Microsoft Word Celakovsky 1 doc



Yüklə 0,62 Mb.

səhifə1/23
tarix18.06.2018
ölçüsü0,62 Mb.
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   23


William Shakespeare, Král Jindřich IV. Díl I. (př. Ladislav Čelakovský, 1859) 

 



William Shakespeare 

KRÁL JINDŘICH IV. 

DÍL I. 

Přeložil Ladislav Čelakovský 



 

Osoby. 


Král Jindřich IV. 

Jindřich, králevic Walesský, > 

Princ Jan z Lancastru, > synové královi. 

Hrabě Westmoreland, > 

Sir Walter Blunt, > přátelé královi. 

Tomáš Percy, hrabě Worcester. 

Jindřich Percy, hrabě Northumerland. 

Jindřich Percy, přezděn Hotspur, jeho syn. 

Edmund Mortimer, hrabě z Marchu. 

Scroop, arcibiskup Yorský. 

Archibald hrabě Douglas. 

Owen Glendower. 

Sir Richard Vernon, na straně Percy’ch. 

Sir Michael, přítel arcibiskupa Yorského. 

Sir John Falstaff. 

Poins. 


Gadshill. 

Peto. 


Bardolf. 

Lady Percy, choť Hotspurova a sestra Mortimerova. 

Lady Mortimerova, dcera Glendowerova a choť 

Mortimerova. 

Paní Obratná, hospodská taberny v Eastcheapu. 

Lordové, důstojníci, vojáci, Městský šerif, poslové, sloužící, 

dva pocestní, dva vozkové, Domovník, Stajník, Vinárník, 

sklepníci. 

 

Dějiště: Anglicko. 



 

 

Jednání první. 



Výjev první. 

Londýn. Komnata v paláci. 

Vcházejí Král Jindřich, Westmoreland, Sir Walter Blunt a 

jiní pánové. 

Král Jindřich. Tak schváceni, jak jsme, a strastmi bledí, 

béřem si čas, by okřál teskný mír, 

pak nový boj hluk dýchal supavý, 

jenž na odlehlých břehách počít má. 

Již nebude zem tato žíznivá 

rty ústní barvit krví dítek svých, 

ni pole její brázdit křepká válka, 

neb šlapat kvítka podkovami rot 

nepřátelských; ty oči zuřivé, 

jež, rmutných nebes meteorům rovny, 

vše pošlé z jedné rodné podstaty, 

se ondy zňaly v vnitřní různici 

a vražd občanských vzteklém útoku, 

teď půjdou v řadách družných, úhledných 

na tétéž dráze, složíc sočení 

na známé, sourodé a zbratřené. 

Hrot války, jako v špatné pošvě nůž, 

již neporaní pána svého. Protož – 

až ku Kristovu hrobu, přátelé, 

(pod jehož spasným křížem, jeho voj, 

jsme vybráni a zváni do zbraně) 

chcem sebrat Angličanů brannou moc, 

jimž páže vzrostly v lůně mateřském, 

by potepaly tyto pohany 

na oněch svatých polích, po kterýchž 

ty drahé nohy jednou kráčívaly, 

ježe přede čtrnácti sty lety za nás 

na trpkém kříži pněly přibity. 

Však dvanáct lun jest stár ten záměr náš, 

a neplatno vám říkat: Půjdeme. 

Toť není schůzky cíl. I rcetež mi, 

šlechetný strýče můj Westmorelande, 

co včera vaše rada nalezla 

k uspíšení té pilné výpravy

1)



Westmoreland. Můj králi! vřele spěch ten vážen byl, 



a činěn mnohý výloh rozpočet 

od včírka jen, když přímo přišla zvěsť 

od Walesu s tíží žalostivých zpráv, 

jichž nejhorší, že statný Mortimer, 

do bitvy veda Herefordshirský lid 

na bouřlivého, divého Glendowra, 

od hrubých rukou toho Walešana 

byl jat a tisíc jeho lidu sbito. 

I na mrtvolách těch taková mrzkost, 

tak zvířecí, nestoudné zohavení 

od Walesských žen spácháno jest, že nemůž 

být o něm bez zardění mluveno

2)



Král Jindřich. Takť zdá se, že nehody této zvěsť 



přetrhla zaměstnání s zemí svatou? 

Westmoreland. Té, kromě jiných, pane milostivý. 

Neb více nemilých a žalných novin 

v ten smysl od severu došlo nás. 

Na den povýšení svatého kříže

3) 


se potkal s Archibaldem mohútným, 

tím Skotem zmužilým a slovútným 

udatný Hotspur

4)

, mladý Hynek Percy 



u Halmedonu, 

kdež smrtný, krvavý se strhl boj, 

jak po vypalování hrubých děl 

a podle všeho zdání pověst šla; 

neb kdo ji přines’, v pravém rozkvašení 

a vzteku bitvy vskočil na koně, 

o konci bitvy zcela nezpraven. 

Král Jindřich. Hle! drahý věrně-činný přítel náš, 

sir Walter Blunt, jenž teď sestoupiv s koně, 

pokálen různým prachem každé půdy 

mezi tím Holmedonem a sídlem naším, 

přináší vítané a milé zprávy. 

Jest v bitvě hrabě Douglas poražen, 

a deset tisíc chrabrých Skotův, dva 

a dvacet rytířů sir Walter zhlédnul 

v jich vlastní krvi na Holmedonských pláních 

nakupené. Jež Hotspur zajal, jsou: 

Mordake, hrabě Fife a Douglasův 

nejstarší syn

5)

; potom hrabata Athol, 



Murray a Angus, smělý též Menteith. 

A není-liž to kořist poctivá? 

plen důstojný? ha, strýče, není-liž? 

Westmoreland. Toť věru zdar, jímž by se princ směl chlubit. 

Král Jindřich. Ach! což mne zarmucuješ, závistí 

mne čině hřešit, že lord Northumberland, 

tak požehnaný ve svém synu jest, 

v synu, jejž jazyk chvály velebí, 

jenžť vprostřed háje nejpřímější štěp, 

sladké Fortuny miloušek a pýcha. 

Co já, jsa jeho slávy svědkem, zřím, 

jak čelo Hynka mého zpustilost 

a hanba przní. Ó kéž důkaz mám, 

že nocichůdná Víla vyměnila 

ve plénkách dítky naše uspalé, 

mé nazvouc Percy, jeho Plantagenet. 

Pak měl bych jeho Hynka, mého on. 

Leč, ustup z mysli mé! Co soudíš, strýče, 

o mladého Percy-ho soběhrdství, 

jenž vězně, v seči této zjímané, 

k své ruce zadržuje; dal mi vzkázat, 

že Mordake hrabě Fife jen bude můj

6)



Westmoreland. Tak jeho strýc jej učí; totě Worcester, 




William Shakespeare, Král Jindřich IV. Díl I. (př. Ladislav Čelakovský, 1859) 

vám zlovolný všemožným spůsobem. 



Jím to, že hoch se pyšní, hřeben mládí 

na vaše důstojenství čepýří. 

Král Jindřich. Však jsem proň poslal, by to zodpovídal. 

Protož pak nutno, chvilku poodložit 

náš svatý do Jerusaléma cíl. 

Na příští středu zahájíme radu 

do Windsoru: tím strýče lordy zpravte! 

Však bystrým spěchem vraťte k nám se zas, 

neb třeba ještě víc tu mluvit, jednat, 

než nyní lze nám pro hněv vypraviti. 

Westmoreland. Staň se, můj kníže! 

 

Odejdou. 



 

Výjev druhý. 

Londýn. Jiný pokoj v paláci. 

Vcházejí Jindřich, princ Walesský, a Falstaff. 

Falstaff. Pověz mi, Jindro, kolik jest s poledne? 

Princ Jindřich. Tvůj vtip tak stloustnul pitím starého sektu a 

rozepínáním se po večeři a chrápáním na lavicích po obědě, 

že zapomínáš tázati se ve vší pravdě potom, co bys ve vší 

pravdě rád zvěděl. Co u čerta je tobě do hodin denních? 

Leda by snad byly hodiny puhárami sektu, a minuty 

kapouny, a zvony jazyky svůdnic, a ciferníky štíty na 

hampejsích, a samo boží slunko hezkou, rozpálenou 

mladicí v dykytě ohňové barvy; věru nevidím příčinu, proč 

bysi měl nosit dříví do lesa, tázaje se po čase denním. 

Falstaff. Věru, Jindříšku, tys uhodil do živého, neboť my, co 

obíráme kapsy, chodíme za měsíce a sedmi hvězd, a ne za 

Féba, jenž jest „bloudící jun tak spanilý“

7)

. Ano, cukroušku, 



prosím tě, až budeš králem, což se – bůh zachovej tvoji 

Milost – Veličenstvo chtěl jsem říci, neboť milosti se tobě 

nedostane – – 

Princ Jindřich. Cože? žádné milosti? 

Falstaff. Žádné; ani tolik, aby ti jí bylo vejce na másle 

požehnáno

8)



Princ Jindřich. Nu, co dále? – Dělej zkrátka, zkrátka. 



Falstaff. Ano tak! Až se tedy staneš králem, cukroušku, 

nedopusť, aby nás, co jsme ozdobou černé noci, nazývati 

směli šeredou bílého dne; dej, ať zůstaneme polesnými 

Diany, pány stínu, miláčky luny; aby lidé říkali, že jsme 

lidé dobrého zvedení, stojíce, jakož i moře, pod vedením 

naší spanilomyslné a cudné velitelky luny, pod jejížto 

záštitou krademe. 

Princ Jindřich. Dobře máš, i hodí se dobře co pravíš, neboť 

štěstí naše, co jsme sluhové luny, jako moře vzstoupá a 

opadává; spravováno jsouc, jako moře, měsícem. U 

příkladu: měšec zlata velmi odhodlaně v pondělí večír 

uštípnutý a velmi pohodlně v úterý ráno promrhaný; dobytý 

klením: dej sem! a pozbytý voláním: přines! nyní v tak 

nízkém opadu, jako jest pata žebříku, a za chvíli v tak 

vysokém výstupu, jako jest vrcholek šibenice. 

Falstaff. Bůh ví, že pravdu mluvíš, hochu! A není-liž 

hospodyňka z taberny roztomilá, sladká ženuška? 

Princ Jindřich. Jako med z Hybly

9)

, můj milý brachu z 



Chlumce

10)


. A není-liž také bůvolí kazajka roztomilá, 

trvanlivá hazuka?

11) 

Falstaff. Co zas, co zas, vrtohlávku? Jaké to máš zase špičky a 



úštipky? Co u ďasa mám já činit s bůvolí kazajkou? 

Princ Jindřich. Co u čerta mám já činit s hospodyňkou z 

taberny? 

Falstaff. Však jsi s ní nejednou účty konal. 

Princ Jindřich. Volal jsem tě kdy, abysi zaplatil svůj díl? 

Falstaff. Nikdy; musím ti učinit za spravedlivé; tys tam všecko 

sám platíval. 

Princ Jindřich. Tam a kdekoli jinde, jak daleko jen měšec 

vystačil, a kde již nemohl, užíval jsem svého úvěrku. 

Falstaff. Ano, a doužil jsi se ho tak, že z toho zde jasně 

následuje, že jsi přejasný následník v říši. Ale řekni mi 

předc, cukroušku, zdali pak bude v Anglicku šibenice 

vidět, až ty králem budeš, a zmužilost tak jako nyní 

babkována orezavělým udidlem starého paňaca zákona? Až 

budeš králem, nezvěšuj zloděje! 

Princ Jindřich. Nikoli; ty budeš věšet. 

Falstaff. Budu-liž? Ó hezky! Přísámbůh, budu hodným 

soudcem. 

Princ Jindřich. Vidíš, jak už teď křivě soudíš; myslil jsem, že 

ti budu odevzdávat zloděje k věšení a tak z tebe učiním 

statného oběsitele. 

Falstaff. Dobře, Jindro, dobře; ostatně se tento úřad s povahou 

mou zrovna tak srovnává, jako poklonkování u dvora, to mi 

věř


12)

. Aby to blesk, jsem dnes tak melancholický jako 

kocour neb jako upraný medvěd. 

Princ Jindřich. Aneb jako starý lev, neb jako loutna 

zamilovaného. 

Falstaff. Ano, aneb jako dumky dud Lincolnshirských

13)



Princ Jindřich. Co říkáš zajíci, aneb melancholii bahnivé 



strouhy? 

Falstaff. Ty míváš nejnechutnější podobenství a jsi opravdu 

nejpřirovnavější, nejšelmovštější, nesladší mladý princ. – 

Ale Jindro, pro boha tě prosím, nepodněcuj mne více 

marnostmi! Kéž tomu bůh chtěl, abysme ty i já věděli, kde 

mají zásobu poctivých jmen naprodej. Nějaký starý pán od 

rady mne onehdy počal skrze vás, mladý pane, plísnit; ale 

já si ho nevšímal, a předce mluvil moudře; ale já ho 

neposlouchal, a předce mluvil moudče a k tomu na ulici. 

Princ Jindřich. Dobře’s učinil; neboť moudrost vydává na 

ulicích hlasu svého, a nikdo si ho nevšímá

14)


Falstaff. Ó ty máš v průpovídkách zběhlost čertovskou, a věru 

bysi dovedl porušiti svatého. Tys mně přemnoho ublížil, 

Jindro! Odpusť ti to Bůh. Dokud jsem tebe nepoznal, 

neznal jsem ničeho, a nyní – abych pravdu řekl, jsem o 

málo lepší nežli jeden z bezbožných. Toho života musím 

nechat, a nechám ho; přísámbůh neučiním-li tak, ať jsem 

holomek. Nemám chuti, být na věky zavržen k vůli 

žádnému synu všech králů v křesťanstvu. 

Princ Jindřich. Kdež pak zítra uštípneme nějaký měšec, 

Jeníku? 

Falstaff. Kde budeš chtít, hochu, já se přidám; pakli toho 

neučiním, jmenuj mne holomkem a vysměj se mi. 

Princ Jindřich. Vidím na tobě hezkou života nápravu; z 

modlení se polepšuješ na taškářství. 

Vchází Poins za nimi pozdálí. 

Falstaff. Co naplat, Jindro? jest to moje povolání, Jindro; 

člověku není s hříchem, pracuje-li ve svém povolání. 

Poinse! – Teď se dovíme, má-li Gadshill něco za lubem. Ó, 

kdyby lidé svou zásluhou docházeli spasení, jaký koutek v 

pekle byl by horký dosti pro něho? Totě nejvybroušenější 

taškář, jaký kdy volal: Stůj! na poctivého muže. 

Princ Jindřich. Dobré jitro, Edši! 

Poins. Dobré jitro, zlaťoučký Jindřichu! Co říká monsieur 

Hryzota Svědomí, co říká sir John Víno-s-Cukrem? Jene, 

jakžpak se ďábel snáší s tebou o tvou duši, kterouž jsi mu 

na poslední velký pátek prodal za sklenici Madérského a za 

studenou nožičku z kapouna? 

Princ Jindřich. Sir John dostojí slovu; ďábel obdrží svou 

koupi; neboť on nikdy ještě přísloví nepřevrátil, on dá 

čertu, co jest čertovo. 

Poins. Tedy jsi zatracen, že ďáblu slovo držíš. 

Princ Jindřich. Jinak byl by zatracen, že ďábla ošidil. 

Poins. Ale hoši, hoši! zítra časně raníčko ve čtyři hodiny u 

Gadshillu. Tamtudy jdou poutníci do Canterbury s 

bohatými podarky a kupci jedou do Londýna s tučnými 

měšci. Já mám larvy pro vás všecky, koně máte sami. 

Gadshill spí tu noc v Rochestru, a já jsem zamluvil na 

zejtřek na noc večeři v Eastcheapu. Budeme tak bezpečně 

moci vyvést svůj kousek, jako se vyspat. Máte-li chuť jíti s 

námi, nacpu vám měšce vrchovatě tolary; nechcete-li, 





Dostları ilə paylaş:
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   23


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©genderi.org 2019
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə