Principy a pravidla územního plánování
Yüklə 188,29 Kb.
|
- Bu səhifədəki naviqasiya:
- B.2.2.2 Charakteristika sídel
- B.2.2.3 Hodnoty sídel
- B.2.2.4 Problémy sídel
- Autor,původce, vydavatel Téma informace Způsob Počet
|
B Koncepce územního rozvoje ČR B.2 Charakteristika, stav, hodnoty a problémy územního rozvoje ČR B.2.2 Sídla B.2.2.1 Úvod. Definice Sídla, kterých se tyto „Principy a pravidla“ prioritně týkají, tj. sídla na území rozsahem nevelké České republiky, jsou jen určitým omezeným časovým výsekem z mnohem širšího spektra světového historického vývoje sídel a jen omezenou součástí ze širokého rejstříku typů prostorových a funkčních formací, které se na světě vyskytují a vyvíjejí v současnosti. Globalizace vyvolává další nadnárodní jev, a to aktivitu v podobě elektronických, materiálních a informačních „toků“ mezi významnými světovými městy- hlavními centry určitých komplexních seskupení služeb, především finančních, obchodních a znalostních. Obdobně ČR není územím, které by podchycovalo všechna momentální vývojová stadia měst – od nově založených přes prosperující až k městům, která se vyrovnávají s poklesem jejich dosavadního významu- tzv. „shrinking“ cities), což je v současnosti častějším jevem, než kdykoli předtím. Sídlo je prostorový útvar, vymezený hranicemi katastru s plošně dominujícími stavbami pro bydlení a postupně pro další účely, v rozsahu a proporcích podle typu a poslání sídla. Zástavbu tvoří různá prostorová a funkční seskupení zastavěných a nezastavěných (veřejných, vyhrazených a soukromých) pozemků. Ve svém prostorovém, účelovém i správním uspořádání je sídlo poplatné dlouhodobému historickému vývoji. V jeho průběhu se zpravidla nevyhnulo mnoha zásahům, které si vynutila jeho další existence. Rozlišujeme sídla venkovská, původně jednoznačně rurální (zemědělská), kdy okolní nezastavěné plochy obdělávané krajiny jsou nezbytnou existenční, převažující plošnou součástí sídla (úživným prostorem) a sídla městská, která byla a jsou vymezena volnou venkovskou krajinou, která původně nebyla, ale může se stát jejich existenční součástí1. Urbanistické formace (tj. urbanistické „stopy“ organizace zástavby) mají delší období trvání, než organizace plužiny u venkovských sídel (což je způsob organizace krajiny podle vhodných komodit, bonity půdy a podle vlastnění) a urbanistické „stopy“ v rozvržení prostoru města přetrvávají déle, než střídající se způsoby, jak je město provozováno, atd.
Od 19.století se pro dělení sídel používá
V urbanistické praxi se sídla člení mj. -podle prostorového uspořádání (podle typu urbanistické formace) -podle způsobu zástavby na parcelách. Jednotlivé typy sídel se liší i sociální strukturou, společenskými vztahy, způsobem života lidí pobývajících v těchto sídlech a způsobem zaměstnání. Statisticky jsou venkovská sídla administrativním rozhodnutím omezena počty do 2000 obyvatel. Tuto hranici sdílí státy EU, včetně ČR. V dalších zemích se tato hranice může lišit (kupř. do 2500 obyvatel). V současné době žije v takto definovaných venkovských sídlech v ČR ca 23% obyvatel. Zabírají však většinu ploch státu. Je to reflexí jejich malých hustot obyvatel, daných nezbytnou přítomností volné, obdělávané krajiny. Neznamená to, že by se všichni živili na plochách venkovské krajiny, jak tomu původně bylo. V dnešní době postačí ca 3-5 % obyvatel zajistit dostatek potravin většině, žijící v sídlech městských. Od určitého časového předělu (od ztráty dominance venkovského způsobu života) je přesnější hovořit o sídlech na venkově, tj. mimo urbanizované prostory měst. Tato převažující část osídlení má svůj základ v zemědělských sídlech (vesnicích), ale jen jejich malá část (v ČR ca 20%) jimi zůstává dodnes. Města byla zakládána (vysazována) buď ve volném prostoru („na zelené louce“), nebo se vyvinula z dřívějších, neměstských sídel. Rostoucí bohatství měst s četnými udělenými privilegii si vyžadovala ochranu proti útočníkům. Starověká a středověká města se svými hradebními systémy postupně zdokonalovanými byla prostorově vymezenými, konečnými útvary. Ekonomické otázky obranných systémů nutily stavitele měst k velké sevřenosti, kompaktnosti těchto sídel, s vysokými hustotami obyvatel a aktivit. Vysoké náklady na systém opevnění vyústily ve volbu vhodných přírodních podmínek (obtížně přístupných lokalit) a v kompaktní zástavbu s vysokými hustotami obyvatel. Tato původní „zadání“ působila v pozdějších vývojových stádiích vážné překážky a často znamenala izolaci původního historického jádra od dalších vývojových ploch. V důsledku sevření v hradbách byla starověká a středověká města prostorově fixovaná, konečná. Každé požadované rozšíření znamenalo větší hradební okruh (Paříž jich zaznamenala celkem sedm). Městská sídla byla ve struktuře osídlení až do průmyslové revoluce v menšině. Ve starých civilizacích představovala populace měst ca 2% z celkového počtu obyvatel. Přesto již tehdy existovala statisícová i větší velkoměsta. Ještě počátkem 19. století žila ve městech pouze 3% obyvatel světa. Zbývající venkovská populace byla stěží schopna spolehlivě uživit okrajový fragment městských obyvatel.
Pojem „sídlo“ se vztahuje jak na historicky nejstarší sídla, nebo spíše „usídlení“ určitých kočovných komunit,existující zpočátku omezenou dobu, odvozenou z vyčerpání plodností půdy v určité okruhu – ať šlo o půdu ornou, nebo o plochy pastvin, tak na spektrum sídel trvalých. Nejmenším sídlem je základní jednotka osídlení, tj. usedlost, samota. Seskupení několika usedlostí, samot, staveb může být osadou, kolonií, vískou, malou vsí. Hranice velikostí nejsou tak důležité, jako poslání (účel) těchto seskupení. Na druhém konci velikostní řady jsou seskupení nikoli stavení (budov), ale sídel.
Větší celky sídel jsou již nutně celky regionálními, tj. celky, které nejsou jen aglomerací městských, ale i venkovských sídel (např. „metropolitní region“). Důsledkem expanze měst do volné krajiny je vznik druhotných, ale užších vazeb mezi jednotlivými sídly v podobě „mikroregionů“ (většinou v rámci svazků venkovských sídel), v případě měst do tzv. „sídelních aglomerací“, v americkém měřítku výsledné propojování do „megalopolí“2. V regionech se uplatňuje několikastupňová hierarchie obslužných center. Urbanizace je společenským procesem formování a postupného převládnutí městského způsobu života, umožněným nabídkou pracovních příležitostí pro přicházející imigranty postupně v řemeslech, průmyslu, později ve službách a v kvartérním sektoru, soustředěných ve městech a v současné době i v jejich rostoucím zázemí (rozptylu), tj. v jejich metropolitních územích. Vzhledem k absenci některých dosud užívaných kritérií pro urbanizaci (zejména požadavku vysoké koncentrace obyvatel a následně růstu četných vzájemných interakcí) lze v současné době hovořit o post-urbanizační nebo de-urbanizační fázi rozvoje městských sídel. Současně probíhající dekoncentrace měst má nutně za následek i změny v povaze interakcí, které jsou nahrazovány komunikací elektronickou, bez osobního, fyzického kontaktu jednajících, kooperujících. Požadované interakce nastávají v současných podmínkách v době pracovní, nejsou trvalé v průběhu dalších částí pracovních i volných dní a týdnů (denní a víkendový odliv obyvatel do jiných lokalit). Přechodný příliv krátkodobých návštěvníků nemůže kompenzovat výše požadovaný typ a intenzitu interakcí. ____________________________
Starověká města byla místem sídla panovníka, místem důležitého náboženského ritu a centrem správy širšího území. K rozvoji městských sídel přispěla kromě výtěžnosti zemědělství podstatnou měrou těžba drahých i užitkových kovů. Rostoucí ekonomika měst si vyžádala další rozvoj venkova. Proto bylo snahou panovníků rozšiřovat zemědělské osídlení, někdy kolonizovat další dosud nevyužitá území států. Svou současnou situací (ztrátou pracovních příležitostí v primérním sektoru) se většina tradičních venkovských sídel (vesnic) stala obytným zázemím dostupných měst, ve kterých obyvatelé vesnic nacházejí svou obživu, za kterou dojíždějí. V důsledku této situace dochází k určitému tempu a způsobu poměšťování původních venkovanů a jejich sídel, ze kterých se stávají součásti obtížněji definovatelné sub-urbánní zástavby. Na venkov naopak expandují města v podobě disperze nově realizovaných předměstských souborů, svou strukturou nesamostatných (proto sub-urbánních) „fragmentů“ (obytných, průmyslových, komerčních, skladových, apod.), využívajících relativní ekonomické výhodnosti těchto souborů, dostupných přes svou odlehlost díky vysoké mobilitě současné společnosti a kapacitám její dopravy.
Průmyslová revoluce a její vymoženosti iniciovaly postupný přesun obyvatel z venkova do měst s jejich nebývalým růstem (viz urbanizace) a to až k hodnotám současným, kdy se hovoří o dosažení nebo přiblížení k úrovni „saturace“. Ve 2. polovině 19. století se města zbavila svých hradeb a expandovala do okolní krajiny na principech kompaktní, ale různě zahuštěné zástavby (podle sociální struktury obyvatel (rozdíl zástavby Žižkova a Vinohrad). Ve svých vývojových fázích městská sídla prošla několikrát více rozvolněnou zástavbou typu zahradních měst, nebo fázemi tzv. „volné“ zástavby (reakce na uzavřenou „blokovou“ zástavbu – kupř. při realizacích sídlišť nájemních bytových domů ve 2. polovině 20. století) až k disperzi současné, někdy označované jako „de-urbanizace“.
Dalším předělem, patrně srovnatelným s neolitickou revolucí, byla revoluce průmyslová. Objev nových energetických zdrojů (uhlí, ropa, zemní plyn, elektřina) spolu s vynálezy různých strojů (parní a spalovací motory) znásobil mnohonásobně dosavadní lidskou a zvířecí sílu a otevřel cestu dosud nemyslitelným koncepcím k jejich uskutečnění, ať již v oblasti stavění, mobility a následně ve všeobecně rostoucím materiálním komfortu. Rozvoj průmyslu požadoval prostorovou expanzi, která nebyla uskutečnitelná v „konečném“ prostoru měst. Byly rušeny hradby, rozvíjela se nová předměstí, která nabízela práci přílivu lidí z venkova, kde práce ubývalo a přebytky díky vysoké natalitě hledaly svá uplatnění na trhu práce včetně v zámoří. Obrovský nárok na energetické zdroje a vysoké koncentrace obyvatel vedly k tak intenzivnímu znečištění životního prostředí, že městská sídla čekala další nutná proměna- zavádění infrastruktury. Neúnosné zdravotní poměry vedly k častým vzplanutím epidemií (tyfu, cholery), a následně k zakládání centralizovaných systémů zásobování vodou, odkanalizování, později k elektrifikaci, plynofikaci. Města jsou vzhledem k rostoucímu rozsahu nucena zakládat systémy veřejné dopravy (tramvaje, autobusy, metro). Kvalitní příměstská železniční doprava dovolila uniknout z nesnesitelných poměrů průmyslových měst na venkov. Rodí se hnutí zahradních měst, předchůdce pozdějších suburbs. Venkovská sídla zůstávala zpočátku stranou těchto obrovských změn. Teprve druhotně získávala něco z vymožeností, které se zrodily ve městech. Zvyšoval se tlak na produkci potravin, který vyústil ve vyšlechtění nových, výnosnějších odrůd a komodit. Práce v zemědělství se zmechanizovaly. Postupně se přecházelo od malovýroby k velkovýrobě. Ve volné krajině se začaly projevovat nové vazby mezi sídly v důsledku určitých nových dopravních spojů. Jiný charakter vazeb nabídl systém železnic, jiný systém silnic s individuální dopravou. Začalo období lokalizace rozsáhlejších investic mimo tradiční sídla (u nádraží, na významných dopravních křižovatkách, atp.). Venkovská sídla se postupně mění sociálně. Ubývá podíl samostatně hospodařících rolníků, roste počet velkých hospodářství. V konkurenci odpadávají malí hospodáři a hledají svá nová zaměstnání ve městech. Objevuje se pojem „kovorolník“, který je novým jevem postupné transformace venkovských sídel. Dojíždí do měst za prací, ale ponechává si ještě své malé hospodářství, které mu má přilepšovat jeho existenční podmínky. Obdobně se projevuje venkovský emigrant na území měst. Přináší se sebou potřebu doplňkového zemědělského hospodaření. Kovorolník je přechodný symptom končící dominance agrárního venkova. V dalších generacích odumírá paměť těchto lidí, stojících mezi městy a venkovem- povědomí venkovského původu a životního způsobu. V zastavěných částech sídel zpravidla dominuje funkce obytná, ale sídla, zejména městská, jsou polyfunkční. Před průmyslovou revolucí, která znamenala zásah do všech složek a komponentů sídel, existovaly polyfunkční jednotky již na úrovni jednotlivých staveb. Měšťanské domy měly vedle obytné funkce majitele i ubytovací prostory pro zaměstnance, dílenské výrobní prostory, skladovací část, část pro tažná zvířata a různé povozy. Škola sloužila výuce, ale i ubytování učitele. Obdobně venkovskou zástavbu představoval soubor usedlostí, které byly současně hospodářskými, ubytovacími jednotkami pro obyvatele, čeledíny, učně, skladovacími prostory a sloužily k ustájení tažných a dalších hospodářských zvířat. Tato polyfunkčnost se postupně rozpadla nejen na úrovni jednotlivých staveb, ale postupně i v celých městských územích (vznikaly různé monofunkční zóny). Byla to zejména obtěžující výroba, která byla tradičně separována od dalších funkcí již od středověku, zejména vůči funkci obytné. Polyfunčnost byla na úrovni jednotlivých staveb zachována na příklad ve městě v podobě odlišných funkcí parteru a někdy i dalších podlaží /“sendvičové“ uspořádání), nezůstalo však nutně zachováno jejich provozování společným uživatelem-majitelem. Tyto a další, mnohem četnější formy polyfunkčnosti jsou soustředěny v městských centrech. Jednotlivé funkce jsou ve městech zastoupeny větším počtem výskytů na rozdíl od venkovských sídel a malých měst, kde se vyskytují jen jednou (unikátně), nebo jako součást jiné dominantní funkce stavby (parter). Původní funkční určení staveb a areálů doznalo v průběhu historie sídel mnoho transformací. Typická je změna obytných palácových rezidencí na důležité administrativní, vládní a kulturní účely. Rozvoj nebytových funkcí v centrech měst se děje zpravidla na úkor funkce obytné, která je z těchto prostorů vytlačována. Postupným rozvojem se řada sídel specializuje na určitou funkci, která se projeví vyšším podílem jejího zastoupení. Někdy tato specializace má za následek zcela odlišný režim v celém rozsahu sídla, nebo v jeho určitých částech (sídla lázeňská, veletržní, rekreační, průmyslová, administrativní, střediska cestovního ruchu, atp.). V těchto sídlech je odlišná sociální struktura, odlišná proporce skupin jeho uživatelů (rezidentů, zaměstnaných, hostí – návštěvníků), odlišný provozní režim oproti běžným městům. Projevy specializace jsou buď sezónní záležitostí nebo existují celoročně. ______________________
Pokud jde o hodnoty užitkové:
- ve kvalitě urbanistické koncepce (urbanistických koncepcí), Pokud jde o hodnoty ekonomické:
Pokud jde o hodnoty kulturně-společenské: - v atraktivnosti jejich založení, tj. v harmonii mezi morfologií území a uspořádáním zástavby,
Pokud jde o ukazatele “kvality života“: Komisařka EU pro regionální politiku představila v prosinci 2005 web. Stránky komparativního auditu 258 evropských městkých sídel, z toho 69 ze zemí nových členů EU a ze zemí kandidátských3. Reprezentace měst a států získali možnost srovnání na základě souhrnu ca 300 ukazatelů. Data jsou k dispozici za léta 1991, 1996, 2001 a v roce 2007 budou k dispozici data 2006. S komplikacemi při definování sídel v dnešní situaci, kdy je totožný pojem užíván pro často nesrovnatelné entity, souvisí i problémy srovnávání jejich hodnot. Obecně lze říci, že lze porovnávat sídla dle vybraných kritérií. Metodicky, vzhledem k různě pojatým statistickým definicím pojmů, je možné pojímat srovnání alespoň jako porovnávání stádií určitých procesů kterými sídla prošla, respektive procházejí. Přijetím určitých kritérií a hierarchií jsou (taková) hodnocení v podstatě přitakáním k oprávněnosti globálních (ekonomických) trendů a jejich stádií, které jsou jednotlivými sídly dosahovány. B.2.2.4 Problémy sídel V celém rejstříku problémů sídel lze rozlišit několik kategorií problémů. Jsou to především
K jednotlivým naznačeným problémům: Problémy jsou „špatné“, pokud je nelze (zatím, vůbec) řešit. „Neřešitelnost“ může být objektivní skutečností, ale také může znamenat neschopnost, nevůle určité reprezentace sídla, společnosti - řešitelné problémy řešit. Problémy, vyplývající ze „změn“ sídla jsou dvojí: existující části si vyžadují cyklickou obnovu, regeneraci, modernizaci; rozšiřující se sídlo vyvolává zpětné tlaky na dosavadní dimenze a kapacity sídla; jejich navýšení nelze často provádět adicí paralelních kapacit, ale zasahují do dosavadního uspořádání systémů a vyčerpávají (překračují) koncipované „rezervy“, ať plošné, nebo kapacitní. Problémy, vyplývající z tlaku rozvoje společnosti, její technologické a celkové znalostní úrovně. Statická povaha města je pod tlakem inovací, které podle různých názorů jsou nebo nejsou schopné nové požadavky přenést, přizpůsobit se jim. K rozdílným názorům dochází při rozhodováních o prioritách rozvoje (změna) nebo tradice (zachování). Problémem je rozpoznat dopady (dosahy) změn – vůči hodnotám, které mají být obětovány, změněny, případně zničeny. Problémy, vyplývající ze ztráty ekonomické základny sídla; jsou to především současné problémy městských (tzv. „shrinking cities“, upadajících měst), ale i venkovských sídel. U měst se zpravidla jedná o ukončení těžby, provozu těžkého a ostatního průmyslu pod tlakem levnější konkurence, na venkově pak neefektivní provozování zemědělství (pozn. autora: poměřováno nekomplexně, bez ohledu na vyvstávající problém nákladnější údržby krajiny). S těmito problémy souvisejí otázky etické, kdy konkurence neváhá ke své převaze využít podstatně nižších životních nároků- a následně nákladů. Problémy, vyplývající z nedostatku, nebo neuvolnění prostředků (nejen finančních) na řešení většiny problémů. Problém je složitější, než problém chybějících financí. Do problematiky sídel se vedle věcných problémů vkládá komunální a obecná politika, upravující priority potřeb. Politická volba určitých (atraktivních) trendů způsobuje odklon od zákonitých kroků a změnou orientace způsobí po dekády trvající narušení městských struktur v jejich základech (například upřednostnění varianty sub-urbanizace oproti logickým re-investicím do existujících struktur.
Zpracoval: Prof. Ing. arch. Miroslav Baše, FA ČVUT v Praze 1 Existenční ve smyslu potřeby zotavení, inspirace; do značné míry i pro respirační funkci zeleně, zejména stromové. V nepřeneseném slova smyslu potřeba kultivovaných ploch pro pěstování čerstvé zeleniny (ve sklenících i volně) a dalších komodit v dostupných vzdálenostech od četných míst spotřeby 2 Rozvojem sídel se zabývá ekistika, komplexní urbanistická teorie, rozvíjená Aténským centrum pro ekistiku, které založil C.A. Doxiadis (1913-1975). Ekistika dělí vývoj městských sídel na fázi statickou (polis), dynamickou, polis přerůstající (v průběhu 19. století) v dynapolis. Další fází, podmíněnou rozvojem dopravy je metropolis, při které dochází ke „strukturální dezorganizaci“. Současnou fází disperze měst je vznik megalopolí, zejména v USA, kde to dovoluje měřítko tohoto státního útvaru. Vizí do budoucna byla ekumenopolis, charakterizovaná jako soustava megalopolí podél hlavních komunikací, ponechávající izolované ostrovy volné krajiny. 3 Viz www.urbanaudit.org/CityProfiles.aspx Yüklə 188,29 Kb. Dostları ilə paylaş:
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||