1
Jan Kalvín byl o celou generaci mladší než Zwingli. Narodil se v roce 1509 v Noyonu ve Francii
a studoval na prestižních školách v Paříži. K reformaci se přiklonil ve velmi nízkém věku, na
přelomu let 1533/1534. Ve Francii byli přívrženci reforem pronásledováni a proto musel
z Paříže uprchnout. Odešel do Basileje, kde se seznámil se zde žijícími humanisty, kteří
smýšleli podobně jako on, a kteří jej velmi ovlivnili v jeho další činnosti. Jedná se o Bucera,
Capita a Bullingera.
Při tomto pobytu také napsal spis, který byl původně zamýšlen jako obrana
francouzských protestantů a byl určen francouzskému králi, spis který se však v mnohých
edicích stal základním dílem Kalvínovy reformace. Je to proslulá Institutio religionis
christianae, která vyšla nejprve v Basileji anonymně v roce 1536. V této instituci jsou již
přítomny všechny hlavní myšlenky Kalvína a celá jeho reformní činnost. Spis je zaměřen proti
římské církvi a Kalvín v něm popírá, že tato církev je viditelnou podobou církve na zemi.
Správná církev podle něho má hlásat čisté Boží slovo a řádně spravovat svátosti. Spis se
vyznačuje jasností a tvrdostí. Zcela náhodou v létě 1536 projížděl Ženevou, kde byl
kazatelem Vilém Farel. Ten zaváděl ve městě reformaci a chtěl, aby mu Kalvín pomohl. Pro
reformaci nebyla Ženeva rozhodnuta, i když s politických důvodů se spojila proti svému
biskupovi s Bernem. Kalvínovi se podařilo, že byl v roce 1536 ustanoven farářem v Ženevě a
v roce 1537 navrhl městu přísný řád obce. Kalvín trval na tom, aby Večeře Páně byla slavena
často a pro zlepšení náboženského života vydal také Katechismus a Vyznání víry. Městská
rada navržený řád obce přijala, ovšem s tím rozdílem, že přijímaní bylo povinné jen čtyřikrát
do roka. Všichni obyvatelé museli přísahat, že tento řád budou dodržovat (1537). Kdo odmítl,
ten se musel vystěhovat. Byly zřízeni zvláštní úředníci, kteří dbali na dodržování tohoto řádu i
v soukromém životě obyvatelů Ženevy. Není divu, že městská rada, která tyto přísné pořádky
zavedla, nebyla při nových volbách opět zvolena. Nová městská rada Kalvína i Farela vykázala
z města. Kalvín odešel do Štrasburku, kde působil jako kazatel svých francouzských
přívrženců.
V roce 1541 se politické poměry v Ženevě změnily a Kalvín se mohl do Ženevy vrátit. Jeho
církevní řád byl povýšen na zákon. Ve městě nastaly velmi chmurné poměry – zákaz
luxusního oblékání, tresty za pohoršující hry, tance, za opilství. Duchovní správu, která
spočívala v kázání a vyučování, péči o chudé a o dohled nad církevní kázní vykonávali podle
Kalvína doktoři a pastoři, presbyteři a jáhni. Faráři ze Ženevy a okolí se scházeli každý týden a
rozhodovali o výkladu písma a o otázkách víry. Byla vytvořena zvláštní konzistoř, která
kontrolovala občany a měla právo trestat všechny přestupky proti církevnímu řádu, měla
volný přístup do každého domu. Členové konzistoře vyžadovali, aby občané byli za své
přestupky trestáni městskou radou. Z kostelů byly odstraněny obrazy, oltáře, varhany,
bohoslužby se omezily na kázání, modlitbu, zpěv žalmů. Reforma byla dovedena do velmi
rigorózní podoby, došlo k mnoha popravám a útěkům do vyhnanství.
V roce 1553 dal Kalvín upálit lékaře Michaela Serveta, důvodem byla nevíra v Boží trojici.
Chystal se i na další humanisty, kteří žili v Ženevě. Ti se však zachránili útěkem. V roce 1555
se Ženeva stala střediskem nové reformované církve. Kalvín vyzýval knížata v Evropě,
požadoval provedení reformace a vystupoval ostře proti katolicismu. Kalvín uznával právo na
ozbrojený odpor v případě, kdy vrchnost je bezbožná (toto právo prohlašoval za
náboženskou povinnost). V Ženevě byla založena vynikající teologická škola, kde se dále
rozvíjelo a precizovalo Kalvínovo učení. Způsob, jakým byla reformace v Ženevě
praktikována, se značně zmírnil Kalvínovou smrtí v roce 1564.
V reformované církvi zůstaly natrvalo platné některé Kalvínovy důrazy, které činily z této
2
konfese konfesi svébytnou a odlišnou od konfese augsburské. Kalvín zdůraznil majestát a
svatost svrchovaného Boha, ke kterému je možno se dostat jenom cestou, kterou Bůh
člověku otevřel. Podle Kalvína je jediným legitimním projevem víry oslava Boha poslušností a
službou a vedením zápasu, aby byl Bohu podroben celý svět. Stát má sloužit vládě Kristově.
Církev je místem, které má střežit normy práva, pořádku, spravedlnosti a lásky ve státě a ve
veřejném
životě.
Poměrně progresivním způsobem Kalvín definoval Večeři Páně. Spolu s Lutherem se shodl na
tom, že Kristus je ve Večeři Páně reálně přítomen, nevěřil však v jeho přítomnost fyzickou,
nýbrž posvátnou a duchovní – pneumatickou přítomnost v okamžiku přijímání.
Poměrně rozporuplné je Kalvínovo učení o predestinaci, i když Kalvín učí, že Bůh chce
zavrhnou určité lidi a jiné předurčuje k milosti. Vlastní vyvolení ke věčné spáse lze tedy
poznat podle ovoce své práce a plnění povinností. Sám Kalvín se domníval že on i jeho
stoupenci jsou vyvoleni a že se tedy musí otevřít víře ve slovo. Víra se pak má osvědčovat
v pozemském životě. Kdo se zavírá víře ve slovo, nemá milost vyvolení. Známkou pozitivní
vyvolenosti je i příslušnost k reformované církvi. Radikální predestinace však byla později
přívrženci reformované církve vykládána značně široce.
V následujícím období nacházíme tuto atmosféru u francouzských hugenotů, u puritánů
v Anglii a ve Skotsku a u holandských bojovníků za svobodu proti Španělsku.
Z Kalvína vyšel jiný švýcarský reformátor - curyšský kazatel Heinrich Bullinger. Ještě za života
Kalvínova formuloval v roce 1562 vyznání víry, které bylo původně myšleno jako vyznání
osobní. Toto vyznání zcela vychází z Kalvínova učení a stalo se pod názvem Helvétská konfese
jednotícím vyznáním reformované církve, nejen ve Švýcarsku, ale i v okolních zemích. Vedle
této konfese vznikl péčí Zachariáše Ursina a Kašpara Oleviána v roce 1653 Heidelberský
kachetismus. Spolu s uvedenou konfesí a Kalvínovými spisy tvoří základ víry všech místních
reformovaných církví.
Zajímavé je, že Kalvín, ač dobře znal Lutherovy spisy a měl čilé styky s německými knížectvími
a městy, se nikdy s Lutherem osobně nesetkal. I když zejména po Lutherově smrti proti
luterství mnohdy vystupuje a vytýká mu jeho nedůslednost, přece však uznává Lutherův
význam a velikost.
Tehdejší doba nepřála tomu, aby se podobné reformní proudy spojily v jeden celek a
vystupovaly navenek jednotně. Vedle Augsburského vyznání bylo tedy Helvétské vyznání
akceptováno jako jedno z povolených vyznání, která vstoupila rozděleně do epochy
konfesionalismu.