Microsoft Word Celakovsky 1 doc
Yüklə 0,62 Mb. Pdf görüntüsü
|
| William Shakespeare, Král Jindřich IV. Díl I. (př. Ladislav Čelakovský, 1859) 1
William Shakespeare KRÁL JINDŘICH IV. DÍL I. Přeložil Ladislav Čelakovský Osoby.
Král Jindřich IV. Jindřich, králevic Walesský, > Princ Jan z Lancastru, > synové královi. Hrabě Westmoreland, > Sir Walter Blunt, > přátelé královi. Tomáš Percy, hrabě Worcester. Jindřich Percy, hrabě Northumerland. Jindřich Percy, přezděn Hotspur, jeho syn. Edmund Mortimer, hrabě z Marchu. Scroop, arcibiskup Yorský. Archibald hrabě Douglas. Owen Glendower. Sir Richard Vernon, na straně Percy’ch. Sir Michael, přítel arcibiskupa Yorského. Sir John Falstaff. Poins.
Gadshill. Peto.
Bardolf. Lady Percy, choť Hotspurova a sestra Mortimerova. Lady Mortimerova, dcera Glendowerova a choť Mortimerova. Paní Obratná, hospodská taberny v Eastcheapu. Lordové, důstojníci, vojáci, Městský šerif, poslové, sloužící, dva pocestní, dva vozkové, Domovník, Stajník, Vinárník, sklepníci.
Dějiště: Anglicko.
Jednání první. Výjev první. Londýn. Komnata v paláci. Vcházejí Král Jindřich, Westmoreland, Sir Walter Blunt a jiní pánové. Král Jindřich. Tak schváceni, jak jsme, a strastmi bledí, béřem si čas, by okřál teskný mír, pak nový boj hluk dýchal supavý, jenž na odlehlých břehách počít má. Již nebude zem tato žíznivá rty ústní barvit krví dítek svých, ni pole její brázdit křepká válka, neb šlapat kvítka podkovami rot nepřátelských; ty oči zuřivé, jež, rmutných nebes meteorům rovny, vše pošlé z jedné rodné podstaty, se ondy zňaly v vnitřní různici a vražd občanských vzteklém útoku, teď půjdou v řadách družných, úhledných na tétéž dráze, složíc sočení na známé, sourodé a zbratřené. Hrot války, jako v špatné pošvě nůž, již neporaní pána svého. Protož – až ku Kristovu hrobu, přátelé, (pod jehož spasným křížem, jeho voj, jsme vybráni a zváni do zbraně) chcem sebrat Angličanů brannou moc, jimž páže vzrostly v lůně mateřském, by potepaly tyto pohany na oněch svatých polích, po kterýchž ty drahé nohy jednou kráčívaly, ježe přede čtrnácti sty lety za nás na trpkém kříži pněly přibity. Však dvanáct lun jest stár ten záměr náš, a neplatno vám říkat: Půjdeme. Toť není schůzky cíl. I rcetež mi, šlechetný strýče můj Westmorelande, co včera vaše rada nalezla k uspíšení té pilné výpravy 1) .
a činěn mnohý výloh rozpočet od včírka jen, když přímo přišla zvěsť od Walesu s tíží žalostivých zpráv, jichž nejhorší, že statný Mortimer, do bitvy veda Herefordshirský lid na bouřlivého, divého Glendowra, od hrubých rukou toho Walešana byl jat a tisíc jeho lidu sbito. I na mrtvolách těch taková mrzkost, tak zvířecí, nestoudné zohavení od Walesských žen spácháno jest, že nemůž být o něm bez zardění mluveno 2) .
přetrhla zaměstnání s zemí svatou? Westmoreland. Té, kromě jiných, pane milostivý. Neb více nemilých a žalných novin v ten smysl od severu došlo nás. Na den povýšení svatého kříže 3)
se potkal s Archibaldem mohútným, tím Skotem zmužilým a slovútným udatný Hotspur 4) , mladý Hynek Percy u Halmedonu, kdež smrtný, krvavý se strhl boj, jak po vypalování hrubých děl a podle všeho zdání pověst šla; neb kdo ji přines’, v pravém rozkvašení a vzteku bitvy vskočil na koně, o konci bitvy zcela nezpraven. Král Jindřich. Hle! drahý věrně-činný přítel náš, sir Walter Blunt, jenž teď sestoupiv s koně, pokálen různým prachem každé půdy mezi tím Holmedonem a sídlem naším, přináší vítané a milé zprávy. Jest v bitvě hrabě Douglas poražen, a deset tisíc chrabrých Skotův, dva a dvacet rytířů sir Walter zhlédnul v jich vlastní krvi na Holmedonských pláních nakupené. Jež Hotspur zajal, jsou: Mordake, hrabě Fife a Douglasův nejstarší syn 5) ; potom hrabata Athol, Murray a Angus, smělý též Menteith. A není-liž to kořist poctivá? plen důstojný? ha, strýče, není-liž? Westmoreland. Toť věru zdar, jímž by se princ směl chlubit. Král Jindřich. Ach! což mne zarmucuješ, závistí mne čině hřešit, že lord Northumberland, tak požehnaný ve svém synu jest, v synu, jejž jazyk chvály velebí, jenžť vprostřed háje nejpřímější štěp, sladké Fortuny miloušek a pýcha. Co já, jsa jeho slávy svědkem, zřím, jak čelo Hynka mého zpustilost a hanba przní. Ó kéž důkaz mám, že nocichůdná Víla vyměnila ve plénkách dítky naše uspalé, mé nazvouc Percy, jeho Plantagenet. Pak měl bych jeho Hynka, mého on. Leč, ustup z mysli mé! Co soudíš, strýče, o mladého Percy-ho soběhrdství, jenž vězně, v seči této zjímané, k své ruce zadržuje; dal mi vzkázat, že Mordake hrabě Fife jen bude můj 6) .
William Shakespeare, Král Jindřich IV. Díl I. (př. Ladislav Čelakovský, 1859) 2 vám zlovolný všemožným spůsobem. Jím to, že hoch se pyšní, hřeben mládí na vaše důstojenství čepýří. Král Jindřich. Však jsem proň poslal, by to zodpovídal. Protož pak nutno, chvilku poodložit náš svatý do Jerusaléma cíl. Na příští středu zahájíme radu do Windsoru: tím strýče lordy zpravte! Však bystrým spěchem vraťte k nám se zas, neb třeba ještě víc tu mluvit, jednat, než nyní lze nám pro hněv vypraviti. Westmoreland. Staň se, můj kníže!
Odejdou. Výjev druhý. Londýn. Jiný pokoj v paláci. Vcházejí Jindřich, princ Walesský, a Falstaff. Falstaff. Pověz mi, Jindro, kolik jest s poledne? Princ Jindřich. Tvůj vtip tak stloustnul pitím starého sektu a rozepínáním se po večeři a chrápáním na lavicích po obědě, že zapomínáš tázati se ve vší pravdě potom, co bys ve vší pravdě rád zvěděl. Co u čerta je tobě do hodin denních? Leda by snad byly hodiny puhárami sektu, a minuty kapouny, a zvony jazyky svůdnic, a ciferníky štíty na hampejsích, a samo boží slunko hezkou, rozpálenou mladicí v dykytě ohňové barvy; věru nevidím příčinu, proč bysi měl nosit dříví do lesa, tázaje se po čase denním. Falstaff. Věru, Jindříšku, tys uhodil do živého, neboť my, co obíráme kapsy, chodíme za měsíce a sedmi hvězd, a ne za Féba, jenž jest „bloudící jun tak spanilý“ 7) . Ano, cukroušku, prosím tě, až budeš králem, což se – bůh zachovej tvoji Milost – Veličenstvo chtěl jsem říci, neboť milosti se tobě nedostane – – Princ Jindřich. Cože? žádné milosti? Falstaff. Žádné; ani tolik, aby ti jí bylo vejce na másle požehnáno 8) .
Falstaff. Ano tak! Až se tedy staneš králem, cukroušku, nedopusť, aby nás, co jsme ozdobou černé noci, nazývati směli šeredou bílého dne; dej, ať zůstaneme polesnými Diany, pány stínu, miláčky luny; aby lidé říkali, že jsme lidé dobrého zvedení, stojíce, jakož i moře, pod vedením naší spanilomyslné a cudné velitelky luny, pod jejížto záštitou krademe. Princ Jindřich. Dobře máš, i hodí se dobře co pravíš, neboť štěstí naše, co jsme sluhové luny, jako moře vzstoupá a opadává; spravováno jsouc, jako moře, měsícem. U příkladu: měšec zlata velmi odhodlaně v pondělí večír uštípnutý a velmi pohodlně v úterý ráno promrhaný; dobytý klením: dej sem! a pozbytý voláním: přines! nyní v tak nízkém opadu, jako jest pata žebříku, a za chvíli v tak vysokém výstupu, jako jest vrcholek šibenice. Falstaff. Bůh ví, že pravdu mluvíš, hochu! A není-liž hospodyňka z taberny roztomilá, sladká ženuška? Princ Jindřich. Jako med z Hybly 9) , můj milý brachu z Chlumce 10)
. A není-liž také bůvolí kazajka roztomilá, trvanlivá hazuka? 11) Falstaff. Co zas, co zas, vrtohlávku? Jaké to máš zase špičky a úštipky? Co u ďasa mám já činit s bůvolí kazajkou? Princ Jindřich. Co u čerta mám já činit s hospodyňkou z taberny? Falstaff. Však jsi s ní nejednou účty konal. Princ Jindřich. Volal jsem tě kdy, abysi zaplatil svůj díl? Falstaff. Nikdy; musím ti učinit za spravedlivé; tys tam všecko sám platíval. Princ Jindřich. Tam a kdekoli jinde, jak daleko jen měšec vystačil, a kde již nemohl, užíval jsem svého úvěrku. Falstaff. Ano, a doužil jsi se ho tak, že z toho zde jasně následuje, že jsi přejasný následník v říši. Ale řekni mi předc, cukroušku, zdali pak bude v Anglicku šibenice vidět, až ty králem budeš, a zmužilost tak jako nyní babkována orezavělým udidlem starého paňaca zákona? Až budeš králem, nezvěšuj zloděje! Princ Jindřich. Nikoli; ty budeš věšet. Falstaff. Budu-liž? Ó hezky! Přísámbůh, budu hodným soudcem. Princ Jindřich. Vidíš, jak už teď křivě soudíš; myslil jsem, že ti budu odevzdávat zloděje k věšení a tak z tebe učiním statného oběsitele. Falstaff. Dobře, Jindro, dobře; ostatně se tento úřad s povahou mou zrovna tak srovnává, jako poklonkování u dvora, to mi věř
12) . Aby to blesk, jsem dnes tak melancholický jako kocour neb jako upraný medvěd. Princ Jindřich. Aneb jako starý lev, neb jako loutna zamilovaného. Falstaff. Ano, aneb jako dumky dud Lincolnshirských 13) .
strouhy? Falstaff. Ty míváš nejnechutnější podobenství a jsi opravdu nejpřirovnavější, nejšelmovštější, nesladší mladý princ. – Ale Jindro, pro boha tě prosím, nepodněcuj mne více marnostmi! Kéž tomu bůh chtěl, abysme ty i já věděli, kde mají zásobu poctivých jmen naprodej. Nějaký starý pán od rady mne onehdy počal skrze vás, mladý pane, plísnit; ale já si ho nevšímal, a předce mluvil moudře; ale já ho neposlouchal, a předce mluvil moudče a k tomu na ulici. Princ Jindřich. Dobře’s učinil; neboť moudrost vydává na ulicích hlasu svého, a nikdo si ho nevšímá 14)
. Falstaff. Ó ty máš v průpovídkách zběhlost čertovskou, a věru bysi dovedl porušiti svatého. Tys mně přemnoho ublížil, Jindro! Odpusť ti to Bůh. Dokud jsem tebe nepoznal, neznal jsem ničeho, a nyní – abych pravdu řekl, jsem o málo lepší nežli jeden z bezbožných. Toho života musím nechat, a nechám ho; přísámbůh neučiním-li tak, ať jsem holomek. Nemám chuti, být na věky zavržen k vůli žádnému synu všech králů v křesťanstvu. Princ Jindřich. Kdež pak zítra uštípneme nějaký měšec, Jeníku? Falstaff. Kde budeš chtít, hochu, já se přidám; pakli toho neučiním, jmenuj mne holomkem a vysměj se mi. Princ Jindřich. Vidím na tobě hezkou života nápravu; z modlení se polepšuješ na taškářství. Vchází Poins za nimi pozdálí. Falstaff. Co naplat, Jindro? jest to moje povolání, Jindro; člověku není s hříchem, pracuje-li ve svém povolání. Poinse! – Teď se dovíme, má-li Gadshill něco za lubem. Ó, kdyby lidé svou zásluhou docházeli spasení, jaký koutek v pekle byl by horký dosti pro něho? Totě nejvybroušenější taškář, jaký kdy volal: Stůj! na poctivého muže. Princ Jindřich. Dobré jitro, Edši! Poins. Dobré jitro, zlaťoučký Jindřichu! Co říká monsieur Hryzota Svědomí, co říká sir John Víno-s-Cukrem? Jene, jakžpak se ďábel snáší s tebou o tvou duši, kterouž jsi mu na poslední velký pátek prodal za sklenici Madérského a za studenou nožičku z kapouna? Princ Jindřich. Sir John dostojí slovu; ďábel obdrží svou koupi; neboť on nikdy ještě přísloví nepřevrátil, on dá čertu, co jest čertovo. Poins. Tedy jsi zatracen, že ďáblu slovo držíš. Princ Jindřich. Jinak byl by zatracen, že ďábla ošidil. Poins. Ale hoši, hoši! zítra časně raníčko ve čtyři hodiny u Gadshillu. Tamtudy jdou poutníci do Canterbury s bohatými podarky a kupci jedou do Londýna s tučnými měšci. Já mám larvy pro vás všecky, koně máte sami. Gadshill spí tu noc v Rochestru, a já jsem zamluvil na zejtřek na noc večeři v Eastcheapu. Budeme tak bezpečně moci vyvést svůj kousek, jako se vyspat. Máte-li chuť jíti s námi, nacpu vám měšce vrchovatě tolary; nechcete-li,
Yüklə 0,62 Mb. Dostları ilə paylaş:
|