Cesky lid 2012. indb

217

Emil Souleimanov – Kamil Pikal: Perspektivy ázerbájdžánského nacionalismu a separatismu v Íránu

Peršanů. V důsledku všech těchto faktorů u ázerbájdžánských migrantů do per-

ských měst (stejně jako u migrantů z jiných menšin) docházelo k intenzivní per-

sifi kaci (Minahan 2002: 1765–1766).

Míra asimilace či ztotožnění se s íránskou státností a jejími ideologiemi se čas-

to odráží už ve způsobu, jak se jednotliví Ázerbájdžánci v Íránu označují. Celkem 

se používají tři skupiny autoetnonym. Termín Azərbaycanlı (Ázerbájdžánec) je 

politicky neutrální a poukazuje na teritoriální původ jedince. Oproti tomu uží-

vání etnonyma Azəri  naznačuje inklinaci k perskému nacionalismu, tzv. paní-

ránismu, který se v Íránu etabloval během šáhova režimu a dodnes je v zemi 

vlivný. Podle něj jsou dnešní Ázerbájdžánci poturčenými potomky íránské et-

nické skupiny Azárí, která v regionu sídlila před příchodem turkických kmenů 

v 11. století. Naopak pojmenování Türk (Turek) či Azərbaycan Türkl

ə

ri (ázer-

bájdžánští Turci) odkazuje na afi liaci s neíránskou, tureckou/turkickou identitou. 

I v perském prostředí se někdy pro zvýraznění neíránské identity obyvatelstva 

Ázerbájdžánu používá termínu Tork (Turek), přičemž použití tohoto termínu ze 

strany Peršanů má mnohdy poněkud pejorativní nádech (Asgharzadeh 2007: 7).

Ázerbájdžánci jsou jako ší‘ité tradičně plně integrováni do společenského 

života země. Nezanedbatelný podíl vysokých státních úředníků, duchovenstva, 

armádní generality, hospodářsky významných osobností či představitelů inte-

lektuální elity tvoří Ázerbájdžánci. K nejvýznamnějším příkladům patří beze 

sporu nejvyšší duchovní vůdce země ajatolláh Alí Chameneí, opoziční předák 

a reformistický kandidát na prezidenta při loňských volbách Mír-Hosejn Musáví 

(mimochodem vzdálený příbuzný Chameneího, který navíc pochází ze stejné 

vesnice jako ajatolláh) či ministr vnitra Sadek Mahsúlí.

Podmínkou získání vysokého postavení ve společnosti je však odmítnutí tur-

kické identity a přihlášení se k identitě íránské, resp. k myšlence íránské státnos-

ti. Mnozí Ázerbájdžánci se proto od svého turectví, a do jisté míry též od původu 

z ázerbájdžánských provincií distancují, což platí zejména o příslušnících star-

ších generací. Např. ajatolláh Chameneí jen velmi zřídka na veřejnosti hovoří 

ázerbájdžánskou turečtinou a říká o sobě, že je „Íránec z Mašhadu“ (Racisism ... 

2009, online).

Historická zkušenost íránských Ázerbájdžánců

Datace příchodu turkických kmenů na území obou Ázerbájdžánů je dosud před-

mětem sporů mezi ázerbájdžánskými a perskými historiky, nicméně nejpozdě-

ji se tak stalo za vlády první perské dynastie turkického původu, Ghaznovců 

(963–1187). Počínaje Ghaznovci měla převážná většina dynastií, které vládly 

Persii, silné vazby na turkické prostředí  či přímo turkický původ. Za zmínku 

---

218

ČESKÝ LID 99, 2012, 2 

stojí zejména safíovská dynastie (1501–1722), za jejíž vlády se Persie po letech 

úpadku vrátila mezi velmoci, a právě tato dynastie učinila ší‘itský islám státním 

náboženstvím. Etnický původ Safíovců je dodnes předmětem sporů, nicméně 

i nejhorlivější stoupenci teorie o jejich íránském původu připouštějí, že mateř-

štinou nejstarších příslušníků dynastie byl turkický jazyk. Poslední turkickou 

dynastií v Persii byli Kádžárovci (1785–1925), kteří byli příslušníky turkické 

(sub)etnické skupiny Kádžárů. Ázerbájdžánská turečtina měla po větší část výše 

vymezeného milénia status jazyka armády a částečně také dvora. Kmeny a klany 

turkického původu zaujímaly přední pozice ve společenském životě země (Sha-

ffer 2002: 16–22).

Na počátku 20. let minulého století skončila turkická dominance nad Persií 

s ustavením první ryze perské dynastie Pahlávíovců. V té době již silně vyvi-

nutý perský nacionalismus nabyl statutu státní ideologie (Southern Azerbaijan 

2010: 4–5).

 

Státotvorný význam ší‘itského islámu, byť zůstal i nadále státním 

náboženstvím, byl ze strany šáhova režimu všemožně utlumován. Důvodem byl 

patrně fakt, že vzhledem k početné sunnitské menšině nemohl hrát roli zastřešu-

jící kolektivní identity. Místo toho převládl paníránský nacionalismus a politika 

asimilace etnických minorit. Došlo dokonce i k jakési zpětné asimilaci všech 

zmíněných turkických dynastií, jejichž neperská identita byla tehdejší naciona-

listickou historiografi í důsledně popírána, což do jisté míry pokračuje dodnes.

V případě Ázerbájdžánců, kteří především byli vzhledem ke svému počtu 

a míře integrace do perské společnosti vnímáni jako potenciální hrozba územ-

ní integrity země, nabyla asimilační politika státu obzvláště kuriózní podoby. 

Režim popíral odlišnou turkickou identitu Ázerbájdžánců a místo toho se jim 

snažil vnutit teorii, podle níž byli lingvisticky turkizovanými příslušníky írán-

ského etnika Azárí. Jak již bylo uvedeno výše, byla zakázána výuka v ázerbájd-

žánské turečtině, a dokonce i její užívání na veřejnosti.

Další součástí asimilační kampaně byla politika zesměšňování turkických 

Ázerbájdžánců. Byl vytvořen a propagován stereotyp „blbého Turka“ (Tork-e 

char – „turecký osel“ jako protikladu obrazu kultivovaného Peršana). Turecký 

osel se postupně stal integrální součástí íránského folkloru a od 30. let 20. století 

cirkuloval v podobě vtipů a objevoval se v literatuře i ve fi lmu. Přitom neexis-

tují doklady o dřívějším masovém rozšíření tohoto stereotypu (Akhbari 2009: 

56–57).

V těchto podmínkách začali mnozí Ázerbájdžánci svůj turkický původ skrý-

vat, resp. negovat – zpravidla tím, že se začali hlásit k íránské identitě. Tato 

negace nabírala buď podobu zanedbávání svého regionálního původu a přije-

tí paníránismu, nebo akceptace teze o íránském původu Ázerbájdžánců. Tento 

---