Energetická bezpečnost Ukrajiny



Yüklə 0,7 Mb.
səhifə1/10
tarix04.02.2018
ölçüsü0,7 Mb.
#23826
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10


MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ


Katedra politologie



Energetická bezpečnost Ukrajiny
Diplomová práce
Martin Laryš

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Šmíd PhD.

UČO: 143 929

Obor: PL


Imatrikulační ročník: 2007

Brno 2008



Prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto magisterskou práci na téma Energetická bezpečnost Ukrajiny vypracoval samostatně pod vedením Mgr. Tomáše Šmída, Ph.D. a uvedl v seznamu literatury všechny použité literární, odborné či jiné zdroje.

V Brně dne 31. 12. 2008 Martin Laryš



Poděkování
Chtěl bych poděkovat vedoucímu této diplomové práce Mgr. Tomáši Šmídovi, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady při konzultacích a celkově za dlouhodobou přínosnou pomoc v rámci mé publikační a odborné činnosti. Poděkovat bych chtěl také všem, kteří se na práci podíleli tím, že byli ochotni se mnou diskutovat o uvedeném tématu, nebo mě jinak podporovali.
Obsah
Úvod 1

1. Teorie energetické bezpečnosti 5

1. 1 Bezpečnost, hrozba a riziko 5

1. 2 Kodaňská škola 6

1. 2. 1 Sekuritizace 6

1. 2. 2 Ekonomická bezpečnost 7

1. 2. 3 Politická bezpečnost 9

1. 3 Problematika definice energetické bezpečnosti 11

1. 4 Sekuritizace energetiky 13

1. 5 Sekuritizace energetické interdependence 14

1. 6 Aplikace konceptuálního aparátu Kodaňské školy na energetickou

bezpečnost Ukrajiny 16

2. Oligarchizační proces formování sekuritizačního aktéra 17

2. 1 Sociopolitické podmínky 17

2. 2 Průmyslově-finanční skupiny oligarchů 19

2. 2. 1 Klientelismus a mocenská rovnováha PFH 19

2. 2. 2 Dvě strany mince ukrajinské privatizace 21

2. 2. 3 Osud oligarchů po Oranžové revoluci 22

2. 2. 4 Donecký klan: Industriaľnyj sojuz Donbassa (ISD) a System Capital Management (SCM) 24

2. 2. 5 Dnipopetrovský klan: JESU, Interpipe, Pryvatgroup 27

2. 2. 6 Kyjivský klan („Sociálně-demokratický holding“) 30

2. 3 Instrumentalizace sekuritizačních aktérů pomocí korupce 31

2. 4 Sekuritizační aktér jako nástroj vnějšího vlivu 32

3. Funkční aktéři 35

3. 1 Naftohaz Ukrajiny a dceřiné společnosti 35

3. 2 Ropa jako komodita funkčního aktéra 35

3. 2. 1 Průzkum a rezervy 36

3. 2. 2 Skandál okolo společnosti Vanco 37

3. 2. 3 Zpracování ropy 38

3. 2. 4 Ropovody 39

3. 2. 5 Odesa – Brody (- Plock) 41

3. 2. 6 Diverzifikace 43

3. 3 Zemní plyn jako komodita funkčního aktéra 44

3. 3. 1 Plynovody a úložiště plynu 45

3. 3. 2 Diverzifikace 47

4. Politická a ekonomická bezpečnost v plynárenském sektoru 48

4. 1 Transformace plynárenského sektoru a barterový obchod (1991-94) 48

4. 4. 1 Zrod obchodníků se zemním plynem („hazotrejderů“)

v letech 1993-94 49

4. 2 Počátek Kučmova prezidentství (1994-96) 50

4. 3 JESU a „decentralizace“ plynárenského trhu (1996-97) 51

4. 4 Založení Naftohazu Ukrajiny (1998 – 2002) 53

4. 5 Zánik Itery a její nahrazení (2002 – 2004) 55

4. 5. 1 Eural Trans Gas 57

4. 5. 2 RosUkrEnergo 58

4. 6 Energetická politika první „oranžové“ vlády (jaro 2005 – jaro 2006) 60

4. 6. 1 Otázka turkmenského plynu 61

4. 6. 2 Evropské tržní ceny 62

4. 7 „Plynová válka“ s Ruskem – politicky či ekonomicky motivovaný

konflikt? 64

4. 7. 1 Řešení konfliktu a jeho politickoekonomické následky 65

4. 7. 2 Spor o povahu konfliktu 68

4. 8 Staronová vláda Viktora Janukovyče (srpen 2006 – prosinec 2007) 71

4. 8. 1 Kljujev vs. Bojko – nové rozdělení energetického sektoru 71

4. 8. 2 Návrat plynárenského konsorcia 72

4. 8. 3 Předčasné volby a problematika nových cen 74

4. 9 Návrat Tymošenkové na premiérské křeslo (prosinec 2007 - ?) 75

4. 9. 1 Naftohaz na pokraji bankrotu 76

4. 9. 2 Nová vynucená smlouva s Gazpromem 77

Závěr 80


Přílohy 86

Seznam použitých zdrojů 97

Literatura 97

Internetové články a zdroje 98

Počet znaků: 191 909

Anotace

Ukrajina nedisponuje dostatečnými zdroji vlastních energetických surovin (především ropou a zemním plynem). Díky tomu je nucena hledat tyto suroviny k uspokojení domácí poptávky v zahraničí. Největší dodavatelem a výhradním tranzitním státem zahraničních dodávek je Ruská federace, která tohoto postavení může využívat k politickému nátlaku a využívání této skutečnosti k dosahování vlastních geopolitických cílů. Energetickou bezpečnost problematizuje i vnitropolitická situace země, kdy ekonomické a politické elity jsou nezodpovědné a sledují pouze své vlastní zájmy bez ohledu na národní bezpečnost či zahraničněpolitické postavení země.


Annotation

The Ukraine doesn´t dispose by own sufficient energy resources (first of all – oil and natural gas). Therefore, Ukraine is forced to search energy suppliers abroad. The largest supplier and exclusive transit country is the Russian Federation, which can exploit this situation in favor of political pressure and to achieve its own goals. Energy security is also being complicated by domestic political situation of the country, because economic and political elites are irresponsible and pursue only their own interests, not regarding national security or international position of the Ukraine.


Klíčová slova

Sekuritizace, energetická bezpečnost, ropa, zemní plyn, interdependence, oligarchizace, Ruská federace, diverzifikace


Keywords:

Securitization, Energy security, oil, natural gas, interdependence, oligarchization, the Russian Federation, diversification



Úvod
Problematika energetické bezpečnosti, zejména ropy a zemního plynu1, se v poslední době stává jedním z nejvýznamnějších témat bezpečnostních studií. Síla státu se dnes odráží především v jeho ekonomickém potenciálu a schopnosti zajišťovat stabilní a cenově dostupný přísun energetických surovin. Evropské státy jsou z valné většiny závislé na ropě a zemním plynu z Ruské federace, která na mezinárodní politické aréně hraje stále významnější roli. Po rozpadu Sovětského svazu upadla valná většina postsovětských zemí do stádia ekonomického úpadku, který citelně postihl energetický sektor. Státům vznikaly problémy s placením za přísun energetických surovin, díky nedostatku finančních prostředků nemohla být modernizována energetická infrastruktura (ropovody, plynovody, ropné rafinérie ad.) a mnozí domácí spotřebitelé neplatili za dodávanou energii.

Vnější vztahy postsovětských zemí jsou do značné míry určovány vztahem k největší z nich, Ruské federaci, považující postsovětský areál za svou sféru vlivu v rámci tzv. „blízkého zahraničí“. Od roku 1991 se utvořily dvě skupiny států, které se vyznačují buďto pozitivním vnímáním role Ruska v postsovětském prostoru nebo naopak. O neformální pozici lídra skupiny, vymezující se proti Rusku, usiluje druhý největší slovanský stát na postsovětském území a druhý nejlidnatější postsovětský stát vůbec – Ukrajina, která je zároveň pátým nejlidnatějším státem v Evropě a rozlohou je po Rusku v Evropě druhá největší. Ukrajina se díky své geografické poloze na západním okraji bývalého SSSR nachází na hranici mezi Ruskem a Schengenským prostorem a vytváří tak „nárazníkové pásmo“ mezi EU a Ruskou federací. Ukrajina Rusku může sloužit jako „brána do Evropy“ a nejednou byla z úst jistých ukrajinských politických vůdců vyslovena myšlenka „vstupu do Evropy s Ruskem“, která ale z mnoha důvodů nebyla naplněna. Z kulturně-politického historického vývoje a geografické polohy Ukrajiny pramení její silná rozpolcenost, která bývá zjednodušeně interpretována jako rozdělení na proevropský západ (má se na mysli zejména Halič, bývalá součást rakousko-uherského státu) a proruský východ (po několik staletí součást Ruského impéria). Za dělící linii východu a západu bývá považována největší ukrajinská řeka Dnipro. Díky tomu Kyjiv tápe i ve své geopolitické orientaci. Hlavní zahraničněpolitickou prioritou je evropská integrace, ale zároveň si je vědom významu udržování dobrých sousedských vztahů s Ruskem. Ukrajinské politické elity již od srpna 1991 lavírují mezi těmito dvěma pozicemi a přiklání se buď k jedné či druhé variantě zahraničněpolitické orientace. Význam Ukrajiny v rámci svého mezinárodněpolitického postavení chápe i Rusko a o jeho vztahu ke Kyjivu svědčí skutečnost, že suverenitu a územní celistvost Ukrajiny Moskva smluvně přiznala až v květnu 1997, tedy necelých šest let po osamostatnění země. Tato strategie zapadá do citátu významného politologa a činitele americké zahraniční politiky polského původu Zbigniewa Brzezinského, který prohlásil, že Rusko se může stát impériem pouze tehdy, pokud bude jeho součástí Ukrajina. Ta v současnosti představuje významného aktéra v souvislosti s transportem energetických surovin z Ruska do Evropy a hraje zásadní roli v rámci bezpečnostní politiky zemí EU. Přes její území proudí většina ruské ropy a zemního plynu. Evropa z ukrajinských plynovodů odebírá zhruba 20 % celkové spotřeby zemního plynu. Ukrajina je umístěna na hlavní přepravní trase, spojující Evropu a Asii a disponuje největší sítí plynovodů a ropovodů v Evropě. Kromě toho patří mezi největší spotřebitele zemního plynu na světě. Díky nedostatku surovinové základny pro těžbu ropy a zemního plynu je závislá na dovozu těchto surovin z Ruska (a přes Rusko), které tuto skutečnost může využívat k politickým účelům a nátlaku na Ukrajinu. Import energetických surovin tvoří významnou součást politické agendy, obzvláště v případě vzestupu cen.

S rozpadem bipolárního světa se změnil charakter vnímání bezpečnostní tématiky, obzvláště v Evropě, kde řada nových států začala usilovat o integraci do evropských struktur, ale potýkala se s řadou bezpečnostních problémů vnitřního i vnějšího rázu (organizovaný zločin, korupce, národnostní konflikty ad.). Na tuto skutečnost reagovala tzv. Kodaňská škola, která do bezpečnostních studií zavedla nový konceptuální aparát a vymezila několik sektorů, v jejichž rámci je bezpečnost zkoumána (vojenský, politický, ekonomický, societální, environmentální). Energetice Kodaňská škola samostatný sektor nepřiřazuje, ale řadí ji spíše k ekonomické bezpečnosti, což vytváří jisté komplikace. To platí zejména pro postsovětský areál (nebo ještě lépe pro země SNS), v němž dodnes neexistuje dostatečně rozvinuté tržní prostředí a ve většině států vládnou nedemokratické režimy, silně zasahující do ekonomických záležitostí svých zemí.2 Ukrajina v rámci přísunu energetických surovin kooperuje především s Ruskem a Turkmenistánem, v menší míře s Kazachstánem a Uzbekistánem, resp. s Ázerbajdžánem, tedy zeměmi, u nichž skutečně nemůžeme hovořit o liberální demokracii a rozvinuté tržní ekonomice. V rámci energetiky to platí dvojnásob, protože se jedná o strategicky významný hospodářský sektor, který může ohrozit státní suverenitu jednotlivých státních celků. Díky tomu je energetický sektor politizován a neřídí se čistě tržními principy, jak se v rámci ekonomické bezpečnosti předpokládá. Této komplikace si je autor zcela vědom a vypomáhá si aplikací konceptuálního aparátu Kodaňské školy na energetický sektor, zčásti provedenou finským vědcem Mikko Palonkorpim, který pracuje i s teorií mezinárodních vztahů (zejména problematikou interdependence a jejím dělením na citlivou a zranitelnou interdependenci).

S vnějším rozměrem energetické bezpečnosti Ukrajiny nutně souvisí její vnitřní rozměr v podobě dopadu jednání ukrajinských politických a ekonomických elit na energetický trh a zásobování. Řeč je především o tržním prostředí, korupci, napojení ukrajinských elit na organizovaný zločin (OZ), vztazích s elitami ostatních států a celkovém fungování ukrajinského politického systému, které se v průběhu 90. let zásadně nelišilo od vnitropolitické situace v jiných postsovětských zemích. Zhruba od poloviny 90. let lze pozorovat postupnou oligarchizaci ukrajinského politického systému. Oligarchové v roli ekonomických a mnohdy i politických elit zbohatli a ovlivňovali politické procesy právě díky energetice. Tito aktéři jsou schopni ovlivňovat ukrajinskou (energetickou) politiku do té míry, že je můžeme označit za jedny z hlavních aktérů politického dění na Ukrajině. Oligarchové se snažili dosahovat své konkrétní zájmy, které se nejednou nacházely v protikladu k národně bezpečnostním zájmům Ukrajiny. Někteří autoři (např. Hans van Zon) nazývají oligarchizaci spojenou s rozdělením ukrajinských elit na několik vlivných klanů na základě regionální příslušnosti neopatrimonialismem, založeným na arbitrárním přidělování zdrojů ze strany bývalého prezidenta Leonida Kučmy (1994-2004).

Metodologickým východiskem práce je deskriptivní a analytická metoda s využitím historické analýzy. Charakter analyzované problematiky předpokládá interdisciplinaritu, využívající poznatky z politologie, mezinárodních vztahů, bezpečnostních studií a ekonomie. Zamýšleným úkolem práce je zhodnocení výzkumné otázky, že závislost na importu energetických surovin představuje hrozbu národní bezpečnosti Ukrajiny. Problematiku energetické bezpečnosti Ukrajiny nelze posuzovat z čistě ekonomického nebo čistě politického hlediska, ale jako kombinaci ekonomické i politické bezpečnosti, třebaže je energetika, resp. problematika energetických surovin, svázána také s environmentální bezpečností (důsledky neefektivní a náročné spotřeby energetických surovin na životní prostředí, dopad těžby ropy a zemního plynu na životní prostředí apod.).

Druhá výzkumná otázka, předpokládající, že energetické vztahy vytvářejí neoddělitelnou součást komplikovaných a mnohdy problematických vztahů s Ruskou federací, zní následovně: energetické suroviny hrají v ukrajinském kontextu významnou vnitropolitickou roli, neboť stojí v centru většiny politických krizí v zemi. Korupce v energetickém sektoru negativně ovlivňuje zahraniční a bezpečnostní politiku mimo jiné i rozdělením ukrajinských politických elit, které představují bezpečnostní riziko. Jde tedy o zhodnocení vnitřní bezpečnostní hrozby či rizika. V momentě, kdy je prioritou osobní zisk z obchodování na energetickém trhu, národní zájmy ustupují do pozadí. Ruské politické kruhy si jsou této skutečnosti dobře vědomy a snaží se do čela ukrajinského energetického sektoru prosadit osoby, u nichž hrají národně bezpečnostní zájmy země až druhořadou roli.

Práce vychází z poznatků a publikací předních a prestižních amerických (Hudson Institute, Institut národně strategických studií při Univerzitě národní obrany ve Washingtonu), kanadských (Centrum evropských, ruských a eurasijských studií při Univerzitě Toronto), francouzských (Francouzský institut mezinárodních vztahů, Institut pro bezpečnostní studia v Paříži), britských (Oxfordský institut pro energetická studia), německých (Centrum evropských sociálních věd v Mannheimu), polských (Centrum východních studií, Centrum sociálně ekonomických analýz), švédských (Švédská agentura pro studia obrany), ukrajinských (Razumkovo centrum, Národní univerzita Kyjevo-Mohyljanská akademie, Ukrajinské centrum pro nezávislý politický výzkum), ruských (Institut energetické politiky), finských (Finské centrum pro ruská a východoevropská studia při Univerzitě Helsinki), maďarských (Středoevropská univerzita) a japonských (Slovanské výzkumné centrum Univerzity Hokkaido) výzkumných institucí a univerzit i dalších zdrojů, včetně osobních rozhovorů autora s ukrajinskými sociálními vědci z Národní univerzity Kyjivo-Mohyljanská akademie a Razumkova ukrajinského centra politických a ekonomických věd.




1. Teorie energetické bezpečnosti

Moderní státy energii potřebují k produkci, pohybu (dopravní prostředky) a každodennímu životu (teplo, světlo).3 Proto je životně důležitým zájmem každého z nich zajištění dostatečného a stabilního přísunu energie (Dančák 2008: 13). Zabezpečení energetických dodávek je podmínkou pro ekonomický růst i legitimitu daného politického systému (Baumann 2008).


1. 1 Bezpečnost, hrozba a riziko
Kodaňská škola považuje bezpečnost za obecný pojem, znamenající přežití tváří v tvář existenčním hrozbám. Jenže zdroje a podstata těchto hrozeb se v jednotlivých sektorech liší. Rozšiřuje se jak škála referenčních objektů, o jejichž bezpečnost se jedná a vůči nimž jsou vymezovány hrozby, tak škála hrozeb, jejichž působení nemusí mít pro referenční objekt fatální následky. Neexistuje jednotná a všeobecně přijímaná definice bezpečnosti. Podle Mareše je bezpečnost stav, kdy jsou na nejnižší možnou míru eliminovány hrozby pro objekt (zpravidla národní stát) a jeho zájmy a tento objekt je k eliminaci stávajících i potenciálních hrozeb efektivně vybaven a ochoten při ní spolupracovat (Mareš 2002: 13). V realitě bezpečnost nedosahuje ani přibližně onu úroveň, kterou sugeruje pojem sám, nýbrž zprostředkuje spíše obecnou ideu o žádoucím stavu a nasměrování pokusů o snížení rizik. Hledání bezpečnosti je nekonečný proces. Tento pojem navíc bývá doplňován i různými adjektivy, která se vztahují především k charakteru (původu): a) hrozeb, které bezpečnost ohrožují; b) opatření nástrojů či institucí, které mají bezpečnost zajišťovat a chránit; c) objektů, jejichž bezpečnost má být chráněna.

Z hlediska referenčního objektu, jehož bezpečnost má být chráněna (nejčastěji státu), lze rozlišovat bezpečnost vnitřní a vnější. V tradicionalistickém chápání je bezpečnost jednou z hlavních funkcí suverénního státu a to nejen směrem navenek (tj. vůči ostatním aktérům v systému mezinárodních vztahů), ale i dovnitř (tj. ve smyslu zajišťování nebo posilování bezpečnosti občanů) (Frank 2006: 12).



Pojem hrozba se definuje jako primární, mimo nás nezávisle existující a neodvozená. Je to vnější fenomén (činitel), který může nebo chce poškodit nějakou konkrétní hodnotu. Závažnost hrozby je (přímo) úměrná povaze hodnoty a tomu, jak si danou hodnotu ceníme. Kromě přírodního jevu může být hrozba způsobena či zamýšlená činitelem nadaným vůlí, úmyslem, hrozba intencionální – zamýšlí ji, připravuje, spouští či realizuje lidský jedinec, skupina, organizace, stát. Naproti tomu riziko je charakterizováno možností, že s určitou pravděpodobností vznikne událost, jež se liší od toho, co si přejeme. Riziko v některých případech může být kvantifikovatelné, nepostuluje však kauzální souvislost, nýbrž souvislost scholastickou. Riziko je sekundární fenomén, tj. odvozené a odvoditelné. Je závisle proměnnou a dá se určit nebo odhadnout tzv. analýzou rizik. Riziko je tak vlastně reakcí na hrozbu (Zeman 2002: 89-90).
1. 2 Kodaňská škola
Kodaňská škola, reprezentovaná zejména Barry Buzanem, na počátku 90. let modifikovala a rozšířila tradiční rámec bezpečnostní analýzy. Kromě vojenské bezpečnosti (tzv. „hard security“) rozeznává ještě 4 další sektory bezpečnosti („soft security“) – politický, ekonomický, societální a environmentální. S ohledem na charakter práce bude přiblížen pouze politický a ekonomický bezpečnostní sektor, ačkoliv environmentální sektor má v rámci energetické bezpečnosti Ukrajiny taktéž svůj význam. Ovšem ne natolik zásadní, abychom jej mohli srovnávat s významem dopadu energetiky na politický a ekonomický sektor a především na ukrajinskou státní suverenitu.
1. 2. 1 Sekuritizace
Sekuritizaci považují představitelé Kodaňské školy za radikálnější verzi politizace.4 Sekuritizované téma je chápáno jako existenční hrozba, jež si žádá mimořádná opatření a ospravedlňuje konání, vybočující ze standardních mantinelů politických procedur. K sekuritizaci nemusí vždy přistupovat stát. I některé další společenské entity jsou schopny posunout určité téma do středu společenské naléhavosti. „Bezpečnost“ v tomto případě představuje autoreferenční druh jednání, protože právě prostřednictvím tohoto jednání se z daného tématu stává bezpečnostní problém, a to zejména proto, že téma je jako takový typ hrozby prezentováno. Přesná definice a kritéria sekuritizace pramení podle Kodaňské školy z intersubjektivní konstrukce existenční hrozby, dostatečně relevantní na to, aby tato konstrukce měla výrazné politické dopady. Pokud se aktér sekuritizace dokáže tvrzením o prioritě a naléhavosti existenční hrozby osvobodit od jinak závazných pravidel a procedur, stáváme se svědky úspěšné sekuritizace. Ovšem diskurs, jehož prostřednictvím je něco prezentováno jako existenční hrozba pro referenční objekt, sám o sobě ještě sekuritizaci nevytváří. Je pouze sekuritizačním pohybem či krokem, veřejnost musí nejprve tento krok přijmout, a až pak se z tématu stává plnohodnotný bezpečnostní problém. Úspěšná sekuritizace se skládá ze tří složek či kroků: existenčních hrozeb, mimořádných opatření a dopadů tohoto překročení sdílených pravidel na vztahy mezi jednotkami. Sekuritizace může mít buď ad hoc podobu, nebo má institucionalizovaný charakter. Pokud daný typ hrozby dlouhodobě přetrvává nebo se stále navrací, lze očekávat, že reakce na hrozbu i všudypřítomný pocit naléhavosti dostanou institucionální vyjádření (Buzan – Waever – de Wilde 2005: 34 - 39). Kodaňská škola rozlišuje tři typy jednotek v rámci bezpečnostní analýzy: Referenční objekty, sekuritizační aktéry a funkcionální aktéry.

Referenční objekty jsou existenčně ohrožené entity, které si mohou legitimně nárokovat právo na přežití. Tradičním referenčním objektem byl vždy stát a národ. Přežití znamená pro stát zachování suverenity a pro národ zachování identity (Buzan – Waever – de Wilde: 2005: 48 – 53).

Sekuritizační aktéři jsou aktéři, kteří prohlašují referenční objekty za existenčně ohrožené a jsou tedy hybateli procesu sekuritizace. Aktéry sekuritizace jsou osoby nebo skupiny, realizující bezpečnostní řečový akt. V této roli se většinou objevují političtí lídři, byrokratické aparáty, vlády či lobbistické a nátlakové skupiny. Jmenovaní aktéři jen výjimečně dokážou naplnit bezpečnostní diskurs odkazem k nutnosti zachování své vlastní existence. Jejich argument většinou zní tak, že je nezbytné zajistit bezpečnost státu, národa, civilizace, případně nějakého jiného kolektivního tělesa, principu nebo systému (Buzan – Waever – de Wilde: 2005: 54 – 56).

Funkcionální aktéři působí na dynamiku bezpečnostních vztahů v sektoru. Významně ovlivňují politická rozhodnutí na poli bezpečnosti, aniž by se jednalo o referenční objekty, nebo o aktéry poukazující na nutnost bezpečnostních kroků ve vztahu k referenčnímu objektu (Buzan – Waever – de Wilde: 2005: 48).


1. 2. 2 Ekonomická bezpečnost
Myšlenka ekonomické bezpečnosti je jako celek velice kontroverzním a vysoce zpolitizovaným tématem. Situaci navíc komplikuje skutečnost, že u aktérů, pohybujících se na trhu, se předpokládá pocit nejistoty. Jádrem ekonomické bezpečnosti jsou dosud nevyřešené a zpolitizované diskuze o mezinárodní politické ekonomii, které se týkají charakteru vztahu mezi politickou strukturou anarchického mezinárodního systému a ekonomickou strukturou trhu. Hlavní soupeřící skupiny reflektují odlišné odpovědi na otázku, zda li má být přednostní postavení přiřknuto státům a jejich společnostem nebo trhu, a také zda soukromí ekonomičtí aktéři disponují nezávislými nároky na svou bezpečnost, jež je nutné porovnávat s výstupy tržní interakce (Buzan – Waever – de Wilde 2005: 113).

Ekonomický sektor je neobvyklý v tom, že podle liberální logiky má nejvýraznější jednotka sektoru, tedy firma, poměrně slabý nárok na postavení referenčního objektu bezpečnosti – a to kvůli rozporu mezi instrumentální, pomíjivou podstatou firmy a logikou existenčních hrozeb. Firmy představují (v liberální perspektivě) účelová uskupení. Mohou sice narůst do obrovských rozměrů a dlouhodobě si zachovat svoji existenci, avšak i ty největší a nejdéle fungující firmy podléhají pravidlům trhu a v okamžiku, kdy přestanou generovat zisky nebo produkovat požadované statky a služby, zanikají a nahrazují je nové organizace. Firmy neustále bojují o přežití. Do postavení referenčních objektů mohou povýšit jedině prostřednictvím dvou druhů sekuritizační logiky. První je lokálního charakteru a týká se bezprostředních dopadů krachu firmy na jednotlivé osoby a obce. Druhý typ má národní (celostátní) charakter a souvisí s náhledem vlády na postavení dané firmy v průmyslové základně státu (Buzan – Waever – de Wilde 2005: 119 – 120).

Firmy jsou v ekonomické bezpečnosti zpravidla zastíněny státy coby ústředními referenčními objekty. To mívá souvislost s faktory mimo ekonomický sektor. Může se jednat buď o obavy o zachování vojenské kapacity země, o znepokojení z hrozeb narušujících politický status země (upadající hegemon, marginalizované rozvojové země), či o nebezpečí „politických pák“ (zneužití postavení ze strany dodavatelů strategických statků či surovin – např. ropy, potravin nebo zbraní) (Buzan – Waever – de Wilde: 2005: 120 – 121). V tomto ohledu se jedná o jednu z ojedinělých zmínek autorů o energetice. Kodaňská škola samostatný energetický sektor bezpečnosti nevyčleňuje, ale problém energetiky zjevně řadí do ekonomického sektoru (viz Palonkorpi 2006, Palonkorpi 2007).

Pokud stát není soběstačný v oblasti zdrojů nezbytných k uživení obyvatelstva a průmyslu, vzniká jeho potřeba přístupu ke zdrojům vnějším. Jestliže je však naplnění této potřeby ohroženo, můžeme zcela jednoznačně hovořit o sekuritizaci národního hospodářství (Buzan – Waever – de Wilde: 2005: 124). Představitelé kodaňské školy uznávají, že dynamika hospodářských vztahů může mít výrazné bezpečnostní dopady i v jiných sektorech, což má za následek multisektorový charakter mezinárodní politické ekonomie. Oddělovat agendu ekonomické bezpečnosti od ostatních sektorů není podle autorů snadné a obecně vzato ani správné (Buzan – Waever – de Wilde: 2005: 130).


1. 2. 3 Politická bezpečnost
V politickém sektoru jsou bezpečnostní hrozby tradičně definovány s odkazem na konstitutivní princip státu – suverenitu. Ta může být existenčně ohrožena jakýmkoliv děním či jednáním, které zpochybňuje všeobecné uznání, legitimitu nebo autoritu vlády (Buzan – Waever – de Wilde 2005: 32). Politická bezpečnost je založena na organizační stabilitě společenského řádu. Dalo by se říci, že do politického sektoru náleží všechny nevojenské hrozby státní suverenitě. Definice s sebou nese jistý reziduální charakter, protože v jistém smyslu má veškerá bezpečnost politický charakter. Všechny hrozby a reakce na ně vznikají právě v politické sféře a jsou definovány jejím slovníkem. Politizace hrozby je z povahy věci politickou záležitostí, z čehož plyne, že sekuritizace je rovněž politickým aktem. Charakter politické bezpečnosti se obvykle příliš neliší od všeobecného charakteru bezpečnosti jako takové, jelikož všechna bezpečnost je ve své podstatě politická. Přesto představitelé Kodaňské školy tvrdí, že existuje sektor, v němž na sebe hrozby berou převážně politickou podobu, což mu koneckonců dává jistý koherentní ráz. Podle nich politické hrozby útočí na organizační stabilitu státu. Jejich účel se může pohybovat od tlaku na vládu, aby prosadila určitou politickou linii, přes rozdmýchávání separatistických nálad po narušování politické struktury státu. Politické hrozby se v typických případech týkají udělení či odmítnutí politického uznání, poskytnutí či odepření podpory nebo podobných problémů s politickou legitimitou. Tím pádem je možné hovořit o čistě politických hrozbách, které nevyužívají prostředků a nástrojů z jiných sektorů (Buzan – Waever – de Wilde 2005: 165 - 166).

Politická bezpečnost se od politiky v obecném smyslu liší v tom, že jejím předmětem je ohrožení legitimity nebo uznání buď samotných politických jednotek, nebo fundamentálních modelů vztahů (struktury, procesy a instituce) mezi nimi. Klíčovou proměnnou je uznání takového uspořádání zevnitř, ze strany ovládaných, i zvnějšku, od ostatních politických celků, které mu přiznává legitimitu, a tudíž zaručuje stabilitu, bez níž by byl tento celek spíše objektem než subjektem politického jednání. Politické hrozby směřují vůči: a) vnitřní legitimitě politické jednotky, již utvářejí zejména politické ideologie a další ideje a témata, jejichž prostřednictvím se stát definuje; b) vnějšímu uznání státu neboli jeho externí legitimitě. Vnější hrozby nemusejí být nutně namířeny vůči suverenitě, ale mohou podkopávat ideologickou legitimitu státu. Bez určitého stupně vnějšího uznání se totiž neobejdou žádné jednotky, které se účastní mezinárodní interakce. Potřebují, aby byly akceptovány jako svéprávní partneři, případně jako ta „slabší“ strana, ale v žádném případě prostřednictvím svých jednotlivých konstitutivních složek, což by znamenalo, že vnější mocnost existenci politické jednotky přehlíží, a tím ji podrývá v jejích základech. I v případě nerovného vztahu obě strany přinejmenším požadují, aby byly uznány za „vazala“, resp. za „pána“ tohoto vazala. Pokud chce nějaká jednotka dosáhnout vyššího nebo rovnoprávného statusu a je jí přiznána pouze pozice vazala, jedná se o velice závažnou bezpečnostní hrozbu – ohrožena je tím pádem vlastní politická identita daného subjektu (Buzan – Waever – de Wilde 2005: 168 - 169).

Je li referenčním objektem sekuritizace stát, aktérem sekuritizace bude s největší pravděpodobností jeho vláda. Ta bude zároveň nezřídka čelit pokušení využít bezpečnostního diskursu (ve vztahu ke státu), ačkoliv hrozba bude viset pouze nad vládou a nikoliv nad státem. Takto může reagovat na vnější i vnitřní ohrožení. Interní hrozby jsou typické pro slabé státy, jejichž průvodním znakem je nedostatečně pevné a stabilní zakotvení státnosti. Ve slabém státě je autorita vlády napadána v mnohem větším rozsahu než ve státech silných, kde je základní struktura a legitimita vlády obvykle akceptována. V silném státě existuje mnohem silnější veřejné přesvědčení, že jediným legitimním reprezentantem národního státu je vláda a že její kroky a tvrzení podléhají veřejné kontrole a případné kritice. V silném státě se také všeobecně předpokládá, že národní bezpečnost je nutno chápat především jako ochranu jednotlivých složek státu před vnějšími vlivy a vměšováním (Buzan – Waever – de Wilde 2005: 171).

Stát se podle Buzana, Waevera a de Wildeho skládá ze tří složek: ideje státu, fyzické základny a institucí. Tmelící idejí státu je nacionalismus a politická ideologie. Ohrožení těchto idejí může znamenat hrozbu stabilitě politického řádu. Terčem takových hrozeb může být existující vládní struktura (zpochybněním ideologie, která ji zajišťuje legitimitu), územní integrita státu (podporou na státu nezávislých nebo separatistických identit) či přímo existence samotného státu (zpochybněním práva na jeho autonomii a nezávislost) (Buzan – Waever – de Wilde 2005: 175). Ukrajina představuje zajímavý předmět výzkumu politické bezpečnosti, zejména ve vztahu s Ruskem, nicméně kapacita práce nedovoluje věnovat se politické bezpečnosti Ukrajiny jako celku. Stojí však za úvahu vložit problematiku ohrožení idejí státu do kontextu Oranžové revoluce a následného politického vývoje. O mezinárodních důsledcích této události bylo napsáno bezpočet publikací, ale velká část odborných kruhů tvrdí, že Rusko začalo zpochybňovat deklarované prozápadní hodnoty5 a euroatlantické integrační směřování nové ukrajinské vlády nikoliv díky zahraničněpolitickým následkům pro Ruskou federaci, ale díky potenciálním vnitropolitickým konsekvencím. Rusko se údajně začalo obávat, že v případě razantního vzestupu životní úrovně na Ukrajině by i v samotném Rusku začaly sílit hlasy na provedení „barevné revoluce“ a svržení stávajícího autoritativního režimu6. Cílem práce není analyzovat tuto hypotézu, ale spíše poukázat na skutečnost, jakou roli v těchto interakcích hraje energetika. Můžeme předpokládat, že sekuritizace energetiky je doprovodným aspektem celkového nastavení vzájemných vztahů, odvíjejících se od hodnotových a zahraničněpolitických pozic jednotlivých ukrajinských vlád po Oranžové revoluci. Zjednodušeně řečeno, Rusko používá metodu „odměny a trestu“, zejména v otázce cen za zemní plyn a splácení ukrajinského dluhu za něj, a to v závislosti na tom, které ukrajinské elity se právě nacházejí u moci. Klíč k realizaci konkrétní metody spočívá v hodnotové a zahraničně politické orientaci dané vlády v Kyjivě.

Vztah mezi státem a jeho vládou vyvolává dle představitelů Kodaňské školy jisté zmatení. Obvyklým hlasem státu je právě oficiální vláda. Ta se ale může pokusit o využití bezpečnostní rétoriky ve vztahu ke státu, přestože ve skutečnosti je ohrožena spíše jen její mocenská pozice. Pokud je terčem hrozby vláda (vládnoucí elita a její ideologie), jedná se pouze o ohrožení formy státu, a nikoliv existence státu jako takového. I to ovšem může být považováno za hrozbu pro stát, a to tehdy, vyplývá li ze zamýšlené intervence zároveň narušení suverenity (sebeurčení). Princip suverenity spočívá v autonomním rozhodnutí o formě státu nezávisle na vnějších silách. Cizí mocí ohrožená vláda proto bude za všech okolností disponovat určitým právem odvolávat se na bezpečnost státu, neboť o narušování stability lze hovořit i tehdy, má li být politická forma státu záležitostí rozhodnutí nebo i významného ovlivnění ze strany vnějších sil. Obavy státu z vlastní zranitelnosti a podoba sekuritizačních opatření závisí na charakteru jeho slabých míst. Pokud se jedná o vnitrostátní konflikty na ideologickém poli, mohou se objevit obavy z vnější intervence v ideologické nebo politické aréně (Buzan – Waever – de Wilde 2005: 176 - 178).


Yüklə 0,7 Mb.

Dostları ilə paylaş:
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©genderi.org 2024
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə