Jazyková komika V cimrmanovských textech autorské dvojice Svěrák a Smoljak

12 Lijavec /Hra s opravdovým deštěm/

12. 1 Děj
Lijavec je hra pro pět osob a je to jediná hra, ve které vystupuje sám Jára Cimrman, žijící již ve starobinci. To se dozvíme až na jejím konci. Scénář je totiž vlastně scéna patřící k Cimrmanovu objevu léčebného divadla, díky němuž si mohli i introvertně založení lidé „sehrát vymyšlený příběh, v němž si mohli ventilovat své frustrace.“¹⁶⁰

Jednou z oněch pěti osob v této hře je inspektor starobinců, který se vypravil pomoci Járovi Cimrmanovi poté, co mu v dopise popsal, jak špatně je sním ve starobinci zacházeno. Nevlídné počasí však inspektora donutí zastavit se v útulku pro tovaryše. Tam se potká s porodním dědkem Formánkem. Jako další přijde generál Pihrt, který zapisuje a udává každého, kdo se směje anekdotám o monarchii. Správcová se typově vymyká ženským postavám, které se dosud v cimrmanovských hrách objevovaly. Je to osoba nevrlá a vůbec není předmětem erotické tužby. Jelikož je Divadlo Járy Cimrmana od začátku čistě pánským souborem, je i tato ženská postava hrána mužem. V diskusi před samotnou hrou Lijavec profesor Smoljak využívá příležitosti a osvětlí divákům výhody divadla bez hereček:

Má to své nesporné výhody: vystačíme si s jednou společnou šatnou, nikdy jsme neměli jedinou mateřskou dovolenou… A pokud jde o umělecké hledisko… zahrát ženu není pro nikoho z nás problém. Hlasově se nám dnes velice přiblížily, většina z nich kouří, vzhledově si sice musíme někdy vypomáhat, ale která žena to nedělá a z psychologického hlediska je ženská postava celkem jednoduchá záležitost. Dalo by se říci, že zahrát muže je pro nás daleko větší problém.¹⁶¹
Malou rolí v Lijavci je mlynář, který přijde do útulku s velkými bolestmi břicha a porodní dědek Formánek ho jich zbaví. Na konci hry generál Pihrt oznámí, že monarchie padla, vzápětí herci vypadnou z role a správcová zažene všechny do postele.
12. 2 Jazyková komika

12.2.1 Oxymóron

Nelogická větná konstrukce použitá v úvodní diskusi odpovídá na otázku, zda Jára Cimrman věřil v Boha. „V Cimrmanově soukromém deníku jsem našel tento výrok: ‚Jsem bezvýhradný ateista; až se bojím, že mě pánbůh potrestá.‘ “¹⁶²

12.2.2 Paronyma

Délka samohlásek má v češtině schopnost rozlišovat význam slov. Je tedy důležitým distinktivním znakem, čehož využila dvojice autorů ke komickému účinku. Generál Pihrt se přeřekne, když se loučí při odchodu. „No, přestává pršet, musím jít. To víte, povinnost. Povinnost vola. Totiž povinnost volá.“¹⁶³

12.2.3 Frazeologismy

Frazeologismy jsou spojení slov, jejichž pravý význam musíme znát, neboť není možné ho odvodit. Frazeologismy nemůžeme brát doslovně. Pokud tak učiníme, vznikne komická situace. Stejně jako v anekdotě o císaři, kterou přečte Formánek z Pihrtova zápisníku. „Anekdota: Následník trůnu návštěvou u císaře po dešti. Slez z toho trůnu, Veličenstvo! Je po dešti. Proč bych slézalo, synovče? Minule jsi řeklo, že slezeš, až naprší a uschne. Konec anekdoty. (Oba se smějí.)“¹⁶⁴

12.2.4 Jména

Opět se můžeme přesvědčit, jak si autoři hrají se slovy. Tentokrát využili název živočicha, který má ženské i mužské pohlavní orgány v jednom těle. Jako zdroj komiky takovou hru označil i Pastyřík: „Při kladení autorova důrazu na formu vlastního jména bývá především autorovou prioritou jazyková hra.“¹⁶⁵ Jedním z témat v závěrečné besedě ke hře Lijavec uvádí Cimrman tři příběhy určené ke vzbuzení lítosti. Jeden z nich je určen žebračkám:
Milostpane, když se na mě dnes díváte, jistě byste neřekl, že jsem býval umělkyně. Jmenuji se Hermína Froditová a vystupoval jsem pod uměleckým jménem Herma Frodit.¹⁶⁶

13 Dobytí Severního pólu Čechem Karlem Němcem 5. dubna 1909 /Severské drama/

13. 1 Děj
Tato hra má velmi dlouhý název, její děj je však možné popsat velmi krátce. Čtyři muži se rozhodnout dojít až k severnímu pólu. Diváci sledují, jak cestou náčelník Karel Němec, učitel Poustka, lékárník Šofr a Varel Frištenský čelí hladu a mrazu. K severnímu pólu dorazí čtyři, zpátky už se vrací v počtu pěti osob, neboť rozmrazí poručíka Berana, který se chtěl na severním pólu zmrazit, aby ho zachránily příští generace.

V semináři si diváci nejdříve vyslechnou nově objevenou Cimrmanovu báseň, poté přihlíží, jak vypadá v Divadle Járy Cimrmana zkouška uchazeče o místo technické posily divadla. Dále jsou diváci seznámeni s Cimrmanovou hrou Přetržené dítě a na závěr semináře dostane obecenstvo možnost shlédnout několik živých obrazů.

13. 2. Jazyková komika

13.2.1 Hra s písmeny

V jazykové oblasti se v hrách Divadla Járy Cimrmana odehrává „komická deformaci všeho druhu.“¹⁶⁷ Jak může být český text zdeformován pouhou záměnou jednoho písmene za druhé, nám názorně ukazuje chybný zápis Cimrmanovy hry, kterou Cimrman diktoval panu Padevětovi. Jelikož byl Cimrman nachlazený a měl ucpané nosní dutiny, některé hlásky zněly jinak, než měly. „Nepříliš vzdělaný výminkář zapisoval slova tak mechanicky, jak je slyšel, a neuvědomoval si, že rýma může smysl některých slov úplně změnit.“¹⁶⁸ Profesor Vondruška tak uvádí věci na pravou míru:
Věc je zcela jasná. Hra, ve které Cimrman vzpomíná na své dětství prožité v otcově krejčovské dílně, se pochopitelně nejmenuje Přetržené dítě, ale Přetržené nitě. Nikdo v ní také nikoho nepouští zadní bradou, nýbrž zadní branou. Kritikům dáme rovněž za pravdu, že krejčí může těžko volat ‚Bol! Bol!‘ a přitom radostně tleskat. Ale jak se tento výjev promění, víme-li, že ho v tu chvíli netrápil bol, nýbrž mol. Sami teď už lehce poznáte, že herečka Jelinková neoznačuje manžela za debila, když mu vyčítá: ‚Všichni byli na mé prebiéře, jenom ty jsi debyl!‘ ¹⁶⁹

13.2.2 Jména a příjmení

Náčelníkem výpravy na severní pól je Karel Němec. Jeho příjmení tak zní stejně jako obyvatelské jméno, které označuje obyvatele Německa. Náčelník je vlastenec, a tak při dobytí severního pólu považuje za nutné zdůraznit, že o jméno obyvatelské se rozhodně nejedná:
Náčelník: Přátelé, kamarádi, bratři! Po měsících útrap a strádání nadešla konečně vytoužená chvíle, kdy na tomto nejsevernějším bodě naší zeměkoule stanul Čech. Je to sice poněkud zkaleno tím, že jsem Němec. Ale jen jménem. Srdcem, hlavou i těmato nohama jsem Čech.¹⁷⁰
Příjmení poručíka Berana je zase shodné s názvem domácího hospodářského zvířete. To vede k nedorozumění mezi členy výpravy, kteří trpí hladem.
Frištenský: Víte co? Sníme Berana.
Lékárník: Ty máš berana? To je naše spása! Ty se vždycky s něčím vytasíš… Kde ho máš?
(Frištenský ukáže přes rameno, kde má na zádech zmrzlé polárníky.)

Učitel: Jo, ty myslíš poručíka Berana? Krajana? ¹⁷¹
Člen výpravy, který nahrazuje tažné psy, se jmenuje Varel Frištenský. Ke komickému účinku byla využita skutečnost, že v českém jazyce se podstatná jména skloňují, a tak ke komickému účinku dojde, když učitel volá na Frištenského pátým pádem: „Varle!“¹⁷²

13.2.3 Frazeologismy

V Dobytí severního pólu si autoři vyhráli s pojmy „mít housera“ a „mít vlka“. Lesní šelmu s sebou Frištenský nevzal, zato pod kabátem se hřál peřím zaříznuté domácí drůbeže. Snažil se to ostatním říct, ti jsou však přesvědčeni, že má jako tahoun výpravy bolesti v zádech.
Frištenský: Zač bych se měl stydět? Tejden vám to melduju. V pondělí povídá tady lékárník, že mu kručí v břiše. Já na to, že mám housera. A ty, náčelníku, jsi sám řek, to nevadí, zatni zuby a táhni. V úterý zase učitel, že by jed hřebíky. Ve středu jste všichni kňučeli hlady. Já na to: Ještě pořád mám toho housera. A co řek náčelník? No vzpomeň si. Ještě slovo, jsi řek, a zapíšem tě do deníku, bačkoro.

Náčelník: Oblíkni se, hňupe, a rozdělej oheň. (Hodí Frištenskému jeho kalhoty a boty.)

Frištenský (na odchodu si mumlá): Bačkoro, bačkoro. Mám vlka například. A nestěžuju si.¹⁷³

13.2.4 Intertextovost

Známý je verš Jana Nerudy „kdo chvíli stál, již stojí opodál.“¹⁷⁴ V Dobytí severního pólu byl tento verš autory pozměněn, čímž bylo dosaženo komického účinku.

Všichni kromě učitele brzy ztrácí nadšení a elán a nejraději by výpravu ukončili a vrátili se domů. Když se na návratu dohodnou, zjistí, že učitel se jim ztratil. Frištenský navrhuje počkat, jestli se neobjeví, zato náčelník lehkou obměnou slov básníka Jana Nerudy velí, aby se na učitele nečekalo. „Frištenský: Heleďte, nepočkáme chvilku? Třeba se šel jenom vymočit. Náčelník: Kdo chvíli močil, již močí opodál! Tak tedy za mnou, směr jih, hajdy… DOMŮ!“¹⁷⁵