217
Emil Souleimanov – Kamil Pikal: Perspektivy ázerbájdžánského nacionalismu a separatismu v Íránu
Peršanů. V důsledku všech těchto faktorů u ázerbájdžánských migrantů do per-
ských měst (stejně jako u migrantů z jiných menšin) docházelo k intenzivní per-
sifi kaci (Minahan 2002: 1765–1766).
Míra asimilace či ztotožnění se s íránskou státností a jejími ideologiemi se čas-
to odráží už ve způsobu, jak se jednotliví Ázerbájdžánci v Íránu označují. Celkem
se používají tři skupiny autoetnonym. Termín Azərbaycanlı (Ázerbájdžánec) je
politicky neutrální a poukazuje na teritoriální původ jedince. Oproti tomu uží-
vání etnonyma Azəri naznačuje inklinaci k perskému nacionalismu, tzv. paní-
ránismu, který se v Íránu etabloval během šáhova režimu a dodnes je v zemi
vlivný. Podle něj jsou dnešní Ázerbájdžánci poturčenými potomky íránské et-
nické skupiny Azárí, která v regionu sídlila před příchodem turkických kmenů
v 11. století. Naopak pojmenování Türk (Turek) či Azərbaycan Türkl
ə
ri (ázer-
bájdžánští Turci) odkazuje na afi liaci s neíránskou, tureckou/turkickou identitou.
I v perském prostředí se někdy pro zvýraznění neíránské identity obyvatelstva
Ázerbájdžánu používá termínu Tork (Turek), přičemž použití tohoto termínu ze
strany Peršanů má mnohdy poněkud pejorativní nádech (Asgharzadeh 2007: 7).
Ázerbájdžánci jsou jako ší‘ité tradičně plně integrováni do společenského
života země. Nezanedbatelný podíl vysokých státních úředníků, duchovenstva,
armádní generality, hospodářsky významných osobností či představitelů inte-
lektuální elity tvoří Ázerbájdžánci. K nejvýznamnějším příkladům patří beze
sporu nejvyšší duchovní vůdce země ajatolláh Alí Chameneí, opoziční předák
a reformistický kandidát na prezidenta při loňských volbách Mír-Hosejn Musáví
(mimochodem vzdálený příbuzný Chameneího, který navíc pochází ze stejné
vesnice jako ajatolláh) či ministr vnitra Sadek Mahsúlí.
Podmínkou získání vysokého postavení ve společnosti je však odmítnutí tur-
kické identity a přihlášení se k identitě íránské, resp. k myšlence íránské státnos-
ti. Mnozí Ázerbájdžánci se proto od svého turectví, a do jisté míry též od původu
z ázerbájdžánských provincií distancují, což platí zejména o příslušnících star-
ších generací. Např. ajatolláh Chameneí jen velmi zřídka na veřejnosti hovoří
ázerbájdžánskou turečtinou a říká o sobě, že je „Íránec z Mašhadu“ (Racisism ...
2009, online).
Historická zkušenost íránských Ázerbájdžánců
Datace příchodu turkických kmenů na území obou Ázerbájdžánů je dosud před-
mětem sporů mezi ázerbájdžánskými a perskými historiky, nicméně nejpozdě-
ji se tak stalo za vlády první perské dynastie turkického původu, Ghaznovců
(963–1187). Počínaje Ghaznovci měla převážná většina dynastií, které vládly
Persii, silné vazby na turkické prostředí či přímo turkický původ. Za zmínku
218
ČESKÝ LID 99, 2012, 2
stojí zejména safíovská dynastie (1501–1722), za jejíž vlády se Persie po letech
úpadku vrátila mezi velmoci, a právě tato dynastie učinila ší‘itský islám státním
náboženstvím. Etnický původ Safíovců je dodnes předmětem sporů, nicméně
i nejhorlivější stoupenci teorie o jejich íránském původu připouštějí, že mateř-
štinou nejstarších příslušníků dynastie byl turkický jazyk. Poslední turkickou
dynastií v Persii byli Kádžárovci (1785–1925), kteří byli příslušníky turkické
(sub)etnické skupiny Kádžárů. Ázerbájdžánská turečtina měla po větší část výše
vymezeného milénia status jazyka armády a částečně také dvora. Kmeny a klany
turkického původu zaujímaly přední pozice ve společenském životě země (Sha-
ffer 2002: 16–22).
Na počátku 20. let minulého století skončila turkická dominance nad Persií
s ustavením první ryze perské dynastie Pahlávíovců. V té době již silně vyvi-
nutý perský nacionalismus nabyl statutu státní ideologie (Southern Azerbaijan
2010: 4–5).
Státotvorný význam ší‘itského islámu, byť zůstal i nadále státním
náboženstvím, byl ze strany šáhova režimu všemožně utlumován. Důvodem byl
patrně fakt, že vzhledem k početné sunnitské menšině nemohl hrát roli zastřešu-
jící kolektivní identity. Místo toho převládl paníránský nacionalismus a politika
asimilace etnických minorit. Došlo dokonce i k jakési zpětné asimilaci všech
zmíněných turkických dynastií, jejichž neperská identita byla tehdejší naciona-
listickou historiografi í důsledně popírána, což do jisté míry pokračuje dodnes.
V případě Ázerbájdžánců, kteří především byli vzhledem ke svému počtu
a míře integrace do perské společnosti vnímáni jako potenciální hrozba územ-
ní integrity země, nabyla asimilační politika státu obzvláště kuriózní podoby.
Režim popíral odlišnou turkickou identitu Ázerbájdžánců a místo toho se jim
snažil vnutit teorii, podle níž byli lingvisticky turkizovanými příslušníky írán-
ského etnika Azárí. Jak již bylo uvedeno výše, byla zakázána výuka v ázerbájd-
žánské turečtině, a dokonce i její užívání na veřejnosti.
Další součástí asimilační kampaně byla politika zesměšňování turkických
Ázerbájdžánců. Byl vytvořen a propagován stereotyp „blbého Turka“ (Tork-e
char – „turecký osel“ jako protikladu obrazu kultivovaného Peršana). Turecký
osel se postupně stal integrální součástí íránského folkloru a od 30. let 20. století
cirkuloval v podobě vtipů a objevoval se v literatuře i ve fi lmu. Přitom neexis-
tují doklady o dřívějším masovém rozšíření tohoto stereotypu (Akhbari 2009:
56–57).
V těchto podmínkách začali mnozí Ázerbájdžánci svůj turkický původ skrý-
vat, resp. negovat – zpravidla tím, že se začali hlásit k íránské identitě. Tato
negace nabírala buď podobu zanedbávání svého regionálního původu a přije-
tí paníránismu, nebo akceptace teze o íránském původu Ázerbájdžánců. Tento