Cesky lid 2012. indb

219

Emil Souleimanov – Kamil Pikal: Perspektivy ázerbájdžánského nacionalismu a separatismu v Íránu

přístup platil zejména v případě představitelů společenské elity Ázerbájdžánců, 

ale také mas ázerbájdžánských venkovanů, kteří odešli do Teheránu a dalších 

íránských měst mimo historický Ázerbájdžán během industrializace v 60.–70. 

letech minulého století a později (Mohtadi 1986: 717–718).

Islámská revoluce (1979) do jisté míry zredukovala sílu íránského naciona-

lismu tím, že upevnila roli ší‘itského náboženství jako přední složky kolektivní 

identity Íránců. Od 90. let 20. století, krátce po íránsko-irácké válce (1980–1988) 

se však úloha íránského (perského) nacionalismu znovu upevnila. A to mělo 

za následek i upevnění protiturkických nálad, namířených zejména proti ázer-

bájdžánské minoritě země. Vedle staršího obrazu „hloupého Turka“ se začaly 

objevovat další negativní stereotypy Ázerbájdžánců, zobrazovaných nově také 

jako vesničtí křupani bez slušného vychování, kteří jsou navíc nedůvěryhodní, 

lační po penězích a tíhnoucí k násilí.

Zejména ve městech, kde Peršané tvoří většinu, se proto příslušníci ázerbáj-

džánské komunity snaží, resp. donedávna snažili svůj ázerbájdžánský původ 

skrývat, aby se nestávali objektem výsměchu a diskriminace ze strany větši-

nové populace. V etnicky smíšených ázerbájdžánsko-perských rodinách, které 

jsou početné zejména v íránských velkoměstech, se děti zpravidla hlásí k per-

ské národnosti. Mnohé děti v plně ázerbájdžánských rodinách žijících mimo 

ázerbájdžánské provincie rodiče od narození učí pouze perštinu a vyhýbají se 

komunikaci v turkickém jazyce, aby se jejich potomci vyhnuli posměchu kvů-

li ázerbájdžánskému přízvuku či původu, resp. aby byla jejich ázerbájdžánská 

identita účinně skryta (Racisism ... 2009, online).

Dosavadní dějinnou zkušenost íránských Ázerbájdžánců lze shrnout do kon-

statování, že po staletích, během nichž bylo užívání turkického jazyka znakem 

příslušnosti k vládnoucí třídě a pojilo se se značnou prestiží, byly během 20. 

století jakékoliv projevy turkické identity velmi silně a poměrně účinně potla-

čovány. Tento proces usnadnila také skutečnost, že na rozdíl od Arabů, Kurdů, 

Balúčů či některých dalších menšinových etnik v zemi Ázerbájdžánci v té době 

již opustili tradiční uspořádání společnosti, kdy pevné vazby uvnitř rodových 

(u některých skupin i kmenových) struktur výše uvedených menšinových etnik 

značně napomohly v udržování vlastní identity. Na druhou stranu Ázerbájdžánci 

neměli mnoho příležitostí vytvořit si vlastní nacionalistickou historiografi i, kte-

rá by napomohla k uchování vlastní identity tak, jak je tomu u většiny moder-

ních národů. Navzdory těmto handicapům nebyla turkická identita íránských 

Ázerbájdžánců zcela eliminována. Spíše byla vytlačena z veřejného diskurzu 

do soukromí. Spolu se změnou společenského klimatu v posledních letech se 

opět dere na povrch, a to na íránské poměry až s překvapivou intenzitou.

---

220

ČESKÝ LID 99, 2012, 2 

Rozmach ázerbájdžánského nacionalismu v posledních letech

Přibližně od poloviny 90. let dochází k postupnému upevňování turkické identi-

ty íránských Ázerbájdžánců. Stále více Ázerbájdžánců se ke svému turkickému 

původu hlásí. Na rozdíl od dřívější situace již není trestné, ale ani společensky 

nepřijatelné v ázerbájdžánské turečtině mluvit na veřejnosti, i když to může způso-

bit příležitostné negativní reakce ze strany obyvatel. Tento vývoj je podmíněn ně-

kolika faktory vývoje jak v celém Íránu, tak v jeho ázerbájdžánských provinciích.

Jednou z nejdůležitějších příčin nového rozmachu ázerbájdžánského nacio-

nalismu v Íránu je bezesporu redukce sebeidentifi kace s teokratickým státem 

a náboženstvím a posílení etnických nacionalismů na celostátní úrovni. Jak 

známo, Írán je z podstatné části tvořen populací v produktivním věku (kolem 

2/3 celkového počtu obyvatelstva cca 73 milionů lidí tvoří mládež pod 30 let 

věku), která převážné usiluje o uvolnění restrikcí a společenské změny. Mnozí 

mladí Íránci jsou nespokojeni s restriktivním režimem duchovních, což bylo 

umocněno zejména během krvavých nepokojů kolem znovuzvolení Mahmúda 

Ahmadínežáda, ke kterému došlo v druhé polovině roku 2009. Již se neztotož-

ňují s teokracií, resp. se s ní ztotožňují v mnohem menší míře než generace jejich 

rodičů (Moosavi 2007).

Napříč společností, zejména v urbánním prostředí, je rozšířena deziluze 

z teokratické formy vládnutí a odpor k jeho fundamentalistickým projevům. 

Stále  častěji se ozývají přání po nastolení společenských reforem. Mnozí 

vzdělaní Íránci se z protestu vůči režimu hlásí méně i k náboženské identitě. 

Naopak obdivují Západ.

7

 Totéž se týká i Ázerbájdžánců. Přirozeně oslabení 

sebeidentifi kace s režimem a náboženstvím vede k hledání alternativní ideolo-

gie – oživení (etnického) nacionalismu, což u mnoha Ázerbájdžánců znamená 

nacionalismus turkický.

V případě Peršanů se pak jedná o stále rozšířenější úlohu nacionalismu per-

ského, který se obrací k předislámské tradici staroslavných perských říší (Abdi 

2001: 52) Tento vývoj je refl ektován i produkcí stále většího množství fi lmů 

a beletrie glorifi kujících předislámskou minulost Peršanů. Zdá se, že tento fe-

nomén je tolerován ze strany kleriků, ba je jimi v jistém ohledu i podporován. 

Vzniká tak živná půda pro konfl ikt turkického (ázerbájdžánského) a íránského 

(perského) nacionalismu (Racisism ... 2009, online).

Pro výše popsaný typ mladých Íránců představuje Turecko svobodnou pro-

západní a poměrně rozvinutou zemi, která je navíc politicky a vojensky mocná. 

7

  Nutno podotknout, že situace, kdy se rebelující mládež na protest proti režimu projevuje výraz-

ně prozápadně, není v Íránu zcela novým fenoménem. Podobný vývoj bylo možné zaznamenat 

také v době šáhových reforem ve 30. letech 20. století.

---