu rtuťového barometru a k důkazu existence vakua. Magdeburský starosta O. von Guericke vynalezl vývěvu, kterou při svých experimentech využíval hojně i R. Boyle. Ten např. dokázal, že za nepřítomnosti vzduchu se nemůže šířit zvuk, na světlo a magnetismus vakuum nepůsobí. Také vyslovil názor, že život a spalování ve vakuu nejsou možné. Tento poznatek byl jedním z východisek k velké chemické a fyziologické revoluci v 18. století.


Yüklə 499,61 Kb.

Dostları ilə paylaş:
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   64




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©genderi.org 2022
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə