Cesky lid 2012. indb

221

Emil Souleimanov – Kamil Pikal: Perspektivy ázerbájdžánského nacionalismu a separatismu v Íránu

V neposlední řadě je Turecko vnímáno jako země, která je svou kulturou, ale 

i fyzickým vzhledem svých obyvatel ve srovnání s Íránem „evropštější.“ Íránci si 

v posledních letech oblíbili také turecká přímořská letoviska. Málokterá íránská 

rodina patřící k městské střední třídě nenavštívila Antalyu, Antakyu či Bodrum 

(İranlı turistler... 2011, online). Turkická identita, spojovaná s liberálním a vy-

spělým Tureckem, již není pro mnohé Íránce neprestižní. To má přirozeně čás-

tečný dopad také na vnímání svých vlastních ázerbájdžánských „Turků“.

Mnozí Íránci, zejména ázerbájdžánského původu, jezdí do Turecka za pra-

cí. Tam se seznamují s velmi silným tureckým nacionalismem a vědomím tur-

kické solidarity, což posiluje jejich etnicko-jazykové povědomí a redukuje jistý 

psychologický handicap, ukotvený z šáhových dob. Významnou roli v kontex-

tu probíhající emancipace íránských Ázerbájdžánců hraje i přijímání tureckého 

(a ázerbájdžánského) satelitního vysílání. Sledování tureckých televizních kaná-

lů se v severozápadním Íránu stalo běžným v 90. letech, ačkoli použití satelitů je 

v zemi formálně zakázáno. Mnohé ázerbájdžánské domácnosti tak sledují turec-

ké televizní stanice, které poskytují širší výběr pořadů, co do zajímavosti nesrov-

natelný s přísně cenzurovanou íránskou televizí. Pravidelné sledování tureckého 

vysílání tak napomáhá upevňování povědomí o turkické sounáležitosti, ale také 

u jeho diváků zlepšuje jazykové dovednosti. Není bez zajímavosti, že v posled-

ních zhruba deseti letech v jazyce íránských Ázerbájdžánců značně vzrostl počet 

anatolských turcismů (Alikhan 2008: 98).

Ztotožňování se s kavkazskými Ázerbájdžánci, kteří získali v roce 1991 

nezávislost, je rovněž významné. Mnozí sekulárně a nacionalisticky naladění 

Ázerbájdžánci vnímají s romantickým nadšením státní atributy Ázerbájdžánské 

republiky. Její existence pro ně slouží jako ukázka, kam až může jejich vlast-

ní emancipace dojít, aby byl vytvořen sjednocený Ázerbájdžán „od Derbentu 

po Hamadán“. K emancipaci íránských Ázerbájdžánců přispívá také nacionalis-

tická literatura a fi lmy ze severu. Iránští Ázerbájdžánci, kteří s těmito médii při-

cházejí do styku, se jejich prostřednictvím více dozvídají například o turkickém 

původu dynastií, které vládly Persii (Brown 2002: 68).

Vztah íránských Ázerbájdžánců k tzv. šuráví („Sovětům“), jak jsou sever-

ní Ázerbájdžánci dodnes mnohdy nazýváni, má i řadu negativních specifi k. 

Rozdělení ázerbájdžánského etnického prostoru mezi Rusko a Persii v roce 1828 

mělo dopad na citelnou kulturní rusifi kaci severoázerbájdžánského obyvatelstva, 

které navíc během sovětského režimu prošlo silnou sekularizací. Oproti tomu 

íránští Ázerbájdžánci, jakkoliv mohou být podle íránských standardů považo-

váni za poměrně liberální, si uchovali mnohé prvky tradičního patriarchálního 

života, zejména islám. Kavkazští Ázerbájdžánci jsou proto v severozápadním 

---

222

ČESKÝ LID 99, 2012, 2 

Íránu známí pro zkaženost mravů, která se projevuje např. větší volností dívek 

a žen, spíše formální úlohou islámu v zemi, a v neposlední řadě též požíváním 

alkoholu.

8

Je tedy patrné, že odlišná historická zkušenost života v carském Rusku, resp. 

SSSR v případě kavkazských Ázerbájdžánců a v Persii, resp. Íránu v případě 

jejich jižních soukmenovců vedla v obou spřízněných populacích ke zformování 

odlišných, v mnoha ohledech antagonistických kultur a identit. Navíc součas-

ná Ázerbájdžánská republika je v Íránu vnímána jako malý, ekonomicky, vo-

jensky a politicky relativně slabý a zkorumpovaný stát, ovládaný autoritativně 

jednou rodinou, který navíc utrpěl potupu v podobě vojenské porážky (Náhorní 

Karabach), což není případ Íránu (Shaffer 2000: 470). Proto se poněkud para-

doxně íránští Ázerbájdžánci ztotožňují více s Tureckem než s Ázerbájdžánskou 

republikou.

Tyto faktory způsobily, že emancipace ázerbájdžánské populace v severozá-

padním Íránu je od poloviny 90. let minulého století na vzestupu. Od roku 1996 

se větší demonstrace v Tabrízu, Urmíji a dalších převážně ázerbájdžánských 

městech severozápadního Íránu konají přibližně jednou za 2–3 roky. Hlavním 

požadavkem demonstrantů je zřízení výuky v turkickém jazyce a uznání etnické 

a jazykové svébytnosti „ázerbájdžánských Turků“, jak se prezentují. Čas od času 

zaznívají i požadavky na zřízení kulturně-administrativní autonomie v ázerbájd-

žánských provinciích (Elling 2008: 486).

Kulminaci emancipačních vystoupení Ázerbájdžánců a zároveň bod obratu 

v tomto ohledu představují nepokoje z května a června 2006. Rozbuškou ne-

pokojů bylo vydání státního deníku „Írán“ z 12. května 2006, který obsahoval 

hrubě urážlivou karikaturu Ázerbájdžánce jako hloupého a špinavého švába, 

a jeden článek namířený proti ázerbájdžánské menšině. Krátce po zveřejnění de-

honestujících materiálů v uvedeném deníku došlo v převážně ázerbájdžánských 

městech severozápadního Íránu, ale i v samotném Teheránu k mnohatisícovým 

demonstracím iniciovaným studenty, které na několik dnů až týdnů paralyzovaly 

život těchto měst (Baharan 2010: 15).

Demonstranti se dokonce načas zmocnili televizního vysílače v západoázer-

bájdžánském městě Urmija a budovy městského magistrátu ve východoázerbáj-

džánském Sulduzu. Přitom jednotky místní policie a milice (basídžů a pasan-

dáránů), složené z etnických Ázerbájdžánců, v převážně většině odmítly proti 

soukmenovcům zasáhnout, což je pro Írán bezprecedentní jev.

Demonstranti požadovali potrestání autorů karikatury a článku. To se sice 

vzápětí stalo a autoři článku a šéfredaktor deníku byli odstaveni a vydávání titulu 

8

  Osobní konzultace E. S. s obyvateli Tabrízu, září 2010.

---