Západočeská univerzita V Plzni Fakulta filozofická Bakalářská práce Plótínos a Jedno Petr Jež
Yüklə 0,67 Mb. Pdf görüntüsü
|
21
vše vzniká, je emanace. Bondy ji popisuje jako děj, který „není historický (stvoření) ani fyzikální ani prostorový, je to nepřetržitelná skutečnost, jež je dána samou boží existencí.“ 131
tak popisuje i všechny hypostaze. První hypostazí je samo Jedno, z něj emanačním procesem vystupuje intelekt. Plótínos tento první akt při vzniku intelektu popisuje jako: „prvotní plození: Jedno, završené tím, že nic nehledá, nic nemá a nic nepotřebuje, jakoby přeteklo a jeho přeplněnost vytvořila něco od něj odlišného; to co vzniklo, se obrátilo k Jednu a bylo jím naplněno, a hledíc na Jedno, stalo se duchem.“ 132 Nastávají tak dva okamžiky. První, je výstup něčeho z Jedna, jakási nejasná životní síla, „zrak který ještě nevidí“. 133
V druhém kroku se toto něco přivrací a hledí zpět k Jednu a tak se stává „zároveň duchem i jsoucnem.“ 134 Tímto nazíráním se duch stane „jednotou-v-mnohosti, tj. světem idejí“. 135
mnohostí, protože je to „bohatý a komplexní celek složený z částí.“ 136
Teprve v pořadí u druhé hypostaze, se můžeme pokusit o nějakou definici. Na rozdíl od nejvyššího Dobra, Duchu přísluší bytí, Jedno nic takové ze své podstaty mít nemůže. Dále je Duch čistým myšlením a intelektem a nachází se na úrovni, kde se již vyskytují ideje. 137 V této části také začíná vesmír skutečného bytí, skutečný život je duch vycházející z Dobra. Intelekt se projevuje „živoucím bytím a živoucím myšlením“ 138 , což představuje, jak říká Armstrong, „sebeurčení a sebeomezení tohoto života při návratu k Dobru, „je to projev neustálého toužení a neustálého dosahování své touhy.“ 139
Plótínos nejen u intelektu, ale i u duše popisuje fakt mnohosti a jednoty. V duši, která emanuje z intelektu stejným způsobem jako intelekt z Jedna, a která ve své nejvyšší dokonalosti může opět dosáhnout sjednocení s Jednem, se objevuje prostor pro rozhodnutí člověka. Duše jak bylo naznačeno již dříve, má tři sjednocené části. Nejvyšší duše či světová duše, nejnižší duše, jež je spojena s hmotou, a mezi nimi duše rozumu což je naše pravé já. V tomto místě se nachází centrum naší volby, zde můžeme buď
131
BONDY, E. Filosofie sklonku antiky a křesťanského středověku, s. 23. 132
PLÓTÍNOS, Enn. V 2,1. In: REZEK P. O klidu, s. 173. 133
ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 278. 134
PLÓTÍNOS, Enn. V 2,1. In: REZEK P. O klidu, s. 175. 135
ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 279. 136
Tamt., s. 279. 137
BONDY, E. Filosofie sklonku antiky a křesťanského středověku, s. 24. 138
ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 284. 139
PLÓTÍNOS, Enn. III 8,11,23-24. In: ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 284. 22
„zůstat uzavřeni v našem partikularismu, nebo se oddáme myšlení a staneme se veškerenstvem“. 140
Důležitým rozdílem mezi Jednem a světem intelektu, na který Armstrong upozorňuje je, že tento „svět intelektu je u Plótína konečný, omezený a určený ve své struktuře a řádu, nicméně neomezený co do svého života a působnosti“. 141 Totéž v určité míře platí i pro duši, jež je ze všech tří hypostazí tou nejrůznorodější, a která stejně jako intelekt nikdy zcela nesplyne s tím, co jí předchází. Jsou si však mnohem bližší než intelekt s Jednem. 142 Velkým
rozdílem, který se ovšem objevuje s výstupem duše z intelektu a jejímu následnému tvoření, je vznik času. Vznik času je myšlen v kauzalitě, nikoli v časovém sledu. 143
„Byla tam však přirozenost, která byla zvědavá, chtěla si vládnout a patřit sobě; rozhodla se opatřit si více, než měla: tak se ocitla v pohybu a v pohybu se ocitl též čas a tento pohyb nás vedl vždy k dalšímu a dalšímu, nikdy totožnému, nýbrž vždy znovu jinému; a tak jsme prošli kus cesty, učinili jsme čas obrazem věčnosti.“ 144 Čas a duše jsou úzce propojeny, neboť čas je životem duše, čas je však duši podřízený. 145
V momentě, když se duše zatouží vymanit z intelektu, začne se hýbat i čas. 146 Možnost, kterou má duše ve své touze odlišit se, je opustit neměnný život, v kterém se nachází intelekt, a přejít do světa po sobě jdoucích událostí, myšlenek a souvislostí. 147 Toto sebeprosazování, někdy nazývané tolma, představuje určité napětí v Plótínově systému. 148
Neklid, který je aktivitou duše pro osamostatnění, je také zároveň přechodem na nižší úroveň. 149 A tak duše ve svém obraze toho, co ji předchází, i v kontextu s časem vytváří svůj vlastní život, jinak řečeno v obraze věčnosti, vytváří obraz sebe jako fyzický svět v čase. 150
démiúrgem intelekt. Avšak pouze v té míře, že duši dává jakýsi návod, který ji vede, když
140 ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 286. 141 Tamt., s. 287. 142 Tamt., s. 289. 143 SMITH, A. Eternity and time. In: Gerson, L. The Cambridge Companion to Plotinus, s. 209. 144 PLÓTÍNOS, Enn. III 7,11. In: REZEK P. Věčnost, čas a duch, s. 127. 145 SMITH, A. Eternity and time. In: Gerson, L. The Cambridge Companion to Plotinus, s. 209. 146 Tamt., s. 209. 147 ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 289. 148 SMITH, A. Eternity and time. In: Gerson, L. The Cambridge Companion to Plotinus, s. 210. 149 Tamt., s. 210. 150 Tamt., s. 210. Yüklə 0,67 Mb. Dostları ilə paylaş:
|