DisertačNÍ práce lidská práva V Evropské unii

5.3 Vývoj vztahu ES/EU k lidským právům

Následující text přináší rozbor vývoje vztahu ES/EU k lidským právům a reflektuje rovněž reakce členských států a jejich ústavních soudů. Nejprve se nastíní vývoj zakotvení lidských práv v primárním právu a pouze rámcově rovněž v právu sekundárním a poté následuje rozbor aktivity institucí s důrazem na judikaturu Soudního dvora. Právě tento empiricko-analytický rozbor přinese data, která budou posléze využita při vypracování shrnujícího pohledu na vývoj vztahu EU k problematice lidských práv. Práce diskutuje rovněž možnosti hlubší spolupráce na poli lidských práv v rámci Unie a zkoumá míru kompatibility členských států, co se podpisů nejvýznamnějších lidskoprávních úmluv týče a srovnává dodržování lidských práv členskými státy Unie v rámci kontrolního mechanismu Rady Evropy – u Evropského soudu pro lidská práva.

V zakládajících dokumentech Evropských společenství z 50. let 20. století, ve Smlouvě o založení Evropského společenství uhlí a oceli (Pařížská smlouva) z roku 1951 a Smlouvě o založení Evropského hospodářských společenství a Smlouvě o EURATOM (Římské smlouvy) z roku 1957, se o lidských právech nepíše, a to dokonce ani v preambulích. Přitom již před podpisem zakládajících smluv tří evropských společenství došlo k podpisu Všeobecné deklarace lidských práv OSN i Evropské úmluvy o lidských právech. Evropská společenství však byla zamýšlena primárně jako platforma pro ekonomickou spolupráci a různé zdroje se shodují, že při uzavírání smluv se neuvažovalo, že by se Společenství mohla zabývat i problematikou lidských práv (Craig – de Búrca 2003: 317). Na základě této informace se lze domnívat, že zakládající státy neměly v úmyslu, aby Společenství přišla s lidskými právy vůbec do styku. Původní vývoj to jen potvrzoval, když Soudní dvůr odmítnul rozebírat naříkané porušení lidskoprávních standardů s poukazem na nedostatek pravomoci⁷². Nicméně Soudní dvůr své stanovisko po pár letech přehodnotil a v případu Stauder 29/69 vyřknul poměrně nenápadnou větu – „základní lidská práva, obsažená v obecných principech komunitárního práva a chráněná Soudním dvorem.“ (bod 7 rozsudku), která měla za důsledek, že oblast lidských práv se dostává do zorného pole působení Evropských společenství. Lze mít velmi důvodně za to, že Soudní dvůr tak nečiní z vlastního idealistického přesvědčení, ale v obavách před reakcí národních ústavních soudů. Soudní dvůr totiž hned na začátku 60. let vyvinul pomocí případů Van Gend en Loos 26/62 a Costa v. ENEL 6/64 (a dalších) své nejznámější doktríny přímého účinku a přednosti⁷³, díky nimž se ES začala výrazně odlišovat od jiných mezinárodních organizací. Evropské právo mělo mít na základě těchto doktrín přednost před právem národním a mohly se jej dovolat přímo osoby, a to před národními soudy. Způsob, jakým má být evropské právo národními soudy interpretováno navíc do jisté míry řídí Soudní dvůr skrze institut předběžné otázky, v rámci níž národní soudy vznášejí k Soudnímu dvoru dotaz ohledně výkladu evropského práva a Soudní dvůr tuto otázku zodpovídá. V rámci mnou předpokládané všeobecné tendence institucí o dosahování co nejvyšší vlastní důležitosti a vážnosti by se měl Soudní dvůr snažit při výkladu a rozhodování o co nejvyšší posílení nadnárodní dimenze, protože tím vzrůstá i jeho relevance. Omezení pro Soudní dvůr spočívají v tom, že základní pravidla (primární právo) určují členské státy, tudíž by Soudní dvůr zároveň neměl zároveň vystupovat příliš vehementně vůči intergovernmentálním preferencím⁷⁴. Preference států jsou zachyceny v prvé řadě ve Smlouvách, které znamenají pro Soudní dvůr základní omezení. V případě přílišného aktivismu Soudního dvora se mohou státy dohodnout na změnách pravidel hry a Soudní dvůr více svázat, aby vystupoval v souladu s jejich preferencemi. Soudní dvůr musí tudíž vystupovat velmi balancovaně a snažit se neponouknout státy k restrikcím, ale na druhé straně udržovat pro-integrační kurz, s nímž roste i důležitost supranacionální úrovně, a tím i vlastní instituce.

Judikatura Soudního dvora se od 70. let v oblasti ochrany lidských práv významně rozvíjela a Soudní dvůr postupně identifikoval zdroje, v nichž se lidská práva, která mají instituce ES dodržovat, nacházejí. Soudní dvůr používá zásadně obratu „základní práva“ a následující text bude jeho terminologii při výkladu judikatury respektovat. Signál Soudního dvora zachytily od 70. let i další instituce a začínají se o lidská práva zajímat.

Soudní dvůr (potažmo další instituce ES/EU) nachází zdroje lidských práv ve společných ústavních tradicích členských zemí (11/70 Internationale Handelsgesellschaft) a v mezinárodních úmluvách o lidských právech (4/73 Nold), v rámci nichž má zvláštní postavení Evropská úmluva o lidských právech (36/75 Rutili). Soudní dvůr ale odkazuje jako na svou inspiraci rovněž třeba na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (T-184/95 Acme Industry v Rada) či Evropskou sociální chartu (149/77 Defrenne v. Sabena) a výslovně zmiňuje a bere v úvahu i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (C-94/00 Roquette Frères SA, bod 29 rozsudku).

Z hlediska přílišného aktivismu Soudního dvora se jako mnohem významnější korektiv než vlády členských států, které by mohly stanovit Soudnímu dvoru závazné hranice pro jeho soudní činnost, ukázaly být nejvyšší a ústavní soudy členských států, které se nemínily smířit s rozpínáním evropského práva a nadnárodní dimenze vůbec. Zvláště relevantní je v tomto ohledu počínání německého Spolkového ústavního soudu, který neakceptoval doktrínu přednosti evropského práva a trval na své roli strážce ústavnosti, který nepovolí aplikaci práva, jež by porušilo základní práva osob, postulovaná německou ústavou. V nesouhlasu s koncepcí Soudního dvora, stavějící evropské právo před právo národní a sebe na vrcholek soudní soustavy v rámci celého systému ES/EU, nestál Spolkový ústavní soud osamocený. Naopak, s podobným názorem se k němu připojila řada soudů z jiných členských států, například italský ústavní soud, dánský ústavní soud, francouzský a koneckonců také český ústavní soud⁷⁵. Vztah národní a nadnárodní úrovně práva je v neustálém vývoji, protože judiciální prostor je zejména v poslední době charakterizován bohatými interakcemi. Jednotlivé národní ústavní soudy se inspirují nejen mezi sebou navzájem, což lze názorně dokázat třeba na inspiraci českého ústavního soudu u německého ústavního soudu, ale navíc ještě reagují na judikaturu Soudního dvora a zase na rozhodnutí významných ústavních soudů. Obě soudní dimenze pak shodně musí brát v potaz změny primárního práva, případně i důležitých předpisů sekundárního práva.