Pokyny k vypracováVÁNÍ semináRNÍch prací



Yüklə 164,7 Kb.
səhifə1/3
tarix20.09.2018
ölçüsü164,7 Kb.
#69904
  1   2   3

Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Ústav jazykovědy a baltistiky

Obecná jazykověda

Jan Havliš
Konstrukce kvazi-přirozeného jazyka

– základní koncept

Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Aleš Bičan, Ph.D.

Brno 2013



Prohlašuji, že jsem svoji bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

motto

The gift of words is the gift of deception and illusion, Duncan.

Lady Jessika Atreides


lave an laterit laveto an usegedekae, or danken ip.

ar djesika atreides


Taru söleessü se tarum kälmä itt mama, Tankkene.

pötä Sessikkä Attrétes



V samém úvodu bych chtěl poděkovat vedoucímu své bakalářské diplomové práce PhDr. Aleši Bičanovi, Ph.D. za možnost téma práce zpracovat, za jeho odborné rady a připomínky.

Dále bych chtěl poděkovat všem těm, kteří mě podrželi na zemi v turbulencích mého studia – kolegům, přátelům, blízkým. Především ale mé trpělivé ženě, ana jest nejen snášela, že čas, který by patřil nám, jsem věnoval této práci, ale měl jsem možnost s ní probírat mnohé odborné aspekty studovaného tématu. A v neposlední řadě pak Radkovi Zahradníkovi, bez nějž bych nikdy nezačal a těm mnoha svým známým z internetových diskuzních skupin LANGDEV a CONLANG, kteří mě před více jak patnácti lety nejen uvedli do světa konstruovaných jazyků, ale svým zájmem aktivně podpořili tuto mou nyní již (doufám) profesionální zálibu.
Obsah
1. Úvod 05

2. Definice a klasifikace konstruovaných jazyků 07

2.1 Přirozený jazyk 07

2.2 Konstruovaný jazyk 09

2.2.1 Současné klasifikace konstruovaný jazyků 11

2.2.2 Návrh systematické klasifikace konstruovaný jazyků 16

2.2.3 Stručná historie konstruovaných jazyků 19

2.2.4 Další vymezení pojmu konstruované jazyky 20

3. Konstrukce kvazi-přirozeného jazyka (KJ) 24

3.1 Systémy signalizace a jiné kódy 24

3.2 Základní principy konstrukce KJ 25

3.2.1 Jazyk jako vyvíjející se systém – evoluční analogie 26

3.2.2 Organizace jazykového systému 28

3.3 KJ jako model úvah o vývoji a funkci jazyka 30

3.3.1 Fonetika a fonologie KJ 32

3.3.2 Morfologie KJ 34

3.3.3 Syntax KJ 35

3.3.4 Sémantika KJ 36

3.3.5 Sociolingvistické aspekty KJ 39

4. Závěr 40

5. Resumé 43

6. Summary 43

7. Seznam použité literatury 44

8. Příloha – seznam zmíněných konstruovaných jazyků 50



1. Úvod

Na samém začátku této práce jsem nucen zmínit se o jednom důležitém jevu, který se promítne do celého následujícího textu. Píšeme-li o jazyku, dostaneme se chtě nechtě do jeho osidel. Především, není takřka možné se vyhnout použití slova jazyk jak pro pojem i) tzv. jazykové kompetence, tak ii) i její konkrétní realizace. Užitím jazykové kompetence v její konkrétní realizaci se tak stáváme zákonitě obětí jednoho z jejích hlavních nástrojů – pojmu/slova a jeho významů (viz str. 36). Kdykoliv to bude vhodné, budu tyto dva pojmy odlišovat přímo užitím slov jazyková kompetence či jazyk, ale jinak ponechám možnost obou významů tohoto slova, věda, že významový překryv, který způsobuje onu homonymii, odkazuje na samotnou podstatu obou významů – ten druhý je formálně odvozen od prvního, ale onen druhý význam je empirickým vstupem pro zobecnění ve formě onoho prvého významu.

Experimentální techniky ve větší míře rozšiřují metody studia v jazykovědě teprve s nástupem kognitivních přístupů a přenášejí těžiště k biologickým aspektům jazyka (neurovědy, evoluční psychologie, biolingvistika). Přechod od kazuistické a vztahové analýzy k systémovému modelování na základě experimentálních empirických studií otevírá možnost reagovat na otázky, které prostým pozorováním čistě jazykových jevů nebylo možné zodpovědět – co je to jazyková kompetence, jak a proč vznikla, jak a proč funguje.

Jednou z možností, jak zkoumat jazyk v těchto ohledech, je konstruovat de novo kvazi-přirozený jazyk – tj. diachronní, konzistentní a celistvý konstruovaný jazyk. Konstrukce takového kvazi-přirozeného jazyka, tj. experimentálního modelu fungování přirozeného jazyka, bude vyžadovat znalost odpovědí na ony výše zmíněné otázky, a pokud narazíme v průběhu konstrukce na neznámé příčiny či okolnosti fungování přirozeného jazyka, umožní nám formulovat patřičné hypotetické otázky a eventuálně přijít i se způsobem jejich testování.

Základním cílem této bakalářské diplomní práce je na základě popisu konstruovaného jazyka, jeho definice a popisu aspektů konstrukce kvazi-přirozeného jazyka ukázat, jak by mohl být výše zmíněný empirický přístup v praxi použit.

2. Definice a klasifikace konstruovaných jazyků

2.1 Přirozený jazyk

Dříve, než se obrátíme k jazykům konstruovaným, bude potřeba definovat (přirozený) jazyk, především proto, abychom se vyhnuli možným logickým tautologiím. Pojem jazyk nám také bude později sloužit jako hlavní reference při úvahách o přirozeném jazyku (PJ, natural language) a především jazycích konstruovaných.

Různých definic jazyka, ve smyslu jazykové kompetence i její realizace, se v odborné literatuře vyskytuje nemálo. Jazyk je jev natolik komplikovaný, že právě z důvodů neznalosti jeho povahy není možné zcela jasně vyjmenovat, jaké apriorní podmínky musí nějaký jev splnit, abychom ho mohli za (přirozený) jazyk označit. Tendence naší mysli k používání analogií nás často vede k tomu, že intuitivně přenášíme označení i na jevy, které nesplňují kriteriálně definice původního jevu (Norbury 2005: 383). Charles Hockett a Stuart Altmann zavedli známých devět plus sedm kritérií, která mají obecně charakterizovat vnitrodruhovou komunikaci a navíc lidský, přirozený jazyk (Hockett et al. 1978) a tak jej odlišit od jiných podobných systémů, používaných ostatními druhy organizmů. Při bližším pohledu je však jasné, že tato kritéria jsou jen orientační; konkrétně, předpoklad hlasově-sluchového kanálu není pro jazyk univerzální (např. jazyk neslyšících), předpoklad reflexivity také není zřejmý, zasloužil by si další studium z hlediska komplexity systému, jenž je popisován sebou samým, viz např. Pratt-Hartmann 2009. Předpoklad specializace si patrně vyžádá redefinici, neboť podle aktuálních teorií v oblasti evoluční a kognitivní psychologie na jazyk nemusí být primárně nahlíženo jako na nástroj komunikace, ale může být obecně nástrojem sociální interpersonální interakce (Krebs et al. 1984) nebo také přenosu kultury/memů (Blackmoreová 1999).

Na základě analýzy jazykových dat víme, že každý lidský jazyk se sestává z několika složek (O’Grady et al. 2010) – systém signálů, jež slouží k přenosu jazyka mezi uživateli (primárně zvuky vydávané řečovým ústrojím, ale neomezuje se jen na ně), morfosyntax, způsob jakým jsou při přenosu organizovány, lexikon, systém pojmů, jejich významů a vztahů mezi nimi a jinými aspekty mysli (obrazová, čichová i jiná paměť) a suprasegmentální jevy, nesyntaktická organizace jazykových jednotek (např. přízvuk, tón, intonace, rytmus aj.). Neznáme žádný jazyk, který by nějakou ze zmíněných složek neobsahoval. Můžeme proto tvrdit, že jakýkoliv systém mající takovou strukturu a potenciál být realizován prostřednictvím jazykové kompetence bude pravděpodobně také jazyk.

Vytvoříme tedy pro naše účely definici jazyka, která pro nás bude i výchozí definicí jazyka jako jazykové kompetence obecně, s důsledky i pro její realizace:

Jazyk je systém sociální interakce, který v rámci mentalizace – teorie duševních stavů (theory of mind; Doherty 2008) umožňuje realizaci intensionálních systémů vyšších než druhého řádu.

Intensionální systémy předpokládají kognitivní schopnost projekce duševního stavu osob v myslích jiných osob. Řád takového intensionálního systému definuje úroveň projekce, např. intensionální systém čtvrtého řádu si můžeme představit na modelové situaci: Spisovatel si přeje (první řád), aby si čtenář myslel (druhý řád), že si postava A myslí (třetí řád), že postava B cosi chystá (čtvrtý řád) (Koukolík 2012: 210). Kritérium realizace intensionálních systémů vyššího než druhého řádu zavádíme proto, že je specifické pro druh Homo sapiens sapiens a dosud není známa taková realizace u jiných, ani příbuzných druhů (Cartwright 2000).

Z této základní definice odvodíme pojem přirozený jazyk. PJ je takový systém sociální interakce, u kterého není možné určit původce, protože se vyvinul evolučně, ať už jako evoluční adaptace (Pinker et al. 2005: 201) nebo evoluční spandrel (Hauser et al. 2002: 1569). Za realizací (přirozeného) jazyka totiž stojí jazykový instinkt, uskutečňovaný v příslušných mozkových oblastech (Koukolík 2010), který je výhradním zdrojem jazykové kompetence (Pinker 2010), tj. schopnosti jazyk užívat.

Intensionální systémy vyšších řádů také korespondují se základním významem rekurzivity v přirozených jazycích, jak je postulovaná v rámci transformačně-generativní gramatiky (Chomsky 1965); rekurzivita je de facto realizace těchto kognitivních funkcí v jazyce.

Jazyková hra, jak ji přednesl Wittgenstein (Wittgenstein 1998), předjímá naši definici přirozeného jazyka, neboť tento koncept jako jeden z prvních ukázal, jak je možné principiálně skloubit arbitrárnost složek jazyka (slov, morfémů atp.) s jejich užíváním založeným na pravidlech, v našem případě daných neurofyziologickým ustrojením mozku, který ovládá schopnost realizovat intensionální systémy vyššího než druhého řádu.


2.2 Konstruovaný jazyk

Konstruovaný jazyk (KJ) je potom takový jazyk, u něhož můžeme na rozdíl od přirozeného jazyka jednoznačně označit původce. Konstrukcí jazyka tu budeme mínit výhradně konstrukci celého jazykového systému včetně jeho zamlčených částí (viz str. 16, kategorie míry rozpracovanosti jazyka), nikoliv jev přirozené jazykové kreativity, která vyplývá z jazykové kompetence, poněvadž hypoteticky při možnosti cestování časem bychom mohli najít původce i jednotlivých konkrétních jazykových jevů (lexémy, morfémy, fonémy), neboť ty se nemohly z důvodu kauzality jevů objevit v jednom časovém okamžiku v myslích všech členů komunity, kteří v daném čase jazyk používali. Jazyková kreativita je inherentní součást jazykového instinktu, tj. někdo musel první použít slovo čenina jako synonymum slova čeština, stejně tak nějakou novou syntaktickou vazbu např. k vyjádření budoucnosti (české budu psát; tvar budu se vykládá jako psl. bǫdǫ – stanu se), kdežto jazyková konstrukce je sekundární, je až důsledkem jazykové kompetence.

Právě definice konstruovanosti jazyka je podstatná, neboť metaforické myšlení může být, zvláště v tomto případě, zavádějící. Vezměme si například konstruovaný jazyk latino sine flexione. V tomto KJ není téměř žádný nově vytvořený obsah, neboť jazyk vznikl „pouhou“ redukcí obsahu PJ – latiny, a tím pádem, nemusí být tento jazyk považován za nově vytvořený, konstruovaný. Ovšem takový jazyk plně vyhovuje naší definici KJ v tom, že lze nalézt jeho původce a nejde o akt jazykové kreativity. Také je užitečné vyhýbat se označení umělý jazyk používanému často namísto konstruovaný jazyk, poněvadž intuitivní vyznění navádí k hledání v něm něčeho ne-přirozeného z hlediska použití v sociální interakci; my ale očekáváme, že KJ dle naší definice jsou stále funkčními jazyky. Poslední možnou námitkou proti označení konstruované jazyky je možné tvrzení, že všechny lidské jazyky jsou ze své podstaty arbitrární a dány lidskou konvencí, čímž jsou de facto konstruované. Tato námitka je vyřešena rozlišováním jazykové kreativity od jazykové konstrukce.

Konstruované jazyky se dosud nacházejí na okraji zájmu lingvistů a lingvistiky. Práce, zabývající se obecně lingvistikou je buď ignorují úplně (O’Grady et al. 2010), a to včetně významných publikací o sociolingvistice (Spolsky 1998, Meyehoff 2006, Wardhaugh 2006), nebo je marginalizují pouze jako pomocné mezinárodní jazyky (Crystal 2002, Čermák 2011). Zanedbatelný počet lingvistických publikací pojednává o konstruovaných jazycích v širším kontextu (Pokorný 2010), ale i tam chybí systematické pojednání tohoto jevu. Teprve v poslední době a to především zásluhou A. Liberta z The University of Newcastle v Austrálii se objevují první lingvistické studie konstruovaných jazyků (Libert 2000, Libert 2003, Moskovsky et al. 2009, Libert et al. 2011). Většina relevantních informací o konstruovaných jazycích je zatím dohledatelná pouze v publikacích, tištěných i elektronických, samotných tvůrců těchto jazyků a jejich popularizátorů; i mezi nimi jsou profesionální lingvisté. V roce 2007 byla založena nezisková organizace Language Creation Society (LCS), která pořádá pravidelná setkání odborníků i laiků na téma konstruovaných jazyků (Language Creation Conference; LCC5 se bude konat v Austinu v roce 2013), uděluje výzkumné granty, od roku 2011 spravuje elektronický časopis Fiat Lingua a poskytuje služby stran účelové konstrukce jazyků (dothračtina pro seriál HBO Game of Thrones či pro německý film B. Hilbigové Der liebe Leo z roku 2010 fiktivní jazyk lidí v světě, kde psi mluví německy)i. LCS navazuje na předchozí komunitní internetové aktivity neformálních sdružení fungujících formou e-mailové konference (mailing list) CONLANG (Constructed Languages) a LANGDEV (Language Developers Association), jejichž vznik se datuje do roku 1991ii.
2.2.1 Současné klasifikace konstruovaný jazyků

Význam klasifikace konstruovaných jazyků, krom prvotní kategorizace, leží především v uspořádání možností, které konstrukce jazyka nabízí.

Typologií konstruovaných jazyků doprovázených i analýzou, na základě které tato typologie byla vytvořena, je v odborné literatuře velmi málo; de facto existuje jedna jediná mimo několik málo typologií zpracovaných na populárně naučné úrovniiii nebo jen velmi stručně a heslovitě. Například Arika Okrentová pouze obecně dělí konstruované jazyky do těchto hlavních okruhů: jazyky pravdy, jazyky míru, jazyky symbolů, jazyky logiky, jazyky umění, jak naznačují názvy kapitol její knihy In the land of invented languages (Okrent 2009), v nichž jednotlivé typy popisuje. Spíše, než by prováděla obecnou analýzu, tak na jednotlivých příkladech detailně rozvádí hlavní rysy takových typů KJ.

D. Arrick (Arrick 2010) ve své analýze primárně definuje KJ v kontrastu k jazykům přirozeným jako jazyky ne-přirozené. První rovinou klasifikace je tzv. zdroj, tj. dělí KJ na aposteriorní (přímo čerpající z PJ; např. loglan) a apriorní (přímo nenavazující na PJ; např. klingonština). Aposteriorní KJ pak rozlišuje na zjednodušené PJ (Basic English) a naturalistické KJ (interlingua). Jako třetí kategorii uvádí smíšené KJ, tj. KJ vykazující oba znaky – konstrukční aposterioritu i aprioritu (esperanto: aposteriorní lexikum, apriorní mluvnice). Jako druhou rovinu klasifikace označuje tzv. typ, tj. účel konstrukce; KJ může náležet i k několika typům (typ KJ funguje jako znak). Podle autora mezi typy patří:



komunikace (auxiliary languages, pomocné jazyky) – snaha umožnit komunikaci mezi rozdílnými skupinami lidí bez použití výhradně jazyka jedné ze skupin. Zde mohou být jazyky jako esperanto nebo rekonstruované jazyky jako ivrit;

zábava (artistic languages, umělecké jazyky) – ve většině případů jde o zábavu samotného tvůrce (takových KJ je dnes valná většina), může jít také o zábavu pro druhé, sem patří různé filmové projekty (na‘vi, klingonština), či o čistě umělecké projekty KJ (např. quenijština, sindarština);

experimenty (engineered languages; navržené jazyky) – KJ sloužící ke studiu nějakých jazykovědných (ithkuil), filozofických (filozofický jazyk J. Wilkinse) či logických (loglan, lojban) předpokladů;

utajení (cryptografic languages, kryptické jazyky) – sem patří jazyky vytvářené za účelem utajení nebo zunikátnění obsahu komunikace, typově široké spektrum od dětských „tajných“ jazyků, přes slangy až po argoty;

hra (faux languages, nepravé jazyky) – různé hry s jazykem, bez vnitřní konzistence nebo úmyslu vytvořit jazyk jako takový (jazyk v poezii Ch. Morgensterna či L. Carrolla).

D. Arrick jako třetí roviny typizace KJ využívá shodné typizace jako pro PJ: fonologické (různé fonologické univerzálie, dané mimo jiné uspořádáním mluvidel, např. pro jazyky mimozemské), morfologické (flektivní, analytické, aglutinační, atp.), syntaktické (SVO, VSO, atp.) a sémantické typy.

Jan Pokorný jako jediný český autor relativně podrobně uvádí základní informace o KJ (Pokorný 2010), ale vyjma několika obvyklých příkladů (damin, bâleybelen, filozofický jazyk J. Wilkinse, esperanto, volapük, ido) uvádí v kapitole 3.9.2 jen velmi stručnou typologii bez uvedení zdroje. Ta se nápadně podobá, především díky použití anglických zkratkových slov pro jednotlivé typy, typologii uvedené u hesla constructed language na wikipediiiv. Autor představuje základní dělení na aposterirní a apriorní konlangy, dále auxlangy (pomocné jazyky), engelangy (navržené jazyky) jako jazykové modely, filozofické jazyky, experimentální jazyky, loglangy (logické jazyky) a artlangy (umělecké jazyky).

Nejdetailnější typologii, podloženou následně zpracovanou encyklopedií, je práce P. Albaniho a B. Buonarrotiho Aga magéra difúra – dizionario delle lingue immaginarie (Albani et al. 1994). Autoři volí jako obecný termín lingua immaginaria (jazyk imaginární, smyšlený) oproti alternativním termínům lingua artificiale (jazyk umělý) nebo inventata (vynalezený, zkonstruovaný). Domnívají se totiž, že tento lépe vystihuje pojem lingua non naturale (ne-přirozený jazyk) díky povaze většiny takových jazyků jako jazyků neexistujících národů spjatých s exotikou a neznámými zeměmi, a pro přítomnost nutné dávky fantazie v aktu tvoření takového jazyka, aniž by se tím však umenšovaly vědecké a praktické aspekty v některých případech spoluvytvářející návrh takového jazyka. Obecnou kategorii lingue immaginarie autoři bez udání důvodu dále dělí do dvou hlavních skupin – posvátné i. jazyky (l. i. sacre) a profánní i. jazyky (l. i. non sacre). Posvátné i. jazyky pak dělí na strukturované (strutturate; bâleybelen, lingua ignota), tj. takové, které mají pravidelnou strukturu, a nestrukturované (non strutturate), které žádnou pravidelnost neobsahují, tj. pseudo-jazyky. Tyto pak dále rozřazuje na glosolalie, iniciační rituální jazyky, extatické jazyky, magické jazyky, věštecké jazyky (např. jazyk připisovaný delfské Pýthii), šamanské jazyky zvířat/duchů.

Profánní i. jazyky dělí autoři do dvou podkategorií na jazyky vytvořené za účelem společenské komunikace (l. i. a scopo di comunicazione sociale) a na jazyky vytvořené za účelem hry nebo čistě expresivní (l. i. a scopo di gioco o puramente espressivo).

Jazyky společenské komunikace se dále rozlišují na mezinárodní pomocné jazyky, jazyky logicko-matematické (např. programovací), symbolické jazyky, posunkové jazyky, hmatové jazyky, stenografie, kryptografie, slangy, hybridní jazyky (pidžiny, kreoly) a profesní mluvy. V rámci mezinárodních pomocných jazyků autoři odlišují jazyky apriorní, aposteriorní a smíšené; apriorní pak dále na psané/pasigrafie (empirické a filozofické) a mluvené/pasilalie.

Vrátíme-li se k profánním i. jazykům, jež mají jako hlavní účel hru či čistou expresivitu, autoři dělí tyto na dětské jazyky, neofázie, jazyky spiritistických médií (Hélène Smith), jazyky bláznivých umělců (André Blavier) a umělecko-literární jazyky. Ty posledně jmenované pak ještě dělí podle uměleckého žánru (beletristické, básnické, vizuální umění, filmové, divadelní, hudební a v grafickém románu), přičemž ty beletristické rozlišují podžánry fantastický, vědecko-fantastický, alegorický a experimentální.

Ačkoliv je tato typologie jedna z nejpodrobněji propracovaných, lze v ní nalézt inkonzistence. Obecné dělení na profánní a sakrální i. jazyky je vágní, zcela chybí definice rozdílu mezi těmito typy KJ, kupř. odkazem na vztah k posvátnu, a tedy je takové dělení neopodstatněné a nevhodné pro kategorizaci. Řazení iniciačních rituálních jazyků (např. damin (Dixon 1980)) nebo magických jazyků (např. enochiánský j. (Laycock 1994: 19)) do kategorie jazyků i. nestrukturovaných (l. i. non strutturate) je také sporné, protože v obou kategoriích lze nalézt dle vlastní definice autorů i příklady jazyků strukturovaných (l. i. strutturate, viz výše zmíněné příklady). Pojem pasilalie autoři používají v omezeném významu audiovizuálních pasigrafií (např. solresol (Sudre 1838)), ačkoliv původně značil jakýkoliv univerzální jazyk, viz Bürja 1809. U samostatného zařazení kryptografií a stenografií do i. jazyků společenské komunikace by stálo za to poznamenat, že většinou nejde o jazyky jako takové, ale jen o zvláštní způsoby písemného záznamu přirozeného jazyka. Přesto přese všechno tato typologie poskytuje dobrý obraz toho, co pojem imaginární jazyky představuje, a ukazuje nejen na finální podoby, ale i na účel jejich vzniku.

Ačkoliv klasifikace KJ podle Albaniho a Buonarrotiho je obsažná, hlavní výhrady k ní směřují stran její omezené schopnosti skutečně klasifikovat KJ, především kvůli stromové struktuře klasifikace, neboť vhodnější je klasifikace příznaková jako u Arricka. Nicméně i ta by měla být systematičtější, bez zbytečných parametrů (třetí rovina). V následujících odstavcích se pokusíme takovou příznakovou klasifikaci navrhnout.
2.2.2 Návrh systematické klasifikace konstruovaný jazyků

Uvažujeme dvě hlavní kategorie příznaků, a to kategorie lingvistickou a teleologickou.



Lingvistická kategorie příznaků zahrnuje především realističnost. Ta definuje dvě základní skupiny, a sice vnitřně konzistentní konstruované jazyky, tj. de facto kvazi-přirozené jazyky (realistická konstrukce) a nekonzistentní pseudo-jazyky (nerealistická konstrukce), např. tenktonésština (Longyear 1998) nebo glosolálie. Per definitionem není pseudo-jazyk konstruovaný jazyk, protože nemá strukturu jazyka (nejčastěji morfosyntax), jen se jazyku svou vnější formou podobá (signály interakce či jejich záznam). Nicméně ho zahrneme do klasifikace, abychom jej odlišili od konstruovaného jazyka. U kritéria realističnosti je třeba odlišovat od sebe do kritéria nezahrnutou konzistenci mezi vývojovými stádii konstrukce, tj. jednotlivými iteracemi KJ při jeho vývoji, a vnitřní konzistenci jednoho vývojového stádia, která naopak míru realističnosti definuje.

Další kritéria se týkají především kvazi-přirozených jazyků. První mezi těmito kritérii je stav konstrukce jazyka, jeho celistvosti, tj. do jaké míry/hloubky/rozsahu je KJ rozpracován. V rámci tohoto kritéria budeme rozlišovat u KJ součásti zkonstruované a zamlčené. Zamlčené části jsou takové, které mohou hypoteticky existovat, aniž by to cokoliv měnilo na aktuálním obsahu či formě KJ, ale nebyly realizovány, např. jazyk na‘vi má zamlčené (mezi jinými) dialektové rozrůznění.

Z pohledu stavu konstrukce tedy známe jazyky celistvé (vždy jen téměř celistvé, už z podstaty lidských možností provádění konstrukce obsahují i tyto vždy nějaké zamlčené součásti), které obsahují maximum součástí jazyka – diachronicitu, obsáhlé lexikum, funkčně vyčerpávající popis mluvnice a texty. Další třídou jsou jazykové nástiny, tvořící podstatnou většinu všech konstruovaných jazyků, především v beletrii. Většinou se jedná o několik izolovaných vět a nástin mluvnice. Poslední skupina s největším podílem zamlčených částí jsou pojmenovávací jazyky, kdy se autor spokojí s několika vlastními jmény a pár izolovanými slovy. Na tomto místě je třeba zmínit existenci jazyků, u nichž bylo zamlčeno takřka vše, tj. prakticky nejsou realizované ani v tom nejmenší rozsahu pojmenovávacího jazyka. Známe je jen z úvah autora o vlastnostech takového jazyka, aniž by uvedl jakýkoliv příklad. Tyto jazyky také leží mimo kategorii KJ, označme je jako jazyky imaginární či nadhozené, ale pro odlišení od KJ je zavedeme do klasifikace. Kategorie rozpracovanosti může mít význam i při klasifikaci pseudo-jazyků, odkazuje pak na množství a diverzitu textů v dotyčném pseudo-jazyce, na to, v jakém rozsahu jazyk napodobuje. Dobrým příkladem je opět tenktonésština, jež má díky filmovému seriálovému zpracování rozsáhlý korpus, nicméně se jedná stále o pseudo-jazyk.

Následujícím kritériem je původ. KJ buď navazuje v některé jazykové kategorii (signály, morfosyntax, lexikon) přímo na nějaký PJ, pak hovoříme o konstrukci a posteriori, nebo nikoliv, potom se jedná o konstrukci a priori. Existují také KJ smíšené konstrukce, např. esperanto (Janton 1993). I v případě původu můžeme tímto kritériem charakterizovat pseudo-jazyky, pokud je tento zřejmý. Většinou jde o apriorní jazyky, výjimečně o aposteriorní, např. mluva postavy benediktýnského mnicha Salvatore‘a z románu Umberta Eca Jméno růže (Eco 1988).

Posledním jazykovým hlediskem je pak hledisko jazykového vývoje, dle toho, jsou-li konstruovány bez historie a vývoje (synchronní KJ), mají-li konstruovanou diachronicitu (diachronní KJ) či se u nich vůbec vývoj nepředpokládá (anachronní KJ). Rozdíl mezi jazyky synchronními a anachronními je v tom, že jazyky synchronní mohou mít diachronicitu zamlčenou, kdežto anachronní ji nemají ani zamlčenou.

Teleologickou kategorii konstrukce, kategorii důvodu či účelu konstrukce, je možno postihnout takto: jde o i) hledání dokonalé formy vyjadřování lidských myšlenek, a to buď především obsahově (filozofické KJ) nebo formálně (logické KJ), možnost provádět jazykové experimenty (experimentální KJ), ii) modulaci lidské komunikace, buď usnadnění (pomocné (mezinárodní) jazyky) nebo utajení (tajné jazyky; nejde o šifry), iii) duchovní komunikace, lingvistický aspekt posvátna (posvátné KJ) či iv) poskytnutí zábavy, a to buď snahou dát příběhu nebo jakémukoliv konstruovanému světu/kultuře další rovinu autenticity (autentizační jazyky), snahou o unikátní uměleckou tvorbu (umělecké KJ) či jako hry s jazykem.

Tabulka 1. – Systém příznaků v rámci lingvistické kategorie charakterizace KJ




lingvistická

kategorie

symbol

reprezentace příznaku

realističnost

(realism)



R

nekonzistentní

konzistentní







-

+







rozpracovanost

(sophistication)



S

imaginární j.

pojmenovávací

nástin

celistvé

-

0

+

++

původ

(origin)



O

a posteriori

a priori

smíšené




-

+

0




vývoj

(evolution)



E

synchronní

diachronní

anachronní




-

+

0




Yüklə 164,7 Kb.

Dostları ilə paylaş:
  1   2   3




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©genderi.org 2024
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə