Zcela tolerují sledování tureckých a ázerbájdžánských zahraničních te



Yüklə 1,03 Mb.
Pdf görüntüsü
tarix19.07.2018
ölçüsü1,03 Mb.
#57333


60

61

zcela tolerují sledování tureckých a ázerbájdžánských zahraničních te-



levizí prostřednictvím satelitů, které navzdory zákazu naleznete skoro 

na každé střeše ve městě. Někteří místní se k tomu vyjadřují s tím, že 

vláda si je vědoma, že nemůže udělat nějakou plošnou represi vůči 

satelitním přijímačům, protože by to znamenalo obrovské pozdvižení 

a masové protesty ze strany postižených národnostních skupin. Jiní 

ale zase tvrdí, že vláda záměrně udržuje nezákonost satelitů a přitom 

toleruje jejich masové užívání z toho důvodu, že v případě potřeby 

bude mít v ruce něco, co proti konkrétnímu uživateli může kdykoli 

použít. Satelitní parabola tak představuje onu pomyslnou hůl, kterou 

si režim v případě potřeby bití psa kdykoli najde. 

Aktuální situace  

v íránském Ázerbájdžánu

Od počátku nultých let se přes všechny restrikce ze strany íránských 

úřadů téměř pravidelně uskutečňují masové pochody Ázerbájdžánců 

k národním symbolům – hoře Savalan a pevnosti Bazz, na kterých ne-

zřídka zaznívají i separatistická hesla, panturkistická symbolika a ile-

gální vlajka tzv. jižního Ázerbájdžánu, která má podobnou strukturu 

jako vlajka Ázerbájdžánské republiky.

50

  

Kromě již popsaných a stále častějších střetů fotbalových fanoušků 



ázerbájdžánského a perského původu se v Tabrízu, Urmije, Maraze, 

Sulduzu, Ardabílu a řadě jiných měst íránského Ázerbájdžánu zača-

ly objevovat anonymní plakáty, volající po výuce v turkickém jazy-

ce, stejně jako vlajky Ázerbájdžánu a Turecka, vztyčené přes noc na 

viditelných místech. Ty jsou ihned strhávány policisty a jednotkami 

milice.


V samotném Íránu existuje na aktivity tohoto druhu naprosté in-

formační embargo ze strany státu, v  důsledku čehož má majoritní 

perská populace jen omezené povědomí o situaci v regionu a o jeho 

specifikách. Často tak žijí v iluzích, které jsou jim podsouvány oficiál-

ní vládní propagandou šířenou médii. Ázerbájdžánci zde bývají často 

vykreslováni coby agresivní nacionalisté, kteří si vylévají svůj vztek 

a frustraci během sportovních klání a íránských svátků. Zpochybňo-

50  Pro vyobrazení jihoázerbájdžánské vlajky viz Güney Azerbaycan 2006, online.

vána bývá také jejich loajalita vůči íránskému státu a  jakékoli (byť 

domnělé prohřešky) severního nezávislého Ázerbájdžánu bývají auto-

maticky dávány do spojitosti s íránskou ázerbájdžánskou komunitou 

(viz níže).

Oba autoři uskutečnili v letech 2009 až 2014 několik terénních vý-

zkumů v  íránském Ázerbájdžánu, jehož závěry jsou na íránské po-

měry šokující. Např. v  Tabrízu se téměř otevřeně mluví o  potřebě 

federalizace Íránu a vytvoření ázerbájdžánské autonomie, čas od času 

zaznívají i hesla o nutnosti odtržení Ázerbájdžánu od Íránu. Vezme-

me-li v úvahu ustálenou tezi o plné integraci Ázerbájdžánců do írán-

ské společnosti a permanentní hrozbu represálií, lze předpokládat, že 

nálady jsou vyostřené. Na rozdíl od situace před 20 lety, kdy stěží bylo 

možné v Tabrízu slyšet turkickou řeč, nebo před 10 lety, kdy turkicky 

na veřejnosti mluvila stěží polovina obyvatel, nyní se všichni na ve-

řejnosti baví ázerbájdžánsky, poslouchá se výhradně ázerbájdžánská 

a turecká hudba atd. To se ostatně netýká pouze Tabrízu, ale třeba 

také Teheránu. To je Ázerbájdžánci posměšně nazýváno druhým nej-

větším tureckým městem po Istanbulu, protože íránské hlavní město 

je cílem mnoha migrantů a právě mnoho z nich je ázerbájdžánského 

původu. Není tak vůbec problém používat po městě místo fársí ázer-

bájdžánštinu, protože pro mnoho lidí je jejich rodným jazykem, nebo 

mu alespoň v závislosti na prostředí, v němž vyrostli, rozumí. Nadto 

v Teheránu řada Peršanů nemá problém ázerbájdžánsky (či turecky, 

jak sami říkají) hovořit. Mnoho z nich tomuto jazyku rozumí alespoň 

pasivně, další část se pak např. v obchodech vlastněných a provozova-

ných Ázerbájdžánci domlouvá v jejich mateřštině. Nemají s tím nej-

menší problém. Rovněž na teheránském bazáru lze velice často slyšet 

ázerbájdžánštinu, kterou mezi sebou komunikují nejen ázerbájdžánští 

trhovci, ale také jejich perští kolegové a spolupracovníci. Ostatně jak 

vyplynulo z řady rozhovorů s místními, většina obyvatel Teheránu by 

sama chtěla někdy navštívit Turecko, které rovněž znají díky satelit-

nímu vysílání a značnému kulturnímu přesahu kvůli tolik oblíbeným 

tureckým seriálům a telenovelám. Základní jazykovou průpravu tak 

vnímají jako něco, co se jim při případném vycestování může velice 

hodit. 

Každopádně národnostní otázky se začínají postupně v Íránu stávat 



důležitým politikem. S tím, jak se zvyšuje intenzita protirežimních 

protestů (nejen nacionalisticky motivovaných) od roku 2009, prohlu-

buje ekonomická krize jdoucí ruku v ruce s nespokojeností obyva-



62

63

telstva a zintenzivňuje tlak etnických 



menšin v  zemi, dochází ke stále vět-

šímu zájmu o  národnostní proble-

matiku. Během volební kampaně íránských prezidentských voleb 

v květnu a červnu 2013 konzervativní kandidát Mohsen Rezáí veřejně 

pronesl myšlenku na ekonomickou federalizaci země dle jednotlivých 

provincií (Asr Iran, 7. 5. 2013). Tato myšlenka, kterou představil již 

o rok dříve ve své knize Ekonomický federalismus, je cílena na zlepšení 

hospodářství země, kdy by mělo na centrální úrovni docházet k men-

šímu přerozdělování a provinční federální vlády by měly více pravo-

mocí a svobody v rozhodování o ekonomickém směřování a vývoji na 

vlastním území. I přes dominantní akcentaci ekonomického tématu, 

se myšlenky federalizace chytli převážně nacionalističtí aktivisté, kte-

ří v  ní viděli možnost vytvoření národnostně autonomních území. 

V kontextu předvolební kampaně lze pak tyto Rezáíovy výroky vnímat 

jako cílenou snahu získat na svou stranu voliče z  periferií, zejména 

Ázerbájdžánce, Kurdy a Balúče. To se mu do určité míry povedlo, pro-

tože se o  něm skutečně začalo mluvit jako o  možném kandidátovi, 

který by menšinám pomohl k  větší emancipaci. Vše se ale změnilo 

s masivním nástupem Hassana Rúháního, který nakonec volby s pře-

hledem vyhrál již v prvním kole i díky masivní podpoře v ázerbájd-

žánských provinciích. Nicméně Rezáí, který získal 10,55 % hlasů, na-

sbíral nejvíce hlasů právě v regionech obývaných menšinami zejména 

na západě země v arabských, kurdských a lorských oblastech, ale také 

v íránském Ázerbájdžánu (Ministerstvo vni-

tra Islámské republiky Írán 2013). Posouzení 

míry vlivu jeho prohlášení o federalizaci na 

jeho výsledek ve volbách pochopitelně vzhledem k absenci sociologic-

kých průzkumů nelze provést. 

Situace v Ázerbájdžánu ovšem může být místy docela výbušná. Po-

dle některých informací, které se nepodařilo ověřit z nezávislých zdro-

jů, docházelo na jaře 2009 k výbuchům u policejních stanic v řadě 

míst západního Ázerbájdžánu, což mají mít na svědomí ázerbájdžánští 

separatisté. Podle těchto zdrojů se jedná se o společné aktivity kurd-

ských separatistů, kteří mají v tomto regionu dlouhou tradici ozbro-

jeného odboje, a ázerbájdžánských aktivistů. K podobným inciden-

tům, byť ojedinělým, docházelo v roce 1996 ve stejné části íránského 

Ázerbájdžánu. Ty se však vládě v Teheránu podařilo zadusit v zárodku 

i vzhledem k omezené podpoře, které se ázerbájdžánským separatis-

tům od svých soukmenovců dostávalo.

51

Výše uvedené skutečnosti dávají tušit, že v současné době probíhá 



emancipační fáze ázerbájdžánského nacionalismu s paralelním vzni-

kem a rozvojem ozbrojených složek odboje, jakkoli jsou podle všeho 

ve velice rané fázi a jejich budoucnost a schopnost (i ochota) působit 

je nejistá. Už vzhledem k náročnosti nacionalistických kampaní, a to 

51  Osobní konzultace Emila Souleimanova s výzkumníky na Teheránské univerzitě 

s vazbami na vládu, září 2010.

Mešita na hlavním městském bazáru  

ve městě Tabríz, Ázerbájdžán, 2012.

Typický pohled na  

tabrízskou rušnou ulici, 2013.




64

65

jak po materiální stránce, tak z hlediska průpravy aktivistů podobných 



hnutí, je zjevné, že nacionalistická uskupení íránských Ázerbájdžánců 

musí mít širokou podporu. Vzhledem k represivní povaze íránského 

režimu si nelze představit, že by podobná hnutí mohla fungovat bez 

podpory ze zahraničí, ať už by ji poskytovaly cizí vlády nebo diaspora. 

Důsledná analýza nacionalistických hnutí íránských Ázerbájdžánců 

se proto nemůže vyhnout alespoň stručné charakteristice zahraničních 

vlivů působících na vývoj těchto skupin. Je ovšem třeba dodat, že prá-

vě zahraniční vliv na studovanou problematiku patří k oblastem, kde 

je výzkum patrně nejobtížnější. V samotném Íránu zdroje k tomuto 

tématu zcela chybí, neboť režim se snaží informace tohoto charakteru 

z bezpečnostních důvodů zcela potlačovat. Stejně tak členové ázerbáj-

džánských nacionalistických uskupení v Íránu o případné zahraniční 

podpoře hovoří velmi neradi, neboť se chtějí vyhnout případným ob-

viněním ze špionáže apod. Níže uvedený nástin proto vychází převáž-

ně z kusých informací dostupných v zemích, které jihoázerbájdžánská 

nacionalistická uskupení podporují či v minulosti podporovaly.

Mezinárodní souvislosti  

ázerbájdžánského nacionalismu v Íránu

Kromě vnitřních bezpečnostních problémů, které pro Írán vyplýva-

jí z vypořádávání se s ázerbájdžánskou minoritou, je ázerbájdžánský 

prvek důležitý rovněž ve vztahu k zahraničí. Íránská politika v tom-

to směru je velice pragmatická a Írán vzhledem ke své velikosti, síle 

a ambicím hraje roli důležité regionální mocnosti, která má navíc ne-

malé zájmy (a nepřátele) za hranicemi této oblasti.

Zahraniční politika Íránu ani politika vnějších aktérů vůči němu 

nebývá primárně motivována či prováděna prostřednictvím ázerbáj-

džánské karty, jedná se většinou spíše o podružnou záležitost. Přesto 

problém nejpočetnější menšiny v zemi může v určitých okamžicích 

sehrát nemalou roli v  politické, vojenské, ekonomické a  societální 

bezpečnosti celého Středního východu. Z  nejpodstatnějších zahra-

ničních aktérů, ovlivňujících postavení ázerbájdžánských nacionalistů 

v Islámské republice jmenujme vliv Spojených států, Ázerbájdžánské 

republiky, Turecka, Ruska a také Izraele. Následující část se tedy bude 

zabývat právě bezpečnostními vztahy Íránu s těmito státy se snahou 

o zaměření na faktor íránských Ázerbájdžánců.

USA


Vztah Spojených států s Íránem je velice komplikovaný již od tzv. is-

lámské revoluce z  roku 1979, kdy se Teherán téměř ze dne na den 

z  klíčového spojence Washingtonu stal jeho úhlavním nepřítelem. 

Dlouhodobá americká pozice vůči Islámské republice je tak značně 

antagonistická a po svržení režimu Saddáma Husajna v Iráku se stal 

právě Írán hlavním protivníkem USA v oblasti. Přesto se americké 

zájmy a aktivity soustředí spíše na oblast Perského zálivu než na Kas-

pické moře. To je dáno primárně historickými souvislostmi, těsnou 

vazbou na Saúdskou Arábii a tzv. Carterovou doktrínou.

52

 



Vztah Spojených států vůči tomuto regionu je tak na pomezí jejich 

kavkazské politiky a politiky vůči Íránu. USA mají podle Cordesma-

na (2013: 6) tři klíčové geopolitické zájmy na Kavkaze – bezpečnost 

a stabilita, demokratizace a ekonomický rozvoj prostřednictvím těžby 

a transportu nerostných surovin mimo vliv Ruska a Íránu. Vůči Íránu 

a jeho energeticko-průmyslovému sektoru USA dlouhodobě (od roku 

1995) uplatňují tvrdé obchodní sankce a cíleně se snaží omezit jakou-

koli participaci Íránu na energetických projektech v Kaspickém moři 

i jinde. Např. v listopadu 1994 byla mezi Ázerbájdžánem a Íránem 

podepsána dohoda o poskytnutí čtvrtinového podílu v energeticko-

-těžařském konsorciu Azerbaijan International Operating Company 

(AIOC) Íránu, resp. National Iranian Oil Company (NIOC), která 

měla do tohoto konsorcia vstoupit.

Již v dubnu 1995 byla ale dohoda zrušena a NIOC byla z konsor-

cia vyloučena především kvůli silnému americkému nátlaku. Tehdejší 

americký velvyslanec v Baku Richard Kauzlarich otevřeně hrozil, že 

pokud nebude íránská společnost z konsorcia vyškrtnuta, pak se ame-

rické firmy se svým silným 40% podílem zcela stáhnou. Írán v reakci 

na to ihned nařkl ázerbájdžánského prezidenta Alieva z toho, že je 

loutka „Velkého Satana“ (Souleimanov, Ditrych 2007).

52  V lednu 1980 tehdejší prezident Spojených států Jimmy Carter pronesl ve své 

řeči o stavu unie: „Aby byla naše pozice zcela jasná – jakýkoli pokus vnějších sil 

o získání kontroly nad regionem Perského zálivu bude považován za útok proti 

životním zájmům Spojených států a takový útok bude odražen všemi nutnými 

prostředky včetně vojenské síly.“



66

67

Americká (ale i evropská) pozice vůči Íránu také blokuje jeho ja-



koukoli participaci na projektu Nabucco, přičemž se jedná o  čistě 

politické rozhodnutí, protože z ekonomického, technického a ener-

getického pohledu by byl právě Írán tím hlavním a nejzásobenějším 

dodavatelem zemního plynu (sám vlastní druhé největší zásoby této 

suroviny na světě) z této oblasti do Evropy. Bez něj by měl být hlav-

ním zdrojem pro Nabucco výhradně Ázerbájdžán, jehož kapacity na 

pokrytí celé poptávky pravděpodobně stačit nebudou, nebo v případě 

rozšíření projektu a vytvoření potřebné infrastruktury přes Kaspické 

moře ještě Turkmenistán či Kazachstán. Budování takovéhoto pro-

jektu a geografická, politická a ekonomická náročnost této varianty 

opět hraje spíše ve prospěch íránské varianty, která je ale zablokovaná 

z politických důvodů.

Transport íránských surovin by se v takovém případě musel nutně 

uskutečnit skrze Ázerbájdžán nebo přímo přes Turecko, přičemž ja-

kákoli infrastruktura a produktovody by vedly přes území íránského 

Ázerbájdžánu. V tomto případě by ani Západ, ani Ázerbájdžán a Tu-

recko neměly zájem na tom, aby byla tato oblast neklidná a hrozila 

propuknutím konfliktu schopného ohrozit energetickou infrastruk-

turu. Nicméně současná mezinárodně-politická konstelace není na-

kloněna takovéto variantě, takže íránské problémy v jeho ázerbájdžán-

ských pozicích jsou vnějšími silami spíše brány pozitivně.

Co se amerického vztahu k ázerbájdžánské menšině týče, tak podle 

dostupných informací usiloval Washington ještě v letech 2003–2004 

o  iniciaci ázerbájdžánského separatismu v  Íránu. Vzhledem k  teh-

dejšímu relativně slabému etnickému sebeuvědomění Ázerbájdžán-

ců a jejich apolitičnosti se tento záměr tehdy nepodařil uskutečnit.

53

 

Vůdce SANAM (South Azerbaijan National Awakening Movement)



54

 

dr. Mahmud



ə

li Çöhr


ə

qanlı (v anglickém přepisu Mahmud Ali Che-

hregani, persky Čohragání, česky Čehreganí) byl v té době přijímán 

na nejvyšší úrovni ve Washingtonu v roce 2003 a následně též v roce 

2004 a byl intenzivně podporován Bushovou administrativou. Podle 

53  Osobní konzultace Emila Souleimanova s nejmenovaným úředníkem State De-

partmentu ve Washingtonu v dubnu 2007.

54  Tato organizace, známá též pod turkickou zkratkou GAMOH (



Günəy Azərbay-

acan Milli Oyanış Hərəkəti

) založená roku 1995, má hlavní sídlo v Baku a usiluje 

o kulturně-jazykové zrovnoprávnění Ázerbájdžánců v Íránu, zřízení autonomie ve 

federalizovaném Íránu a podle některých informací i secesi od Íránu. V Íránu je 

zakázána. Viz G

üney Azərbayacan Milli Oyanış Hərərkatı

 [online].

Williama Beemana (2003) je právě Čehreganí pro Američany ideální 

partner. Je to charismatický a dobře jazykově vybavený akademik, kte-

rý byl během svého angažmá v íránském parlamentu velice populární 

(byl zvolen 600 000 hlasy), následně skončil za své projevy nacionali-

smu v íránském vězení, aby byl poté za pomoci Amnesty Internation 

propuštěn, a dlouhodobě podporuje sekulární a demokratickou vládu 

v Íránu. Nadto i přes své sympatie vůči sjednocení a vytvoření velké-

ho Ázerbájdžánu vystupuje Čehreganí umírněně a oficiálně požaduje 

vytvoření federální republiky na způsob USA, kde by jednotlivé části 

Íránu měly vysoký stupeň autonomie. Nutno ovšem podotknout, že 

Čehreganí přes svoji snahu a  neoddiskutovatelné charisma se spíše 

z fyzických důvodů nemůže stát hlavním vůdcem ázerbájdžánského 

emancipačního hnutí. Čehreganí byl opakovaně podrobován tvrdým 

výslechům a obviněním ze strany guvernéra provincie Západní Ázer-

bájdžán z podpory sabotážní činnosti. V září roku 1996 byl při ces-

tě do severního Ázerbájdžánu zastaven bez varování bezpečnostními 

silami, byl zadržován na samotce po 60 dní, během nichž prodělal 

mozkovou mrtvici. Byl hospitalizován po více než dva měsíce a poté 

se dostal do domácího vězení. Čehreganí je od té doby částečně ochr-

nutý a jeho fyzický fond je čím dál horší (Human Rights Watch 1997).

Nicméně SANAM není doposud schopen vytvořit uvnitř Íránu ně-

jaké podzemní ázerbájdžánské hnutí, které by se dokázalo lépe orga-

nizovat, nabírat množství členů a projevovat nějakou aktivitu. Přes-

tože ve větších íránsko-ázerbájdžánských městech (Tabríz, Ardabíl, 

Urmíja) se o SANAM obecně ví a místní se domnívají, že zde její 

buňky existují, na venkově se většinou o hnutí příliš neví. SANAM 

částečně staví také svou „popularitu“ na ostrém postoji vůči kurdské 

menšině, která se nachází v některých částech většinově ázerbájdžán-

ských provinciích. Vlastní ázerbájdžánský nacionalismus tak směřují 

nejen vůči Peršanům, ale také vůči Kurdům. Představitelé SANAM 

v minulosti několikrát prohlašovali, že v případě problémů je třeba 

limitovat kurdskou porodnost, zamezit jejich přistěhovalectví či je 

dokonce odsunout z Ázerbájdžánského území a vytvořit tak etnicky 

homogenní a čistý celek (Bamdadan 2003). Cílí především na fakt, 

že Kurdové patří k chudší části obyvatel provincií, mají odlišné zvyky 

a nemalou částí Ázerbájdžánců jsou považováni za primitivní a bar-

barské. Většina íránských Ázerbájdžánců ale reálně nepociťuje žádnou 

aktivitu hnutí, nevnímají jej jako platformu pro skutečné řešení jejich 

problémů či tužeb po autonomii nebo vlastní nezávislosti či připojení 



68

69

k severnímu Ázerbájdžánu. Skutečných členů SANAM bude v Íránu 



velice málo. Čísla pochopitelně neexistují, někteří místní se domní-

vají, že to budou řádově desítky, jiní hovoří o stovkách osob, které 

se pravidelně schází, ale výraznější aktivitu nevyvíjejí. Mladé lidi pak 

SANAM nedokáže oslovit prakticky vůbec. Mnohem více vyhledáva-

jí artikulaci svých politických názorů prostřednictvím studentských 

spolků a demonstrací nebo skrze fotbalovou subkulturu.

Vzhledem k naznačenému neúspěchu amerických snah o aktivaci 

separatismu na severozápadě Íránu se nepokoje z roku 2006 jak Wa-

shingtonu, tak Teheránu jevily jako značně překvapivé. Ačkoli vláda 

v Teheránu tradičně obviňovala strůjce nepořádků z vazeb na USA 

a Izrael, skutečnost, že západní média téměř nevěnovala prostor udá-

lostem v  severozápadním Íránu, nasvědčovala tomu, že Američané 

k nim žádný vztah neměli. Vývoj posledních let však ukazuje, že se 

situace v íránském Ázerbájdžánu citelně změnila a že v dohledné době 

bude možné ze strany USA ázerbájdžánský separatismus podnítit a tím 

oslabit centrální vládu v Teheránu. Americké angažmá v této věci však 

za demokratické administrativy podle všeho lehce ochladlo, ovšem re-

publikánské hlasy stále volají po větší angažovanosti v dané věci. Loni 

v létě apeloval republikánský kongresman Dan Rohrabacher v otevře-

ném dopise na tehdejší ministryni zahraničí Hillary Clintonovou, aby 

podporovala boj za nezávislost Jižního Ázerbájdžánu na Íránu a jeho 

možné připojení k postsovětskému Ázerbájdžánu (Weiss 2013). Přesto 

je třeba dodat, že obecně americké možnosti podnítit nějaké větší na-

cionalistické bouře v íránském Ázerbájdžánu s cílem oslabit Teherán 

jsou poměrně omezené. Íránci obecně, nehledě na národnost, jsou 

velice nedůvěřiví vůči snahám o vnější intervence do jejich vlastních 

záležitostí. Jakkoli lze vnímat nemalé sympatie íránských Ázerbájd-

žánců vůči USA, také oni trpí jistou dávkou pro Íránce typické pa-

ranoie. Navíc se na jejich smýšlení projevuje dlouhodobá státní pro-

paganda, která vůči USA, Izraeli a jejich evropským spojencům není 

zrovna přívětivá. Představa, že by Američané mohli účinně rozvrátit 

Írán zevnitř, je tak spíše na poli sci-fi, než opřená o realitu dnešního 

Íránu. Mnohem významnější roli ale v procesu emancipace íránských 

Ázerbájdžánců a posilování jejich iredentistických či secesionistických 

tendencí hraje již samostatný, svébytný a nezávislý postsovětský Ázer-

bájdžán. To ostatně naznačuje i zpráva Stratfor (11. 6. 2013).

Ázerbájdžán

Vztah Íránu a Ázerbájdžánu je od samotného počátku, tedy získání 

nezávislosti bývalé sovětské republiky Ázerbájdžán, velice problema-

tický. Íránská obava z  iredentistických či separatistických tendencí 

ázerbájdžánské menšiny do značné míry ovlivňovala vztah k jeho se-

vernímu sousedovi. Během konfliktu o Náhorní Karabach mezi Ar-

ménií a Ázerbájdžánem se Írán navzdory teorii Samuela Huntingtona 

o Střetu civilizací (1996) nepřiklonil na stranu svého ší‘itského souvěr-

ce, ale naopak podporoval dodávkami zbraní z Ruska a od arménské 

diaspory jeho křesťanského protivníka. Cílem těchto íránských aktivit 

bylo oslabení, resp. zabránění zesílení nově nezávislého Ázerbájdžánu, 

který by mohl inspirovat své jižní etnické bratry v  touze po státní 

samostatnosti či po připojení k severnímu sousedovi a vytvoření vel-

kého Ázerbájdžánu. Írán je tak v posledních dvou dekádách význam-

ným partnerem Arménie, přičemž oboustranná politická blízkost 

a orientace, vzájemný obchod a spolupráce na poli energetiky neu-

stále rostou. Z geopolitického hlediska se tak Írán snaží kompenzovat 

alianci Washington–Tel Aviv–Baku vytvořením vlastní osy Teherán 

–Jerevan–Moskva (více viz Moniquet, Racimora ed. 2013). Přesto sa-

motný Ázerbájdžán hraje jen částečnou roli v emancipačních snahách 

jeho jižních etnických příbuzných. Mnohem důležitějším aktérem je 

Turecko (viz níže), kam tisíce íránských Ázerbájdžánců jezdí za prací 

a vzhlíží k jeho modernitě, pokrokovosti a prosperitě.

Nicméně po celé dvě dekády existence samostatného Ázerbájdžánu 

se Írán systematicky snaží tento stát oslabit. Vhodným způsobem je 

problematizování a zablokování řešení statusu Kaspického moře. Zde 

Írán dlouhodobě zastává ruskou pozici (a snaží se udržet stav blízký 

rozdělení jezera mezi Islámskou republiku a Sovětský svaz) vůči děle-

ní tohoto jezera, přičemž tím cíleně oslabuje ázerbájdžánskou schop-

nost provádět průzkumy a  těžbu na sporných územích kaspického 

regionu. Až 90 % veškerých ázerbájdžánských zásob ropy a zemního 

plynu se nachází offshore v Kaspickém moři. Ázerbájdžánská ekono-

mika a vztah této země vůči Západu stojí primárně právě na těžbě, 

zpracování a vývozu energetických surovin, což se mu Írán dlouho-

době snaží komplikovat. Íránské blokace dohod s  Ázerbájdžánem 

přitom pro samotnou Islámskou republiku nejsou nikterak fatální, 

protože Írán opírá těžbu nerostných surovin o provincii Chúzestán na 

jihu země a o oblast Perského zálivu. Nejedná se tedy o vitální zónu 




70

71

íránského hospodářství, jako je tomu právě v případě Ázerbájdžánu 



(Moniquet, Racimora ed. 2013: 39–40). K zatím nejvyhrocenější si-

tuaci došlo v červenci 2001, kdy íránská vojenská plavidla přinutila 

ázerbájdžánskou výzkumnou loď s experty British Petroleum opustit 

teritoriální vody kolem ložisek Araz-Alov-Šarg, jež se nacházejí celých 

100 kilometrů severně od rusko-íránské hranice a která si nárokuje 

Teherán, a de facto zmařila naděje na to, že se na tomto poli v dohled-

né době začne pracovat (Cornell, Tsereteli, Socor 2005: 20). V po-

sledních několika letech je také patrné napětí způsobené íránským 

narušováním ázerbájdžánského vzdušeného prostoru. Zatím poslední 

výrazný incident se odehrál v červenci 2012, kdy íránský vrtulník pro-

nikl nad ázerbájdžánské území a kroužil nad budovami celnice, čímž 

vyvolával paniku u místních obyvatel (Moniquet, Racimora ed. 2013: 

42). Íránská pozice vůči Ázerbájdžánu v energetické oblasti byla také 

dobře vidět během budování ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, kdy se 

Islámská republika dlouhodobě stavěla proti tomuto projektu. To, že 

byl ropovod v roce 2006 dokončen a spuštěn, bylo jednou z největších 

politických porážek Teheránu v oblasti. Při srovnání se situací před 

deseti lety se vztahy obou zemí výrazně posunuly a jejich dynamika 

se zvýšila. Vláda v Teheránu má podle mnoha zdrojů

55

 z Ázerbájdžá-



nu stále větší obavy, než tomu bylo dřív. To je způsobeno především 

vzrůstající ekonomickou silou severního či postsovětského Ázerbájd-

žánu a s tím spojený vzrůst síly vojenské a politické.

Navíc Ázerbájdžánci z obou stran hranice se čím dál více sbližují. To 

způsobuje výrazné zvýšení ázerbájdžánského vlivu v Íránu v posled-

ních pěti letech (viz výše). Íránští Ázerbájdžánci si často ze setkání se 

svými severními příbuznými přivážejí doporučení, že by se měli osa-

mostatnit z perského jha, nebo rovnou připojit k nim. Toto ponouká-

ní je ovšem slyšet také z některých ázerbájdžánských politických kru-

hů, přestože není oficiální politikou severního Ázerbájdžánu. Poslední 

dobou se dokonce stále více šíří hlasy, že by mělo dojít k přejmenování 

Ázerbájdžánské republiky na Severní Ázerbájdžán (viz níže) s tím, že 

takovýto název by poukazoval na skutečnost, že existují i další Ázer-

bájdžánci mimo svůj vlastní stát. Svět by tak měl více na očích situaci, 

kdy jižní Ázerbájdžánci jsou proti své vůli drženi v Íránu. Tyto tlaky 

způsobují zhoršování politické situace a vztahů mezi oběma zeměmi, 

55  Rozhovory J. K. s představiteli ázerbájdžánských a íránských politických kruhů, 

které na jejich žádost není možné jmenovat. 

zatímco vztahy ekonomické zůstáva-

ly dlouhou dobu čistě pragmaticky na 

dobré úrovni (Bey 2013). 

To bylo krom jiného způsobeno tím, že Ázerbájdžán pro Írán před-

stavoval po Turecku významného obchodního partnera a prostřední-

ka pro přístup na západní či celosvětové trhy. Zvláště poté, co byl 

Írán odstřihnut od celosvětového elektronického bankovního systému 

SWIFT (BBC, 15. 3. 2012), se důležitost ázerbájdžánského bankovní-

ho systému naplno ukázala. Vyhrocení situace mezi oběma zeměmi 

v  posledních několika měsících, které bylo způsobeno špionážními 

aférami (viz podkapitola věnující se Izraeli), ale vytvořilo problém 

i ve vzájemném obchodním styku. V průběhu léta začal Ázerbájdžán 

vyhošťovat íránské byznysmeny a utahovat finanční toky z Íránu do 

Ázerbájdžánu. Do té doby Ázerbájdžán sloužil jako významné mís-

to pro praní íránských peněz, pro tvorbu mezinárodních bankovních 

operací, které z Islámské republiky provádět nelze, a pro uzavírání me-

zinárodního obchodu vůbec. Ázerbájdžánská Royal Bank dokonce za-

stavila veškeré své transakce a aktivity prováděné na žádost íránských 

obchodníků s  tím, že se jednalo pouze o  čištění špinavých peněz. 

Banka, z velké části vlastněná Američanem íránského původu Alím 

Džamem, nakonec přišla o bankovní licenci ze strany ázerbájdžán-

ské centrální banky (Contacts.az 13. 7. 2012). Na základě podezření 

z těchto problematických obchodů s íránskými fondy začalo také do-

Ázerbájdžánec modlící se  



v hlavní urumijské mešitě, 2012.

Yüklə 1,03 Mb.

Dostları ilə paylaş:




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©genderi.org 2024
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə