Příloha č. 4 Vytvořený studijní materiál („verze pro tisk“) masarykova univerzita

Josiah Willard Gibbs

11. 2. 1839 - 28. 4. 1903

• 
  americký fyzik, který se zabýval termodynamikou a mechanikou
  
• 
  jeho jménem jsou označeny některé odborné pojmy jako Gibbsova energie, Gibbsovo fázové pravidlo (1874), Gibbsův termodynamický potenciál, Gibbsova-Helmholtzova rovnice
  
• 
  roku 1866 si nechal patentovat zdokonalenou brzdu na železničné vagóny
  
• 
  v roce 1873 uveřejnil svou první práci o termodynamice kapalin; vzápětí následovaly další významné práce, kterými dovršil stavbu klasické termodynamiky
  
• 
  věnoval se také fyzikální optice, ale nakonec se opět vrátil k termodynamice
  
• 
  jeho objevy nebyly dlouho známy, jelikož je pro svou skromnost publikoval jen v nevýznamných místních časopisech
  
• 
  jeho vrcholné dílo „Základy statické mechaniky“ vyšlo rok před jeho smrtí a proslavilo Gibbse posmrtně po celém světě
  

Johann Rudolf Glauber 1604 – 10. 3. 1668 německý chemik a lékař věřil v alchymii a v existenci tzv. univerzálního léku („elixíru“ života) zdokonalil výrobní postupy kyseliny chlorovodíkové a kyseliny dusičné reakcí chloridu sodného a kyseliny sírové získal látku, dnes známou pod označením Glauberova sůl, současně však touto reakcí vznikla kyselina chlorovodíková, a ve skutečnosti mnohem větší Glauberovou zásluhou bylo, že vypracoval metodu výroby této kyseliny

Tadeáš Hájek z Hájku

1525 – 1600

• 
  vynikající český lékař, matematik, fyzik a botanik žijící na císařském dvoře za vlády Rudolfa II.
  
• 
  ve svých třiceti letech si založil lékařskou praxi; za své zásluhy lékaře vojáků bojujících proti Turkům byl přijat do rytířského stavu a jmenován nejvyšším zemským lékařem
  
• 
  byl věrný mateřskému jazyku, proto sepsal většinu svých děl v češtině
  
• 
  překládal vzácné alchymistické a astronomické rukopisy, byl jejich horlivým sběratelem a znalcem
  
• 
  sám alchymisticky nepracoval, pouze prověřoval alchymisty hlásící se k císařskému dvoru
  

Johann Baptist van Helmont 12. 1. 1557 – 30. 12. 1644 vlámský lékař a iatrochemik velkou léčivou schopnost připisoval vínu a s oblibou předepisoval léky tajného složení, nazývané „arcana“ tvrdil, že se mu pomocí kamene mudrců podařilo transmutovat rtuť ve zlato neuznával Aristotelovu teorii čtyř živlů, odmítal i Paracelsovu teorii tří principů, sám za podstatu všech věcí považoval vzduch a vodu významným činem v jeho vědecké práci bylo zavedení pojmu plyn „gas“, který údajně vznikl holandskou výslovností řeckého slova chaos, které často používal Paracelsus ve významu vzduch; J. B. van Helmont jako první tento název použil pro pojmenování plynu vznikajícího při kvašení vína, hoření nebo rozkladu vápence izoloval oxid uhličitý „gas silvestre“ (lesní plyn), který se shromažďoval u dna některých jeskyní, popsal jeho vlastnosti a upozornil na nutnost jeho odlišení od vzduchu, avšak podrobně jej prozkoumat nemohl, neboť se mu nepodařilo najít způsob, jak plyn udržet v nádobě jeho spisy byly zaměřeny na lékařskou problematiku, z níž nejznámější je dílo Ortus Medicinae (Vznik medicíny), kde se jako první zmínil o žaludeční šťávě

Herakleitos z Efesu

asi 535/40 – 475/80 př. n. l.

• 
  řecký filozof, aristokrat
  
• 
  za prahmotu všeho Herakleitos považoval oheň, tato myšlenka vyplynula z astronomických představ a představ o přírodě
  
• 
  svět a příroda jsou dle Herakleita v neustálém procesu změny – v neustálém pohybu, přičemž oheň je ze všech živlů nejpohyblivější, v přírodě je vše obměnou ohně a děje se to jeho zřeďováním a zhušťováním
  

Friedrich August Kekulé von Stradonitz

7. 9. 1829 - 13. 7. 1896

• 
  německý chemik pocházející ze staročeské vladycké rodiny Kekulů ze Stradonic na Slánsku – část rodu se vystěhovala po bělohorské bitvě do Německa – Kekulé však neměl národní české povědomí, jelikož jeho předkové žili již 200 let v Německu
  
• 
  společně s A. M. Butlerovem byl spolutvůrcem teorie chemické struktury
  
• 
  rok 1858, kdy Kekulé zveřejnil své názory, se často označuje jako začátek rozvoje organické chemie
  
• 
  studoval původně architekturu v Giessonu, ale pod vlivem přednášek J. Liebiga přešel na studium chemie – „opustil architekturu domů pro vznešenější architekturu molekul“
  
• 
  studoval dále v Paříži, působil v Londýně jako univerzitní učitel v Heidelbergu, belgickém Gentu a Bonnu (kde působil až do své smrti)
  
• 
  stal se zakladatelem a teoretickým průkopníkem moderní organické chemie v 19. století - proslavil se zejména teorií valence chemických prvků, objevem čtyřvaznosti uhlíku i způsobu řetězení uhlíkových atomů a v neposlední řadě svým návrhem strukturního vzorce benzenu
  
• 
  označil organickou chemii jako chemii sloučenin uhlíku – od roku 1865 se na základě této teorie začalo připravovat obrovské množství organických sloučenin
  
• 
  svými pracemi podstatně přispěl k vytvoření základů strukturní teorie (výchozí a stěžejní teorie organické chemie); dospěl prý k základním myšlenkám strukturní teorie intuitivní cestou – za svého londýnského pobytu v roce 1854 se vracel pozdě večer autobusem domů, když začal usínat a ve snu uviděl kmitající atomy, které se vzájemně spojovaly
  
• 
  v roce 1859 získal německého průmyslníka C. Weltziena pro myšlenku uspořádání světového kongresu chemiků, na kterém by se měly řešit chemické problémy – kongres se sešel 3. 9. 1860 za účasti 127 chemiků a mezi přítomnými byli také Liebig, Wöhler, Zinin, Mendělejev, Cannizzaro – kongres definoval termíny atom, molekula, a vyřešil některé nomenklaturní otázky
  
• 
  vynikl jako učitel a jeho učebnice organické chemie napsaná v letech 1861-1867 měla zásadní vliv na celou generaci chemiků (stala se první učebnicí organické chemie postavené na jedné teorii)