Příloha č. 4 Vytvořený studijní materiál („verze pro tisk“) masarykova univerzita

Frederick Soddy

1877-1956

Nobelovu cenu získal v roce 1921 za výzkum radioaktivních látek a izotopů

• 
  anglický radiochemik
  
• 
  narodil se v rodině obchodníka
  
• 
  studium:
  
  • 
    University College ve Walesu
    
  • 
    Merton College v Oxfordu
    
• 
  po ukončení studia absolvoval dvouletý studijní pobyt na univerzitě v Montrealu, kde pracoval pod vedení E. Rutheforda
  
• 
  po návratu z Montrealu pracoval jako asistent u W. Ramsaye na univerzitě v Londýně
  
• 
  v letech 1904-1914 byl docentem fyzikální chemie na univerzitě v Glasgowě, na univerzitě v Aberdeenu a profesorem chemie na univerzitě v Oxfordu
  
• 
  v roce 1910 se stal členem anglické akademie věd Royal Society v Londýně
  
• 
  již během studijního pobytu v Montrealu zkoumal problémy radioaktivity a společně s E. Ruthefordem vytvořili teorii radioaktivního rozpadu, podle které je přirozená radioaktivita následkem samovolné přeměny prvků provázené vznikem záření, jehož zdrojem je atomové jádro
  
• 
  spolu s Ruthefordem přišli s tvrzením, že radium neustále vysílá radioaktivní plyn – tzv. radiovou emanaci. Pomocí spektrální analýzy Soddy společně s W. Ramsayem zjistil, že tento radioaktivní plyn se mění na helium a tím dokázali přeměnu prvků při radioaktivním rozpadu. Tímto vyřešili problém manželů Curieových, kteří zjistili, že vzduch v okolí radia se stává radioaktivním.
  
• 
  v roce 1910 Soddy objevil izotopii a v roce 1913 společně s A. S. Russelem a K. Fajansem zákon alfa a beta rozpadu
  

Wendell Meredith Stanley

16. 8. 1904 – 15. 7. 1971

Nobelovu cenu získal v roce 1946 společně s J. N. Northropem za objev přípravy enzymů a virů v čisté formě

• 
  americký biochemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    různé americké univerzity
    
• 
  od roku 1934 působil v Rockefellerově ústavu pro lékařský výzkum v Princetonu
  
• 
  byl členem Národní akademie věd Spojených států a různých vědeckých společností
  
• 
  nejprve se věnoval výzkumu chemické povahy enzymů
  
• 
  již v roce 1934 dosáhl prvního významného úspěchu, když společně s J. Northropem prozkoumal enzym proteinázu, který rozkládá bílkoviny
  
• 
  proslavil se pracemi o virech – nejprve zkoumal živočišné viry, které jsou původci mnoha známých infekčních nemocí (např. dětská obrna, chřipka, neštovice, slintavka, vzteklina)
  
• 
  již v roce 1935 izoloval v čisté krystalické formě podobnou metodou, kterou použili Summer a Northrop při získávání krystalické formy enzymů, vir, který způsobuje mozaikovou nemoc tabáku
  
• 
  určil molekulovou hmotnost izolovaného viru
  
• 
  roku 1945 se mu podařilo získat malé množství velmi aktivních virových krystalů, které mu posloužily pro další výzkumy
  
• 
  jeho zásluhou získala věda mnoho nových poznatků o virech a jeho výzkumy mají obrovský význam pro tvorbu biologického obrazu světa, neboť jeho poznatky umožňují pochopit chemické děje v životních procesech
  
• 
  molekulový virus, který poprvé prozkoumal Stanley, reprezentuje nejjednoduší typ v dlouhé řadě různých forem, které se svými vlastnostmi postupně přibližují živým bakteriím
  

Hermann Staudinger

23. 3. 1881 – 8. 9. 1965

Nobelovu cenu získal v roce 1953 za objevy v makromolekulární chemii

• 
  německý chemik
  
• 
  narodil se v rodině profesora filosofie a sociologie
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v Halle (chemie)
    
  • 
    technika v Darmstadtu
    
  • 
    univerzita v Mnichově
    
  • 
    univerzita ve Strassburgu
    
• 
  v roce 1907 se stal mimořádným profesorem na technice v Karlsruhe
  
• 
  v roce 1926 se stal profesorem na univerzitě ve Freiburku, kde v roce 1940 založil výzkumný ústav makromolekulární chemie a stal se jeho ředitelem
  
• 
  ve své vědecké práci se zaměřil na výzkum ketonů, autooxidace, alifatických diazoniových sloučenin a insekticidů
  
• 
  jeho celoživotním dílem byl systematický výzkum makromolekul, který mu přinesl celosvětové uznání
  
• 
  s výzkumem makromolekulárních sloučenin začal v roce 1920 a o výsledcích své práce vydal okolo pěti set vědeckých studií (přes sto o celulóze, kolem šedesáti o kaučuku a isoprenu)
  
• 
  zkoumal přírodní makromolekulární látky (škrob, celulózu, přírodní kaučuk) a také syntetické makromolekulární látky (polyoxymetylen, polystyren, polyvinylacetát)
  
• 
  rozpracoval nejdůležitější metody ke zkoumání struktur makromolekulárních látek, hlavně rentgenovou strukturní analýzu
  
• 
  zjistil, že makromolekuly vznikají polymerizací, při níž se nenasycené molekuly základní látky slučují do větších celků (polymerů) řetězovým mechanismem
  
• 
  jeho poznatky se uplatnily při výrobě plastických hmot
  

William Howard Stein

25. 6. 1911 – 2. 2. 1980

Nobelovu cenu získal v roce 1972 společně s S. Moorem a Ch. B. Anfinsenem za studium vztahu mezi strukturou a funkcí biologicky aktivních bílkovin, zvláště enzymu ribonu

• 
  americký biochemik
  
• 
  narodil se v rodině obchodníka
  
• 
  studium:
  
  • 
    Columbijská univerzita
    
  • 
    Wisconsinská univerzita
    
• 
  působil jako profesor na Rockefellerově univerzitě v New Yorku
  
• 
  od počátku svého výzkumu se věnoval výhradně chemii aminokyselin a bílkovin
  
• 
  v roce 1941 publikoval společně s Moorem a M. Bergmannem první práci o izolaci aminokyseliny L-serinu z fibroinu (bílkovina hedvábí) – jejich cílem, který byl ztížen nedokonalostí srážecích metod, neboť bylo nutno vycházet z gramových množství, bylo stanovení chemického složení bílkovinných molekul a již v další práci přicházejí s podstatně zdokonalenou metodou na srážecím principu
  
• 
  v roce 1947 společně s Moorem publikovali svou první práci o dělení aminokyselin chromatografií na škrobových sloupcích, dále novou kvantitativní kolorimetrickou metodu jejich stanovení a popis jednoho z prvních přesných a spolehlivých jímačů frakcí pro sloupcovou chromatografii
  
• 
  pokrok v chemii umělých hmot a požadavky biochemické a klinické praxe, pro které chromatografie na škrobu nebyla vhodná, vedly k tomu, že společně s Moorem provedli zásadní obrat v metodě a nahradili škrob syntetickými iontoměniči
  
• 
  v roce 1958 se pak podařilo celý postup za pomoci D. H. Spackmana automatizovat a tím byl vytvořen předpoklad širokého použití této metody v praxi