1
„Do dvaceti jsem neměl ani zdání, co to je psaní, co to je literatura. Na
střední škole jsem trvale propadal z češtiny a opakoval jsem primu a kvartu, a
tak jsem si o dva roky prodloužil mládí… Po dvaceti letech se zlomilo moje
pevné prkno nevědomosti a zase naopak jsem propadl literatuře a výtvarnému
umění tak, že číst a dívat se a studovat bylo moje hobby. A v trvalou euforii
mne uvádějí dodnes ti moji zamilovaní spisovatelé let mladosti a umím
nazpaměť nejen Gargantuu a Pantagruela Francoise Rabelaise, ale i Smrt na
úvěr Louise Célina a verše Rimbauda a Baudelaira a čtu si dodnes
v Schopenhauerovi a poslední léta je můj učitel Roland Barthes… Ale byl to
Giuseppe Ungaretti, který mne v těch dvaceti letech inspiroval a pod jeho
dojmem jsem začal psát verše… a tak jsem vstoupil na tenký led psaní a moje
hnací síla psací byla radost z vět, které zvolna kapaly z mé duše na stránky do
psacího stroje značky Underwood, a já jsem byl ohromen, co se to řetězí z té
první napsané věty, a tak jsem psal svůj důvěrný deník, tu svoji milostnou
korespondenci, svůj adresný monolog kombinovaný s monologem vnitřním…
A měl jsem vždycky dojem, že to, co jsem napsal, je jen a jen moje, že se mi na
bílé stránky podařilo napsat něco, čím jsem velice poctěn a současně
polekán…
…Nejsem emigrant ani vnitřní, ani vnější. Jsem emigrant lidské
nekonečnosti a věčnosti.“
Bohumil Hrabal
PŘÍTEL JAROSLAVA HAŠKA A FRANZE KAFKY
Přistupoval jsem k němu pomalu, skoro po špičkách, a to z řady důvodů. Mimo
jiné proto, že seděl na zemi opřen zády o skleněné okno v rodném domě Franze
Kafky (přestavěném už, na rohu Maislovy ulice a U radnice číslo 5), hledícím na
malinkaté náměstí s cestou z Kaprovy ulice na Staroměstský rynek, a nepochybně
nechtěl být rušen. Všudypřítomný baťůžek ležel vedle jeho tenisek vykukujících
z modrých sepraných džín.
Byl počátek 90. let a Muzeum Franze Kafky zahajovalo provoz. Hrabal nemohl
chybět. Byl totiž znalcem jeho života a díla. Měl k němu blíž, než kdokoli jiný. Před
půl stoletím bydlel v podnájmu v podkroví gotického domu U Zvonu. Ten je hned
vedle Týnského chrámu, na který Kafka hleděl z jednoho svého bytu, v domě U tří
králů v Celetné ulici číslo 3, a dál je palác Kinských, kde Franz navštěvoval německé
gymnázium a kde se nacházel i galanterní obchod jeho usurpátorského otce
Hermanna.
„Hašek a Kafka, i když se narodili v Praze ve stejný rok, se nikdy nemohli
potkat,“ slyšel jsem chvíli předtím z jeho úst, které převalovaly každé písmenko,
jakoby se s ním mazlily, než ho pustí k dalším lidem. „Ani ne tak proto, že Kafka patřil
Praze německé a židovské a Hašek české, ale protože Kafka sedával v prvních
patrech kaváren a Hašek v přízemí pražských hospod. Jejich cesty se tak provždy
míjely.“
(Jak by Kafkovi nerozuměl, když četl Proces i Zámek i jeho dopis sestře Elli,
v němž jí budoucí mistr obrazu odcizení napsal: „V rodině, uzavřené rodiči, mají své
místo jen určití lidé, kteří odpovídají zcela určitým požadavkům… Jestliže jim
neodpovídají, nejsou zapuzováni, ale jsou prokleti nebo pohlceni, nebo snad obojí
zároveň.“ A pak znal ještě Kafkovo vyznání, v němž se příteli přiznával ke své lidské i
autorské úzkosti: „…snažím se jen stále sdělovat něco nesdělitelného, vysvětlovat
něco nevysvětlitelného, vyprávět o něčem, co mám v kostech a co v těch kostech lze
prožít. Není to v podstatě nic jiného než ona úzkost, o níž byla již tak často řeč,
2
úzkost vše prolínající, úzkost z největšího jako z nejmenšího, úzkost, křečovitá
úzkost z vyslovení nějakého slova. Ovšem tato úzkost není jen úzkostí, nýbrž také
touhou po něčem, co je více než vše, co úzkost budí.“)
Bylo už po slavnostním zahájení a popíjelo se bílé víno. Postavil jsem se na
dohled k Hrabalovi a čekal, až otevře oči a já k němu budu moci přistoupit
s novinářskou otázkou.
„Co chcete?“ vybafl na mě, když mu moje přítomnost už delší dobu rušila
siločáry, jimiž se ubíraly jeho myšlenky.
Dobrý den, pane Hrabale, jsem ten a ten, odtud a odtud a rád bych vám položil
jedinou otázku, chystal jsem se od něj získat cennou větu.
„Jděte pryč, právě se bavím s Kafkou a Haškem! Nechte mě bejt! Jděte pryč!“ A
opět zavřel oči. Představení skončilo.
Nemohlo být pochyb, že opravdu rozmlouvá s oběma velikány. Patřil k nim a
měl za sebou podobnou zkušenost jako oni.
***
Tento muž s profilem antického hrdiny zažil vzestupy do nadoblačných
bleděmodrých výšin, kde se pohybovali samí andělé, oblétávali ho a uznale mu
poklepávali na ramena, všichni k němu byli milí a úslužní. (Ráj.) Prožil i pomalé pády,
kdy byl z nebes spouštěn sám po provazcích deště skrápějících ve sběrně starého
papíru jeho čerstvě vytištěné knihy, čekající na šmelc, kterým bylo kýmsi zakázáno
setkat se s ním i se čtenářem, protože nevyhověly „určitým požadavkům“, jež ale
nebyly a nemohly být jeho. (Peklo.) Měl za sebou propady do temných končin bezžití,
jejichž černotou po čase probleskly jazyky ohně z jeho vydaných knih pálených
bývalými ctiteli, které předtím potkával v bleděmodrém prostředí, a kteří, tak jako
padlí andělé, reagovali na vynucenou smlouvu s určovateli „požadavků“.
Nemiloval nebesa ani podzemí, i když s oběma prostředími koketoval, obě ho
přitahovala a on se jich dotýkal. Miloval svět živoucích lidí, figur i figurek, nejlépe
sledovaný přes barevná sklíčka krasohledů skládající různé, rychle se měnící obrazy.
Nejšťastnější byl mezi svými, když trůnil v pomyslném nebo ve skutečném čele
stolu (nejlépe se sklenicemi s pěknými čepicemi pivní pěny), kde ho každý sledoval
(a on sledoval každého, jestli ho sleduje); vyprávěl roztodivné příběhy nebo vážně
rozumoval o historii a složitosti světa. Byl mimořádně vzdělaný, a dával to najevo jen
blízkým, které uznal za hodna toho daru (nebo spíš upřímnosti). Poslouchal vývody
všech, ale jakmile šlo o něco zajímavého, důležitého, okřikl v tu chvíli každého, kdo
se chtěl nevázaně bavit jako ještě před chvílí on. Mlčel pak, převaloval slyšené
mlýnkem vlastního vědění, a doplnil prázdné místo v referátu nebo dospěl k závěru,
lidstvem ještě neakceptovanému. Pro každého měl připravený sólo pohled, sólo
grimasu. A s radostí vnímal, jak na koho působí. Jednotlivé historky si předehrával,
aby zaujal, aby zapůsobil. Potom stačilo málo, mrknul, zatahal se za lalůček, ruce
překřížil na prsou a všem bylo jasné, že něco vypálí.
Snad i proto, že poznal a procítil Kafku, neměl rád bolest a chudobu, a když
byly někomu kolem souzeny, vzal bájnou síťovku s penězi a pomohl. Jako každý se
trochu styděl za vlastní nedostatky. Proto se ho tak dotýkaly odsudky druhých o jeho
slabších okamžicích. Říkal jim „chybné výkony“. Mrzely ho, ale věděl, že se jim
nevyhne. Nebyl koneckonců bůh, ale český spisovatel žijící ve své době. (Který
poznal nebe, peklo a dnes, doufám, ráj.)
Jeho kamarád Arnošt Lustig o něm napsal, že celý život prožil balancováním na
neviditelné hranici mezi mravností a nemravností, odvahou a zbabělostí, ctí a
nepočestností. „Žít, existovat v naší době, je vznešenost a ubohost zároveň,“ dodal
jedním dechem. Ve svém vlastním pohledu se Hrabal podle Lustiga podobal fakírovi,