John Peckham, Philomena (slavíK)

Institut františkánských studií, Praha 2006/2007

Petr Regalát Beneš
John Peckham, Philomena (SLAVÍK), II. část skript
Alegorická báseň Philomena, „jeden z nejkrásnějších poémů o (Kristově) Utrpení“,¹ byla publikována v roce 1898 v Opera omnia S. Bonaventurae.² Od té doby je však obecně připisována Johnu Peckhamovi. Milující duše, která kontempluje Krista a směřuje k mystickému spojení, je zde představena obrazem slavíka. Myšlenkově i obrazným jazykem navazuje poém na antickou a středověkou literaturu: Ovidiovy Metamorfózy, Plinius Starší, Paulinus z Noly a další, prokazující vzájemné vazby. V obrazu slavíka autor vychází z bezprostředních předchůdců, kterými se inspiroval Jacob van Maerlant.³ Svůj materiál zpracovává do novějšího typu „patetické“ literatury, který používal zvláště sv. Bernard z Clairvaux a poté ho ještě více rozvinuli Menší bratři. Poém zde jako literární útvar navazuje na latinské milostné písně té doby, zvláště na Carminu Buranu. Meditace milující duše, rozdělena do sedmi hodinek liturgického oficia byla přejatým zvykem před Peckhamem, a dokonce i spojení hodinek s písní slavíka a schématické rozdělení materiálu nebylo zcela nové. Od středověku do moderní doby byl poém velmi populární, a byl proto překládán znovu a znovu do evropských jazyků. To, že byl velmi znám a ceněn, vysvětluje jeho nemalý vliv na duchovní literaturu v následujících staletích.
Předkládáme zde přepis vydání Pavly Kytlicové, která v Tasově roku 1925 publikovala překlad a výklad tohoto poému od velkého českého básníka Jakuba Demla.
10.11. 2006, Petr Regalát Beneš

Philomena, praevia temporis amoeni, Slavíku, ty půvabův jarních hlasateli,

quae recessum nuntias imbris atque coeni, písní tvou se kdekteré srdce rozveselí,

dum mulcescis animos tuo cantu leni, slyšíc, že už zimních slot stopy vymizely,

ave, prudentissima, ad me, quaeso, veni! zaleť, prosím, ke mně též, ptáku-těšiteli.
Veni, veni, mittam te, quo non possum ire, Zaleť, zaleť, pošlu tě k svému přítelovi,

ut amicum valeas cantu delinire, chci mu velké lásky své dáti důkaz nový:

tollens ejus tristia voce dulcis lyrae, jdi a lýry tvojí hlas nejlépe mu poví,

quem heu modo nescio verbis convenire. co lze duší prožívat, ne tak říci slovy.

Ergo pia suppleas meum imperfectum, Doplň, drahý, čeho mně tak se nedostává,

salutando dulciter unicum dilectum, pověz mému miláčku, ať se neobává,

eique denunties, qualiter affectum že mé srdce úplně se mu odevzdává,

sit cor meum jugiter ejus ad aspectum. jenže v dáli od něho touhou postonává.

Quod si quaerat aliquis quare te elegi Kdyby pak se někdo ptal, s těmito proč vzkazy

meum esse nuntium, sciat, quia legi tebe, ptáčku, posílám, řekneš: Moji drazí,

de te quaedam propria, quae divinae legi četl život můj a v něm uzřel předobrazy

et optato munere placent summo regi. Zákona, jenž láskou jen sobě cestu razí.

Igitur, charissime, audi nunc attente, Nuže, milý, naslouchej, jak to ptáče zpívá,

nam si cantus volucris hujus serves mente, neboť blaze člověku, jemuž v sluch se vrývá

ejus imitatio, spiritu docente, nápěv lásky, jímžto tvor svého Tvůrce vzývá:

te coelestem musicum faciet repente. tak-li pěješ, píseň tvá ceny nepozbývá.

De hac ave legitur, quod, quum deprehendit Když náš slavík, jak to čtem, v sobě zpozoruje,

mortem sibi properam, arborem ascendit, poslední že hodinka se mu přibližuje,

summoque diluculo rostrum sursum tendit, časně na strom vylétá, zobák pozdvihuje

diversisque cantibus totam se impendit. a své po tom nejlepší zpěvy prozpěvuje.

Cantilenis dulcibus praeviat auroram, Písničkami sladkými ze sna budí zoru,

sed quum dies rutilat circa primam horam, ale s první hodinou, když se na obzoru

elevat praedulcius vocem insonoram, rdí už den, tím zvučněji chválí Pána tvorů,

in cantando nesciens pausam sive moram. jakoby se uzpívat hodlal do úmoru.

Circa vero tertiam quasi modum nescit, Ke třetí však hodině, věru, sotva zná se,

quia semper gaudium cordis ejus crescit, radost jeho, vzrůstajíc, tryská v divé kráse,

vere guttur rumpitur, sic vox invalescit, hrdlo vskutku trhá se, tak zvuk rozmáhá se,

et quo cantat altius, plus et inardescit. a čím výše klokotá, tím víc hárá v hlase.

Sed quum in meridie sol est in fervore, Ale kolem poledne, žárem kdy vše sálá,

tunc dirumpit viscera nimio calore, takový jest písně spád a tak prudká chvála,

„Oci, oci!” clamitat illo suo more útroby že praskají pěvci znenadála;

sicque sensu deficit cantus prae labore. ó-vé, zalká, anať mu smysly mdloba sklála.

Sic quassato organo hujus Philomenae, Nástroj jeho potrhán; slavík, ač tak schvácen,

rostro tamen palpitans fit exanguis pene, škube ještě zobákem, téměř vykrvácen.

sed ad nonam veniens moritur jam plene, Ale kolem deváté zápas jeho zkrácen:

quum totius corporis dirumpuntur venae. umírá, jak vždy si přál, zpěvem dotrmácen.

Ecce, dilectissime, breviter audisti Ejhle, nejmilejší můj, toť jest slavíčkova

factum hujus volucris, sed, si meministi, života a zpěvu děj; ale pomni znova,

diximus jam primitus, quia cantus isti jak už prve řekli jsme, tento zpěv že chová

mystice conveniunt legi Jesu Christi. přetajemně zákona obraz Ježíšova.

Restat,ut intelligo, esse Philomenam Kdo ten slavík? snad se ptáš ve své zvědavosti;

animam virtutibus et amore plenam, jest to duše milostná, vyzdobená ctností,

quae, dum mente peragrat patriam amoenam, která v duchu putujíc tam, kde Bůh sám hostí,

satis delectabilem texit cantilenam. o té vlasti písničku skládá v toužebnosti.

Ad augmentum etenim suae sanctae spei Svatou naději pak svou ještě rozhojňuje

quaedam dies mystica demonstratur ei; tím, že jakýs mystický Den si představuje;

porro beneficia, quae de Manu Dei a to dobrodiní, jež Pán Bůh prokazuje

homo consecutus est, sunt horae diei. člověku, vždy hodinu denní ukazuje.

Mane vel diluculum hominis est status, Matutinum, neboli doba rozednění,

in quo mirabiliter homo est creatus, toť čas, kdy Bůh Adama v duši živou mění;

hora prima, quando est Deus incarnatus, hodinu pak První máš slova při Vtělení,

tertiam dic spatium sui incolatus. a tou Třetí Kristovo na tom světě dlení.

Sextam, quum a perfidis voluit ligari, Šestou, věrolomní když v zahradě Ho jali,

trahi, caedi,conspui, dire cruciari, vlekli, rvali, tepali, strašně bičovali,

crucifigi denique, clavis terebrari, trním Jeho přesvatou hlavu rozdírali,

caputque sanctissimum spinis coronari. poplili a ztýravše, ještě křižovali.

Nonam dic, quum moritur, quando consumatus Devátá, když vítězný běh svůj dokonává,

cursus est certaminis, quando superatus a kdy, zmaten, otec lži na útěk se dává.

est omnino zabulus et hinc conturbatus, Hodinou pak Večerní té jest chvíle sláva,

vespera, quum Christus est sepulturae datus. s Josefem kdy Nikodém Krista pochovává.

Diem istum anima meditans in hortis, Rozjímajíc tento Den ve své Gethsemaně,

suae facit terminum spiritalis mortis, duše smrt svou duchovní končí odhodlanně,

scandens crucis arborem, in qua leo fortis na strom kříže vzlétajíc, jehož jako zbraně

vicit adversarium, fractis portis mortis. lvíče Juda chopil se proti pekel straně.

Statim cordis organa sursum elevando, A hned srdce nástroje vzhůru pozvédajíc

suum a diluculo cantum inchoando, a svůj od Svítání zpěv díků začínajíc,

laudat et glorificat Deum, replicando chválí Boha, velebí, stále na rtech majíc:

sibi, quam mirificus fuit hanc creando. Tys mne stvořil! Chvěju se, div ten poznávajíc.

„Pie, inquit, conditor, quando me creasti, Nejen stvořils, Pane můj, nýbrž, abych znala

quam sit tua pietas larga declarasti, štědrost tvou a nade vše tebe milovala,

nam consortem gloriae tuae cogitasti ještě chtěls, bych v slávě tvé s tebou kralovala,

facere gratuite, gratis quam amasti. Bože, Otče, Dobroto, Lásko neskonalá!

O quam mira dignitas mihi est concessa, Ó jak velké dostalo se mi cti a krásy,

quum imago Domini mihi est impressa, když jak k svému obrazu Bůh se ke mně hlásí;

sed crevisset amplius dignitas possessa, jakými však teprve stkvěla bych se jasy,

nisi jussum Domini fuisset transgressa. kdybych Lásku byla zlem nerozhněvala si!

Nam tu, summa charitas, tibi cohaerere Neb ty, Lásko nejvyšší, chtělas, abych lnula

me volebas jugiter sursumque habere ustavičně k tobě jen, až by uplynula

dulce domicilium, tecumque manere zkouška mojí věrnosti, a ty pokynula,

et me velut filiam, alere, docere. bych se k tobě na věky, dcera, přivinula.

Ex tunc disposueras, in id adunare Pěstujíc a učíc mne Sebe poznávati,

coelicis agminibus teque mihi dare, zamýšlelas v nebesích zcela mi se dáti:

sed pro tanta gratia quid recompensare ó, jak tyto milosti ubohost má splatí?

possum, prorsus nescio, nisi te amare. Víš co, Lásko nesmírná? Chci tě milovati!

Unica suavitas, unica dulcedo, Rozkoši ty jediná, slasti, jíž si žádám,

cordium amantium salutaris praedo, lupičko ty srdcí, hle, jak tě očekávám:

totum quidquid habeo vel sum tibi dedo, vše, co mám, a vše, co jsem, do posledka dávám,

denique depositum meum tibi credo.” též co tady zanechám, do rukou tvých skládám.

“Oci,” cantat tale cor, gaudens in pressura, O-vé, zpívá takové srdce rozvroucnělé,

dicens quia dignum est, ut a creatura řkouc, že spravedlivo jest, aby Stvořitele

diligatur opifex talis mente pura, takového miloval tvor vždy z duše celé,

ei quum extiterit de se tanta cura. veskrze jsa výplodem péče Jeho bdělé.

Sic mens hoc diluculum transit meditando, A když Jitřní hodinku takto porozjímá,

sed ad primam transferens vocem exaltando, zanotuje chvalozpěv, který slove Prima,

tempus acceptabile pie ruminando, onu dobu příjemnou slavíc rtoma svýma,

in quo venit Dominus carne se velando. kdy se zrodil Beránek, jenžto hříchy snímá.

Tunc liquescit anima tota per amorem, A tu duše dojatá všecka láskou hoří,

pavida considerans omnium auctorem v bázni uvažujíc div, kterak sám Syn Boží,

vagientem puerum, juxta nostrum morem člověkem se narodiv, pláče v chudém loži,

et curare veterem velle se languorem. a že neduh zhojit chce, který nás tak moří.

Plorans ergo clamitat: O fons pietatis, Pán a Bůh náš v jesličkách! Všeho dobra Zdroji,

quis te pannis induit dirae paupertatis? kdo ti toto strádání, tuto bídu strojí?

Tibi quis consuluit, sic te dare gratis, Nikdo, leč tvá horlivost, jež se nespokojí,

nisi zelus vehemens, ardor charitatis? dokud ránu hlubokou lidstva nevyhojí.

Digne zelus vehemens est hic ardor dictus, Ó jak prudké horlení, jaké milování,

cujus est dominio rex coelorum victus, když i nebes mocný Král se mu neubrání,

cujus sanctis vinculis captus et constrictus, nýbrž, stajiv slávu svou, pokorně se sklání,

pauperis infantuli pannis est amictus. zavinout dá do plének, že jest k nepoznání.

O praedulcis parvule, puer sine pari, Děťátko mé slaďounké, slunce mého žití,

felix, cui datum est, te nunc amplexari, blah, kdo si tě k prsoum svým může přitlačiti,

pedes, manus lambere, flentem consolari, oudičky tvé celovat, tebe konejšiti

tuis in obsequiis jugiter morari. a tvým službám síly své všechny zasvětiti.

Heu me, cur non licuit mihi demulcere Žel, proč tehdy v Betlémě jsem já nezůstával,

vagientem parvulum et cum flente flere, byl bych v pláči Ježíška těšit neustával,

illos artus teneros sinu confovere, zimou rozdrobeného v klíně zahřívával,

ejusque cunabulis semper assidere? vedle jeho kolébky stále prodlévával.

Puto, pius parvulus haec non abhorreret, Myslím, že by Děťátko se tím neděsilo,

immo more parvuli forsan arrideret, snad i rozveselit je by se poštěstilo,

et flenti pauperculo fletu condoleret, kdybych pak se rozplakal, tu by konejšilo

et peccanti facile veniam praeberet. a snad lehce hříchy mé by mi odpustilo.

Felix, qui tunc temporis matri singulari Šťasten, za doby kdo té Matce jedinečné

potuisset precibus ita famulari, byl by posloužiti směl, že by Slovo Věčné

ut in die sineret semel osculari denně jednou zulíbal v úctě přesrdečné

suum dulcem parvulum eique jocari. a se takto pokochal v slasti nekonečné.

O quam libens balneum ei praeparassem, Ó jak bych byl milerád koupel jemu shříval,

o quam libens humeris aquam apportassem, ó jak rád svých na bedrách vody donášíval,

in hoc libens virgini semper ministrassem, slovem, ve všem Marii pohotově býval,

pauperisque parvuli pannulos lavassem. ba i plénky Robátka chuděrátka mýval.

Sic affecta pia mens sitit paupertatem, Takto dojat, zbožný duch žízní po chudobě,

cibi parsimoniam, vestis vilitatem, po soustu jen žebráckém, roucha neozdobě,

labor ei vertitur in jucunditatem, rozkoší mu práce jest, byť i ve porobě,

vilem esse saeculi dicit venustatem. světem býti povržen, tohoť přeje sobě.

Ergo sic infantiam Christi retexendo, Když pak dětství Kristova prošla tajemstvími,

horae primae canticum strenue canendo, dozpívavši Hodiny První bystře rýmy,

transitum ad tertiam facit recolendo, duše v Třetí rozjímá, kterak trnitými

quantum Christus passus est, homines docendo. byly cesty Mistrovy, ač byl mezi svými.

Tunc cum fletu recitat illius labores, A tu s pláčem počítá velké Jeho trýzně,

sitim, famem, frigora, aestus et sudores, hlad a mráz a únavu, vedra, poty, žízně,

quae dignanter pertulit propter peccatores, jakož dobře čině šel, aby získal přízně

dum illorum voluit innovare mores. těch, jež započítat chtěl do Své věčné sklízně.

Vox amoris flatibus tota concremata, Hlas mu sžehl plameny lásky roznícené,

„Oci, oci” clamitat avis haec beata, ó-vé, ó-vé, volá tu ptáče přeblažené,

mundo mori cupiens, cujus via lata, toužíc světu zemříti_, jehož převrácené

cui foetet saeculum, sic est delicata. choutky se mu hnusí teď, jak jest osvícené.

Clamans ergo: „Domine, dulcis praedicator, Proto volá: Pane můj, kazateli zlatý,

exulum refugium, pauperum amator, útočiště vyhnaných, k chudým láskou vzňatý,

qui es poenitentium pius consolator, těšiteli kajícných, ke všem přebohatý:

post te debent currere justus et peccator. k Tobě stejně spěchati hříšník má i svatý.

Justi quippe regula, vitae es doctrina, Světcovi jsi naukou v jeho Boží bázni,

peccatorum speculum, mira disciplina, hříšníkovi zrcadlem, divůplnou kázní,

fessis et debilibus efficax resina, mdlým a slabým účinnou pryskyřičnou lázní,

aegris et languentibus potens medicina. a kdo churav, tebou jen okřívá v své strázni.

Primus in hoc saeculo charitatis scholam První jsi ty založil lásky školu ryzí,

instaurasti, quaerere docens Dei solam uče: „Žij zde na světě jako hosta cizí,

gloriam, deponere gravem mundi molam, slávy Boží hledaje, která nevymizí,

et sic posse perditam rehabere stolam. neb jen takto ztracené nabudeš zas řízy“.

Sed hanc scholam temere mundus irridebat, Ale této školy tvé zlý svět nepochopil:

spernens et annihilans quidquid promittebat, ničil ji a úšklebky jen si z tebe tropil;

tua vero bonitas vices non reddebat, ty však, Dobrý, podobně jsi se neosopil,

immo poenitentibus totum ignoscebat. nýbrž kalich hořkostí svých až na dno dopil.

Quippe cui proprium erat misereri, Byloť tvojí vlastností vždycky slitování,

diligi desiderans magis quam timeri, lásku jen jsi vštěpoval a ne strachování;

sed verba non verbera proferens, austeri tvoje velká dobrota hrůzy nenahání,

praeceptoris noluit more revereri. ba i k ovci zbloudilé šetrně se sklání.

Haec in adulterio novit deprehensa, V zpronevěře manželské ona polapená

quam sit tua pietas scilicet immensa, jenom tvojí dobrotou byla ochráněna;

Magdalena sensit hoc, quum ei offensa slitovnost tvou poznala rovněž Magdalena,

est dimissa, multiplex gratia impensa. od Tvých nohou vstávajíc znovuobrozena.

Et quid multa dicerem, quot sunt consecuti Ale kdo by spočítal, koho za ta léta

eius magisterium! a suis abluti slovem, skutkem vyučil? Koho nevyplétá

vitiis, sunt moribus optimis imbuti z trní hříchův osudných? A co ctností vzkvétá

et ab hostis invidi fraude facti tuti. v Jeho svatých šlépějích na všech stranách světa!

Felix, cui licuit sub hoc praeceptore Šťasten, kdo moh^' tenkráte na tvář Jeho zírat,

conversari jugiter et ab ejus ore hlasu jeho naslouchat, v něm se uzavírat,

mel coeleste sugere, cujus prae dulcore smysly, duchem sladký med slova Jeho sbírat,

amarescunt cetera, plena sunt foetore”. dlouze ssát a blažený světu odumírat.

Haec et multa talia dum mens meditatur, Ana tak a podobně mysl uvažuje,

ad reddendas gratias tono praeparatur, k díkůvzdání nápěvem svým se připravuje,

ad laudandum Dominum magis inflammatur, k chvále Pána víc a víc jen se rozněcuje,

sicque horae tertiae cantus terminatur. a tak Třetí Hodiny zpěv se ukončuje.

„Oci, oci”, anima clamat in hoc statu, Ové, óvé, propuká duše v truchlé lkání,

crebro fundens lacrymas sub hoc incolatu, v slzách želíc toužebná svého putování,

laudans et glorificans magno cum conatu chválíc Krista u velkém vynasnažování,

Christum, qui tot pertulit suo pro reatu. že tak její odpykal zpronevěřování.

In hac hora anima ebria videtur, V této duše hodině jako spitou zdá se,

sed circa meridiem calor quum augetur, ale kolem Poledne, žár kdy rozmáhá se,

ut amoris stimulis magis perforetur, aby lásky ostnové ryli zas a zase,

mox ab illa passio Christi recensetur. Umučením Kristovým nyní obírá se.

Plorans ergo respicit agnum delicatum, Hořekujíc pohlíží na své Potěšení,

agnum sine macula, spinis coronatum, na Beránka bez skvrny v jeho Umučení,

lividum verberibus, clavis perforatum, jak Ho bijí, drásají kati rozvzteklení,

per tot loca lateris fossa cruentatum. takže na něm místečka zdravého již není.

Tunc exclamat pia mens „oci” cum lamentis, O, žel! duše zbožná lká z hloubi srdce svého,

„oci, oci, miseram quia meae mentis s nářkem volá: Běda mi! neboť ducha mého

turbat statum pallidus vultus morientis kormoutí tvář Miláčka k smrti zsinalého,

et languentes oculi in cruce pendentis. oči shasínající Ukřižovaného.

Siccine decuerat (inquit) te benignurn Patřila ti taková muka a trest Kříže?

agnum mortis exitum pati tam indignum? Vím, Svou smrtí porazils pekla zpurné kníže,

Sed sic disposueras vincere malignum, a to vše jsi podstoupil, ana velká tíže

et hoc totum factum est ob amoris signum. lásky Tvé tě tlačila níž a níž: k nám blíže.

Haec amoris signa sunt, et postrema primis Tvoje láska, Ježíši, koná v světě divy,

copulans associat, summa figens imis; první snoubí s posledním a se neprotiví,

monstras et sic moriens, quod nos amas nimis, když ji za to křižují, nýbrž ještě živí

dum te totum funderes tot apertis rimis. ran svých mannou vrahy své - ó jak's dobrotivý!

Tu amicus novus es, tu es novum mustum, Novým jsi ty přítelem a tím mladým vínem,

sic te vocat sapiens et est satis justum; jak tě zove Eliu nadchnut Hospodinem,

totus enim filius, reddens dulcem gustum, neboť vskutku jako mest a jsa cele Synem,

fundens carnis dolium,licet vas venustum. trháš těla nádobu, ač jest velečinem.

Tantis signis poenitens monitus jam credat, Takovými pohnut byv lásky znameními,

quod praecordialiter Christus ei se dat; kaj se, šťastný, obejmut lokty Kristovými.

ista signa recolam, ne me satan laedat, Znamení ta uvážím, až zas šílenstvími

nam peccati rabiem nihil ita sedat. hříchu budu pokoušen; zažehnám je jimi.

Ista signa recolens „oci, oci” clamo, Známky ty jsem uvážil, ale jest mi říci:

dulcis Jesu, querulor, quod te minus amo, Běda, Jezu, duši mé chabě milující!

stringi tamen cupio disciplinae chamo, Již však rád se vázat dám kázní stahující,

sicut pro me captus es charitatis hamo. jak ty^'s pro mne uvázl lásky na udici.

Quantum hamum charitas tibi praesentavit, Jakou Srdce udicí tvé ti posloužilo,

mori quum pro homine te sollicitavit, když tě, umřít za lidi, tolik roztoužilo!

sed et esca placida hamum occupavit, Sousto, ovšem, tichounké chuť tvou navnadilo:

quum lucrari animas te per hoc monstravit. myšlenka, že tím by se duší nalovilo.

Te quidem aculeus hami non latebat, Kotvu, arciť, oko tvé dobře znamenalo,

sed illius punctio te non deterrebat, tebe však to bodnutí neodstrašovalo,

immo hunc impetere tibi complacebat, ba Tvé tělo po ostří tom se rozehnalo,

quia desiderium escae attrahebat. tolik ono vnadidlo touhu tvoji jalo!

Ergo pro me misera, quam tu dilexisti, Pro mne tedy bídnici, k níž jen láskou háráš,

mortis in aculeum sciens impegisti, smrti na hrot vědomě - ach, se nabodáváš,

quum te patri victimam sanctam obtulisti Otci tak se za oběť svatou odevzdáváš

et in tuo sanguine sordidam lavisti. a mne pokálenou v své Krvi okoupáváš.

Quis miretur igitur, pro te si suspiro, Pro tebe-li vzdychám si, kdo se ještě diví?

juncta sine meritis tam zelanti viro, bez zásluh jsemť spojena s Chotěm, který živí

nam affectum alit is meum modo miro, tužby moje veškeré, ba i přehorlivý,

pro me vitam finiens exitu tam diro. život za mne položil, konec vzav tak tklivý.

Vere jam non debeo tantum suspirare, Věru, nesmím déle již vzdychati a lkáti,

immo, juxta verbum Job, carnes lacerare, nýbrž, slov dle Jobových, maso sobě rváti,

in caverna lateris nidulum parare v hloubi Boku Kristova hnízdečko si stláti

et extremum spiritum illic exhalare. a v něm posléz, blažená, světu „s bohem“ dáti.

Plane nisi moriar tecum, non quiescam, S Tebou dokud nezemru, pokoje si nedám,

„oci, oci” clamitans nunquam conticescam, trýzní, prací, modlitbou jenom Tebe hledám,

ab hoc desiderio vere non tepescam, v touze, která neschladne, ruce k tobě zvedám,

quantumcunque saeculo propter hoc vilescam. ať si mne svět vystaví sterým pro to bědám.

Tunc ut demens clamitat: „veniant lanistae, A tu křičí: Katané! mne zde přehlédli jste!

qui affigant miseram cruci tuae, Christe, S Tebou chci být přibyta k tvému Kříži, Kriste,

erit enim exitus mihi dulcis iste, neboť smrtí takovou slasti dojdu jisté,

sic amplector moriens propriis ulnis te. umírajíc obejmu tvoje údy čisté.

Vere sic, non aliter, rabies doloris, Věru, tak a nejinak bolest moje lítá,

qua cor meum singulis terebratur horis, jíž mé srdce zdírané bouřlivě se zmítá,

deliniri poterit, nisi tu, dulcoris může býti zmírněna, tvá-li, Pane, skytá

fons abundans, medicus mei sis doloris. ruka pomoc, v nížto jest všechna sladkost skryta.

Plane dulcis medicus es, qui nunquam pungis, Lékařem jsi nejsladším, neboť nebodáváš,

sed a corde vitium leniter emungis, ale neřest ze srdce jemně vystřebáváš,

nam quos tibi firmiter per amorem jungis a když láskou někoho k Sobě připoutáváš,

tuis charismatibus semper eos ungis. dary svojich milostí vždy jej pomazáváš.

Heu, quam damnabiliter mundus est caecatus, Jak svět zatratitelně k slepotě lne svojí,

qui quum sit ab hostibus dire vulneratus, an, byv na smrt poraněn v krutém spásy boji,

hunc declinat medicum, quum adsit paratus, vyhýbá se Lékaři, jenž tu hotov stojí,