Psychické obsahy, stavy, procesy a vlastnosti. Psychické obsahy

1. Předmět psychologie - pojem psychika, prožívání, chování, vědomí, nevědomí, různé přístupy k výkladu podstaty duševního života, hlavní psychologické směry a školy.
Psychika: souhrn duševních obsahů a funkcí člověka; veškeré prožívání a chování; psychické jevy lze dělit na psychické obsahy, stavy, procesy a vlastnosti.

Psychické obsahy: vjemy, představy, myšlenky, emoce atd., vznikají různými psychickými procesy na podkladě psychických stavů

Psychické stavy: rozlišujeme dva druhy – dočasné (např.špatná nálada) a trvalé (relativně stálé), následek změn předchozích stavů; znaky psychických stavů: polarita (každý stav má svůj protiklad), proměnlivost, relativní stabilita, individuální variabilita; pozn. pozornost = stav bdělosti, koncentrace na podnět

Psychické procesy: pochody, operace, v psychických procesech vznikají psychické obsahy; procesy mohou být poznávací (vnímání, představování, myšlení, fantazie, řeč) – vnímání (čití) = proces subjektivního odrážení objektivní reality v našem vědomí prostřednictvím receptorů, jednotkou je počitek, vjem je už kvalitnější, vnímáme celek; představování = odraz předmětu nebo jevu, který v daném okamžiku nevnímáme, ale dříve jsme ho vnímali, mohou být sluchové, zrakové, času, prostoru….; fantazie = obrazotvornost, myšlení = poznání předmětů a jevů na základě pochopení jejich vzájemných zákonitých souvislostí, podstatou jsou myšlenkové operace, řeč je nástroj myšlení a forma dorozumívání, paměťové (zapamatování, uchování, vybavení), paměť = proces odrazu minulé zkušenosti, a motivační (citové a volní). Emoce jsou zážitky spojené s prožíváním, libé nebo nelibé, jsou subjektivní, spontánní, vždy se týkají něčeho konkrétního – předmětu, myšlenky,jsou aktuální, mohou být polární (například ambivalentní), mají různou intenzitu a hloubku a ovlivňují průběh jiných psychických procesů.
Psychické vlastnosti: dlouhodobé, relativně stálé znaky osobnosti, objektivně poznatelná zvláštnost, ovlivňující jednání jedince; lze dělit například následovně: výkonové (vlohy – vrozené předpoklady k výkonu nějaké činnosti, schopnosti – získané, rozvíjí se na základě vloh, nadání, talent, obecná inteligence); aktivačně – motivační (motivy – pohnutky jednání člověka = základním druhem motivů jsou potřeby - fyziologické, psychické, kulturní; ambice, životní plány a city, zájmy, návyky, cíle, přání); vztahově – postojové (postoj – vyhraněná a trvalá tendence jednat v určité situaci obvyklým způsobem); seberegulační (sebeuvědomování, sebepoznání, svědomí) a dynamické (temperament – melancholik, sangvinik, cholerik a flegmatik).
Učení: záměrné, cílevědomé a systematické získávání vědomostí, dovedností, návyků a forem chování a osobních vlastností.

Charakter: souhrn psychických vlastností osobnosti, které se zakládají na mravních zásadách a projevují se v chování a jednání člověka. Charakter je ovlivněn temperamentem a schopnostmi člověka a jeho celkovou rozumovou vyspělostí.

Prožívání: to, co si člověk ze svého duševního života uvědomuje, uvědomuje si zároveň sebe, své postavení v čase, své postavení ve společnosti apod., je mnohem bohatší než vnější chování, je silně individualizované, pro druhé v podstatě nepoznatelné; má poznávací, citovou a snahovou stránku (to, co chceme)

Chování: veškerá činnost člověka, která je pozorovatelná nebo změřitelná přístroji, hlavními druhy jsou jednání, řeč a výraz

Pozn. chování = vnější projevy, jednání = cílevědomé, motivy podmíněné chování

Vědomí: to, co člověk prožívá a uvědomuje si ze svého prožívání

Nevědomí: to, co si člověk neuvědomuje, má 3 základní významy: nedostatek vědomí (hluboký spánek, mdloby, bezvědomí), nedostatek uvědomění interních procesů (neuvědomované procesy), obsahy, které byly kdysi ve vědomí a byly z něj vytlačeny nebo v něm nikdy nebyly (podvědomí)
Předmět psychologie: předmětem psychologie je duševní život – tj. psychické procesy, stavy a vlastnosti

Psychologie je věda o chování a prožívání a vnitřních podmínkách, z nichž vycházejí. Psyché = duše, logos = věda.

Různé přístupy k výkladu podstaty duševního života:

Ve starověku duše chápána jako oživující princip, ztotožňována s krví nebo míchou, později také dualismus – duše a tělo, duše i po smrti přežívá (Aristoteles, Platon); může se dědit, nebo putuje po světě a tak vznikají sny, toto pojetí se objevovalo zejména v prvotních náboženstvích, v určitých náboženstvích byla duše připisována i rostlinám a zvířatům (animismus) současná náboženství chápou duši jako hypotetickou nemateriální substanci, je to metafyzický pojem, který není možné vědecky zkoumat; současná psychologie se tomuto nevědeckému pojmu duše vyhýbá.

Hlavní psychologické směry a školy:

Vznik vědecké psychologie: 2.polovina 19.století, vznikla první psychologická laboratoř v Lipsku, Wilhelm Wundt

Behaviorismus: zaměřen na chování (Watson)

Kognitivní psychologie: zaměřuje se na to, co se děje uvnitř organismu, zejména se zaměřuje na myšlení

Hlubinná psychologie (psychoanalýza): zkoumá podvědomí (Freud – neurotické stavy jsou podmíněny potlačovanými pudy, Jung – rozlišil dva lidské typy: extroverty a introverty, Adler – Fredovu teorii o potlačovaných sexuálních pudech nahradil pudem k moci)

Funkcionalismus: klade důraz na funkčnost psychiky pro každodenní život (Dewey, Woodworth)

Fenomenologie: zaměřena na prožívání (Katz, Dilthey)

Gestalt psychologie: tvarová x celostní, vychází z toho, že spojením elementů nevzniká jenom jejich mozaika, ale celek, který má novou kvalitu (Kohler, Koffka)

Humanistická psychologie: důraz na seberealizaci člověka, jeho sebevyjádření (Maslow, Rogers, Jaro Křivohlavý)
Česká psychologie: navazuje na německou, první české učebnice vychází z německého psychologa Herbarta, první český psycholog a autor publikace Krejčí, z dalších osobností pak Čáda, Foster, Tichý….
Systém psychologických věd lze rozdělit na disciplíny základní (př.obecná, vývojová, psychopatologie, osobnosti, dějiny, metodologie), speciální (př. psycholingvistika, zoopsychologie, farmakopsychologie, biopsychologie) a aplikované (forenzní (soudní), trhu, práce, sportu, řízení, pedagogická, vojenská apod…..).

2. Utváření psychiky – biologické faktory, vliv společnosti, vývojová determinance.
Člověk je bytost biologická (lidský organismus) a současně společenská (příslušnost k sociálnímu mikroprostředí situovanému v rámci společenského makroprostředí) = dvojí determinance = biologická a sociokulturní.
Biologická determinance:

• 
  jejím zdrojem je vrozená konstituce člověka – smyslové orgány, stavba nervové soustavy a její funkce, specificky lidské předprogramované chování (instinkty) a dědičnost
  

Sociokulturní determinance:

• 
  zdrojem je společenské prostředí, do něhož se člověk narodil, tj. obvykle rodina, která je zdrojem prvních a často rozhodujících zkušeností dítěte; za předpokladu normální vrozené konstituce se duševní život utváří vlivem jeho sociálních zkušeností; v rámci rodinné výchovy se uskutečňuje proces tzv.primární socializace – úvod dítěte do toho kulturního prostředí, v němž se narodilo; vliv kultury se projevuje prostřednictvím socializace (hodnoty a role), prostřednictvím masmédií a dalších činitelů
  

Biologické a sociokulturní determinanty se vzájemně ovlivňují, první vytvářejí podmínky pro vznik druhých, ale psychika ovlivňuje i fyziologické funkce organismu (psychosomatické vztahy).
Biologická determinance podrobněji:

• 
  člověk má nejrozvinutější NS, to mu umožňuje vyšší duševní funkce
  
• 
  NS má dvě základní vlastnosti: vzrušivost a vodivost
  
• 
  NS má tři části: centrální nervovou soustavu (CNS), periferní nervový systém (PNS) a vegetativní nervovou soustavu (VNS)
  
• 
  CNS = mícha, prodloužená mícha, mozeček, střední mozek, mezimozek, velký (koncový mozek)
  
• 
  PNS = spojuje CNS se smyslovými orgány (receptory) a výkonovými orgány (efektory), je to obvodová soustava senzitivních a motorických nervů
  
• 
  VNS = spojuje CNS s hladkým svalstvem vnitřních orgánů a žlázami s vnitřní sekrecí, dělí se na sympatický a parasympatický systém, VNS pracuje v podstatě nezávisle na naší vůli, a je důležitá např. pro emocionální procesy a biologické potřeby
  

Funkce nervové soustavy:

• 
  základní nervové procesy jsou vzruch a útlum, které se v mozkové kůře pohybují podle zákonitostí koncentrace, iradiace (šíří se do okolí) a vzájemné indukce (prostorová – podráždění navodí ve svém okolí útlum, časová – vzruch střídá útlum a naopak)
  
• 
  reflex je zákonitou odpovědí organismu na určitý vnější nebo vnitřní podnět, tj. při opakovaném působení nastává vždy tatáž reakce; reflexy mohou být podmíněné (získané individuální zkušeností – Pavlov, spoje jsou dočasné a časem se mohou ztratit, když se neopakují) a nepodmíněné (vrozené – mrknutí, polknutí – ty jsou užitečné, zděděné, společné všem jedincům daného druhu, neuvědomované, opakující se)
  

Sociokulturní determinance podrobněji:

• 
  člověk vždy žije v určité historické době ve skupině lidí, kteří se řídí obecně platnými normami a jsou spojeni strukturou vzájemných vztahů
  
• 
  v neustálém styku a vzájemné spolupráci s ostatními lidmi mění člověk své prostředí a s tím mění a utváří i sám sebe, svou psychiku
  
• 
  jedinec je zasazen do sítě interpersonálních vztahů a vystaven působení na intelektuální a citové rovině
  
• 
  působí především malé skupiny (rodina apod.), které formují psychiku mechanismy sociálních norem a rolí a skupinových hodnot
  
• 
  závažným činitelem je kultura (vše, co vytvořil člověk), historicky determinovaný systém hodnot,vztah lidí k okolnímu světu; ačkoliv se mění, do jisté míry je stabilní, přenáší se z generace na generaci a jedinec si osvojuje kulturní vzorce a schémata
  

Vývoj psychiky:

• 
  podmíněn fylogenezí (vývojem nervové soustavy – od nejprimitivnější k nejsložitější), antropogenezí (vývojem člověka: hominizace = zlidšťování, sapientizace = stávání se rozumnou bytostí) a ontogenezí (vývoj od početí až po zánik života jednotlivce)
  

Ontogeneze:

• 
  změny v psychice přicházejív různých věkových obdobích, pouze do určitého věku se psychické funkce zdokonalují, pak dochází ke změnám involučním
  
• 
  ontogeneze je proces vývoje psychiky jedince od početí do smrti, je samozřejmě ovlivněna biologicky a sociálně
  
• 
  stádia (orientačně): prenatální období (početí až porod), novorozenecké období (cca 1 měsíc po porodu), kojenecké (1-12 měsíců), batole (1-3 roky), předškolní věk, školní dětství (6-11 let), puberta (11-15 let), adolescence (15-20 let), dospělost (mladá, střední, pozdní), stáří (nad 60 let)
  

3. Psychologický výklad osobnosti – pojem osobnost, hlavní témata psychologie osobnosti, struktura osobnosti.
Osobnost:

• 
  individuálně odlišné a relativně stabilní uspořádání způsobů, jimiž se lidé vztahují k okolí, je relativně stálá ale i dynamická (vyvíjí se)
  
• 
  individuální, celostní a dynamický systém psychických struktur
  
• 
  člověk je chápán nejen jako bytost biologická, ale jako bytost sociální
  
• 
  je to jednota vrozeného a získaného, je to individualita – jsou to znaky a vlastnosti, ale také způsob jejich uspořádání
  
• 
  Freud rozdělil osobnost na 3 vrstvy – Id (pudy, instinkty), Ego (zprostředkovatel mezi Id a Superego, buď pudy pomáhá prosadit nebo je potlačuje) a Superego (nadjá, souhrn společenských norem a pravidel)
  

Základní směry psychologie osobnosti:

• 
  předmětem psychologie je osobnost, zkoumaná z různých pojetí
  
• 
  idiografické pojetí – zdůrazňuje individuum, skupina je pouze pozadí
  
• 
  nomotetické pojetí – zkoumá to, co mají všichni členové skupiny společné
  
• 
  přístup strukturální – preferuje zkoumání výstavby osobnosti z jednotlivých znaků
  
• 
  přístup dynamický – zaměřuje se přímo na utváření osobnosti
  
• 
  přístup z hlediska teorie pole – spojení obou předchozích, celek
  

Teorie osobnosti:

• 
  biologizující (pudy a instinkty)
  
• 
  behavioristické (osobnost je suma návyků získaných učením)
  
• 
  psychoanalytické (patří téměř do biologické – neuvědomované pudy)
  
• 
  personologické (klade důraz na odlišnost, ale za hlavní považuje získané potřeby, příliš podceňuje sociální determinanci)
  
• 
  faktorově analytické (rozbíjí osobnost na elementy, snaha o matematickou analýzu, nerespektuje sociální kontext
  

Struktura osobnosti:

• 
  osobnost je struktura s řadou substruktur
  
• 
  lze dělit na strukturu statickou a dynamickou; statická sleduje spíš výstavbu osobnosti, dynamická pak průběh procesů
  
• 
  struktura osobnosti má následující charakteristiky: integrace vlastností do systému znamená následně jejich diferenciaci, struktura má určitou konzistenci, stabilitu, kontinuitu a variabilitu
  

Statická struktura je tvořena:

• 
  individuální diference (viz.Gaussova křivka)
  
• 
  osobnostní vlastnosti (chápány buď jako jednotky popisu osobnosti nebo jako jednotky kategorizace chování), lze je dělit na přirozené (dispozice objektů k jednání a chování) a uměle vytvořené (užívají se v různých typologiích)
  
• 
  rys - dominantní vlastnost, umožňující předvídat pravděpodobné chování
  
• 
  schopnosti – předpoklady nutné pro výkon nějaké činnosti, rozvíjí se na základě vrozených vloh (dispozic), souhrn schopností se nazývá podle stupně: nadání  talent  genialita
  
• 
  typ - mnoho významů, jako typické se označují ty znaky, které jsou pro jedince významné a které má společné se skupinou jiných lidí; může to být chápáno jako: souhrn nebo struktura vlastností, třída jedinců se strukturou vlastností, nebo daný jedinec jako představitel celku; v psychologii celá řada typologií (Kretschmerova typologie: atletický, astenický a pyknický typ), mnoho lidí jsou však smíšené typy
  

Dynamická struktura osobnosti:

• 
  motivace: zájmy = zaměření, snahy; postoje = tendence k jednání  každý postoj má 3 složky: kognitivní (názor, mínění, přesvědčení), afektivní (emocionální) a konativní (tendence k jednání, k akci); aspirace a hodnoty (snahy); hodnoty (kvalita věcí, které ji činí žádoucí, chtěnou) a životní cíle
  
• 
  projev osobnosti: fyziognomika (vztah mezi vlastnostmi os. a výrazem), mimika (pantomimika, gestika…), výraz (stavu nebo dění)
  

4. Geneze osobnosti – vznik a vývoj vědomí Já, sebepojetí a sebevědomí, charakter, morální vlastnosti.
Já:

• 
  centrální podstruktura osobnosti
  
• 
  je zdrojem i cílem motivace, je organizující instancí pro chování a prožívání, řídí a udržuje přizpůsobení osobnosti jejímu okolí
  
• 
  je celkem prožitkových obsahů a způsobů chování
  

Obsah já:

• 
  vjemy vlastní osoby, sebeobraz, sebepojetí, na vlastní osobu zaměřené postoje a emoce
  

Prožívání Já je charakterizováno uvědomováním si sebe sama v prostorově časové spojitosti. Na Já lze nahlížet jako na strukturu nebo na proces.
Sebeobraz a sebepojetí:

• 
  někdy se uvádí společně, je to vlastně pohled jedince na sebe samého, a to ve smyslu: vlastního těla (zrakový vjem), vlastních hodnot, norem a přesvědčení, vlastností, dále ve smyslu sociální složky sebepojetí – sociální status, vztahy s lidmi, vnímání sebe jako vlastníka (nevím co tím Trpišovská míní) a představa ideálního já
  
• 
  ideální já je obrazem toho, jak by jedince chtěl být, rozdíl mezi pociťovaným a ideálním já by neměl být příliš velký (podceňují se) ani malý (přeceňuji se)
  

Sebehodnocení:

• 
  výsledek vyhodnocování, které jedinec o sobě dělá, a které určuje, jakou cenu si připisuje (podhodnocení, nadhodnocení)
  
• 
  obecně se jedná o srovnávání výsledků s požadavky, které si čl.stanovil
  

Sebekontrola a seberegulace:

• 
  schopnost podřídit protikladná chtění a impulsy rozumově podloženým postupům
  
• 
  3 typy: málo se kontrolující jedinci, příliš se kontrolující, a vhodně se kontrolující
  
• 
  3 fáze: sebepozorování  sebehodnocení  stanovení cílů (potlačení nebo posílení chování)
  
• 
  sebeřízení – schopnost jedince samostatně určovat své chování bez tlaku sociálního okolí
  

Sebepoznání:

• 
  jednak ze sebepozorování, a také zpětnou vazbou (z reakcí okolí)
  

Sebeúcta:

• 
  přijetí sebe samého, pocit vlastní ceny, hodnoty; když jedince udělá něco, o čem má pocit, že jeho hodnotu snižuje v očích ostatních i jeho samého, následuje stud, pocit viny; je to složka
  

Seběvědomí:

• 
  mínění jedince o sobě samém, může být stálé nebo situační, ze sebevědomí vychází sebeúcta, může být zvýšené, snížené, adekvátní, neadekvátní, stabilní, nestabilní, vysoké, nízké
  
• 
  částečná sebevědomí mohou být i protikladná  to znesnadňuje vytvoření celkového sebevědomí
  

Charakter a morální vlastnosti: spolu s postoji = vztahově postojové vlastn. osobn.

• 
  soubor vlastností, jimiž jsou určovány způsob a druh chování osoby vůči druhým lidem, charakter představuje podstatné a relativně stálé zaměření osobnosti vůči druhým i vůči sobě
  
• 
  při utváření se uplatňují intelektuální vlivy, názory a přesvědčení  proto je možné charakterové vlastnosti utvářet výchovou a sebevýchovou
  
• 
  někdy se termín používá pro morální vlastnosti, ale to jsou vlastnosti, které jsou předmětem hodnocení na základě mravních norem společnosti; mravní úroveň se projevuje v činech; morální požadavky se stávají nezávislé na odměně nebo trestu – jsou internalizovány; rozhodující vliv v mravním jednání má mravní přesvědčení – hodnocení  pocit špatného svědomí; altruismus – pro druhé, opak egoismu
  

5. Psychické procesy a vlastnosti spojené s laděním osobnosti – temperament a jeho typy, rysy a projevy temperamentu, emoce, fenomenologie emocí.
Temperament, rysy, projevy:

• 
  zabarvení a způsob reakce  průběh a intenzita
  
• 
  dynamická vlastnost osobnosti, soustava psychických vlastností určujících dynamiku a intenzitu prožívání a chování osobnosti
  
• 
  temperamentové vlastnosti jsou vrozené a stálé
  
• 
  obecná dispozice duševní dynamiky, týká se emocí ale i činnosti – temperamentové vlastnosti se nevztahují na obsahovou stránku chování, ale na jeho formu, styl, způsob
  
• 
  fyziologický základ je určen vlastnostmi nervové soustavy a činností žláz s vnitřní sekrecí
  
• 
  vzhledem k biologické determinanci je výrazný vliv dědičnosti
  
• 
  temperamentové vlastnosti jsou spojené se silou reakce na podnět a průběhem reakce v čase (prudkost, výbušnost, impulsivnost)
  
• 
  studie zjistily existenci některých obecných vlastností temperamentu: extroverze, introverze, excitabilita (vzrušitelnost), citlivost, setrvalost, dynamismus, emocionální ladění
  

Typologie temperamentu:

Hippokrates: podle převládajících tělních tekutin – krev, hlen, žluč, černá žluč  sanguinik, flegmatik, cholerik, melancholik

Kretschmer: schizotymní typ (uzavřený, plachý, přecitlivělý, rezervovaný, vážný) a cyklothymní typ (dobrosrdečný, přátelský, veselý apod.)
Emoce:

• 
  stav organismu vyvolaný narušením jeho rovnováhy vnitřně nebo ve vztazích s okolím
  
• 
  stav je prožíván jako příjemný nebo nepříjemný, má kladnou nebo zápornou hodnotu, pro organismus užitečnou nebo neužitečnou
  
• 
  4 faktory v emocích: vzbuzující stimuly (vnitřní – představy, myšlenky; vnější – okolí), fyziologické koreláty (centrální a periferní nervová soustava), kognitivní hodnocení (osobní význam jevu – př.strach vyvolaný zvířetem), motivační vlastnosti (emoce se podílejí na aktivaci a motivaci)
  
• 
  emocionalita je obvykle považována za negativní, ale v některých situacích může působit konstruktivně, lze říci, že emoce podporují spíše snadné činnosti, zatímco náročnějším škodí (a to platí zejména při silných emocích)
  

Znaky emocí:

• 
  subjektivnost
  
• 
  polarita (radost – smutek ……jedná se o škálu)
  
• 
  intenzita (závisí mj. na temperamentu, subjektivně podmíněna)
  
• 
  hloubka emocí (zda zasahují celou osobnost, nebo jsou povrchní – př. sentimentalita)
  
• 
  stálost (mohou trvat sekundy – úžas, nebo roky – láska)
  
• 
  ambivalence (smíšenost, protikladné pocity)
  
• 
  aktuálnost (i stejný podnět může později vyvolat jinou reakci než poprvé)
  
• 
  nakažlivost
  
• 
  výrazovost (projevují se navenek v mimice, gestech apod.)
  

Složky emocionálního procesu:

vzrušení (nárůst pohybové aktivity, růst intenzity psychických procesů – může mít i podobu strnulosti a apatie, nejen extáze a paniky)  znaménko emoce (+, -)  modalita (kvalita, některé emoce vyvolávají tendenci reagovat určitým způsobem – např. útěkem, jiné se projevují jenom výrazem)
Klasifikace emocí:

1) z hlediska vývojového:

• 
  tělesné pocity (nejjednodušší)
  
• 
  nižší city (odráží ne-/uspokojení potřeb)
  
• 
  vyšší emoce (čistě lidské – etické, estetické, intelektuální, sociální)
  

2) z hlediska intenzity a délky trvání emocí:

• 
  citové reakce (krátké, od slabých až po silné, bouřlivé – tzv.afekty, lze je dělit na útočné (hněv), obranné (strach, údiv, rozhořčení), sociální (obdiv, úcta, pýcha, soucit, zahanbení)
  
• 
  citové stavy (déletrvající, patří sem nálady, které jsou podmíněny mnoha okolnostmi vč.temperamentu, jsou různě dlouhé a různě stálé)
  
•