List sVatéhO apOštOLa JaKuba Listy apoštoLské sedm Listů katoLických



Yüklə 145,55 Kb.

tarix28.11.2017
ölçüsü145,55 Kb.


NOVÝ ZÁKON

List sVatéhO apOštOLa JaKuba

Listy apoštoLské - sedm Listů katoLických

sýkorův překlad v revisi hejčlově 

k tisku upravil, rozčlenil, úvody 

a poznámkami opatřil dr. Rudolf col.

NihiL oBstat: censor ex officio: dr. thomas hudec.

impRimatUR: olomucii, die 8. Novembris 1945. Nr. 8882.

dr Udalricus karlík Vicariux generalis.



- 2 -

- 3 -


VšeoBecNý úVod do Listů katoLických

1.    sedm  listů  (Jak,  1  a  2  petr,  1,  2  a  3  Jan,  Juda),  které  následují  

v novozákonním kánoně (sbírce biblických knih) po listech pavlových, se 

nazývají společně „listy katolické”.

toto  řecké  pojmenování  je  velmi  staré  a  zná  je  již  koncem  ii.  stol. 

antimontanista  apollonius.  dionysios  alex.  označuje  1  Jan  listem 

„katolickým”, origenes nazývá „katolickými” 1 Jan, Juda, 1 petr. po prvé 

vypočítává všech sedm listů s pojmenováním „listy katolické” církevní 

dějepisec eusebios. po něm tak jmenuje tyto listy sv. Jeroným. Jinak bývaly 

také označovány „listy kanonické”.

Název  „listy  katolické”  se  opírá  jistě  také  o  jejich  obsah.  Nebyly 

určeny,  jako  listy  pavlovy,  jednotlivým  křesťanským  obcím  nebo 

osobám,  nýbrž  měly  určení  pro  křesťanské  obce  a  věřící  celých 

krajů  (srv.  1petr  1,  1).  Jsou  tedy  katolické  listy  vlastně  „okružními” 

listy  (encyklikami)  a  jejich  autoři  měli  na  zřeteli  velký  okruh  čtenářů  

s výjimkou ovšem 2 a 3 Jan. avšak pro společného autora byly i tyto 

dva  listy  Janovy  spojovány  s  1  Jan  a  přidružovány  k  ostatním  listům 

katolickým,  obsah  listů  má  ráz  všeobecný  a  listy  nemají  na  zřeteli 

nějaké  určité  nábožensko-mravní  poměry.  Jsou  obsahu  poučného  

a psány více ve formě pojednání než listu.

2. pořad těchto listů, jak jej máme nyní v sbírce novozákonních spisů, 

nebyl  vždy  týž.  sněmy  hipponský  r.  393  a  karthaginský  r.  397,  také  sv. 

Jeroným  a  kassiodor  vypočítávají  listy  podle  vážnosti  jejich  autorů:  

1 a 2 petr, 1, 2 a 3 Jan, Jakub, Juda. tento pořad byl pojat také do dekretu 

o písmu svatém na církevním sněmu v tridentu, ale klementinské vydání 

Vulgáty  má  pořad  církve  východní,  obvyklý  na Východě  od  iV.  stol.:  

Jak, 1 a 2 petr, 1, 2 a 3 Jan, Juda.

V časovém postupu byl by tento pořad: Jak, Juda, 1 a 2 petr, 1, 2 a 3 Jan.

3. Listy: 2  petr, 2 a 3 Jan, Juda pro svůj krátký obsah a menší význam po 

stránce věroučné byly v některých částech církve teprve později přijaty 

k  ostatním  inspirovaným  knihám  Nového  Zákona. ale  již  od  iV.  stol. 

hájily jednotlivé provinciální církevní sněmy, pokud se zabývaly otázkou 

kánonu Nového Zákona, názor, že tyto všechny listy patří právem mezi  

knihy kanonické.

úVod do ListU sV. apoštoLa JakUBa

1. autor  listu  sv.  Jakub,  příjmením  mladší  na  rozdíl  od  apoštola  Jakuba 

staršího,  syna  Zebedeova  a  bratra  apoštola  Jana,  byl  syn  alfea  nebo 

kleofáše (mat 10, 3). Jeho matka se nazývala maria (mat 27, 56) a byla 

příbuznou  („sestrou”)  matky  Ježíšovy  (Jan  19,  25).  Jakub  byl  tedy  

s matčiny strany příbuzným páně a byl nazýván „bratrem páně” (Gal 1, 19), 

podobně jako i jeho bratří Josef, Juda a simon (mat 13, 55; mař 6, 3).

po seslání ducha svatého zůstal trvale v palestině a stal se biskupem 

jerusalemským.  požíval  veliké  vážnosti  jak  u  křesťanů  tak  i  u  židů. 

podle  svědectví  hegesippova  směl  vcházeti  i  do  svatyně  židovského 

chrámu. Vynikal upřímnou zbožností, přísným a čistým životem a zván 

byl  všeobecně  „spravedlivým”,  což  podle  tehdejšího  způsobu  mluvy 

označovalo člověka ctnostného, neboť spravedlnost byla pokládána za 

souhrn všech ctností (srv. mat 1, 19). svatý pavel ho nazývá vedle petra  

a Jana „sloupem” církve (Gal 2, 9).

přesto  však  neušel  pronásledování  od  židů  a  svou  apoštolskou 

horlivou  činností,  jíž  přivedl  ke  kristu  hodně  židů,  popudil  proti  sobě 

saducejského  velekněze  anana  ii.  ten  odevzdal  Jakuba  židovské 

veleradě. Na jeho popud byl také r. 62 odsouzen k smrti. Byl shozen 

s cimbuří jerusalemského chrámu, na dlažbě kamenován a valchářským 

sochorem  dotlučen.  podle  svědectví  hegesippova  byl  pochován  na 

místě,  kde  zemřel. V Vi.  stol.  byly  jeho  ostatky  převezeny  do  Říma  

a  tam  uloženy  v  chrámě  dvanácti  apoštolů.  církev  západní  slaví  jeho 

památku 1. května spolu s apoštolem Filipem. církev řecká však rozlišuje 

apoštola,  syna alfeova,  od  Jakuba  „bratra  páně”.  svátek  tohoto  slaví  

25. října, onoho 9. října.

2. svůj list napsal sv. Jakub, jak sám poznamenal v nadpise (1, 1), „dvanácti 

kmenům rozptýleným v cizině”, t. j. všem křesťanům ze židovství, kteří žili 

mimo palestinu (v diaspoře).

avšak  tento  výraz  „rozptýleným  v  cizině”  možno  bráti  také  

v  přeneseném  významu  jako  označení  pro  křesťany  vůbec,  pokud 

žili tehdy rozptýleně mezi nevěřícími (srv. 1 petr 1, 1). podle toho lze 

zahrnouti  do  okruhu  čtenářů  tohoto  listu  také  křesťany  ze  židovství  

v palestině a sousedních zemích.




- 4 -

- 5 -


3. tito křesťané, rozptýlení mezi nevěřícími, musili snášeti různá příkoří  

a ponížení od bohatých a mocných pohanů a židů, takže někteří z nich  

i ve stálosti a věrnosti ve víře ochabovali.

když  se  o  tom  dověděl  sv.  Jakub,  napsal  list,  aby  křesťany,  povzbudil  

k trpělivosti v utrpení a zdůraznil, že k věčnému spasení je potřebí živé 

viry, projevující se vpravdě křesťanským životem, poněvadž sama vira bez 

dobrých skutků k spasení nestačí (srv. 2, 14-26).

kromě  toho  se zmiňuje sv. Jakub o svátosti nemocných (5, 14-15).

4. List byl napsán nejpravděpodobněji v Jerusalemě, tam mohl apoštol 

nejsnáze  nalézti  někoho,  kdo  dobře  ovládal  řečtinu  a  kdo  by  mu  byl 

pomohl při psaní po stránce jazykové. tím si můžeme vysvětliti čistotu 

řečtiny, kterou list Jakubův vyniká.

5.  Vznik  listu  kladou  mnozí  biblisté  do  let  40—50,  nejspíše  kolem  

r.  48.  List  předpokládá,  že  křesťanské  obce  jsou  složeny  jen  z  křesťanů 

ze  židovství,  o  sporných  otázkách,  jež  byly  živě  přetřásány  krátce  před 

apoštolským  sněmem  v  Jerusalemě    (kolem    r.    50)  mezi  křesťany  ze 

židovství s z pohanství o závaznosti obřízky a jiných starozákonních předpisů 

mojžíšova zákona, není v listu ani stopy. podle toho možno čítati list sv. Jakuba 

vedle aramejskěho evangelia sv. matouše za nejstarší spis novozákonní.

6.  Že  tento  list  pochází  skutečně  od  apoštola  Jakuba  mladšího,  „bratra 

páně”, dosvědčuje autor sám, když se v nadpise listu uvádí svým čtenářům 

pouze jako „Jakub, služebník Boha a pána Ježíše krista”  (1, 1). Činí tak  

z přesvědčení, že to dostačí, aby jeho čtenáři z toho nejen poznali, kdo jim 

píše, ale také ochotné přijali slova napomenutí a poučeni. to dokazuje, že 

autor byl osobně u čtenářů dobře znám a velmi vážen. tím byl právě sv. 

Jakub mladší, biskup jerusalemský, neboť apoštol Jakub starší byl již r. 42 sťat.

také obsah listu mluví pro Jakuba mladšího. mravní poučení prozrazuje 

ducha  Jakuba  „spravedlivého”  a  výslovné  doporučení  modlitby  (srv.  

1,  5-8;  4,  2-3;  5,  16-18)  svědčí  také  pro  něho,  neboť  Jakub  mladší  byl 

velikým apoštolem modlitby.

7.  List  byl  od  počátku  uznáván  za  pravý  a  kanonický.  Narážky  na  list  

a výroky z něho se vyskytují u sv. klementa Římského, v pastýři hermově, 

u  sv.  Justina  a theofila antíochijského.  první,  kdo  označuje  sv.  Jakuba 

mladšího, apoštola a ,,bratra pane”, za autora tohoto listu, jest origenes. 

středověk nepochyboval o inspiraci listu Jakubova. teprve martin Luther 

vytrhl jej násilně ze sbírky novozákonních knih a nazval jej „slaměnou 

epištolou”,  poněvadž  list  svým  učením  o  nutnosti  dobrých  skutků  

k spasení byl protivou učení Lutherova, že k spasení dostačí jen víra bez 

skutků. Zwingli a kalvín hájili však list jako kanonický a tedy inspirovaný.

8.  Ze  stavby  listu  mohli  bychom  usuzovati,  že  list  nevznikl  najednou, 

nýbrž po částech. Není tu však rozpor mezi učením sv. pavla a sv. Jakuba  

o víře. sv. pavel učí, že člověku dostačí víra bez skutků zákona (srv. na př.  

Gal  2,  16;  Řím  3,  28),  ale  oněmi  skutky  rozumí  skutky  předepsané 

mojžíšským  zákonem,  na  př.  předpisy  o  zachovávání  obřízky,  svěcení 

soboty a jiných židovských svátků, předpisy o levitské nečistotě a pod. 

sv.  Jakub  má  na  zřeteli  člověka  již  ospravedlněného,  u  něhož  se  musí 

víra projevovati skutky podle víry. ostatně tomu učí i svatý pavel (srv.  

Gal 5, 6; l koř 7, 19; 13, 1-13; Řím 13, 10).

List však není ani logicky přesně ucelené pojednání, ale ani snad snůška 

myšlenek bez jakékoliv spojitosti. obsahuje kratší a delší poučení volně 

spolu souvisící. mnozí rozčleňují list na trojčlenné verše, jejich členy tvoří 

myšlenkovou úměrnost (parallelismus), obvyklou v biblickém básnictví.

List sVatéhO apOštOLa JaKuba

N

adpis

 

listu

 (1, 1).

1, 1


 Jakub, služebník Boha a pána [našeho] Ježíše krista, posílá pozdrav 

dvanácti kmenům rozptýleným v cizině.



Č

ást

 

první

: s

nášejte

 

radostně

 

pronásledování

 

pro

 

víru

! (1, 2-12)

pokládejte  to,  moji  bratří,  skutečně  za  radost,  když 



3

  upadnete  do 

rozličných  pokušení! Vždyť  víte,  je-li  zkoušena  vaše  víra,  že  to  přispívá  

k vytrvalosti.  

4

 Vytrvalost však ať dokončí (vaše) dílo. abyste byli dokonalí 



a  bezúhonní,  ničeho  nepostrádajíce. 

5

  postrádá-li  však  někdo  z  vás 



moudrosti, ať (ji) žádá od Boha - ten (ji) dává všem hojně a bez výčitek -  

a bude mu dána.  

6

 ale ať žádá s důvěrou beze všeho pochybování, neboť 



kdo  pochybuje, podobá se mořské vlně, která se větrem čeří a zmítá;  

7

  jen  ať  se  však  takový  člověk  nedomnívá,  že  dostane  něco  od  pána,  



8

 totiž člověk nerozhodný a nestálý na všech svých cestách. 

9

 ať se chlubí 



bratr  v  nouzi  žijící  svou  vznešeností, 

10

  boháč  svou  ponížeností,  protože 




- 6 -

- 7 -


pomine jako květ trávy. 

11

 Neboť vyjde slunce palčivé a usuší trávu a její 



květ opadne a veta bude po její zevní kráse. 

12

 tak i boháč pomine na svých 



cestách.  Blaze  člověku,  obstojí-li  v  pokušení!  osvědčí-li  se  totiž,  dostane 

korunu života, kterou Bůh zaslíbil těm, kdož ho milují.



Č

ást

 

druhá

: Z

droje

 

pokušení

 (1, 13-18).

13

 ať  neříká  nikdo,  když  bývá  pokoušen:  „od  Boha  jsem  pokoušen.” 



Bůh totiž nemůže býti pokoušen ke zlému, sám pak nikoho nepokouší.  

14

  ale  každý  bývá  pokoušen,  jsa  lákán  a  vnaděn  svou  žádostivostí.  



15

 počala-li žádostivost, rodí pak hřích; hřích pak, byl-li spáchán, plodí smrt.  

16

 Neklamte se (tedy), moji milovaní bratří! 



17

 každý dobrý úděl a každý 

dokonalý dar je shůry, sestupuje od otce světel, u něhož není proměny, 

ani ze změny zastínění, 

18

 dobrovolně zplodil nás slovem pravdy, abychom 



byli jakousi prvotinou jeho tvorstva.

Č

ást

 

třetí

: Č

inné

 

křesťanství

 (1, 19-27).

19 


Vězte,  moji  milovaní  bratří,  toto:  Budiž  každý  člověk  rychlý  

k  slyšení,  ale  zdlouhavý  k  mluvení  a  zdlouhavý  k  hněvu! 

20 

Neboť 


v  hněvu  nekoná  člověk,  co  je  spravedlivé  před  Bohem.   

21 


proto 

odložte  všechnu  nečistotu  a  všechen  pozůstatek  špatnosti  

a  přijměte  v  tichosti  vštípené  slovo,  které  může  spasiti  vaše  duše!  

22 


Uvádějte  však  slovo  ve  skutek  a  neposlouchejte  je  jenom,  jinak 

oklamáváte  sami  sebe! 

23

  Neboť  jestliže  někdo  slovo  poslouchá,  ale 



podle něho nejedná, podobá se člověku, který se dívá na svůj přirozený 

zevnějšek v zrcadle. 

24

 podívá se sice na sebe a odejde, a hned zapomene, 



jaký byl.  

25 


tomu však, kdo pohlédne v dokonalý zákon svobody a při něm 

vytrvá, a není zapomínavým posluchačem, nýbrž jedná podle něho, bude 

blaze  při  jeho  jednání. 

26

  domnívá-li  se  někdo,  že  je  zbožný,  ale  nedrží 



na  uzdě  svůj  jazyk,  nýbrž  klame  sám  sebe,  toho  zbožnost  je  bezcenná  

27

 Zbožnost pravá a bez poskvrny před Bohem otcem je tato:  Navštěvovati 



sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovati si neposkvrněnost tímto světem. 

Č

ást

 

Čtvrtá

: n

ejednejte

 

stranicky

! (2, 1-13)

2, 1


 moji bratří, věříte-li v oslaveného pána našeho Ježíše krista, nejednejte  

stranicky! 

2

  Neboť  vstoupil-li  by  do  vašeho  shromáždění  nějaký  muž 



se  zlatým  prstenem  v  nádherném  rouchu  a  vstoupil-li  by  též  chuďas  

v ošumělém šatě,  

3

 a jestliže byste pohlédli na toho v nádherném rouchu 



a řekli byste mu: „ty, posaď se na toto pěkné místo,” a chuďasovi byste 

řekli: „ty, postav se tamto” nebo: „posaď se mi u podnože,” 

4

 což neoctli 



jste se tím v rozporu sami se sebou a nestali jisté se zlovolnými soudci? 

5

 poslechněte, moji milovaní bratří! Nevyvolil Bůh chudé v očích tohoto 



světa za bohaté ve víře a za dědice království, které zaslíbil těm, kdož ho 

milují? 


6

 ale vy jste zneuctili chuďasa. což nejsou to právě boháči, kteří 

vás (svou) mocí utiskují, a což ne zase oni, kteří vás tahají k soudům? 

7

 Nejsou to oni, kteří se rouhají vznešenému jménu, které bylo vzýváno 



nad  vámi? 

8

  dobře  činíte,  jestliže  plníte  královský  zákon  podle  písma: 



„miluj  bližního  svého  jako  sebe  samého!” 

9

 avšak  jednáte-li  stranicky, 



dopouštíte se hříchu a zákon vás usvědčuje z přestupku. 

10

 Neboť kdo 



by celý zákon zachoval, ale prohřešil se v jednom (jeho příkazu), provinil 

se proti všem. 

11

 Vždyt kdo řekl: „Nesesmilniš”, řekl také: „Nezabiješ!”  



Jestliže tedy nesmilníš, ale dopouštíš  se vraždy, přestoupil jsi zákon. 

12

 tak 



mluvte a tak jednejte jako ti, kdož budou souzeni podle zákona svobody. 

13

 Neboť soud nezná milosrdenství s tím, kdo sám jednal nemilosrdně. 



milosrdenství však vítězí nad soudem.

Č

ást

 

pátá

: v

ira

 

beZ

 

dobrých

 

skutků

 

nestaČí

 (2, 14-26).

14 


co  prospěje,  moji  bratří,  praví-li  kdo,  že  má  víru,  ale  nemá  skutky? 

může ho víra spasit? 

15 

a kdyby bratr nebo sestra byli nazí a neméli na 



denní výživu, a někdo z vás pak by jim řekl: 

16 


„Jděte v pokoji, zahřívejte se  

a nasycujte se,” ale nedali byste jim, co potřebují k životu, co to prospěje? 

17 

tak (je to) i s vírou: nemá-li skutky, je mrtvá sama v sobě. 



18  

ale někdo 

řekne: „ty máš víru, a já mám skutky. Ukaž mi svou viru bez skutků, a já ti 

ukáži ze svých skutků, jaká je víra má. 

19 

ty věříš, že je jeden Bůh? dobře činíš. 



i zlí duchové věří, ale třesou se.” 

20 


chceš však, pošetilý člověče, poznati, že 

víra bez skutků je mrtvá? 

21 

což náš otec abraham nebyl ospravedlněn 



ze skutků, protože obětoval svého syna izáka na oltáři? 

22  


Vidíš, že spolu 

působila víra s jeho skutky a že víra byla skutky dovršena. 

23 

i naplnilo se 



písmo: „Uvěřil abraham Bohu, a bylo mu to připočteno k spravedlnosti” 

a „byl nazván přítelem Božím.” 

24 

 Vidíte, že člověk bývá ospravedlňován 



skutky, a ne pouhou vírou. 

25 


což nebyla i nevěstka Rahab ospravedlněna 


- 8 -

- 9 -


skutky, že pohostinsky přijala posly a propustila je jinou cestou? 

26 


Neboť 

jako je tělo bez ducha mrtvé, tak jest i víra bez skutků mrtvá.



Č

ást

 

šestá

: j

aZyk

 

nutno

 

držeti

 

na

 

uZdě

 (3, 1-12).

3,  1 


Nevystupujte,  moji  bratří,  příliš  jako  učitelé! Víte  přece,  že  (tím) 

dostanete  těžší  soud. 

Vždyť  v  mnohém  klesáme  všichni.  Jestliže  se 



někdo neprohřešuje slovem, je to muž dokonalý, který je schopen držeti 

na uzdě také cele tělo, 

dávame-li však koňům uzdy do tlamy, aby nás 



poslouchali, řídíme též celé jejich tělo. 

hle,  i  lodi,  ačkoliv  jsou  veliké  a    bývají  hnány  prudkými  větry,  jsou 



řízeny  zcela  malým  kormidlem,  kamkoliv  chce  vůle  kormidelmkova.  

5  


tak i jazyk je sice malý úd, ale velikými věcmi se honosí. 

hle, jak malý 



oheň a jak veliký les zapálí! tak i jazyk jest ohněm a vesmírem nepravostí. 

Jazyk se projevuje mezi našimi údy jako moc poskvrňující celé tělo, ano, 

rozpalován  jsa  peklem,  zapaluje  kolo  našeho  života. 

Člověk  zkrocuje  



a zkrotil všechny druhy zvířat, ptáků, plazů i vodní zvířeny, 

ale jazyk, toto 



nepokojné zlo, plné smrtícího jedu, zkrotiti nedovede nikdo z lidí. 

Jím 



velebíme pána a otce, a jím zlořečíme lidem, stvořeným podle obrazu 

Božího. 


10 

Z týchž úst vychází dobrořečení i zlořečení. Nemá to tak býti, 

moji bratří! 

11 


což vydává pramen týmž ústím sladkou i hořkou [vodu]? 

12 


Či může, moji bratří, fíkovník nésti hrozny a vinný keř fíky? tak nemůže 

ani pramen slaný dávati sladkou vodu.



Č

ást

 

sedmá

: v

arujte

 

se

 

svárlivosti

! (3, 13-18)

13 


kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? ten ať ukáže dobrým životem, 

že své skutky koná v moudré tichosti! 

14 

máte-li však v svém srdci hořkou 



řevnivost a sobectví, nechlubte se a nelžete proti pravdě! 

15  


to není (ta) 

moudrost,  která  přichází  shůry,  nýbrž  pozemská,  smyslná,  ďábelská.  

16 

Neboť kde je řevnivost a sobectví, tam je rozbroj a všeliký skutek zlý. 



17 

moudrost shůry však je předně čistá, potom pokojná, laskavá, ústupná, 

[k dobrému nakloněná,] plná milosrdenství a dobrého ovoce, upřímná 

a bez pokrytectví. 

18 

ovoce spravedlnosti se pak v pokoji rozsévá těm, 



kdož se příčinují o pokoj.

Č

ást

 

osmá

: p

otírejte

 

příČiny

 

roZbrojů

! (4, 1-12)

4,  1 


odkud  (vznikají)  mezi  vámi  boje  a  rozbroje?  Ne-li  od  vašich  zlých 

žádostí,  které  bojují  ve  vašich  údech? 

dychtíte  (po  něčem),  a  nemáte 



(to); zabíjíte a závidíte, a nemůžete (toho) dosáhnouti, přete se a bojujete  

(o něco), a nemáte (to), poněvadž se nemodlíte.  

modlíte se a nedostáváte, 



poněvadž  se  modlíte  špatně.  chcete  totiž  toho  využíti  pro  své  špatné 

žádosti. 

cizoložníci, což nevíte, že přátelství s tímto světem je nepřátelství 



s Bohem? kdo tedy chce býti přítelem tohoto světa, stává se nepřítelem 

Božím. 


Nebo  se  domníváté,  že  písmo  nadarmo  praví:  „Řevnivě  touží 

po duchu, jejž ubytoval v nás”? 

Větší však dává milost; proto praví: „Bůh 



se pyšným protiví, ale pokorným dává milost.” 

podrobte se tedy Bohu! 



odpírejte však ďáblu, a uteče od vás! 

přibližte se k Bohu, a přiblíží se 



k vám! očisťte své ruce, hříšníci, a posvěťte své srdce, vy nerozhodní!  

pociťte svou ubohost, kvilte a plačte! Váš smích ať se obrátí v nářek,  



a  vaše  radost  v  zármutek! 

10 


pokořte  se  před  pánem,  a  povýší  vás!  

11 


Netupte jeden druhého, bratří! kdo tupí svého bratra nebo svého bratra 

odsuzuje, tupí zákon a odsuzuje zákon. odsuzuješ-li však zákon, neplníš 

zákon, nýbrž činíš se nad nim soudcem. 

12 


Jeden je zákonodárce a soudce, 

jenž může zahubit i spasit. kdo však jsi ty, že odsuzuješ bližního?



Č

ást

 

devátá

: n

eČiňte

 

smělé

 

plány

 

do

 

budoucna

! (4, 13-17)

13 


Nuže vy, kteří říkáte: „dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, 

pobudeme tam rok a budeme tam u obchodovati a těžiti,” 

14 

vždyť přece 



nevíte, co bude zítra! 

15 


Neboť copak je váš život? párou jest, která se jen 

na chviličku ukazuje a potom se rozplyne. místo toho měli byste říkati: 

„Bude-li pán Bůh chtíti a zůstaneme-li na živu, vykonáme to neb ono.”  

16 


Vy však se chlubíte svým chvástáním. každé takové vychloubání je zlé.  

17 


kdo tedy umí činiti dobré, a nečiní, dopouští se hříchu.

Č

ást

 

desátá

: o

dsouZení

 

ZatvrZelosti

 

boháČů

 (5, 1-6). 

5, 1 


Nuže, boháči, zaplačte a naříkejte nad svými bědami, které vás stihnou! 

Vaše bohatství shnilo a vaše roucha jsou moly prožrána. 



Vaše zlato  

a  stříbro  zrezavělo  a  jejich  rez  bude  svědčit  proti  vám  a  stráví  jako 

oheň  vaše  tělo.  Nashromáždili  jste  si  ve  dnech  posledních  poklady 

[hněvu]. 

hle, zadržená mzda dělníků, kteří vaše pole požali, volá vzhůru  




- 10 -

- 11 -


a  jejich  volání  se  dostalo  k  uším  pána  zástupů. 

hýřili  jste  na  zerni  



a v rozkoších jste své srdce vykrmili v den zabíjení.  

odsoudili a zabili 



jste spravedlivého; [a] nepostavil se vám na odpor.

Č

ást

 

jedenáctá

: b

uďte

 

trpěliví

! (5, 7-11)

Nuže, bratří, vytrvejte trpělivě až do příchodu páně! hle, rolník trpělivé 



čeká na drahocenný plod zemský, až obdrží raný l pozdní déšť. 

trpěliví 



buďte i vy, zmužte se, neboť příchod páně se přiblížil! 9 Nestěžujte si,  

o bratří, jeden na druhého, abyste nebyli souzení! hle, soudce stoji přede 

dveřmi! 

10 


Jak trpělivě máte snášeti utrpení, vezměte si, bratří, za vzor 

proroky! 

11 

ti mluvili ve jménu páně. hle, blahoslavime ty, kdož vytrvali.  



o trpělivosti Jobově jste slyšeli a konec (připravený mu) od pána jste 

viděli. Je totiž pán plný slitování a milosrdenství.



Č

ást

 

dvanáctá

: p

oslední

 

napomenutí

 (5, 12-18).

12 


především však, moji bratří, nepřísahejte ani při nebi ani při zemi ani 

jinou přísahou! Vaše řeč budiž „ano, ano”, a „ne, ne”, abyste nepropadli 

soudu! 

13 


trpí-li někdo z vás, ať se modlí! Je-li někdo dobré mysli, ať zpívá 

chvály! 


14 

Je-li z vás někdo nemocen, ať povolá k sobě kněze církve, a ti ať 

se nad ním modlí a maží ho olejem ve jménu páně; a modlitba víry uzdraví 

nemocného, 

15 

pán  mu  ulehčí,  a  je-li  v  hříších,  budou  mu  odpuštěny.  



16 

Vyznávejte se tedy jedni druhým ze svých hříchů a modlete se za sebe 

navzájem, abyste dosáhli spásy, neboť mnoho zmůže usilovná modlitba 

spravedlivého. 

17 

eliáš byl člověk podrobený utrpením jako my, a když se 



vroucně modlil, aby nepršelo na zemi, nepršelo tři roky a šest měsíců.  

18 


a opět se modlil; i vydalo nebe déšť a země vydala svou úrodu.

Z

ávěr

 

listu

 (5, 19-20).

19 


moji bratří, jestliže by někdo mezi vámi zbloudil od pravdy a někdo by 

ho obrátil, 

20 

věz, kdo odvrátí hříšníka od Jeho bludné cesty, že zachrání 



jeho dusí od smrti a odčiní množství hříchů.

pOZNÁmKy


1,  1 V  názvu  „služebník  Boha  .  .  .”  projevuje  apoštol  svou  důstojnost. ta  mu 

ukládá povinnost a dává právo věřící napomínat a povzbuzovat.

2 srv. mat 5, 11. - „moji bratří” moji souvěrci), poněvadž jsme všichni dětmi 

jednoho  a  téhož  otce.  -  „pokušení”  v  širším  významu  =  rozličné  útrapy, 

pronásledování pro víru. sv. Jakub nazývá je „pokušením”, poněvadž v takových 

chvílích” se snadno muže někdo dáti svést od vytrvalosti ve víře.

3—4 křesťané mají snášeti utrpení s vyššího hlediska: viděti vždy a ve všem 

Boží prozřetelnost; tak lze dosáhnouti pravé dokonalosti.

4 místo „ať dokončí” je ve Vulgátě jen oznamovací způsob.

5 „moudrostí” míní v tomto listě Jakub praktickou moudrost, která řídí celý 

život křesťana, t. j. poznání a přesvědčení, že i v utrpení má zachovati klidnou 

mysl, usilovat o konání dobra a o mravní dokonalost podle učení kristova (viz 

níže 3, 17). - místo „hojně” má řecké znění „rád”.

6 „s důvěrou”, že té moudrosti dosáhne; srv. mar 11, 24; mat 18, 19-20; 21, 21.

8 „nestálý” v důvěře v Boha. - „na všech svých cestách” = v celém svém životě 

(srv. níže v. 11).

9 „ať se chlubí bratr” = ať se raduje křesťan (srv. v. 2 a níže 2, 5). - „vznešeností”, 

že sv. křtem se stal dítkem Božím a dědicem nebeského království.

10 „Boháč” (=utiskovatel chudých křesťanů; srv. níže 2, 6-7; 5, 1-2) se má zase 

hanbit „svou poníženosti”, v niž bude žít, až ztratí pomíjející majetek. - „květ 

trávy” = polní květ, který bývá v písmě sv. často obrazem lidské pomíjejícnosti 

(srv. iz 40, 6-7; 14, 18; 1 petr 1, 24). 

11 spisovatel má na zřeteli asi účinky horkého větru jihovýchodního, vanoucího 

z moabska. - „na svých cestách” = v svém životě (srv. výše v. 8).

12 „Blaze člověku” = muži = každému (hebraismus); srv. dan 12, 12; 2 tim 4, 8; 

1 petr 5, 4; 1 kor 9, 25; Zjev 2, 10. - V řeckém znění = . . . kterou pán zaslíbil . . .”.

13 Nyní mluví Jakub i o vnitřních pokušeních, v nichž máme osvědčit svou víru  

a  mravní  dokonalost.  -  Bůh  nemůže  činiti  mravní  zlo  (hřích),  nemůže  býti  

k němu pokoušen, je nejvýš svatý. ta svatost naprosto vylučuje, aby Bůh sám 

někoho ke hříchu sváděl. 

14 Viz Job 5, 17; sir 7, 1; 9, 1-9; Řím 7, 7-8. - „žádostivost” = sklon ke zlému, který 

zůstává  v  každém  i  po  sv.  křtu  jako  jeden  ze  smutných  následků  dědičného 

hříchu. - sv. Jakub užívá o pokušení obrazu chytání ryb a zvěře.

15 Žádostivost sama o sobě není ještě hříchem, hříchem se stává, když člověk 

vnitřně  s  ní  souhlasí  („počala-li  žádostivost”)  a  pak  zevně  se  projeví  slovem 

nebo skutkem. - „smrt” duchovní, věčná.

17  „světla”  =  nebeská  tělesa  na  obloze  (srv.  Gen  1,  14-18;  sir  43,  1-9). 

stvořitelem a zachovatelem těchto světel je Bůh, „otec světel”. Nebeská tělesa 

mění své světlo, kdežto Bůh je nezměnitelný.

18  Bůh  nás  z  lásky  („dobrovolně”)  „zplodil  slovem  pravdy”,  t.  j.  hlásáním 

evangelia jsme byli přivedeni k sv. křtu, na němž jsme byli duchovně zplozeni 

k  nadpřirozenému  životu.  Jakub  zdůrazňuje,  že  čtenáři  byli  mezi  prvními,  jež 




- 12 -

- 13 -


kristus sv. křtem duchovně zplodil, jsou tudíž „jakousi prvotinou jeho tvorstva”.

19 místo „Vězte” má Vulgáta „víte”.

21 „nečistotu” mravní = hřích. - „pozůstatek” (podle řeckého znění), Vulgáta 

má „nadbytek”. - „pozůstatek špatnosti”, co zbylo ze zlých sklonů a hříšných 

zvyků ze života před přijetím křtu. - slovo Boží, které jim bylo hlásáno, bylo 

jim do srdce „v tichosti (= ochotně) vštípené”, t. j. zaseto, zasázeno, a nyní má 

přinášeti duchovní užitek.

22 srv. Řím 2, 13; mat 7, 26.

23—25  Jestliže  se  člověk  neupraví  hned  před  zrcadlem,  nýbrž  odejde  po 

práci, snadno zapomene, co má na sobě upravit, takže mu pohled do zrcadla 

neprospěl. takovým zrcadlem pro naší duši je pohled do evangelia kristova, do 

jeho nauky. kdo sice slova evangelia slyší, ale podle nich se nesnaží hned upraviti 

svůj mravní život, pro toho nepřináší evangelium užitek.

27  „Navštěvovati”  =  těšiti  a  pomáhati  jim  skutky  duchovního  a  tělesného 

milosrdenství. - „tímto světem” = stykem s hříšnými lidmi v něm.

2, 4 tím rozlišováním vlastně kolísají mezi praxí světa, který dává přednost boháčům, 

a mezi učením evangelia, učícím, že bohatství samo nemá před Bohem ceny.

5—7  Jakub  přihlíží  k  tomu,  že  do  církve  se  hlásí  spíše  chudí  než  bohatí.  -  

„v očích tohoto světa” (= v tomto světě) = podle úsudku a zásad tohoto světa 

(srv. v. 4). - „za bohaté ve víře”, poněvadž víra je největším bohatstvím člověka. 

-  „boháči”  byli  asi  židé,  kteří  pronásledovali  křesťany.  - V  starém  Zákoně 

„vzývati něčí jméno nad někým” znamenalo „zasvětiti se ve vlastnictví a službu 

toho,  jehož  jméno  se  nad  zasvěcujícím  vzývá”.  Na  křtu  sv.  bylo  nad  každým 

vzýváno „vznešené jméno” Ježíše krista a věřící se podle toho jména nazývají 

„křesťané”  (skut  15,  17)  a  křesťan  se  stal  posvátným  majetkem  kristovým, 

zasvěceným službě Boží. - „rouhají se” = tupí jméno Ježíšovo, jak bývalo zvykem 

u židů už v době pavlově v synagogách (skut 18, 6; 26, 11; 1 kor 12, 3).

8 Viz Lev 19. 18; mat 22, 39. - Jakub nazývá krásně přikázání lásky k bližnímu 

„královským zákonem” pro jeho původ (pochází od nejvyššího krále - Boha)  

i pro jeho vznešenost.

10 Všechna přikázání mají téhož zákonodárce, tvoří jeden celek, takřka jeden 

zákon (srv. mat 5, 19).

11 Viz ex 20, 13-14; dt 5, 17-18.

13 Naráží na podobenství o nemilosrdném služebníku (mat 18, 23-34; srv. také 

mat 5, 7; 25, 31-46).

14 „nemá skutky”, t. j. jeho víra se neprojevuje skutky.

16 „jděte v pokoji” (= „mějte se dobře”) byla tehdy běžná slova při loučení 

(víz skut 16, 36).

17 Bez ceny jsou laskavá slova, nejsou-li spojena se skutky milosrdné lásky, tak 

i „víra sama v sobě”, t. j. víra bez skutků podle ní.

18—19 víra je ctnost neviditelná a projevuje se zevně životem. tvrdili někdo, že 

má víru, ale nejedná podle ní, nemůže nikoho přesvědčiti, že víru má. Jedná-li podle 

ní, snadno prokáže svými skutky, že má víru. Zlí duchové věří v Boha, a přece „se 

třesou” před jeho dokonalou spravedlností, poněvadž jim víra nic neprospívá. 

20  „mrtvá”,  tak Vulgáta  a  mnohé  řecké  rukopisy;  jiné  řecké  rukopisy  mají 

„neplodná” (jalová).

21—25  Jakub  nemíní  tu  „ospravedlnění”  t.  zv.  první,  t.  j.  uvedení  ze  stavu 

hříchu  do  stavu  Boží  milosti,  nýbrž  t.  zv.  druhé  ospravedlnění  u  člověka  již 

pokřtěného  a  žijícího  v  posvěcující  milosti. V  takovém  stavu  se  posvěcující 

milost  každým  dobrým  skutkem  rozmnožuje  a  tím  i  úměrně  se  rozmnožuje 

věčná  blaženost.  proto  tu  mluví  ne  o  abrahamových  skutcích,  vykonaných 

před  prvním  ospravedlněním,  nýbrž  o  skutcích,  vykonaných  již  v  posvěcující 

milosti, o skutcích, vyvěrajících z lásky k Bohu za spolupůsobení víry. tím není 

rozporu mezi sv. Jakubem a sv. pavlem (srv. Řím 4, 1-5; Gal 5, 6). pavel dokazuje, 

že  každý  člověk,  žid  i  pohan,  může  živou  vírou  v  Ježíše  krista  dosáhnouti 

ospravedlnění, t. j. posvěcující milosti, jež činí z hříšníka člověka spravedlivého 

(první ospravedlnění), kdežto sv. Jakub tu mluví, že člověk vírou ospravedlněný 

je povinen svou víru také projevovat skutky. k dosažení prvního ospravedlnění 

stačí víra v Ježíše krista, ale k dosažení věčné blaženosti, která je vyvrcholením 

našeho ospravedlnění, je nezbytně třeba skutků podle víry (Gal 5, 6). 

23 Viz Gen 15, 6 (srv. Řím 4, 3; Gal 3, 6). - „přítelem Božím” byl nazván abraham 

v 2 par 20, 7.

25  „nevěstka”,  srv.  Žid  11,  31.  -  „posly”  =  muže  poslané  na  výzvědy  (= 

vyzvědače; viz Jos 2, 1-24).

3, 1 Navazuje na 1, 19-26; 2, 12. - V dobách apoštolských vystupovali v církvi 

také různí učitelé víry. pavel je jmenuje mezi těmi, kteří dostali k tomu zvláštní 

dar  (charisma);  srv.  1  kor  12,  28;  ef  4,  11.  mnozí  z  nich  byli  i  falešní  a  pod 

rouškou  hlásání  evangelia  vnášeli  mezi  věřící  různé  bludy.  svatý  pavel  proti 

nim  musel  stále  bojovati.  Jakub  tu  zase  varuje  křesťany,  aby  si  neosobovali 

úřad  učitele,  nejsou-li  k  tomu  povoláni  nebo  určeni,  neboť  učitel  má  velkou 

odpovědnost před Bohem. - místo „dostanete” má řecké znění „dostaneme”.

2 Čeká nás všechny přísný soud Boží, poněvadž všichni chybujeme; ale přísněji 

bude potrestán ten, kdo bude nepovolaně vystupovati jako učitel víry a karatel 

jiných, a sám nebude ovládat svůj jazyk. 

6 Jazyk počíná hřích slovy a hřích pak dokonají skutkem ostatní údy, takže jazyk 

mravně  poskvrňuje  celé  tělo,  celý  náš  život  („kolo  našeho  života”).  Zneužití 

lidského jazyka (k rouhání, ke lži, k nactiutrhání) je ďáblu („peklu”) vhodným 

prostředkem k provedení jeho ďábelských plánů. 

7 „Člověk”, doslovně „lidská přirozenost”. 

9 „pána a otce” = Boha (srv. iz 63, 16); Vulgáta má „Boha a otce”. 




- 14 -

- 15 -


12 místo „hrozny” má řecké znění „olivy”.

13—17 důkazy své „moudrosti”, t. j. mravní dokonalosti (srv. výše 1, 5) podává 

křesťan  skutky,  především  tichostí  ve  styku  s  bližním.  -  „shůry”  =  s  nebe.  -  

o „moudrosti” (v. 17) viz výše 1, 5.

4,  4  „cizoložníci”,  t.  j.  Bohu  nevěrní,  milující  hříšný  život.  křesťan  má  věrně 

milovat svého Boha a ne svět; dává-li přednost světu, dopouští se v své lásce 

k Bohu nevěry, duchovního cizoložství. obraz se opírá o starozákonní poměr 

izraelského národa k Bohu ten poměr byl proroky znázorňován manželským 

poutem.  podle  toho  byl  Bůh  mužem  a  izraelský  národ  jeho  chotí.  porušený 

poměr úcty a věrností k Bohu odklonem k modloslužbě byl v starém Zákoně 

označován jako duchovní cizoložství (srv. na př. ex 34, 15; Lev 17, 7; 20, 5-6; 

Num 15, 39; dt 31, 16; 1 par 5, 25; os 2, 2; 4, 12; ez 16, 15)

5 Jakub zde cituje zpaměti; slova se vyskytují v písmě sv. na různých místech jen 

co do smyslu (srv. na př. Gen 2, 7; kaz 12,

7; iz 42. 5). Bůh nás tak miluje, že - řečeno po lidsku - žárlí, když člověk více miluje 

tvory než tvůrce. podle Vulgáty: „k závisti ponouká duch, který přebývá ve vás.”

6 srv. přísl 3, 34 (podle septuaginty); viz také 1 petr 5, 5.

8 „vy nerozhodní” mezi Bohem a světem.

11 Vrací  se  zase  ke  hříchům  jazyka  (viz  výše  1,  26;  3,  1-12).  -„tupí  zákon”, 

poněvadž zákon chrání čest bližního.

13 oslovuje obchodníky, kteří se pachtí po zisku (srv. přísl 27, 1: Luk 12, 19-20), 

ale zapomínají na svou duši.

14 místo „párou jest” (váš život) má řecké znění „Jste pára”.

15 místo „Zůstaneme-li na živu”, má řecké znění „i zůstaneme na živu”.

5, 1 „boháči”, viz výše 1, 10. - „které vás stihnou” při posledním soudu.

2 Jakub líčí vše v minulém čase, jako by se bylo vše už stalo.

3  Zlato  a  stříbro  sice  nerezavějí,  ale  sv.  Jakub  chce  tu  zdůrazniti,  že  ony 

drahé kovy budou znehodnoceny a jen přitíží při posledním soudu boháčům, 

poněvadž  jich  za  života  hříšně  užívali.  -  „ve  dnech  posledních”,  t.  j.  v  době 

od krista do jeho druhého příchodu k soudu (srv. iz 2, 2; os 3, 5; mich 4, 1;  

1 Jan 2. 18: 1 kor 10, 11), který byl podle tehdejšího mínění už blízký.

4 Už mojžíšský zákon přísně zakazoval zadržovati dělníkům mzdu (srv. Lev 19,13; 

dt  24,  14-15);  tím  přísněji  trestá  tento  hřích  do  nebe  volající  Nový  Zákon.  -  

„a jejich volání”, podle řeckého znění „volání těch, kteří sklidili”.

5  „v  rozkoších  jste  své  srdce  vykrmili”,  ť.  j.  ukojili  jste  své  smyslné  žádosti,  

„v den zabíjení”, t. j. ve dnech posledních (viz výše 5, 3) před soudem.

6 V  své  bezohledné  násilnosti  nejen  nevinné  („spravedlivého”  je  tu  řečeno 

hromadně  místo  „spravedlivé”)  odsuzovali,  nýbrž  i  usmrcovali.  ti  však  to 

trpělivě snášeli a nepostavili se na odpor (podle řeckého znění „nestaví se . . .”).

7 „až do příchodu páně” = k poslednímu soudu. - „raný” na podzim, když je 

símě zaseto, „pozdní déšť” na jaře, aby vydalo klas. - sinajský rukopis (s) má 

„raný a pozdní plod”.

9 Varuje před nedůtklivostí. - „přede dveřmi”, jako u mat 24, 33; mar 13, 29.

10—11 o utrpení proroků viz mat 5, 12; 23, 31; Žid 11, 32-40. - „konec”, t. j. 

odměna, kterou mu Bůh dal za jeho trpělivost (Job 42, 10).

12  pobádá  k  pravdomluvnosti,  aby  nebylo  přísahy  potřeba;  za-kazuje  jen 

lehkomyslnou přísahu (srv. mat 5, 34-37).

13 podle Vulgáty: „Je-li někdo z vás smuten . . .”

14—15  „nemocen”  (z  řeckého  slovesa  vysvítá  „vážně  nemocen”).  -  „kněze 

církve” (řecky „presbytérus” = starší, t. j. kněze nebo biskupy; srv. skut 14,22). 

Jak prohlásil tridentský sněm: „Nelze rozuměti starší věkem nebo přední muže 

v  lidu.  nýbrž  biskupy  nebo  kněze.”  sněm  vylučuje  z  církve  ty.  kdož  berou 

slova tohoto verše obecně o každém starci. - Jakub tu užívá množného čísla 

„starší”. Z toho neplyne, že by k udílení svá- tosti nemocných, o které je tu 

řeč, bylo potřebí více kněží, jak je tomu ve východní církvi a kdysi bylo také  

v západní, nýbrž toto množné číslo ie tzv. „plurál kategorie” (srv. mat 2, 20; 27, 44)  

a možno jej přeložiti „jednoho z kněží” (z presby- terů). - Ze slov „ve jménu 

páně” (z rozkazu páně) vyplývá, že ten obřad ustanovil Ježíš kristus jako svátost. 

- „modlitba víry” modlitba vyvěrající z víry v pomoc Boží. - „uzdraví” duševně 

(odpuštěním hříchů, které bývají mnohdy příčinou duševního neklidu), někdy  

i tělesně, prospívá-li to nemocnému k spáse. - „ulehčí mu” (řecky „pozvedne”) 

tím, že posílí jeho víru, naději a lásku a udělí trpělivost a sílu, aby svou nemoc 

trpělivě snášel a pokušení vítězně přemáhal. - Ujištění, že „je-li v hříších, budou 

mu  odpuštěny”  (řecky  „bude  mu  od-  puštěno”),  předpokládá  svátostný  ráz 

celého úkonu: modlitby a mazání nemocného olejem. tridentský sněm prohlásil:

„Bu- de-li kdo tvrditi, že poslední pomazání není . . . svátost usta- novená Ježíšem 

kristem . . . a prohlášená sv. apoštolem Jakubem . . ., budiž z církve vyobcován!”

16 „Vyznávejte se tedy jedni druhým . . .” jsou určena pro zdravé věřící. Zda 

tu  má  na  mysli  sv.  Jakub  vyznání  hříchů  v  svaté  zpovědi,  nejsou  vykladatelé 

zajedno. pravděpodobnější je názor, že je tu řeč o vyznání ve sv. zpovědi. - „jedni 

druhým” neznamená v písmě sv. vždy přesnou vzájemnost (srv. ef 5, 21). možno 

tu též mysliti na všeobecné vyznání hříšnosti při společných modlitbách (srv. na 

př. naše konfiteor před sv. přijímáním). 

17 Zmohl-li svou modlitbou tolik prorok eliáš (viz 3 král 17, 20; 18, 36-37), ač 

byl člověk jako my, můžeme mnoho zmoci vytrvalou modlitbou i my.

19 „od pravdy” = od života podle křesťanské pravdy.

20  Jakub  napomíná  k  skutkům  duchovní  almužny  (skutky  duchovního 

milosrdenství). - „od smrti” věčné. - „odčiní množství hříchů”, viz 1 petr 4, 8.

      



dr. Rudolf col

List sVatéhO apOštOLa JaKuba

Listy apoštoLské - sedm Listů katoLických

Vydalo nakladatelství sv. izidora

se sídlem v okružní ul. 505/2 v Liberci

Vytiskla tiskárna macek-kusala

sídlem v ul. U Rybníka 11 v Jablonci nad Nisou

Rok vydání 2014

odpovědný redaktor ing. Nikol Lorencová

obálka, sazba a zlom Česká-grafika.cz

Vyšlo v edici písmo svaté

1. vydání



doporučená cena 33 kč



Dostları ilə paylaş:


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©genderi.org 2019
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə