Základní heraldická a genealogická pravidla

Základní heraldická pravidla
Vypracoval JUDr. Tomáš Tyl, Ph.D.
HERALDIKA
Heraldika – pomocná věda historická, která se zabývá naukou o znacích a jejich tvořením. Lze ji tak do značné míry považovat za druh umění, má však řadu pravidel. Heraldika může být státní, městská, církevní, rodová i osobní, ale nejsou vyloučeny ani různé kombinace (heraldika cechovní apod.). Heraldika úzce spolupracuje s faleristikou (věda o řádech a vyznamenáních), jakož i vexilologií (věda o praporech, vlajkách apod.) a sfragistikou (věda o pečetích).
Základní heraldická pravidla:

V heraldice je omezený počet barev a nesmí se užívat odstíny. Důvod je prostý – znak musí být rozpoznatelný i ve velké dálce (je třeba rozpoznat spojence či nepřítele a to i na velkou vzdálenost). Např. černý lev na modrém poli by byl velmi špatně vidět. Naopak černý lev na zlatém poli je vidět velmi dobře. Proto heraldika stanovuje dvě základní kategorie barev neboli tinktur:

1. 
   barvy:
   
   1. 
      červená
      
   2. 
      modrá
      
   3. 
      zelená
      
   4. 
      černá
      
      1. 
         Zvláště pro církevní hodnostáře existuje barva „purpurová“ a v úpadkové době byla užívána též „hnědá“ (což je směsice jiných barev), ale dnes by se již používat neměla, není-li to nutné (např. kmen stromu může být hnědý, potom se říká, že jde o „přirozenou barvu“).
         
2. 
   Kovy:
   
   1. 
      Zlato (= žlutá barva)
      
   2. 
      Stříbro (= bílá barva)
      

Zvláště ve Velké Británii a později i ve Francii se užívaly tzv. kožešiny, mezi které patřil nejen hermelín (známý z královských plášťů), ale také sobol, kunina a popelčina (popelka = druh vzácné veverky).

Základní pravidlo zní: „NELZE dávat barvu na barvu a kov na kov“. Tedy – nesmí se dát červená na modrou, modrá na černou apod. Rovněž nelze dát stříbrnou (bílou) na zlatou (žlutou) a naopak. Vždy musí být zachován kontrast, tzn. figura na štítě musí být jasně viditelná i z velké dálky a nesmí splývat s jinými barvami.
Základním prvkem ve štítu je tzv., „figura“, čili prvek, který něco znázorňuje. Může jím být prakticky cokoli, co lze snadno popsat i v dnešním jazyce (od jablka po nástroje – např. meč, sekyra apod.). Vyloučeny jsou novodobé a složité věci (např. elektronika – počítače, telefony apod., ale také auta a jiné věci, které patří do moderní doby). Figury je možné kombinovat a uvážlivě spojovat (např. lev držící sekyru = znak řezníků), nesmí jich však být mnoho. Štít lze rozdělit mnoha způsoby, např. podélně nebo svisle, ale také „z rohu do rohu“ (tzv. pošikem nebo pokosem). Štít je pak dělený na tzv. pole, v každém poli může být jiná figura (nebo v něm nemusí být dokonce figura žádná – např. svisle dělený štít,jedna polovina černá, druhá stříbrná čili bílá).
Osobní znak čili erb

Erb je charakteristickým souborem prvků, který členíme na základní části: štít, přilbice nad štítem, čelenka resp. točenice či koruna nad přilbicí (v případě šlechticů), z ní vycházející tzv. klenot, přilbice je zčásti zahalena přikrývadly, která splývají po obou stranách štítu.

Příklady erbu šlechtice:

V erbu nešlechtice (občana) se neužívá korunka nad přilbicí a přilbice je tzv. kolčí, tedy bez mřížek – příklad: