Znaky: vědecké poznání světa, víra V moc rozumu



Yüklə 69,21 Kb.

tarix17.11.2018
ölçüsü69,21 Kb.


 

Klasicismus, osvícenství a preromantismus 



 

Klasicismus 

- umělecký směr, který se nejvíce rozšířil ve Francii 

- zahrnuje období 2. pol. 17. století a 18. století 

 

Znaky: 

vědecké poznání světa, 

- víra v moc rozumu a schopnosti člověka, 

- cit je podřízen povinnosti a rozumu, 

- vzorem pro umělce je antické umění, 

- architektura = střídmost, obdélníkový půdorys, zahrady = geometrické tvary, přesnost, souměrnost, 

tzv. francouzský park (nejvýznamnější stavbou – zámek ve Versailles), 

- hudba = středem zájmu opera, W. A. Mozart, L. van Beethoven. 

 

Literatura 

- příznačné bylo rozlišování vysokých a nízkých žánrů:  

 

vysoké žánry = ódy, eposy, tragédie – pojednávaly o životě vysokých společenských vrstev a 



svůj děj často čerpaly z antiky,  

 



nízké žánry = komedie, frašky, bajky – vycházely ze soudobého života.  

 

Moliére [moliér] 

– (1622–1673)

 

- vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin [žán batyst poklén], 

- působil u kočovné herecké společnosti, později se stává ředitelem královského divadla v Paříži, 

- píše satirické komedie, v nichž se vysmívá lidským slabostem a neřestem – zachycuje postavení žen 

ve společnosti i v rodině, mravní cynismus feudálů, náboženské pokrytectví, snahy měšťanů 

napodobovat šlechtu. 

 

Tartuffe [tartyf] 

- veršovaná komedie, hra odhalovala pokrytectví a svatouškovství, ostrá kritika církve. 

Tartuffe, sloužící církevnímu řádu jako donašeč, si získal důvěru měšťana Organa, ovládal ho a nabyl 

vlivu nad jeho rodinou. Usiloval o jeho ženu, měl si vzít jeho dceru a členové rodiny se jen marně 

pokoušeli překazit tyto záměry. Orgon zcela podléhá Tartuffovi, dokonce mu připsal i svůj majetek a 

jen králův zásah zabránil úplnému zničení rodiny. 



 

Zdravý nemocný   

- vysmívá se hypochondrii, ale i šarlatánství, sobectví a pokrytectví lékařů. 

 

Lakomec  

- inspirováno Plautem – Komedie o hrnci, 

- titulní postava, lichvář Harpagon, je ochoten pro peníze obětovat všechno a ztráta pokladnice pro 

něj znamená životní tragédii, poloviční šílenství a nenávist k celému lidstvu. 

Děj hry se odehrává v Paříži roku 1670. Harpagon je sice bohatý, ale je neuvěřitelný lakomec. Má 

dceru Elišku a syna Kleanta. Kleantes je zamilován do chudé dívky Mariany a chce otce požádat o 

svolení ke sňatku. Když tu otec syna překvapí výrokem, že to on si Marianu vezme! Zato svého 

Kleanta by rád oženil s bohatou vdovou a svou dceru Elišku, po uši zamilovanou do Valéra, zase 

provdal za stárnoucího boháče Anselma. 



 

To odpoledne nalezne Kleantův sluha Čipera poklad Harpagonem zakopaný na zahradě a uzme jej



aby tak Kleantovi pomohl. Odcizený majetek v Harpagonovi probudí šílenství. Začne zběsile pátrat a 

podezřívat každého ve svém okolí a nepřestane, dokud se nedozví, že Valér se zasnoubil s jeho 

dcerou – tehdy již přetéká a rudne vzteky, načež je přesvědčen, že Valéra oběsí. Ten však raději 

prozradí, že jeho otcem je šlechtic a bohatý muž a Mariana jeho sestra. 

Kleantes svému otci navrhne, že peníze vrátí, ale pouze tehdy, dostane-li Marianu. Harpagon tak 

obětuje vše, jen aby získal své peníze zpět; jejich ztráta by pro něj znamenala konec všeho, a tak se 

Mariany vzdává. Pak ale pozná pravý původ Mariany a Valéra a pochopí, že vdavky jej nebudou stát 

jedinou minci a své dceři taktéž dávat žádné věno nemusí, proti svatbě svých dětí najednou nic 

nenamítá. A tak se Valér ožení s Eliškou a Kleantes si vezme Marianu za ženu. 

 

VÝSTUP 7. 



Harpagon, sám  

Harpagon (už ze zahrady je ho slyšet, jak křičí): Chyťte zloděje! 

Vběhne prostovlasý. 

Harpagon: Chyťte zloděje! Chyťte zloděje! Chyťte vraha! Stráž! Panebože na nebi! Je po mně! Zabili 

mě! Podřezali mě! Ukradli mi moje peníze! Kdo to mohl být? Kam se propad? Kde se skrývá? Kam se 

vrtnout, abych ho našel? Kam běžet? Kam neběžet? Není tamhle? Nebo tady? Kdo je to? Stůj! Vrať mi 

mé peníze, padouchu! 

Popadne sebe samého za ruku. 

 

Harpagon: Fuj, to jsem já. Jsem z toho celý tumpachový: už nevím, kdo jsem, ani co dělám. Ach, 

peníze, penízky, vy moji zlatí drahouškové! Vzali mi vás! Jste pryč, a pryč je má opora, má útěcha, má 

radost! Pro mne je všemu konec! Nemám už, co bych na tomto světě pohledával! Bez vás nemohu žít! 

To je hotová věc, prostě nemohu! Umírám, jsem nebožtík, jsem pod drnem. Copak se nenajde někdo, 

kdo by mě vzkřísil? Kdo by mi vrátil mé drahé peníze nebo aspoň mi řekl, kdo mi je vzal? Cože? Říkal 

jste něco? Nic. Nikdo ani muk! Ať to byl kdo byl, kdo mi je vzal, moc a moc dobře si to vyčíhal - zrovna, 

když jsem se domlouval s tím svým nezdarou. Vzhůru! Pryč! Přivedu policii a celou domácnost dám 

vzít na skřipec: služky, sluhy, syna, dceru, a sebe taky! Co to je za shromáždění lidu? Ať se podívám na 

koho se podívám, není tu človíčka, abych ho neměl v podezření, a v jednom každém z nich vidím toho, 

co mě okrad. Co? O čem si to tam povídají? O tom zloději? Proboha živého, kdybyste se něco o něm 

dověděli, na kolenou vás prosím, řekněte mi to! Neskrývá se mezi vámi? Všechno to kouká po mně a 

směje se mi. Všichni v tom máte prsty. Proto vzhůru! pro komisaře, pro dráby, soudce, mučidla, 

šibenice a katovy holomky! Všechny dám oběsit, a jestli se neshledám se svými penězi, oběsím se 

potom sám. 

 

 

Jean de La Fontaine [žán d' la fontén] 

– (1621–1695)



 

- autor bajek, pokračovatel Ezopa, 

- jedná se o snad nejznámějšího klasicistního básníka vůbec,  

- jeho bajky byly komponovány spíše jako malá dramata, která se vyznačovala výraznou alegoričností, 

tento rys podával živý obraz francouzské společnosti 17. století. 

 

 

 

 

 

 

 

 



 

Osvícenectví 

- vzniklo v západní Evropě, zejména v Anglii a Francii v 18. století

- rozvíjela se technika, průmysl i přírodní vědy, a proto stoupenci tohoto názoru prosazovali svobodu 



vědeckého bádání

- rozvíjel se kult rozumu = racionalismus

- ve společnosti zavládla víra v neustálý pokrok, důvěra v „osvícený“ rozum (poznaná pravda), byla 

prosazována svoboda myšlení a rovnost všech občanů. 



 

 

Francie 

 

Voltaire [voltér] 

– (1694–1778)

 

- vlastním jménem François Marie Arouet 



- francouzský filozof, básník a spisovatel, 

- pro svůj ostrý vtip a kritiku byl dokonce pár dní v Bastile, posléze vypovězen z Paříže, pobýval 

v Anglii, která jej nadchla,  

- zastával princip tolerance

- byl odpůrce absolutismu. 

 

Candide [kandýd] 

- filozoficky orientovaná novela, jež podává všestranný obraz 18. století,  

- Candid, naivní mladý muž, poznává vojska, války, inkvizici, panství jesuitů v Paraguayi, krádeže, 

smilstvo, zřízení některých zemí, aby ukázal nesmyslnost a zvrácenost uspořádání světa,  

- je zde zesměšněna filozofie přehnaného optimismu ("vše na tom světě je dobré") tím, že je 

konfrontována se sociální skutečností,  

novela vyznívá jako rozhodný protest proti životnímu zlu.



 

 

 

Anglie 

- vzniká gotický román - krvavý román se silnými melodramatickými prvky,  

- zvl. oblíbený na konci 18. a v 19. století v Anglii, kde tento žánr vznikl, i v Americe (M. Shelleyová, E. 

A. Poe),  

- má i své pozdější tvůrce (např. B. Stoker – Drákula).  

 

Daniel Defoe [dýfou] 

– (1660–1731)



 

předchůdce realismu v anglické literatuře. 



 

Robinson Crusoe  

- fiktivní autobiografie = vymyšlený příběh ze života autora, inspirací se staly osudy skotského 

námořníka Alexandra Selkirka, který byl vysazen na pustém ostrově a žil tam 5 let, 

román je psán v ich-formě, formou deníkových záznamů, děj je potlačen, není zde ústřední 

zápletka, dějové napětí se objevuje v jednotlivých epizodách, 

- román je oslavou pozitivních lidských vlastností, neúnavného překonávání překážek, podnikavosti 

v zabezpečení existence, sepětí člověka a přírody = idea díla

- román měl vliv na vznik literárního žánru – tzv. robinsonád = příběhy s tématem ztroskotání a 

budování si nové existence, 

- román převyprávěl a upravil pro mládež Josef Věromír Pleva. 

 

 



 


 

Děj 

Hlavní postavou je námořník Robinson Crusoe, syn z anglické měšťanské rodiny, který v touze po 

dobrodružství utekl z domova. Při plavbě do Afriky loď ztroskotá, zachrání se jen Crusoe. Autor 

podrobně líčí 28 let Robinsonova pobytu na ostrově, záchranu věcí z vraku lodi, stavbu obydlí, 

ochočení zvířat, pěstování obilí apod. Ve 25. roce pobytu zachránil z rukou lidojedů muže, kterému 

dal jméno Pátek a nechal si jej u sebe. 

V závěru je zachráněn anglickou lodí, pomůže kapitánovi proti vzbouřencům a po 35 letech se vrací 

domů. 

 

Charakteristika postav: 



Robinson = podnikavý a praktický v boji s přírodou, vynalézavý, houževnatý 

Pátek = primitivní domorodec, služebník a zároveň přítel 

 

Když vody začínaly opadávati, svlékl jsem se a skočil do moře. Na palubu vraku jsem se dostal 



tentokrát bez námahy a tam jsem ihned vyrobil nový vor, větší než prvý. Ale zkušenosti mne již poučily 

a proto mé druhé plavidlo bylo pohyblivější. Také jsem naň nenaložil tolik věcí. Přivezl jsem opět 

mnoho užitečných předmětů. Z tesařské lodní dílny dva pytle hřebů a svorníků, velký svěrák, několik 

seker a jednu věc, která mne nad jiné potěšila: pískovcový kruhový brus. Vše jsem snesl na plavidlo a 

přidal k tomu předměty z dělostřelcovy zbrojnice. Několik železných sochorů, dva soudky prachu a dva 

soudky nábojů do mušket, sedm mušket, ještě jednu pušku a pytel drobného střeliva. Pak jsem 

posbíral všechny mužské oděvy, které jsem nalezl, svinul náhradní přední plachtu a zabalil visutou 

rohož a peřiny. Také tento náklad jsem dopravil šťastně na břeh. 

 

Za prvních třináct dní jsem podnikl celkem jedenáct cest k lodi a po každé jsem se vrátil s plným 

vorem. Když jsem se chystal k dvanácté plavbě za kořistí, zdvihal se značný vítr. Nepřekážel mi však a 

proto jsem plul. Předtím jsem již několikrát prohledal velkou kajutu, ale teprve nyní jsem objevil ve 

stěně velkou skříň. Bylo v ní několik břitev, velké nůžky, několik tuctů menších nožů a vidliček. V druhé 

zásuvce leželo třicet šest liber šterlinků v bankovkách, několik jiných evropských mincí, 

brazilské peníze a zlaté i stříbrné piastry. Zabalil jsem toto jmění do plátna a jal se roubiti nový vor. Za 

těchto prací se vítr obrátil a dul silně od břehu. Vše mne nutilo ke spěchu, neboť s novým přílivem a 

větrem proti sobě jsem neměl naděje, že dopluji na ostrov. Vzdal jsem se i úmyslu dokončiti vor a 

skočil jsem do vody. Po velké námaze jsem přeplul úžinu mezi písečnou výspou a břehem. Poklad, 

který jsem si přivázal k tělu, jakož i silné vlnobití mi značně ztěžovaly návrat. Nicméně jsem se dovlékl 

na smrt unaven do stanu k svému bohatství a brzy jsem usnul tak tvrdě, že jsem neslyšel ani bouři, 

která se venku rozpoutala. Jistě nezuřila příliš silně, ale když jsem ráno otevřel oči a hledal vrak na 

písčině, nespatřil jsem tam zhola nic. Loď zmizela. 

 

Jonathan Swift [džoneten svift] 

– (1667–1745)



 

- anglický spisovatel, satirik a kněz, 

- jeho poslední léta byla poznamenána vleklou chorobou, při níž ztratil sluch a schopnost řeči, a 

nakonec šílenstvím. 



 

Gulliverovy cesty  

- čtyřdílný alegoricko-satirický utopický román napsaný formou fiktivního cestopisu,  

- pojmy: 

alegorie = jinotaj, skrytý význam, 

satira = výsměch, kritika humornou formou, 

utopie= idealizovaná představa nereálné lidské společnosti – kladná, 

antiutopie = podává záporný obraz lidské budoucnosti, snaží se varovat, 

utopický román = nereálný, neuskutečnitelný, 

 



Gulliverovy cesty v sobě zahrnuji utopii i antiutopii. 


 

 



Děj: 

Hlavní postavou je fiktivní cestovatel, kapitán Gulliver, který přes 16 let cestuje po vymyšlených 

zemích. 

1. díl – stručné vylíčení G. života, ztroskotání v jižních mořích, záchrana trpaslíky = Liliputány, kteří si 

jej pojmenují člověk Hora, musí prchnout. 

2. díl – cesta do země obrů, život u dvora, seznámení s poměry v Anglii. 

3. díl – život na létajícím ostrově Laputě + další putování, setkání s nesmrtelnými lidmi. 

4. díl – nejlepší díl, G. se dostává do fiktivní říše, kde žijí moudří a spravedliví koně Hvajninimové (ale 

bez citů, bez vývoje) a zdivočelí lidé Jahuové (s nízkými pudy, ale s city a tužbami, ale zrádní, sobečtí, 

krvelační), kteří Hvajninimům slouží; 

koně = reprezentují odpor k pýše a nenávisti, 

lidé = reprezentují zbabělost, proradnost a úskočnost. 

Poté se Gulliver vrací do Anglie. 

 

Román je satirou na soudobé poměry v Anglii a kritika nedostatků evropské civilizace vůbec – 

autor vyzývá k boji s nespravedlností a zároveň ukazuje ideální svět = idea díla. 

 

Někdy vznikne mezi dvěma panovníky svár o to, který z nich má připravit třetího o jeho území, a 



přitom žádný z nich nepředstírá, že by na to měl právo. Někdy se jeden panovník znesváří s druhým ze 

strachu, aby se druhý neznesvářil s ním. Někdy se pouštíme do války, protože je nepřítel příliš silný, a 

jindy proto, že je příliš sláb. Někdy potřebují naši sousedé to, co máme my, anebo mají to, co my 

potřebujeme. A tak spolu bojujeme, až nám vezmou naše nebo nám dají své. Velmi ospravedlnitelný 

důvod k válce je vtrhnout do země, když je národ prořídlý hladem, pohubený morem anebo 

rozvrácený stranictvím. Je ospravedlnitelné dát se do války s naším nejbližším spojencem, když má pro 

nás příhodnou polohu nějaké město nebo území, kterým se zaokrouhlí a doplní naše panství. Vyšle-li 

panovník vojenské sbory do státu, kde je chudý a nevzdělaný lid, smí jich podle zákona polovinu 

usmrtit a ostatní zotročit, aby je tak zcivilizoval a odvedl od jejich barbarského způsobu života. Je to 

finta velmi královská, počestná a běžná, že když žádá jeden panovník druhého o pomoc, aby ho 

zabezpečil proti vpádu, pomocník zažene vetřelce a sám se zmocní říše; panovníka, jemuž přišel 

na pomoc, zabije, uvězní nebo zapudí. Pokrevní nebo manželský svazek bývá často důvodem k válce 

mezi panovníky, a čím je příbuzný bližší, tím větší mívají chuť ke sváru. Chudé národy jsou hladové a 

bohaté národy jsou pyšné. A hlad a pýcha budou spolu vždycky na kordy. Z těch důvodů se vojenské 

řemeslo pokládá za nejpočestnější ze všech, protože voják je Jahu zjednaný na to, aby chladnokrevně 

pozabíjel co nejvíce příslušníků svého druhu, kteří mu vůbec neublížili. 

"Cos mi řekl," ozval se můj pán, "o válce, ukazuje věru nanejvýš podivuhodné účinky onoho rozumu, 

který si nalháváte. Ještě štěstí, že je ostuda větší nebezpečí a že jste od přírody neschopni páchat 

mnoho neplechy. 

 

 



Preromantismus = sentimentalismus 

- reakce na klasicismus i na chladné rozumářské osvícenství, 

18. století,  

- byl kladen důraz na city „nezkaženého“ člověka, vrací se k přírodě, k lidové slovesnosti, fantazii, 

- časté motivy – jezera, hřbitovy, noc, trosky hradů, měsíční svit, symbol mnicha, poustevníka, vězně,  

- preromantický básník se stylizuje do role mluvčího národního kolektivu, do lidového pěvce či věštce, 

- často se objevuje světobol, spleen, vyjadřující rozervanou náladu převážně mladých lidí, omrzelých 

světem i životem. 

 

 

 



 

Johann Wolfgang von Goethe [fon géte] – (1749–1832) 

- německý spisovatel a politik

- byl právník, hodně cestoval, antiku pokládal za vrchol kultury, 

- ve vyšším věku navštěvoval Čechy, zvláště lázeňská místa, zprvu především Teplice a Karlovy Vary,  

- později si oblíbil Mariánské Lázně, kde se také seznámil se svou poslední láskou Ulrikou (jí bylo 17 

let, jemu 72 let, odmítla jej), 

- člen hnutí Sturm und Drang (bouře a vzdor) = vzdorovalo tehdejší civilizaci a mělo odstranit faleš

.

 

 



Utrpení mladého Werthera 

- sentimentální román v dopisech, jehož nepřímým důsledkem byla módní vlna sebevražd,  

- Werther odchází na venkov, poznává dívku Lottu, zamiluje se do ní, ale ta je zasnoubena s jeho 

přítelem a provdá se za něj, zoufalý mladík spáchá sebevraždu. 



 

Faust  

- dvoudílná básnická tragédie, pracoval na ni téměř celý život, druhý díl vyšel až posmrtně. 



 

Děj 

1. díl – Faust prostudoval všechny možné vědy, toužil však po dalším poznání, hledal smysl života. 

Proto se oddal magii, z černého psa, kterého si přivedl z procházky, se vyklubal Mefistofeles. Uzavřel 

s ním dohodu, v níž zaprodal svou duši ďáblu pod podmínkou, že mu ukáže věci, které ještě neviděl, a 

nalezne v nich uspokojení. Mefistofeles Fausta omladil, vodil ho po studentských pitkách, ukázal mu v 

kouzelném zrcadle obraz Markétky, prosté měšťanské dívky. Faust se do ní okamžitě zamiloval a 

ďáblovou pomocí získal její lásku a svedl ji. Markétčina matka zemřela po uspávacím nápoji, který jí 

dcera na Faustovu radu podala, bratr Valentin byl v potyčce s Faustem proboden. Faust Markétku 

opustil, ta v zoufalství zabila své dítě a byla uvězněna. 

Faust si uvědomil svou chybu a chtěl, aby Mefistofeles Markétku vysvobodil z vězení. Markétka jeho 

pomoc odmítla a její duše byla zachráněna.  

 

2. díl – Faust je vystaven pokušení „velkého světa“. Nejprve jej ďábel zavádí k císařskému dvoru, kde 

vynálezem papírových peněz pomohl císaři z peněžní tísně, a tak získal jeho důvěru a vděčnost. Poté 

se spolu s Mefistofelem a umělým člověkem Homunkulem ocitl v mytické době. Prožil klasickou 

Filipojakubskou noc, s pomocí věštkyně dostal z podsvětí na svět spartskou královnu Helenu a oženil 

se s ní. Po smrti svého syna byl přenesen Heleniným závojem do velehor, sestoupil do nížin a pomohl 

císaři porazit nepřátelské vojsko. Za odměnu dostal část neúrodného bažinatého mořského pobřeží. 

Chtěl tuto půdu zúrodnit a osídlit lidmi, kteří by zde našli nový domov. Zesláblý a slepý, ale pln dalších 

plánů zemřel. Tím, že pomáhal lidem, ztratil nad ním ďábel moc a Faustova duše došla spásy.  



 

VELKÉ NÁDVOŘÍ PALÁCE

 

 

MEFISTOFELES

 

Hráze kopeš na hráze.

 

Ať tak či tak, je po vás veta;

 

s námi se spikly živly světa

 

a všechno pádí ke zkáze.

 

 

 

FAUST

 

 Slyš: buď jak buď,

 

dělnictva houfy chci mít větší;

 

sliby je verbuj, žoldem, péčí,

 

plať, lákej, trestej, k práci nuť!

 

A nechť se den co den mi ohlašuje, 

jak započatý příkop pokračuje! 

 

MEFISTOFELES 

Mám hlášení z těch úzkých kob,

 

že nejde o příkop, však hrob.

 

 

FAUST

 

Tímto smyslem proniknut chci býti,

 

poslední závěr moudrosti je ten:

 

jen pak jsi hoden svobody a žití,

 

když rveš se o ně den co den.

 

Okamžik chtěl bych osloviti:

 

jsi tolik krásný, prodli jen!

 

Nemůže ohlas mého živobytí

 

být věky věků přehlušen. –

 

 

 

 



 

 



 

 

 

 

 

 

 



 

 

 



 



Dostları ilə paylaş:


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©genderi.org 2017
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə